Čtyřhranné zápisky

"Na co tady máte tu vuvuzelu?" ptali jsme se zvědavě pastevců, když jsme se pod záminkou bezprizornosti v deštivé noci vetřeli na salaš. Přeci jen, v ovčácké chatce kdesi uprostřed těch nejzapadlejších Karpat nás přítomnost fotbalové trumpetky překvapila.
"Ach táák, vuvuzela!" zasmála se sympatická neteř starého ovčáka. "Tu máme na medvědy."
"Cože? Na medvědy?" nechápali jsme.
"No joo, na medvědy. My je tím zaháníme, když nám jdou na ovce."
"A to jako stačí?"
"Stačí. Dělá to hrozný kravál a medvěd se toho vždy lekne."
"Vy nemáte na medvědy bazuku? Nebo aspoň revolver? Nebo světlice? Dělbuchy? Pepřák? Vy prostě jen zatroubíte na vuvuzelu a medvěd zdrhne?"
"Jo, přesně tak to funguje."
Následně nás slečna ujistila, že medvěda se bát opravdu nemusíme. Je plachý a o setkání s námi nestojí. Podle jejích slov postačí, když se v lese budeme hlasitě bavit nebo cinkat nějakou rolničkou, abychom na sebe upozornili, a medvěd včas uteče. A když se budeme cítit ohroženi, určitě se ubráníme pepřákem. To nás velmi uklidnilo. Také jsme pouvažovali o tom, že si na nějakém blešáku po cestě koupíme trumpetku, když je to tak osvědčené.

Dost dlouho jsme putovali po lesích a vídali na cestách medvědí stopy. Byli jsme klidní. Medvěd je vlastně pěkný trouba, když se nechá zastrašit i vuvuzelou, tak co bychom se ho báli? A jak jsme si tak vykračovali, najednou se na cestě v bahně objevily medvědí ťápoty. O kus dál jsme našli ohlodanou kost a pohozené výletní botasky. Podívali jsme se do jedné z nich a uvnitř bylo - medvědí hovn

FTF po téměř dvou letech! :-)

Při přechodu rumunských Karpat jsme zcela nečekaně narazili na prázdný logbook keše Calimani Weather Station (GC6QEXR). K prvenství nám paradoxně částečně dopomohl log nepoctivého kačera, který keš zalogoval aniž by ji odlovil, čímž odlákal pozornost FTF lovců. I tak je ale dvouletá absence nálezu velmi kuriózní, neboť na místo meteorologické stanice sloužící současně jako nouzová útulna se dá dostat i autem. :-)

Zdravíme českou kačerskou obec z národního parku Calimani! ;-)

Poprvé v životě jsem uviděla Karpaty když mi bylo asi 10 let. Jeli jsme s rodiči na dovolenou do Bulharska a projížděli přes Rumunsko. Zastavili jsme na odpočívadle uprostřed hor. Byly to velmi tmavé kopce pokryté hustým kobercem lesů. Ve středu jednoho z bezpočtu strmých vrcholů zářila oranžová žhnoucí skvrna.
"Mami, támhle hoří!" křičela jsem zděšeně na rodiče a ukazovala na planoucí svah o velikosti stovek hektarů.
"No jo, hoří, no," odpověděli mi vyrovnaně naši, i když na nich byl znát mírný úlek. Možná sami nikdy tak rozsáhlý požár neviděli. Vysvětlili mi, že do té hory uhodil blesk, zapálil strom, a protože je sucho, oheň se rychle rozšířil.
"A proč to nikdo nehasí?" ptala jsem se. Z televize jsem věděla, že když někde hoří, jezdí hasičská auta, létají kropicí vrtulníky, a všichni pobíhají zmateně okolo a křičí. A tady nikdo nehasil a nepanikařil.
"Tam se nikdo nedostane," dostalo se mi vysvětlení. "A vrtulníky by na to nestačily. Jednou přijde déšť a ten to uhasí."
Podívala jsem se na nebe. Bylo bez mráčku. "Ale to bude celý les už dávno zničený. A co zvířata? Ta přece zemřou!"
"No, ano... Ale za pár let tam vyroste nový les a zvířata se do něj vrátí. A pak už nikdo nepozná, že tu někdy hořelo."

Tehdy jsem si vytvořila o Karpatech obraz divokých hor, které si dělají co chtějí. Hor, které člověk sice obývá, ale stále jim ještě neporoučí. Nesnaží se je zachraňovat tím, že je zbavuje jejich přirozenosti. Ponechává jim jejich vlastní řád a do destrukčních ani tvůrčích přírodních procesů nezasahuje. A právě tahle absolutní nadvláda vyšších sil mě fascinuje a děsí zároveň. Chtěla jsem vidět syrovost živlů, ale zároveň se ničeho nebojím více. Chtěla jsem být pozorovatelem toho, jak příroda sama sebe ničí, aby se mohla posléze rekonstruovat do své původní bohatosti. Při jedné z našich denních túr se nám to už podařilo. Viděli jsme hektary lesa před lety sežehlého plamenem. A z jeho popela vstávaly nové šlahouny smrků a klečí, na nichž si ptáci stavěli svá hnízda.

Když se jako turista podíváte na pokrytí topografických map v Evropě, uvidíte, že zatímco západní půle je kartograficky popsaná téměř dokonale, směrem na východ pokrytí map řídne, až se téměř ztrácí. Až dosud jsem jezdila pouze na treky, u nichž existoval dostatek spolehlivých informací. Měla jsem vždy mapy, průvodce, popisy cest, husté značení v terénu, podklady v navigaci, prostě všechno, co jsem si jen mohla přát.

A tak jsem si řekla, že je na čase to změnit. Svět není jen tam, kde jsou mapy. Skutečné dobrodružství je hledat své vlastní cesty, nepopsané, neznámé.

Vyrazili jsme na přechod rumunských Karpat. Máme před sebou zhruba 1000 kilometrů hor, z čehož zhruba na několik set kilometrů nemáme žádné mapy, a mizivé nebo žádné informace. Jsou místa, kam jezdí všichni, a místa, kam nejezdí nikdo. Naším cílem je tato místa propojit, nahlédnout za bílé okraje map, kam turisté nejezdí.

Začali jsme na severu Rumunska přechodem známého pohoří Rodny. Tady je map ještě dostatek. Následovat bude pohoří Suhardu, které už bude na navigaci zapeklitější.

Držte nám pěsti, tahle cesta bude dlouhá...

Divoký kosatec žlutý na loukách Podtroseckých údolí.
Jsou ho plné zahrádky, ale vidět ho růst jen tak planě je vzácné.