Čtyřhranné zápisky

Good morning, sunshine!

Dokončili jsme naše putování přes Starou planinu v Bulharsku a stanuli na hranici země, na mysu Emine. Navázali jsme tak na náš dlouhodobý projekt přechodu Karpat a Balkánských hor a protáhli šňůru naší pouti na zhruba 3000 kilometrů.

Probudili jsme se do prvního dne, kdy už jsme nemuseli nikam jít. Byla ještě tma. Zvykli jsme si vstávat hodinu před svítáním. Sedli jsme si ve spacácích a otevřeli stan. Poprvé nebyl mokrý. Přímo před vchodem se válelo kraví lejno. Na kraví lejna jsme si tu už zvykli a vůbec nám nevadila. Z dálky k nám doléhalo kolébavé šumění moře, konstantně, ustavičně. Tenhle zvuk je tu slyšet už miliony let beze změny. Nejstarší ze všech zvuků na světě. Vprostřed otevřeného vstupu stanu rudl obzor, každou minutu víc a víc. Jsou mraky, říkám Joemu, dneska nic nebude vidět. Je to fakt smůla, poprvé v životě jsem chtěla vidět východ slunce nad mořem. Oblačné řasy nachověly, ale tam, kde rubínová záře žhnula nejjasněji, se táhla šedivá sloha. No jo, povídá Joe, dneska slunko vyjde asi za mraky. Zase jsem si vzpomněla na Wolkera. Já si na něj vždycky vzpomenu, když koukám na východ slunce. Recituji Jitřní píseň. Tam v mlhách krvavých den slunce tuší, vy myslíte, že nezasvitne sem? Ach věřte jen, a věřte celou duší, a vírou svou i slunce unesem! Joe chroustá sušenku a tváří se znuděně, už jednou ten verš na tomto treku slyšel. Najednou mraky ztratily perleť. Tak je to jasné, slunko už vyšlo. Dneska kino nebude. Wolker byl mladý a naivní, soudí Joe. Tak co, sbalíme stan? Tak jo. Neochotně jsem se vyšourala ze spacáku. A vtom - slunce! Obzor rozřízl oslepující karmínový paprsek, zajiskřil nad mořskou hladinou a protnul náš stan svým slunečním kordem. Všechno zrudlo jako v temné komoře, když se vyvolávají snímky z kinofilmu. Good morning, sunshine! řvu na celý svět, ale světu je to jedno. Vesmíru je všechen lidský patos ukradený. A je to tak dobře. Kdyby slunce držela nad obzorem víra lidí, nikdy by nevyšlo. A my bychom dnes neviděli ten nejkrásnější východ slunce nad kravím lejnem, jaký jsme kdy viděli.

Na hraničním přechodu Zaječar - Veliki Izvor je dnes úplné prázdno. Žádná auta, žádní turisté, nikde nikdo. Taxikář už odjel. Stejně jako všichni koho jsme potkali i on byl překvapen, co tu dělají turisté. Jdeme k celnici. Jsme nervózní. Pustí nás přes hranice nebo ne? A co se vlastně teď děje všude v Evropě? Už přes týden nemáme žádné zprávy z domova, jen kusé zkazky od našich přátel.

Srbové nás beze slova pouští. Dalo se to čekat. Vystoupit z cizí země není problém, problém je do ní vstoupit. Jdeme k Bulharům.

Proč nám vlastně tak záleží na tom, aby nás pustili do Bulharska? Karpaty jsme až po jejich nejjižnější část přešli a do Staré Planiny bychom se mohli klidně podívat i jindy. Naši misi bychom mohli s klidem prohlásit za úspěšně dokončenou. Proč nám dělá přechod hranic tak těžkou hlavu?

Ve hře je toho trochu víc, než jen další dva týdny dovolené, s nimiž jsme počítali. Jde o koronavirovou politiku. Srbsko se v průběhu našeho pobytu zařadilo pro Českou republiku mezi ´červené´ země. Pokud nás nepustí do Bulharska, budeme muset jet domů a nastoupit do čtrnáctidenní karantény, jelikož za testy na kovid odmítáme dávat peníze. (Z principu, který zde nelze jednoduše osvětlit.) Možná si prodloužíme týden v Srbsku, což by jistě nebylo vůbec špatné, ale karanténě se doma stejně nevyhneme, neboť po deseti dnech strávených zde nemůžeme Srbsko vydávat jako tranzitní zemi.

