Reportáž v časopisu N.P.M.: Blíže nebi - Česká výprava přes Alpy - CZ / PL čtvrtek 1. říjen, 2015

Loni v létě jsme společně s Matějem Kovalevským podnikli cestu přes Alpy z Mnichova do Benátek. Šli jsme celkem 29 dní a podle GPS naměřili 747,8 km. O reportáž z naší cesty se zajímala hlavně komunita hráčů geocachingu. Právě pro ni jsme s několika organizátory uspořádali sérii cestopisných přednášek, kterých se zúčastnilo několik stovek lidí. Jeden z těchto eventů se pod vedením organizátora Petra Jedelského (alias Jedeláka) konal v dubnu roku 2015 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kromě posluchačů z řad hráčů geocachingu se na přednášku přijel podívat také polský novinář z Varšavy Piotr Machul. Po vyslechnutí našeho příběhu na FFUK a následném rozhovoru se rozhodl o naší cestě informovat polskou veřejnost prostřednictvím reportáže v časopisu horské turistiky N.P.M. – Magazyn turystyki górskiej.
Reportáž vyšla v červencovém čísle roku 2015. 

Poznámka:
Zkratka n.p.m. znamená v polštině ´nad poziomem morza´ a užívá se pro vyjádření nadmořské výšky. V češtině má ekvivalent ve zkratce m.n.m.. 

Odkazy:
Článek: Jak jsme přešli Alpy z Mnichova do Benátek
N.P.M.: www.npm.pl
Event: GC5ND3J, Mnichov - Benátky... II

Polski

Blíže nebi

Hlavní budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Střed týdne, večer. Aula je plná lidí. U katedry stojí Markéta Dobešová, mladá houslistka Orchestru Národního divadla v Praze a... modelka. Vypadá jako milion dolarů. Magneticky přitažlivá. Ale o její krásu tu tentokrát nejde. Dnes neuslyšíme akademický výklad ani houslový koncert. Uslyšíme vyprávění o neobyčejné výpravě.

Piotr Machul

Už po prvních větách začínám tušit, že to nebude obyčejná přednáška. Setkání se proměňuje v několika hodinovou show – s vtipnými vsuvkami, prezentací fotek i s živými reakcemi publika. Nikdo nespěchá. Všichni napjatě poslouchají.
Po přednášce si s Markétou na příští den domlouvám rozhovor. Dříve jsem ji neznal. Zvěsti o neobyčejné výpravě křehké Češky, které se ke mně dostaly, mne však natolik zaujaly, že jsem se rozhodl zkusit se dozvědět něco víc. A stalo se.
Mariusz Szczygieł, uznávaný - jak u nás, tak u našich jižních sousedů - znalec českých poměrů (a významný současný novinář, pozn. překl.), často opakuje, že každý potkává takové Čechy, jaké si zaslouží. Krásně řečeno, ale já jsem si setkání s Markétou nijak nezasloužil. Prostě jsem měl štěstí.

