Report z vandru: Kungsleden - III
pondělí 24. červenec, 2017
Pomalým krokem chodce jsem se posunula dál k jihu, kde se přede mnou rozprostřela úplně jiná zem, než dosud. Už to nejsou ledové kry a peřiny sněhu, co pokrývá zem, ale tráva, řídká a nesmělá, ale zelená a kvetoucí. Z neživotných polárních krajin, které nejsou ničím jiným, než sněhem a kamením, jsem se dostala zpět na hranici života.
Také přestalo pršet, díky čemuž se mění celková nálada krajiny. Skandinávie v člověku vyvolává velkou bouři emocí, rozdílných i protichůdných. To, co jsem dříve shledávala depresivním, je nyní melancholické, nekonečné se změnilo v rozlehlé, co bylo pusté a mrtvé je nyní odlehlé a vzdálené.
FOTO: Blížím se k osadě Aktse u jezera Laitaure. Napravo ční ostrý zub hory Skierffe, ohromného masivu, který vypadá úplně jinak, než všechny ostatní skandinávské hory.
Jdu dál. Těším se na plavbu lodí. :-)
Také přestalo pršet, díky čemuž se mění celková nálada krajiny. Skandinávie v člověku vyvolává velkou bouři emocí, rozdílných i protichůdných. To, co jsem dříve shledávala depresivním, je nyní melancholické, nekonečné se změnilo v rozlehlé, co bylo pusté a mrtvé je nyní odlehlé a vzdálené.
FOTO: Blížím se k osadě Aktse u jezera Laitaure. Napravo ční ostrý zub hory Skierffe, ohromného masivu, který vypadá úplně jinak, než všechny ostatní skandinávské hory.
Jdu dál. Těším se na plavbu lodí. :-)
Report z vandru: Kungsleden - II
sobota 22. červenec, 2017
Přešla jsem nejvyšší a nejsevernější část stezky Kungsleden, přebrodila všechna sněhová pole a přeplavala mokřady, až do Vakkotavare, kde končí první velká sekce celé cesty. Mám za sebou pětinu treku.
Místní chatař dobře odhadnul hloubku mého zoufalství, když se mě zeptal:
"Máte mokré boty?"
Demonstrativně před ním ždímám ponožky. "Trochu," odpovídám.
"Tak si je pojďte zahřát," řekl mi a přistavil mi ke křeslu u kamen lavor s horkou vodou. Bylo to vůbec poprvé od začátku cesty, co jsem viděla teplou vodu. Nikdo nemůže vědět, jak bylo blahodárné si po pěti dnech chůze v mokrých botách sednout do křesla a dát nohy do horké lázně!
Všechno je nyní snesitelnější. Dorazila jsem lodí do Saltaluokty, pořádně se najedla a vyspala v posteli. Počasí se zlepšilo a nálada také. :-)
FOTO: Obávané sedlo Tjäktja bylo plné sněhu. Voda z rozbředlých ledovců sahala místy až po stehna. Cesta na fotce vede po tající ledové kře nad divokou arktickou řekou.
Jdu dál.
Místní chatař dobře odhadnul hloubku mého zoufalství, když se mě zeptal:
"Máte mokré boty?"
Demonstrativně před ním ždímám ponožky. "Trochu," odpovídám.
"Tak si je pojďte zahřát," řekl mi a přistavil mi ke křeslu u kamen lavor s horkou vodou. Bylo to vůbec poprvé od začátku cesty, co jsem viděla teplou vodu. Nikdo nemůže vědět, jak bylo blahodárné si po pěti dnech chůze v mokrých botách sednout do křesla a dát nohy do horké lázně!
Všechno je nyní snesitelnější. Dorazila jsem lodí do Saltaluokty, pořádně se najedla a vyspala v posteli. Počasí se zlepšilo a nálada také. :-)
FOTO: Obávané sedlo Tjäktja bylo plné sněhu. Voda z rozbředlých ledovců sahala místy až po stehna. Cesta na fotce vede po tající ledové kře nad divokou arktickou řekou.
Jdu dál.
Report z vandru: Kungsleden - I
středa 19. červenec, 2017
Jsem ve Švédsku na cestě Kungsleden (Královská stezka), daleko za polárním kruhem a vzdálená všemu, co dělá svět civilizovaným. Má cesta začala v Abisku a plánovaným koncem je zhruba 450 km vzdálený Hemavan. Navzdory mé domněnce, že tenhle trek bude "pohodový", jsem si už stihla projít řadou krizí, které nebylo snadné překonat.
Hned první den na mě dolehla velká opuštěnost, odlehlost, osamělost. Daleko přede mnou, daleko za mnou nebylo jediného člověka, a to i přesto, že část stezky kolem Abiska je nejnavštěvovanějším úsekem celé cesty. Najednou mi došlo, že jsem tu opravdu úplně sama.
Celé tři dny hustě pršelo. To mělo za následek zvednutí hladiny řek, které jsou už tak dost vysoké kvůli rekordnímu množství tajícího sněhu z letošní zimy.
Třetí den mě odstřihla povodeň, kvůli které nebylo možné přebrodit řeku. Zároveň jsem se ale nemohla ani vrátit, neboť již přebrozená řeka za mnou se zvedla a zaplavila most. Nemohla jsem pokračovat ani se vrátit. Musela jsem čekat na nouzové chatě, dokud hladina vody neklesne.