Jestliže nás však pustí do Bulharska bez jakýchkoli podmínek, budeme dál na dovolené v zemi, která je pro Českou republiku ´zelená´. Dokončíme naši cestu a po dvou týdnech se domů vrátíme bez nutnosti trávit léto v domácím vězení. Namísto karantény budeme na dovolené. Domů se vrátíme z ´čisté´ země a nebudeme nijak omezeni.

Neptejte se mě, co si o tom všem myslím. Takhle se teď žije v tomhle světě. Podstatné je, že musíme do Bulharska, protože je to otázkou naší osobní svobody.

Bulharští celníci nás zdraví. Kontrolují pasy a vyptávají se na podrobnosti naší cesty. Nelžeme. Byli jsme asi deset dní ve východním Srbsku, chodili jsme po horách. I v Bulharsku chceme chodit po horách. Chtějí zkontrolovat naše batohy. Nu, když si to přejí... Vybalujeme věci na pult, z krosen se line smrad. Upocené hadry, zatuchlé spacáky, konzervy, paštiky a starý chleba. Dostáváme rychlý pokyn k opětovnému sbalení. Celníci se nás vyptávají na kdeco, ale spíš proto, že jsou zvědaví. Nikdo teď necestuje a najednou se tu zjeví dva přivandrovalí chodci z Čech. To je pozdvižení i na celnici. Dostáváme zpět pasy. Nic dalšího po nás nechtějí. Hraniční kontrola nás propouští s přáním šťastné cesty. Prošli jsme! A jak hladce, klidně a samozřejmě. Žádné měření teploty, žádné podpisy prohlášení. Jako by se ve světě vůbec nic nedělo.

Procházíme první kilometry nového území. Tohle je jiná země, jiní lidé, jiná kultura i historie. Je tu jiná koronavirová politika, platí se tu jinými penězi, mluví jinou řečí, a také je tu jiný čas. Jen ta příroda se nemění. Kvete tu stejné luční kvítí, stepi jsou plné trnek a hlohů, a všude na obzoru stoupají k nebi tmavé neprostupné hory. Přírodu žádné hranice nezajímají.

***

Druhý den ráno se probouzíme v hotelu v Belogradčiku. Zapomněli jsme, že je zde o hodinu víc a budíme se ještě za úplné tmy. Balím věci, Joe zjišťuje na internetu nová koronavirová opatření. Každý týden jiná nařízení. Už ty změny ani nestíháme registrovat.

"Víš, co se stalo?" říká najednou zaujatě, zatímco já natáčím vodu v koupelně. "Bulharsko dnes ráno zavřelo hranice se Srbskem! Kdo nyní přijíždí ze Srbska, musí být v Bulharsku dva týdny v karanténě. To znamená, že dnes už by nás nepustili přes hranice!"

Zastavuji vodu. "Kecáš..!" valím na něj oči.

"Nekecám," vrtí hlavou Joe, "bulharská vláda to schválila včera večer a platí to ode dneška."

Vycházím z koupelny do ložnice. Chvíli na sebe nevěřícně zíráme. "To tedy znamená, že v tom Bělehradě na letišti..." přemýšlím nahlas. Na chvíli se odmlčím. Počítám. Joe je s tím hotov dřív:

"Naše batohy přiletěly asi patnáct hodin poté, co jsme opustili letiště," říká, "a hranici zavřeli asi dvanáct hodin nato, co jsme ji překročili. Kdybychom tedy v Bělehradě počkali na naše ztracené batohy, dočkali bychom se jich a ušetřili třináct tisíc. Ale na hranici bychom se dostali až dnes. A už by nás nepustili."

"Museli bychom jet zpátky do Bělehradu, propadly by nám letenky ze Sofie a doma bychom nastoupili do karantény."

"Místo dvou týdnů v Bulharsku bychom dřepěli dva týdny doma."