Sen vyhrál

Vysokohorský dálkový trek z Mnichova do Benátek, rozdělený na 29 denních etap, je oblíbenou alpskou trasou mnoha Němců, kteří vyhledávají náročné horské túry. U našich jižních sousedů však není příliš známý – a v Polsku zrovna tak. V posledních letech se na něj vydalo pravděpodobně jen šest Čechů. Pravděpodobně, protože nikde nejsou k dispozici přesné statistiky. V té šestce je Markéta a její společník Matěj, o kterém bude řeč za chvíli.
V čestině o této cestě prakticky neexistují žádné knihy ani reference lidí, kteří ji absolvovali. Nenahraditelným se ukázal být německý turistický průvodce trojice autorů: D. Steuerwald, S. Baur, V. Biehl, „München – Venedig; von Marienplatz zum Markusplatz“. Markéta informace o trase shromažďovala přes rok. Přečetla desítky příběhů lidí, kteří ji šli (hlavně Němců), prohlédla si stovky fotek z jejich výprav. Četla diskuze na fórech. Její touha vydat se na tuto alpskou trasu byla každým dnem větší a větší.
„Před třemi lety jsem začala hrát geocaching. Hrozně mě to nadchlo. Když jsem hledala nějaké zajímavé keše, našla jsem tu, která vede po horském treku z Mnichova do Benátek. To mě velmi zaujalo. Začala jsem se o ni blíže zajímat, a každým dnem jsem čím dál tím více zjišťovala, jak moc je trasa této keše výjimečná. A začala jsem snít o tom, že se na ni jednou vypravím,“ říká Markéta.
Nastalo hledání společníka na výpravu. Když se na internetových fórech ptala, jestli s ní chce někdo cestu absolvovat, většinou dostávala odpovědi: ‚Zbláznila ses?‘ ‚Nenecháš si poradit.‘ ‚Nedělej to.‘ ‚Nechoď tam.‘
Ve chvíli, kdy už ztrácela naději, že se někdo odváží na společné, chvílemi extrémní vandrování, přišla jí zpráva: „Chci jít s Tebou.“ Napsal ji Matěj Kovalevský Do té doby ho neznala. „Až do posledního okamžiku jsem si nebyla jistá, jestli Matěj opravdu přijde,“ říká Markéta.
Přiznává, že už před odjezdem do Mnichova měla pochybnosti. „Zvládnu to? Unesu na zádech při šplhání dvaceti kilovou krosnu? Jsem schopná překonat vlastní slabost? Co když mě bude něco bolet? Jakým nebezpečím budeme čelit?“ rozmýšlela se. Sen vyhrál. Zamkla svůj byt v Praze na klíč a odjela do Německa.

Směr: Benátky

Červenec, rok 2014. Mnichov, Mariánské náměstí, osm hodin ráno. Uprostřed stojí ona a kluk s batohem. Právě on, jenž je pro ni cizincem i bližním zároveň, bude měsíc jejím jediným společníkem, jediným člověkem, na kterého se může spolehnout v těžké chvíli. Ví, že mu musí důvěřovat, neboť je to jediný člověk, který měl odvahu jít s ní.
Opustili město a vydali se na jih, směrem k horám. Rozčarování přinesl již první den putování. Začalo pršet a cesta se velmi rychle stala utrpením. Ihned přišli na to, jaké vybavení nejvíce podcenili: pláštěnky na batoh. Provizorně vyrobené krytí z karimatky a provazu nemohly jejich krosny dostatečně ochránit.
Pršelo druhého i třetího dne výpravy. Chvílemi se pokoušeli déšť přečkat pod jakýmkoliv přístřeším. Ale marně. Počasí se nehodlalo vzdát a bylo nutné jít dál. „Tehdy jsme vážně uvažovali o přerušení celé cesty a návratu domů. Naštěstí jsme to ale nakonec neudělali. Podařilo se nám zahnat pochybnosti, sebrat se a jít dál,“ vzpomíná Markéta.
Karwendelské Alpy, Tuxerské Alpy, Zillertalské Alpy, první pásmo Dolomit, druhé pásmo Dolomit a Benátské Alpy. To všechno mají ještě před sebou.
Později spočítali, že během celé cesty měli pouze 10 slunečných dní, zato 19 deštivých. Někdy pršelo celý den, někdy pouze několik hodin, ale i krátké přeháňky dokázaly udělat cesty obtížně schůdnými. V Alpách bylo překvapivě velmi chladno. I sněhu bylo více než je pro červenec běžné. Zamrzlé a pod sněhem ukryté jezero Junssee (2684 m.n.m.), to byl pohled, který v létě rozhodně není normální.
„Překvapení nás čekalo i na konci: pršelo dokonce i v Benátkách,“ vzpomíná Markéta.

Polský časopis horské turistiky NPM - Článek o naší cestě přes Alpy vyšel v červencovém čísle roku 2015

Sociologické pozorování

Už na samém začátku cesty přišli na to, že zdaleka ne všude jsou trasy dobře označené. Díky tomu se jim podařilo zabloudit a již za soumraku hledali nějaké přístřeší na noc. V žádném případě nechtěli v lijáku, který zrovna byl, spát ve stanu. Když se druhého večera ocitli na území letního dětského tábora poblíž obce Huppenberg, mysleli si, že se na ně usmálo štěstí a nalezli suchý úkryt pod střechou. Personál kempu ale nebyl zrovna přívětivý. Svolil pouze k rozdělání stanu na mokré louce tábořiště. Alespoň však poutníkům nabídl teplou večeři.
Třetí den typicky alpské počasí vrcholí na hřebenu Bavorského Předalpí mezi horami Schrödelstein (1548 m.n.m.) a Benediktenwand (1801 m.n.m.). Celý den lije jako zkonve. Mlha jako mléko, zima k nesnesení. A ke všemu bouřka. Skutečnou zkouškou odvahy byla pak samotná cesta: žebříky, ocelová lana a kramle. V takových podmínkách může snadno dojít k neštěstí. Bylo blízko.
„Uklouzla jsem na mokrém železném žebříku. Těžký batoh mě převážil a ztratila jsem rovnováhu. Na poslední chvíli se mi podařilo zachytit ocelového lana. Byla jsem hrozně vyděšená,“ vzpomíná Markéta. Když se vzpamatovala z šoku, všimla si, že podél cesty jsou rozmístěné symbolické pomníky se jmény lidí, kteří zde zahynuli. „Popravdě řečeno, nechybělo mnoho a bylo tam o jeden kříž víc,“ vzpomíná.
Čtvrtého dne nohy odmítaly poslouchat, ale vůle kázala pokračovat, neboť přestalo pršet. Jak se brzy ukázalo, ne na dlouho. Obětovali mnoho energie, aby našli suchý nocleh mezi karwendelskými štíty.
„Padejte odsud,“ prohodil jenom majitel pastvin, který jim nedovolil rozdělat si na jeho louce stan.
Když už definitivně ztráceli naději na nocleh v suchu, potkali neznámého muže, který jim nabídl přespání v rozestavěném pensionu těsně před dokončením. Kuchyně vybavená plynovým sporákem, postele s matrací, koupelna se sprchovým koutem. A to celé úplně zadarmo. Konečně ubytování v suchu!
„Tehdy se nám opět vrátila víra v lidi,“ přiznává po návratu z výpravy. Toto ‚sociologické pozorování‘, jak různě se chovají lidé potkávaní na cestě, považují za jeden z nejzajímavějších poznatků ze své pouti. Dnes je onen penzion – Kreisjugendring v Garmisch-Partenkirchen – už dostavěný a v plném provozu.
Pršelo i další tři dny. Na to už si ale zvykli. Šestého dne měli naplánovaný přechod přes Birkkarspitze (2749 m.n.m.), nejvyšší štít Karvendelských Alp. Horská služba však vydala na tuto cestu zákaz vstupu z důvodu lavinového nebezpečí. Bylo tedy nutné přemapovat a místo původních 15 km jít téměř 40 s převýšením kilometr nahoru a kilometr dolů. Byl to neuvěřitelně dlouhý den.
Naděje na zlepšení počasí se objevila až devátého dne. Zpoza mraků se vynořilo slunce a majestátní Tuxerské Alpy. Sedlo Geierjoch (2743 m.n.m.) a zamrzlé jezero Junssee – to byl opravdu vzácný pohled. Potom následoval večer v prosklenné terase chaty Tuxerjoch Haus (2313 m.n.m.) s výhledem na západ slunce nad štíty Zillertalských Alp, do kterých je čekala cesta následujícího, konečně slunečného dne. Směr Freisenbergscharte a následně oblast pod Olpererem. To byla další z mnoha nehostinných tras – strmé svahy a sněhové závěje, a tak bylo opět nutné riskovat. Každý krok musel být velmi opatrný, cesta byla kluzká a nebezpečná. A aby toho nebylo málo, objevila se ostrá bolest kolen.
Naštěstí po celých pět dní slunce nezklamalo. „V takovém počasí je snadné se zamilovat do zasněžených štítů Zillertalských Alp,“ shodují se Markéta a Matěj. Konečně se dostávají na hranice Itálie a do prvního pásma Dolomit. Polovina trasy je za nimi.

Matěj na vrcholu měsíční krajiny Dolomit, poblíž Rifugio Pisciadú -
Foto: Markéta Dobešová
Postprodukce: Matěj Kovalevský

V Dolomitech jako na Měsíci

Jedním z nejtěžších dnů celé výpravy byl v pořadí patnáctý. Ani na chvíli nepřestalo pršet. A před nimi první dolomitská via ferrata – jištěná stezka vybavená ocelovými lany, stupy a žebříky. Bouřka je zastihla v nejhorším místě – těsně pod hřebenem. Absolutně nebylo kam se schovat. Oba se shodují, že na tyto chvíle v Dolomitech do konce svého života nezapomenou. Byli zcela bezmocní proti síle přírody, když kolem nich hřměly hromy a blesky. Takhle pravděpodobně vypadá peklo.
„V tu chvíli jsem si vzpomněla na symbolické pomníky se jmény tragicky zesnulých turistů, které jsme viděli podél cesty třetího dne,“ vzpomíná Markéta.
Naštěstí v následujících dnech bouřky ustaly a lezení v okolí Marmolady bylo i přes značnou obtížnost o poznání příjemnější.
„Všimli jsme si, že máme mnohem větší sílu a vytrvalost, než na začátku výpravy,“ říká Markéta.
Dalším cílem je Piz Boé (3152 m.n.m.), nejvyšší štít trasy Mnichov – Benátky. Krajina pod Piz Boé je nadpozemská. Není tam žádných známek civilizace. Chvílemi krajina připomíná poušť.
„Bylo to jako bychom byli na Měsíci,“ vypráví oba s úsměvem.
V Dolomitech je překvapilo nezvykle velké množství sněhu. V některých místech vedly cesty sněhovými tunely. Jeden z nich dokonce dosahoval výšky vzrostlého stromu.
Konečně přišel den, jehož trasa byla podle německého turistického průvodce nejtěžší z celého treku. Ti, kteří horskou cestu z Mnichova do Benátek absolvovali, Markétu a Matěje varovali, že ferrata vedoucí přes vrchol Monte Schiara označená symbolem obtížnosti C (těžká), je velmi náročná a zrádná. Úzkostlivě sledovali předpověď počasí. Nechtěli ani pomyslet, co by se stalo, kdyby je na železem kované ferratě zastihla bouřka. Cesta vyžadovala maximální koncentraci. Za celou dobu putování na treku nevyužili lezeckého vybavení tolik, jako nyní.
Markéta a Matěj přešli ferratu poblíž štítu Monte Schiara o výšce kolem 2300 m.n.m.. Největším problémem se ukázaly být téměř dvacetikilogramové krosny. Těžká ferrata se dá celkem bez problémů zvládnout, ale těžká ferrata s ‚těžkým‘ batohem, to je velmi náročný úkol. Záhy se objevuje ještě jedna velká překážka na cestě – část ferraty překryl ledovec. Obejít ho bylo nemožné, stezku z boku přetínal přemrzlý vodopád. Byli v pasti. Přejít dvacet metrů po ledě jim zabralo více než čtvrt hodiny. Když celou ferratu zdárně dokončili, byli zcela vyčerpaní, ale šťastní.
Zbývalo jim ještě osm dní cesty, ale věděli, že ty nejtěžší a nejnebezpečnější úseky celého treku z Mnichova do Benátek mají již za sebou. V těchto dnech prochází úplně jiným světem. Jdou horskými dolinami, chvílemi kolem vinic i přes malebná městečka. Po téměř měsíčním putování došli až na hranici země. Konečně vidí moře.
„Je úžasný pocit plavat v moři, ke kterému došel člověk pěšky po měsíci putování přes hory. Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene,“ říká Markéta.
Když nadešel poslední den výpravy, dorazili v pravé poledne na benátské Náměstí svatého Marka a začaly bít zvony. „Věděli jsme, proč odbíjí, ale v tu chvíli jsme prostě měli pocit, že zvoní pro nás. Za těch 747,8 kilometrů v našich nohách. Dojalo mě to až k slzám,“ vzpomíná Markéta. Zrovna teď mi ukazuje své fotky. Její portrét vyfocený první den výpravy, a vedle druhý, už těsně před finálem. Trochu připomínají snímky, které fotograf Lalage Snow vyfotil britským vojákům před jejich odjezdem do války v Afghánistánu a po návratu zpět.

Markéta na ferratě nedaleko vrcholu Monte Schiary v Dolomitech - Foto: Matěj Kovalevský

V oblacích

Režim každého dne výpravy byl velmi podobný. Vstávali okolo sedmé hodiny ranní, ale budíček ne vždy striktně dodržovali. Poté následovalo několik hodin chůze, často mlčky, aby se příliš nevysilovali. Krátce po poledni uvařili oběd a opět se vydali na cestu. V podvečer hledali vhodné místo na nocleh, a když se utábořili, měli ještě chvíli čas na večerní hovory. Někdy ale byli tak unavení, že už na ně neměli síly.
„Naše společné hovory byly jednou z nejzábavnějších složek celé výpravy. Obzvlášť když mi Matěj vyprávěl o ženských,“ směje se Markéta.
Denně zdolávali od 15 do 40 kilometrů. V batozích měli pouze nejnutnější věci: stan, spacák, karimatku, plynový vařič, pár kusů oblečení a potraviny. A samozřejmě vodu – dva litry na pití a dva litry na vaření. Teprve když zjistili, že v Alpách je dostatek zdrojů pitné vody, mohli své batohy trochu odlehčit.
Markéta tvrdí, že nejtěžší byly první dny výpravy, kdy tělo ještě nebylo zvyklé na chůzi s těžkými krosnami. Před nimi byla dlouhá a náročná cesta a pokušení vrátit se zpět domů bylo v tu chvíli velmi silné. Tím spíš, že počasí bylo od začátku cesty extrémně nevlídné. Tyto pocity však nepokoušely jenom je.
„Popravdě řečeno, nejtěžší je to na začátku. Člověk pořád přemýšlí, kolik času mu ještě zbývá do konce. A v hlavě slyší: ‚To nikdy nemůžu zvládnout,‘“ vzpomíná Jan Šťastna, kamarád Markéty, který tu samou trasu přešel v roce 2011. Naopak Matěj Kovalevský říká, že si nepamatuje na nic, co by mohl nazvat nejtěžším.
„Vlastně ne, jedna taková věc tam byla,“ přiznává po krátkém zamyšlení. „Bezesné noci pod holým nebem. Bezesné, protože nás žrali komáři. Neměli jsme na ně žádnou účinnou zbraň. To byla doslova noční můra.“
Chtěli by tuto cestu jít znovu?
Markéta: „Rozhodně ano. Ale zase na druhou stranu, život je krátký a svět je velký. A je i spousta jiných hor, které bych chtěla navštívit.“
Matěj: „Ano, rád bych tam šel ještě jednou a ukázal pár svým přátelům, jak vypadá opravdový pocit svobody.“
Jan: „Nevím. Už nikdy to nebude jako poprvé, první dojmy, první okouzlení tou trasou. To v člověku navždy zůstane a nedá se to zopakovat.“
Všichni tři trasu z Mnichova do Benátek vřele doporučují.
Markéta: „Proč chodím do hor? Abych byla blíže nebi. Byla tam místa, kdy jsme putovali uprostřed tří pásem oblak, každé v jiné výšce. Měli jsme pocit, jako bychom chodili po obloze. Tam každý snadno zapomene na civilizaci i na tíhu svého života. V horách je dost času na přemýšlení, přehodnocování priorit. Člověku se úplně změní pohled na život. Jeho každodenní problémy jsou najednou zanedbatelné, má nad věcmi nadhled. Říká si: ‚Ušel jsem takovou dálku, viděl jsem, jak je svět krásný, zažil něco neuvěřitelného, a teď řeším takové malichernosti.‘ A najednou cítí, že si se vším dokáže poradit, že je schopný překonat většinu životních překážek. Z hor se člověk vždy vrací silnější.“
Matěj: „Na téhle cestě člověk zapomene na všechny špatné myšlenky. Prostě jen jde a raduje se z krásné přírody, z hor a ticha.“
Jan: „Je to nesmírně náročná trasa, která představuje skutečnou výzvu. Ale odměna po jejím vykonání je nevýslovná. Vřele doporučuji!“
Všichni přemýšlí o dalších takových výpravách, možná i společných.
„Mým dalším plánem je horská trasa GR 20 na Korsice, o které jsem se dozvěděl od Markéty. A na podzim bych chtěl sám přejít Vysoký Atlas. To je více než 1000 km dlouhá cesta,“ prozrazuje Matěj.
Zvolnit tempo nechce ani Markéta. „Letos bych chtěla, stejně jako Matěj, přejít hory Korsiky,“ prohlašuje.
Vyrazí do hor ještě někdy společně? Chtěli by. Letos však možná budou mít problém s nalezením společného termínu. Jsou ale ve stálém kontaktu. „Hledáme kompromis. Možná, že spolu brzy zase někam vyrazíme,“ říká Markéta.
Mladá slečna má rozsáhlé plány. „Přemýšlím teď o Uralu, ale i o návratu do Alp, hlavně Zillertalských. Také bych ráda vyšla na Mont Blanc a přešla Pyreneje. Jsou ale hory, do kterých se budu pořád vracet. Například do Krkonoš,“ říká.
Poprvé tam byla ještě jako dítě s rodiči. Svoji vůbec první návštěvu hor si zapamatuje navždy. Teď už tam jezdí sama. Dokonce i v zimě, kdy si cestu razí na sněžnicích. Naposledy tam byla letos v únoru. Opravdový extrém. Nocleh v bivakovně, malé dřevěné boudě, kdy venkovní teplota dosahovala -12°C, pro ni byl silným zážitkem.
Ale chce se vracet nejen do Krkonoš. „Zamilovala jsem se do Tater. Líbí se mi hlavně na polské straně. Rysy a Dolina pěti polských ples, to jsou jedny z nejhezčích míst, jaké jsem v životě viděla. Tam se prostě musím vrátit,“ říká Markéta.

Rozhovor pro polský časopis N.P.M. - S publicistou Piotrem Machulem jsme se pro účel rozhovoru sešli v jedné pražské restauraci.

Výprava Mnichov – Benátky den po dni

Markéta Dobešová a Matěj Kovalevský se na svoji alpskou výpravu z Mnichova do Benátek vydali 7. července roku 2014, a do cíle došli o 29 dní později, čili 4. srpna. Počasí bylo mimořádně nepříznivé, pršelo 19 dní. Celkem urazili 747,8 km. Trasa vedla přes Bavorské Alpy, Karwendelské Alpy, Tuxerské Alpy, Zillertalské Alpy, první pásmo Dolomit, druhé pásmo Dolomit a Benátské Alpy (někdy též nazývané Treviso Alpy).

Autor článku: Piotr Machul
Překlad do češtiny: Markéta Dobešová

Poděkování:
Matěji Kovalevskému - za to, že měl odvahu jít se mnou až na kraj světa. :-)
Janu Šťastnovi - za účast při rozhovoru a doplnění zajímavých informací.
Piotru Machulovi - Dziękuję bardzo, Piotrze! :-)

Přechod Alp z Mnichova do Benátek - Po rozkliknutí obrázku se zobrazí interaktivní mapa na Google mapách.

Turistický průvodce z Mnichova do Benátek:
München - Venedig, D. Steuerwald, S. Baur, V. Biehl, Rother Wanderführer

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde:
Odebírat novinky