Čtvrtý den ráno voda kulminovala a já mohla jít dál. Pokusila jsem se vyjít nechozenou cestou na Kebnekaise, nejvyšší horu za polárním kruhem, ale kvůli povodním, sněhu, těžkému terénu a vlastní nejistotě jsem výstup po pár kilometrech vzdala.
Nyní mám po několika dnech signál, tak se konečně mohu spojit se světem. :-)
FOTO: Právě se chystám přebrodit arktickou řeku. Je tak ledová, až z ní tuhne krev v žilách.
Mám před sebou ještě dlouhou cestu.
Všem krásné léto!
Hned první den na mě dolehla velká opuštěnost, odlehlost, osamělost. Daleko přede mnou, daleko za mnou nebylo jediného člověka, a to i přesto, že část stezky kolem Abiska je nejnavštěvovanějším úsekem celé cesty. Najednou mi došlo, že jsem tu opravdu úplně sama.
Celé tři dny hustě pršelo. To mělo za následek zvednutí hladiny řek, které jsou už tak dost vysoké kvůli rekordnímu množství tajícího sněhu z letošní zimy.
Třetí den mě odstřihla povodeň, kvůli které nebylo možné přebrodit řeku. Zároveň jsem se ale nemohla ani vrátit, neboť již přebrozená řeka za mnou se zvedla a zaplavila most. Nemohla jsem pokračovat ani se vrátit. Musela jsem čekat na nouzové chatě, dokud hladina vody neklesne.
Čtvrtý den ráno voda kulminovala a já mohla jít dál. Pokusila jsem se vyjít nechozenou cestou na Kebnekaise, nejvyšší horu za polárním kruhem, ale kvůli povodním, sněhu, těžkému terénu a vlastní nejistotě jsem výstup po pár kilometrech vzdala.
Nyní mám po několika dnech signál, tak se konečně mohu spojit se světem. :-)
FOTO: Právě se chystám přebrodit arktickou řeku. Je tak ledová, až z ní tuhne krev v žilách.
Mám před sebou ještě dlouhou cestu.
Všem krásné léto!
Dobrovolnictví VII.: Sázení jedlí v NP České Švýcarsko
neděle 23. duben, 2017
Ještě ve středověku měla jedle bělokorá v Národním parku České Švýcarsko zastoupení odhadem 30% lesního porostu. V době vyhlášení NP (r. 2000) to bylo pouze cca 0,02%. Katastrofální znečištění ovzduší ve druhé polovině 20. stol., rozmnožení škůdců a současně neochota lesních hospodářů tento strom vysazovat, vedly k tomu, že se jedle ocitla na pokraji vyhynutí.
Za posledních sedmnáct let se situace poněkud zlepšila. Vysazují se nové stromy, monokultury smrků se postupně obměňují do původního druhového zastoupení. I tak je však proces obnovy velmi pomalý, zastoupení jedle v NP České Švýcarsko se dnes pohybuje okolo 0,5 až 1%.
Společně zhruba ve třiceti lidech jsme dnes vysadili a oplotili kolem stovky stromků jedle bělokoré. Šance, že se dožijí dospělosti, je podle správy NP vysoká. I tak se ale na vzrostlý smíšený les načekáme, neboť jedle plodí šišky až ve věku 60 let.
My už se tohoto lesa možná nedočkáme. Ale příští generace ano. A právě pro ni má smysl jedle sázet. ;-)
Díky Petru Cestáři Kočkovi za organizaci!
Za posledních sedmnáct let se situace poněkud zlepšila. Vysazují se nové stromy, monokultury smrků se postupně obměňují do původního druhového zastoupení. I tak je však proces obnovy velmi pomalý, zastoupení jedle v NP České Švýcarsko se dnes pohybuje okolo 0,5 až 1%.
Společně zhruba ve třiceti lidech jsme dnes vysadili a oplotili kolem stovky stromků jedle bělokoré. Šance, že se dožijí dospělosti, je podle správy NP vysoká. I tak se ale na vzrostlý smíšený les načekáme, neboť jedle plodí šišky až ve věku 60 let.
My už se tohoto lesa možná nedočkáme. Ale příští generace ano. A právě pro ni má smysl jedle sázet. ;-)
Díky Petru Cestáři Kočkovi za organizaci!
Dobrovolnictví VI.: Jarní úklid v Hradci u Stoda
pondělí 10. duben, 2017
Když vytáhnete z řeky pneumatiku a z ní vylijete raka, víte, že tenhle úklid měl smysl. :-)
Společně ve zhruba padesáti lidech jsme uklízeli odpadky v Hradci u Stoda na Plzeňsku. Věnovali jsme se hlavně čištění těžko dostupných míst, zapotřebí bylo lezeckého vybavení, člunů i brodících kalhot. Společně jsme vyčistili lom i jeho břehy, potok a další přírodní prostory v okolí. Svět je zase lehčí o pár metráků odpadu z černých skládek. ;-)
Foto: Lukáš Foni
Společně ve zhruba padesáti lidech jsme uklízeli odpadky v Hradci u Stoda na Plzeňsku. Věnovali jsme se hlavně čištění těžko dostupných míst, zapotřebí bylo lezeckého vybavení, člunů i brodících kalhot. Společně jsme vyčistili lom i jeho břehy, potok a další přírodní prostory v okolí. Svět je zase lehčí o pár metráků odpadu z černých skládek. ;-)
Foto: Lukáš Foni