Ještě chvíli jsme nevěřícně koukali jeden na druhého. Znovu a znovu jsme počítali hodiny, o které jsme unikli karanténě. Dlouho jsme se tomu smáli. A když jsme se dostatečně vyradovali ze svého vítězství nad nepřízní osudu, dobalili jsme batohy, zamčeli hotelový pokoj a vyrazili dál na Cestu.

Život mě nikdy nepřestane překvapovat tím, jak z věci zdánlivě nepochopitelné a nesmyslné dokáže v mžiku udělat pointu, která dá smysl úplně všemu. Skutečnosti, které se nám napoprvé jeví jako zlé, se již v příští minutě mohou obrátit v náš prospěch. A pak i za ta příkoří, která nám osud uštědřuje, s vděčností poděkujeme, a s těmi nahoře, kteří tahají za naše nitky, se udobřujeme a odpouštíme jim.

Jdeme krajinou skal a vyprahlých stepí. Stezky se co chvíli ztrácí, nohy nám škrábou divoké růže a hloží. Lesy jsou husté a divoké, tápeme v nich a bloudíme. A my jsme za to rádi. Tohle je naše Cesta. Plná trní, překážek, nebezpečí, prudkých zvratů a kontrastů, které jsou kořením našeho života. Cesta se všemi krásami i těžkostmi. A my ji milujeme právě takovou. Se vším, čím nás ničí i blaží. Se vším, co k ní patří.

***

Náš příběh pokračoval dál. Vstoupili jsme do Staré Planiny a ubírali se dál na východ. To už je však docela jiný příběh. A ten vám budu vyprávět zase někdy jindy. :-)

***

Foto: podhůří Staré Planiny v Bulharsku

Zpevněná prašná cesta se stáčí kousek pod vrcholem hory. V jejím ostrém ohybu je jasné, že dál už ji nemůžeme následovat. Nevede naším směrem. Zhruba v tomto místě, v úzké ostré serpentině máme pokračovat dál pozvolným sestupným traverzem po svahu kopce. Zatím to jde.

Tráva se zvyšuje a nízké hlohy, které dosud byly po louce jen široce rozptýleny, houstnou. Dokud nám sahají po pás, dá se jimi projít. Každý porost, který je vysoký po pás, je průchozí. Ale jak se přibližujeme lesu, hlohy nám postupně přerůstají přes hlavu. Trny nám drásají kůži a mně kudlají vlasy. "Ne nadarmo se hlavní vrchol Tupižnice jmenuje Glogovica," stálo v článku na Gandalfově blogu. I my už nyní chápeme, že název je to nanejvýš přiléhavý.

Pomalým a útrpným postupem procházíme lesem. Naviguji přesně podle Gandalfova tracklogu. Jako slepci tápeme v neznámém prostoru, prorážíme bodavé houštiny, a jediné, co nám udává směr, je klikatá linka v navigaci, která je záznamem číchsi kroků. Držíme se té čáry jako klíšťata. Vychýlení o více než dvacet metrů ihned srovnáváme. Jít tímhle lesem a opustit osvědčený směr by bylo zbytečně riskantní. Jenže je ten Gandalfův tracklog vlastně záznamem jeho skutečných kroků? Nebo to jen tak vyklikal na počítači jak si to zhruba pamatoval? Terén nevykazuje žádné známky toho, že by tudy vůbec kdy někdo prošel. Kdo je vlastně ten, jehož kroky následujeme? Nevíme. Víme jen, že je to... Gandalf.

Najednou se kolem sebe rozhlížíme pořádně a vidíme, že skutečně jdeme po něčem, co snad kdysi byla cesta. Hlohy kolem nás vytváří tunel, který je však zahrazený hustým větvovím. Zdá se, že za doby Gandalfovy návštěvy zde byl ještě průchozí úsek, nyní již vše pohltila vegetace. Prošel tudy za těch jedenáct let od našeho předchůdce vůbec někdo? Podle terénu by to spíše vypadalo že ne.

Prodíráme se svahem dolů. Jde to velmi pomalu. Joe mi proráží cestu. Jde první a rozhrnuje přede mnou trnité větve divokých růží, abych mohla projít s minimem šrámů. Sám jich přitom utrží dvojnásobek. Láme suché větve a odtahuje spadané klády jen proto, aby mi ušetřil trochu trápení. Má ruce zdrápané do krve. Kdo by chtěl sejít Tupižnici v našich stopách, měl by díky Joemu o poznání průchodnější stezku než my. V našich stopách však už nejspíš nikdy nikdo nepůjde. Přejít Tupižnici po neexistující cestě je naprosté bláznovství, které má smysl jen pro pár lidí. Buď pro člověka, který zde vyrostl, a hledá zde cesty svého dětství, jako třeba Gandalf. A nebo pro trekaře, kteří přechází Srbské Karpaty a Tupižnica je posledním kopcem jejich cesty. Slyšeli jste už někdy o někom, kdo přešel Srbské Karpaty?

Cesta se ještě více komplikuje. Spadané stromy, hlohy, divoké růže, ostružiní, kopřivy, kamení zarostlé v trávě. To poslední zvláště znesnadňuje chůzi. Kameny v trávě nejsou vidět, rolují se nám pod nohama a zakopáváme o ně. Zatracené šutry. Kde se jich tu najednou tolik vzalo? Najednou koukáme - v křoví tleje úhledně naskládaná hromádka nařezaného dříví. A není tu jediná. Dochází nám to. Kamení, o které zakopáváme, jsou rozvaliny někdejších domů. Opuštěných pastoušek, o nichž Gandalf psal. Vidouce, že šlapeme po zbytcích lidských obydlí, hned se nám vrátila pokora. Kdysi dávno obyvatelé zdejšího kraje holýma rukama posbírali z okolí kamení a postavili si z něj příbytky a nyní tytéž kameny zarůstají rozsypané v trávě. Příroda dala, příroda vzala. Jen ty shnilé hromady dříví tu kdoví proč zůstaly úhledně složené.

Poslední úsek cesty je obzvlášť krutý. Úvozová cesta je zcela zapadaná stromy. Snažíme se jít podél ní, ale postup je to nesnadný. Joe stále odstraňuje překážky a v mezích svých možností mi umetá cestu. Jeho a můj přechod Karpat nikdy nebudou rovnocenné. Ale když řídne les, když se rozestupují poslední houštiny, přicházíme na pokosenou louku. Zde lidé ještě žijí a hospodaří. Nesmírně se nám ulevuje. Přešli jsme Tupižnici. Přešli jsme Srbské Karpaty. Prorazili jsme cestu skutečnou divočinou. Dokončili jsme jednu velkou výzvu a stojíme na prahu další, přechodu Staré Planiny. To už ale bude docela jiný příběh.

Jsme orvaní, zdrásaní. Joe má ruce podrápané do krve, já mám hromadu vytrhaných vlasů a šrámy na tvářích. Máme potrhané oblečení, děravé tričko a rozpárané kalhoty. Ještě si nejsme jisti, zda to za to stálo.

Dva trhani se táhnou dědinou, jen prochází, a kdesi daleko od posledního domu si staví na louce stan. V Karpatech se stmívá. Kolik večerů jsme v těch horách zažili? Nevíme už. Unavení a vyčerpaní zaléháme do spacáků. Zítra jdeme na hranice.

Jednou, až sundáme potrhané oblečení a strupy ran se sloupou, řekneme, že to za to stálo. Ani poslední kopec Karpat nám nedal nic zadarmo. Ze všech treků, které jsme kdy prošli, budeme nejpyšnější právě na přechod Srbských Karpat. Nebyla to naše nejdelší Cesta, nevedla nejvyššími štíty ani exponovanými lezeckými stezkami. Tahle Cesta ale dokonale prověřila všechny schopnosti, které jsme na našich letitých horských poutích získali. Nebyla jen zkouškou fyzické a psychické kondice, síly, vytrvalosti a odolnosti. Byla především testem inteligence, orientace, domácí přípravy, schopností hledat vlastní cesty, umět si poradit a operativně řešit nenadálé problémy. Jsme úplně vyždímaní. Ještě nikdy jsme pro žádnou Cestu neudělali tolik, jako pro tuto.

Ještě nevíme, zda nás zítra Bulhaři pustí přes hranice. Nevíme ani, zda stihneme dojít do Belogradčiku na pohraniční stráž a vyřídit si povolení ke vstupu do hraničního pásma. Nevíme, zda zvládneme dojít do třetiny Staré Planiny, jak máme naplánováno.

Víme však, že až přijedeme domů, napíšeme zprávu.

"Milý Gandalfe, máme pro Tebe milou novinu. Věz, že po cestách Tvého dětství pořád ještě někdo chodí."

Masiv Tupižnica není nejvyšší, nejvýznamnější, nejzajímavější ani nejhezčí horou z těch, na které jsme během naší Cesty vystoupili. Pohled na ni je pěkný, to ano. Vápencové skalní výchozy vyčnívají ze zelených ostrůvků lesa, bělostné útesy se táhnou přes celý masiv. Vskutku dramatický pohled. Ale takových kopců je tu spousta. Kdyby tato hora stála kdekoli jinde, snad bychom ji s lehkým srdcem vynechali. Ona ale stojí právě tady. A to je důvod, proč bychom měli usilovat o její přechod. Je totiž poslední. Za Tupižnicí se vine řeka Beli Timok, která odděluje Srbské Karpaty od Staré Planiny, a to je již pohoří Velkého Balkánu. Konec Karpat. Přejít Tupižnici je tak věc naší trekařské cti.

Na vrchol Tupižnice vede turistické značení. Netvrdím, že tam vede i cesta, alespoň ne celou dobu. Ale značky tam bloudícího chodce dovedou spolehlivě.

Prošli jsme nízkým křovím a říkali si: to je ještě dobrý.

Prošli jsme lesním polomem a říkali si: to je ještě dobrý.

Přelezli jsme stěnu s ostrými útesy a říkali si: to je ještě dobrý.

Když jsme ale vystoupili až na vrchol, začali jsme mít vážně obavy. Až dosud jsme totiž měli alespoň to turistické značení. Dokud má chodec před očima značky, ví, že někam dojde.

Lidé 21. století milují divočinu. Alespoň si to myslí. Divočina je vysoce módní pojem, všichni chtějí vidět nedotčenou přírodu bez lidí, a tak se na ni jezdí dívat s celými zájezdy. Vyberou si k tomu nějaký pěkný národní park, jdou po značené hřebenové magistrále, spí po chatách, stravují se v restauracích, a libují si v jaké jsou krásné divočině.

My s Joem ale divočinu nijak zvlášť nemilujeme. Vlastně se jí snažíme co nejvíce vyhýbat. Protože víme, jak ve skutečnosti vypadá. Divočina je od toho divočinou, že jí nevedou cesty. Je to zóna člověkem neporobená. Oblast, kde se člověk bojí zvířat, a ne zvířata člověka. Kde se chodec prodírá křovím či vysokou trávou, brodí se dvoumetrovými kopřivami, přelézá padlé stromy, proráží tlející klestí, plácá se v bažinách. Pravá divočina člověka naučí chodit vkleče, plazit se i šplhat, po kolenou podlézat kmeny stromů. Skutečnou divočinu lidé nemilují, neboť se jí bojí.

I my se rádi procházíme věhlasnými národními parky. S radostí chodíme po značených cestách, a když se můžeme vyspat na chatě, směle to uděláme. Ale byla by škoda omezit svůj zájem jen na místa, kde je všechno pěkně nalajnováno. Objevovat, nechat se překvapovat, jít si svou vlastní cestou, to jsou možnosti, které se člověku v dosahu infrastruktury nenabízí. A tak proto, abychom objevovali, musíme občas projít i džunglí. Procházky skutečnou divočinou pro nás nejsou cílem, ale pouhým prostředkem k dosažení nějakého vyššího projektu. Zde je tím projektem přechod Karpat.

Poslední dny z domu chodí ne zrovna příznivé zprávy. Srbsko, které bylo před naším odjezdem na koronavirové mapě zelené, je nyní červené. Kamarád Adam nám píše aktuální zpravodajství: "Čeští občané musí ode dneška po návratu ze Srbska absolvovat test na kovid-19 nebo nastoupit do dvoutýdenní karantény." Není to dobrá zpráva, ale nás netrápí. My nechceme domů. Chceme do Bulharska. Otázka zní: pustí nás Bulhaři přes hranice?

Z vrcholu Tupižnice vede cest hned několik, žádná však naším směrem. Řešili jsme, jak se dostat na severovýchod do obce Gornja Bela Reka, odkud bychom mohli pokračovat na hraniční přechod. Joe díky své pečlivé investigativní činnosti objevil blog srbského turisty, který si říká Gandalf. Ten úplnou náhodou popsal právě cestu z Tupižnice do obce Gornja Bela Reka. Přidal k ní i tracklog, záznam prošlé trasy, který se dá nahrát do navigace a v terénu podle něj navigovat. Gandalf kdysi pocházel přímo z Gorné Reky a v dětství zde prošel každou cestu. Je perfektním znalcem místního kraje. Objev jeho zapadlého článku by se tak mohl zdát skutečnou spásou v řešení naší trasy. Má to jeden háček.

Gandalf trasu prošel v roce 2009 a tehdy o ní napsal: "Vzhledem k tomu, že kočovný chov skotu na Tupižnici zanikl asi před dvaceti lety, a že lovci z okolních vesnic nechodí příliš daleko do hor, stezky, po kterých jsem v dětství chodil, a které bývaly dobře prošlapané, jsou dnes neprůchodné. Tam, kde se kdysi pásaly stovky ovcí, je dnes přes metr vysoká tráva. Pastýřské chaty se zhroutily. Když se pohybujete po severním svahu Tupižnice, máte dojem, že jste na úplně opuštěné hoře zapomenuté lidmi, více než je tomu na jakékoli jiné hoře v Srbsku."

Jestliže Gandalf již v roce 2009 litoval, že po cestách jeho dětství už nikdo nechodí a jsou silně zarostlé, nyní budou ještě o jedenáct let zarostlejší. Srb říká, že tohle je nejzpustlejší hora Srbska. Milovníci romantických obrazů divočiny by z toho pomyšlení byli jistě nadšeni. Nám vstávají vlasy hrůzou.

Adam dále píše: "Podle sdělení bulharského ministerstva zahraničí mohou čeští občané vstoupit do země bez omezení a není nutné uvádět důvod. Srbsko by mělo být mezi státy s výjimkou, to jest nepotřebuje karanténu." V současné době tedy přechod srbsko-bulharské hranice možný je. Ale jak dlouho ještě bude? Obavy evropských států ze Srbska sílí, koronavirová situace se tu horší. Je možná jen otázkou hodin, než Bulharsko zavede vůči turistům ze Srbska stejné restrikce jako Česko. Jsme nervózní. Na hranici bychom mohli být už zítra, pokud budeme rychlí. Máme sejít z hory po silnici, avšak na úplně jiný směr a zajít si dvacet kilometrů navíc? Nebo máme jít podle Gandalfových stop a servat se v úplné džungli?

"Víš co?" říkám Joemu. "Tohle je poslední hora Karpat. Máme projít dvanáct kilometrů pustiny. Už jsme přeci přešli i delší úseky bez cest, ne? Prošli jsme desítky kilometrů pralesů, bažin, polomů, klečových polí. A teď bychom se měli leknout staré zarostlé cesty? Pojď. Půjdeme a prorazíme to. Bude to na dlouho naše poslední opravdová divočina."

Shodli jsme se. A tak jsme šli.

***

Foto: vrchol hory Tupižnica

Masiv Rtanj s nejvyšším vrcholem Šiljak je nejvyšší horou Srbských Karpat. Dosahuje výšky 1565 metrů a rozhodně to není obyčejná hora. Svým pravidelným tvarem nápadně připomíná pyramidu a někteří tvrdí, že pyramidou skutečně je. Není to až tak vykonstruovaná teorie. Podobné geometricky téměř dokonalé kopce, které jsou údajně pyramidami, jsou i v Bosně. Rtanjská pyramida však neměla vzniknout naskládáním bloků na sebe, nýbrž precizní úpravou přírodního kopce. Vrchol vykazuje magnetické a gravitační odchylky, a proto nad ním nelétají letadla.

Hora je opředena řadou legend a mýtů. Je centrem pozornosti všech léčitelů, esoteriků, okultistů, spiritistů, senzibilů, záhadologů, ufologů, a dalších tmářů a obchodníků s deštěm. V roce 2012 zde početná skupina lidí přečkávala ohlášený konec světa (který se samozřejmě této hoře měl vyhnout), spisovatel sci-fi Arthur Charles Clark masiv označil za ´pupek světa´, uvnitř hory sídlí srbští bohové, dějí se tam paranormální jevy, vrchol slouží jako odletová plocha pro ufo, a tak dále. Konspirace, hypotézy, duchové, vesmírná špionáž, ilumináti, marťani. Na této hoře najdete úplně všechno, co si kdy lidé navymýšleli.

Máme štěstí, je nádherné počasí. Včera byla hora celý den obestřena hustým lokálním mrakem, za což pochopitelně mohou zdejší abstraktní jevy. Dnes je pro změnu mírná oblačnost nad celým okolím a jen kolem Rtanje nikoli, což je důsledkem tohotéž. Jednoznačně. Ale ať už za dnešní daleká panoramata vděčíme čemukoli, výhled je tu vskutku fenomenální. Vidět je až na Starou Planinu v Bulharsku, kam chceme pokračovat po dokončení přechodu Srbských Karpat.

Stoupáme na vrchol hory a těšíme se z krásného dne. Na vrcholu kdysi stávala kamenná kaple vybudovaná místními horníky, která byla důstojným svatostánkem tohoto výjimečného místa i útočištěm před zlým počasím. Po druhé světové válce však úřady ve snaze najít zlato a šperky, které byly podle lidové mytologie ukryty uvnitř hory, kapli zničily dynamitem, a dnes jsou tu po ní jen rozvaliny a upomínkový kříž. Kdyby Srbové namísto záhadologických výzkumů hory zainvestovali do obnovy kaple, už tu mohla znovu stát. A nebo tu mohla pořád stát.

Na vrcholu jsme sami, avšak jen díky našemu časnému výstupu zahájenému v pět ráno. Cestou z vrcholu potkáváme dohromady asi dvacet výletníků, což je největší turistický nával za celou naši cestu Srbskými Karpaty. Jdou nahoru čerpat energii, meditovat, předpovídat budoucnost, spojovat se s duchy svých předků. Někteří se jdou nahoru jen tak rozhlédnout z výšky, protože je to pěkná hora.

Obec Rtanj je obydlená, s několika restauracemi a apartmánovými domy. Lidé tu žijí z věhlasu hory a turistického zájmu, nestěhují se odsud a nevysidlují tak jinak houfně opouštěný kraj. Do jedné restaurace míříme a přejídáme se obědem o několika chodech. Už bylo načase, teplé jídlo jsme nejedli několik dní. Můžeme si dát také pravý rtanjský čaj vařený ze saturejky horské, vzácné byliny, která roste na svazích Rtanje. Čaj má magické účinky, jeho superpozitivní síla zázračně působí na zdraví a léčí desítky nemocí. Sklizeň divoce rostoucí saturejky však byla v posledních letech úřady zakázána z důvodu zplundrování míst výskytu sklízecími kombajny, které vytrhaly rostliny i s kořeny. Místní si z toho těžkou hlavu nedělají a chráněnou rostlinu sklízí dál. Rtanjský čaj tedy odmítáme.

Ale nebýt všech těch vykonstruovaných nadpřirozených vlastností hory, nejspíš bychom si tu dnes žádný oběd nedali. Obec by byla vysídlená a opuštěná jako okolní kraj. Obyvatelé by tu stárli, jejich dospělé děti by žily v Bělehradu. Domy by chátraly a cesty pustly. Na horu by nás nepřivedlo turistické značení, ale prodírali bychom se křovím, jako jsme se tu prodírali i na jiné hory. Nejlepším prostředkem k budování infrastruktury na periferii světa je totiž konspirační byznys.