Vzpoura na vulkánu sobota 8. prosinec, 2018

Mapy.cz: Zlatník, Bořeň, Milá

Geocaching: 
Mount Everest v Českém středohoří - GC4HHYB
Milá - GCQF3X

V rozbředlém blátě kostrbaté pěšiny jsou nahusto otištěna razítka lidských šlépějí. Šňůry kroků se do sebe motají neuspořádaně jako lýko v rozpleteném provaze, tu se sbíhají, tu jsou sázeny těsně u sebe, hned zas po dlouhých skocích, podle toho, jak ten či onen chodec zápasil s cestou. Všechny stopy však udržují jednotný směr vzhůru do kopce, což je jediný řád v tomto zmatečném spletenci.

Nejvýraznější šlápoty prozrazují krátký krok. Jsou tištěny hluboko do bláta, často se smýkají a překrývají všechny ostatní stopy, čímž prozrazují rozložitost svého původce a jeho pozici na chvostu konvoje chodců. Druhé stopy mají rozťáplou plosku a jsou rozptýleny bláznivě po celé šíři cesty. Přeskakují nesourodě ze strany na stranu, co chvíli se ztrácí v trávě nebo v kamenných splazech, řídce se vedle nich vyskytuje otisk ruky nebo zadku od častého padání. Třetí kroky jsou sázeny mělce a drobnou botou, vinou se v přímém řetízku vzhůru a občas sjíždí na prudkých svazích. V celé mozaice nejvíce zanikají, neboť byly kladeny první, a tak je kročeje ostatních chodců v družině překrývají. Poslední kroky patří mně.

"To je strašnej marast," ozývá se láteření z posledních řad. Po dlouhé chvíli mlčení se ozvalo i něco jiného než čvachtání bahna a hekání. Otáčím se a vidím Rendyho v baletní pozici ´grán-plié´, do níž se vytvaroval zoufalou snahou o udržení rovnováhy před pádem do bahna. "Já už s váma nikam jezdit nebudu!"

"Proč tam jako lezeme, když už stejně slunko zapadlo?" ptá se otráveně Joe. "Pro mě to vůbec nemá žádný smysl, když nic neuvidím."

"Kdybyste sebou hejbli a nežvanili, mohli jsme to stihnout." pravím směrem k povstalcům. "A když sebou hejbnete aspoň teď, možná nahoře ještě nebude úplná tma."

"To jsme měli spíš dřív vyrazit." oponuje mi Joe.

"I tak jsme vyjeli dost brzy."

Nervózně přešlapuji na místě a čekám, až mě ti dva doženou. Joe se plácá v bahně a cosi nespokojeně brblá, Rendy mlčí, funí a piluje baletní figury. Připadám si jako jejich biřic.

Když se ke mně nevolníci přibližují, obracím se, abych pokračovala ve výstupu. Hned s prvním krokem mi však podjíždí noha a s grangiózní otočkou ´túr-ánlér´ žuchám na zem.

"Cha, to máš za nás, medúzo!" směje se mi škodolibě Rendy. Joe radši nic neříká, protože ví, že by to pak měl doma špatné, ale poťouchle se šklebí.

"Knutou na vás, rebelanti!" vracím úder a sbírám se ze země.

Když se zdá, že to nejhorší máme za sebou, objevuje se před námi obří bahenní skluzavka.

"No nazdar," vece Rendy.

"A zpátky to půjdeme za tmy." přisazuje si Joe.

Já raději neříkám nic, neb tenhle tobogán se nelíbí ani mně, ale kdybych to řekla nahlas, vzbouřenci by požadovali revoltu.

Nastupuji na dokonale vyleštěnou plochu mazlavého bláta. Ostatní s napětím čekají, jak velkolepá bude má sebevražda. Krok - drží - druhý - chvíle balancu, ale pak se noha zpevňuje. Nu vida, nebude tak zle. Tady se chytnout stromu, tady šlápnout na kámen, tu na listí, a PLESK! Válím se v bahně jak bachyně a jedu po horské dráze střemhlav dolů. Obecenstvo řve nadšením, málem přihazuje mexické vlny. Zřejmě budu muset svou nově vynalezenou akrobatickou figuru navrhnout vedení baletu u nás v divadle. A nebo Berouskovi, ale obávám se, že tak odvážné kaskadéry nemá.

Za mnou se zbaběle plíží Joe. Nechce opakovat moji chybu a rozhoduje, že kritické místo přeskočí. Elá… hop! Provádí odvážné ´sot-de-šat´ a FLÁK! Baletní mistr Joe leží rozplácnut v bahenní lázni. "Jeduuuu!!!" křičí a kutálí se po klouzačce kamsi do hlubin.

"Teda to válení sudů na konci čísla bylo ohromující! To bys nám mohl pro velký úspěch zopakovat." povzbuzuji ho, ale Joe překvapivě nesrší nadšením z mého uznání.

"Když to tak vidím, tak na vás asi počkám v autě," rozhoduje moudře Rendy, ale to se nám pranic nelíbí. Když jsme se vyváleli v bahně my, tak on musí taky. Rendy se pod nátlakem osměluje a opatrně vstupuje na rozhňácané kluziště. Váhavě našlapuje jako křehká balerína v piškotech, chvíli bruslí, kritické místo obchází horem, chytá se omakaného kmínku, pak lehce uklouzne, ale hned vstává, a šup! a je na druhé straně.

Mezek. Jako jediný z nás to přežil bez ztráty důstojnosti.

Joe a Rendy míří na Zlatník

Je syrový leden a lezeme na sopku Milá v Českém středohoří. Zatímco ráno panovalo v družině bujaré veselí, po výstupu na Zlatník a Bořeň se už nikomu nechce škrábat do třetího krpálu. Rendyho vrstevnice zmáhají, funí a chrchle jak parní lokomotiva, zatímco kochač Joe je nespokojen, že se již zešeřilo a on neuvidí západ slunce shůry vulkánu. Já mám ale nahoře významnou misi, bez níž nelze odejít. Poselství přímo kardinální. Malý krok pro mě, avšak nulový pro lidstvo. Nahoru se zkrátka musí kvůli keši.

"Kdy už tam budem?" sípe desperát Rendy.

"Už tam skoro jsme, támhle je vidět vrchol," odpovídám.

Rendy směruje zrak v dál za můj ukazovák a obrací oči v sloup. "Ježíši Kriste, to bych byl dřív u auta!"

Shrbený, pomalu se vlečící Joe ostentativně demonstruje svůj nezájem. Pro něj je zkrátka vše zmařeno, jeho slunce pohaslo a nahoru se plahočí už jen ze setrvačnosti. "Beztak tam jdeme jenom kvůli bodu," naráží pohrdlivě na mou vnitřní motivaci. Bod. To je pro Joeho to nejsprostší slovo. Nejzavrženíhodnější entita. Joe neuznává honění bodů a opovrhuje každým, kdo trasuje své výlety podle keší. Hlavní motivace musí být vždy jiná: poznávání hodnot přírody, vlastivědná osvěta, historicko-místopisná exkurze, sportovně-heriocký výkon, posunutí osobních limitů schopnosti přežít, nové poznatky na poli vědy v kategorii pokusů na lidech. Až teprve poté jsou na řadě keše.

"To by ještě nebylo to nejhorší," ozývá se Rendy z čím dál větší dálky. "Jen by ty vaše body nemusely být pokaždé na takových zabijáckých utahovácích jako je tenhle!"

Rendy je zase honibod, že já jsem vedle něj nýmand nehodný držitelství navigace. On tento podnik shledává z pohledu geokačerského jako těžce ztrátový, neboť jet přes celou republiku pro tři krabice je dle jeho názoru schopný jen pošuk nebo já.

A tak mi tu teď oba protestují, jeden proto, že je pro něj výlet opulentním kombajnem, a druhý proto, že je pro něj mizerným kombajnem. Ó, ubohý praotče Čechu, jak já ti rozumím! Jestli jsi za sebou táhl takovou bandu buřičů, kverulantů a hypochondrů, tak úplně chápu, proč český národ skončil v té nejzakopanější díře Evropy!

Po několika dalších zápasech v bahně, kdy Rendy málem padl smrtí frontového vojáka a Joe ztratil smysl života, se belháme k poslední vrstevnici. V dálce na obzoru bledne karmínová záře zapadlého slunce, stín mladé trnky se rozplývá ve tmě. Z nedozírně placatého kraje vystupuje jako krtinec miliony let spící sopka a nad ní září nesmělý plamínek první hvězdy.

"To je krása," snažím se pozvednout náladu v demotivované družině.

"Myslíš ta tma?" praví otráveně Joe.

"Mhfff, mhfff…" vydechuje umírající žoldák Rendy.

"Není ještě tma, je toho vidět dost. Ten výhled! A támhle to dlouhé sedlo, co je to asi za horu?"

"Raná." dí vždy poučený a vševědoucí Joe.

"Zas-Raná." sípe Rendy. Zmoženě usedá na kámen a zapaluje si cigáro. "Teda já nevím, ale když to srovnám s tím výletem na Kokořín…"

Joe vytahuje z úkrytu svačinovou krabičku, béře písátko a zvěčňuje naši návštěvu do sešitu kešky.

Rendy dlouze potahuje ze žvára a rozkošnicky vyfukuje do vzduchu matné obláčky. "Tak tohle je ta vaše superdůležitá keš, kvůli které jsem málem vypustil duši?" ptá se.

"Ne, tohle ještě není ona. Ta, kvůli které jsme sem šli, tady má jenom stage," odpovídám mu.

"Jenom stage?? A kde je finálka?"

Joe zrádcovsky mlčí. Tuší, že teď to bouchne.

"No, to nevím… Je to wherigo… Máš za úkol oběhnout celkem čtrnáct kopců a tenhle byl třetí. Jmenuje se to Mount Evetest v Českém…"

"COŽE??? Mount Everest? Čtrnáct kopců? Já tě zaškrtím ty medúzo! Na žádnej Everest s váma nejdu! Krucinál, vás dva mi byl čert dlužnej!" ...

* * *

Na melaninové černi blátivé cesty jsou otištěny tři šňůry lidských kročejí a jediné, co prozrazuje jejich obrysy, je měsíční světlo. Scházíme mlčky z Milé směrem k autu. Usilovně s každým krokem odlepuji boty obalené bahnem a v duchu si rekapituluji dnešní ztráty. Tak to máme jeden natlučený zadek, orvaný svetr a bundu na čistírnu. A pak jsem ještě přišla o kamaráda a s harmonickou domácností se můžu na příští týden rozloučit. Ale odbouchla jsem tři zóny ze čtrnácti, a to se vyplatí! Usmívám se potutelně a v mysli mě hřeje myšlenka, že kýžená keš je mi zase o tři kopce blíž. Ej, hvězdičky, sviťte, jak je mi blaze!

Řítíme se směrem ku Plzni, noc jako nůž rozkrajují dva světelné kužely reflektorů. Do ticha hraje polohlasně rádio. Rendy si zapaluje cigaretu a pootevírá okénko na škvíru.

"Tak kam pojedeme příště?" ptá se.

Joe se protáhne, zívne a odpovídá: "Mohli bychom dát zase několik těch kopců..."

Ve tmě se neviditelně zableskly jiskry v mých očích. "Co děláte příští víkend?"

Soumrak nad horou Raná

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky