Desperáti v Srbských Karpatech - díl XV.

Úterý 11. SRPEN, 2020

Lazarův kaňon je se svojí délkou 9 kilometrů a hloubkou 300 - 500 metrů největší a nejhlubší soutěskou ve východním Srbsku. Vápencový masiv navíc ve svém podzemí ukrývá nejrozsáhlejší jeskynní komplex v celém Srbsku. Podle legendy se v rokli ukrýval v roce 1371 srbský král Lazar se svou kavalerií po prohrané bitvě u řeky Marici a nějakou dobu družině soutěska sloužila jako útočiště.

Jdeme to tu trochu prolézt. Naše krosny ukrýváme do křoví a s sebou si bereme jen nemožný městský baťůžek, který jsme pořídili v Bělehradském nákupáku jako druhou věc v našem novém životě. Tak přeci jen se ta věc k něčemu hodí.

Stoupáme na vyhlídku nad kaňonem. Potkáváme několik turistů, kteří sem přijeli autem. Chlápek v našich letech nám dělá společnou fotku a dává se s námi do řeči. Je z Bělehradu.

"Jsem tu poprvé. Já na dovolenou jezdím vžycky k moři, do Řecka nebo do Bulharska. Letos se ale nedá moc cestovat, tak jsem si říkal, že zkusím trochu poznat Srbsko." vysvětluje nám. "A co vy tu děláte?"

Vyprávíme svou velkou karpatskou anabázi. "... a tak jsme letos přijeli sem, abychom poznali Srbské Karpaty."

"Hmm... páni!" žasne. "A je Srbsko hezké?"

Každý se nás na to ptá. Jako by o tom Srbové pochybovali, jako by to snad ani sami nevěděli.

"Moc hezké. Jsme nadšení. A tahle soutěska je naprosto ohromná. Nic podobného jsme nikdy neviděli."

Chlápek je překvapen. Vyptává se nás, kde všude jsme tu byli a kde se nám líbilo.

"Krásná byla hora Stol. A Veliki Krš, ten se nám moc líbil."

"Veliki Krš? Kde to je?"

Ukazujeme mu obě hory na mapě. Nikdy o nich neslyšel. Načrtáváme mu itinerář na celodenní výlet kolem Stolu s přespáním na chatě a výstupem na přilehlé vrcholy, ukazujeme mu fotky. Chlápek pozorně poslouchá a zkoumá mapu.

"To vypadá zajímavě. Asi se tam podívám." uzavírá naše setkání.

Přestože Lazarův kaňon je jednou z nejvýznamnějších přírodních památek Srbska, nitrem soutěsky nevede žádná cesta. Rokle je zcela zapadaná stromy a procházka v ní je tak záležitostí jen těch největších dobrodruhů. Kvůli velmi členitému terénu nebyl kaňon ještě zcela prozkoumán.

***

K večeru vycházíme nad soutěsku a hledáme místo na stan. Ještě než ale zakempíme, zaujme nás v navigaci skromná ikonka vyhlídky. Už jsme jich dnes viděli víc než dost, ale pro tu jednu navíc nám nohy neupadnou.

K vyhlídce vede turistické značení, navíc míjíme řadu cedulí s nápisy "voda" či "domácí jídlo". Co to? Že by tu byl nějaký kemp? O ubytování zde nemáme žádné informace. Přicházíme na loučku u vyhlídky a k našemu překvapení je tu kempík s několika chýšemi. Rodinka vaří jídlo v kotlíku na ohni a hospodaří kolem obydlí, ženy plejí na políčku, ramenatý gazda štípe dříví.

"Dáte si jídlo?" ptají se nás domácí.

No jéje! Hlad máme pořádný. Paní domácí nám nad ohněm v kotlíku vaří výbornou tradiční večeři, polévku, sýrovou kapsu, domácí chléb a višňový sirup. K noclehu dostáváme útulný bungalov. I polní studená sprcha pro drsňáky je k mání. Tohle je ta pravá duše Karpat, kterou máme rádi.

"Ty jsi tušil, že tu je takovéhle ubytování?" ptám se Joeho.

"Vůbec. Viděl jsem na satelitních mapách, že je tu nějaká budova, ale ta mohla být i opuštěná. Hledal jsem v srbštině informace o ubytování v blízkosti Lazarova kaňonu a nenašel jsem nic."

Ládujeme se dobrotami a koukáme na večerem tmavnoucí skály. Kolem nás létají světlušky. Na toto ubytování jsme narazili tou největší náhodou, jakou vůbec lze. Jsme jedinými hosty kempu.

Bodejť by svět objevil krásy Srbska, když je neobjevili ještě ani Srbové.

Desperáti v Srbských Karpatech - díl XIV.

Pondělí 10. SRPEN, 2020

Pod horou Stol stojí pěkná horská chata, jediná na naší cestě Srbskem. Přicházíme k ní v pozdním ránu a doufáme, že nám na ní někdo uvaří. Máme štěstí. Chatař byl právě na odchodu, ale když nás viděl, vrátil se. Jídlo bude.

"Udělám vám domácí klobásy a smažené hlívy s česnekem. Chcete?"

To se ví, že chceme.

Sedáme si na verandu a rozhlížíme se kolem. Vápencový štít Stolu se zrcadlí na hladině jezírka, přírodní koupání u chaty, hřišťátko na kopanou, možnost dojet autem až k chatě. V okolí vysokohorská turistika, štíty s impozantními výhledy na celé Srbské Karpaty. Ideální místo pro dovolenou jak pro rodiny, tak pro horské trekaře. Je pátek a není tu krom nás ani noha.

"Odkud vlastně jste?" přisedá si k nám chatař a zapaluje si cigaretu.

Láduji do sebe smažené hlívy ústřičné a Joe výborné domácí klobásy. "Z České republiky."

"Až z Československa? Pane jo!"

To je taková zajímavá věc, že o nás lidé ve světě pořád mluví jako o Československu. Jste-li na západ od nás, je to často proto, že místní nejsou příliš v obraze, neboť jsme tak trochu pod jejich rozlišovací schopnosti. Řeknou-li vám to však na východě, není třeba vysvětlovat, že Československo už není. Oni to dobře vědí. O Československu mluví jen jaksi ze zvyku, z neochoty pořád si zvykat na nové pořádky. Svět se zkrátka točí od východu k západu a i lidé se dívají z východu na západ a málokdy opačně.

"Jezdí vám sem často čeští turisté?" ptáme se.

"Vůbec. Vlastně si nepamatuji, jestli tu vůbec kdy nějací byli." Chatař potahuje z cigarety, jídlo mizí z talířů. "A co vy tu vlastně děláte?" vyzvídá.

Už jsme si zvykli, že kam přijdeme, tam jsme atrakcí. Východní Srbsko je zvyklé na ledacos, jen ne na turisty, a už vůbec ne na ty zahraniční. Ještě větším úkazem jsme potom v kontextu letošních událostí a zamrzlého cestovního ruchu.

"Přecházíme Srbské Karpaty. Jdeme od Dunaje směrem na Rtanj, pak na hraniční přechod a do Bulharska."

"Páni!" praví uznale. "A líbí se vám Srbsko?"

"Moc! Opravdu, je to krásná země."

Chatař nevěřícně kouká. Cizinci s upřímným zájmem o Srbsko mu nejdou do hlavy.

Ptáme se na život zde. Co lidi trápí, co si myslí. Jako první věc se dozvídáme o koronavirových demonstracích v Bělehradě, o vojácích a násilí. Je to zkrátka velká věc. Pak je na řadě Jugoslávie. Srbové jsou z nedávné občanské války a rozpadu státu stále velmi zlomení. Nebylo téměř nikoho, kdo by před námi nevyslovil nějakou asociaci na Jugoslávii.

"Naše peníze šly desítky let do budování společného státu," říká nám chatař, "dotovali jsme rozvoj v Chorvatsku, posílali jsme peníze do chudých regionů. Ale oni s námi nechtěli být v jednom státě. Ale to vy přece znáte z Československa, ne?"

Máme toho se Srby společného víc, než bychom si mohli myslet.

Pak přichází řeč na Evropskou unii. "Chtěli byste vstoupit do unie?" ptáme se.

"Ovšem že chtěli." kývne chatař bez váhání. "Mluví se o roce 2026, ale je skoro jisté, že se to nestane. Evropská unie chce, abychom uznali nezávislost Kosova. Ale jak bychom mohli uznat Kosovo! Vždyť tam přece vzniklo naše staré Srbsko! To je historicky naše země. To přece nedává smysl."

Není divu, že Srbové jsou ze své země zklamaní. Cítí v sobě hořkost z toho, co z ní zbylo. Prohraná válka, rozpad státu, odchod Kosova, to vše v nich prohloubilo krizi identity a pocit národní bezvýznamnosti. Byli zvyklí být velkým národem a nyní jsou národem malým. Nedokáží znovu uvěřit ve svůj stát, nevidí smysl v jeho budování. Když jim cizinec řekne, že jejich země je hezká, jsou překvapení. Jim nepřijde hezká, nemyslí si, že stojí za zájem. My ale nejsme zatíženi jejich historickými křivdami. Vnímáme Srbsko čistě jako kombinaci krásné přírody a milých lidí. Jsme jen turisté. Nezávislí pozorovatelé, přivandrovalci, kteří si užívají krásy kraje, avšak nenesou tíhu jeho života. Není čistšího vnímání světa než očima cizince.

"Chcete nějaké jídlo na cestu?" ptá se nás chatař. "Dal bych vám konzervu s paštikou."

Nu co by ne. Jídla zas tak moc nemáme. "Jéje, ale ta konzerva nemá očko," vracíme s politováním paštiku chataři. "My nemáme nůž, ztratili nám ho na letišti..."

"Počkejte." Chatař mizí v chalupě, v mžiku se vrací s kapesní rybičkou. "Vemte si ho. To máte ode mě. Přátelský dar."

S nadšením přijímáme nůž, který jsme postrádali. "My víme. U vás v Srbsku se říká: ´prijatelstvo je največe bogatstvo´." Chatař je mile překvapen a potěšen. Loučíme se a vyrážíme na cestu.

Máme radost. Všechno se daří. Vyšli jsme na Stol, dobře poobědvali a potkali dalšího milého člověka. K tomu jsme dostali nůž a jako zázrakem našli na zemi propisku, která nám rovněž chyběla. Konečně zase můžu psát deník. Naše postrádané věci k nám znovu našly cestu.

***

Foto: hora Stol pohledem z Velikiho Krše

Desperáti v Srbských Karpatech - díl XIII.

Sobota 8. SRPEN, 2020

Popruhy krosny jsou našponované k prasknutí. Dvě láhve vody a pytel s jídlem se vešly dovnitř, stan už musel nahoru. Až se rozejdu, nebudu moci zaklonit hlavu, ale půjdeme z kopce, a tak mi to nebude tolik vadit. Vodu už bude pít jenom Joe, já to vydržím do příštího zdroje.

"Chceš vzít ještě něco?" ptám se Joeho ačkoli vím, že už bych stejně víc neunesla.

"Ne, tohle už zvládnu." Vypadá trochu líp, zdá se, že na cestu dojde a pak už nebude problém se odsud dostat. Zvedá ze země odlehčenou krosnu. Jdeme.

Karta se otočila. Teď mám tedy na zádech to, co Joe nosí běžně. I tak to není žádný hrdinský výkon, neboť na vrchol Deli Jovanu vytáhl ty nejtěžší věci v krosně on. Já už je ponesu jenom z kopce.

Ještě půl kilometru krosíme křoví. Sleduji Joeho. Jde. Napojujeme se na širokou svážnici, po níž lze projet i autem.

"Tahle cesta vede až dolů," oznamuje Joe, "viděl jsem to na satelitních mapách."

"Takže jsme ten kopec přešli?"

"Jo."

Sláva.

Jde se mi dobře. Aby ne, když taky jdeme dolů z kopce. Joe tahá na zádech dvacet kilo ať jdeme z kopce či do kopce, k tomu ve čtyřicítkovém pařáku a s omezeným množstvím vody. To pak snadno na člověka přijde kolaps. Co ho znám, nikdy se mu nic podobného nestalo. Joe je tvrďák. Se vším mi pomáhá, tahá těžké věci, stan, vodu, většinu jídla. Dělá mi celou Cestu lehčí, snesitelnější. Teprve když mám na zádech jeho závaží, dochází mi, kolik toho pro mě dělá.

Vycházíme z lesa. Přes svah Deli Jovanu se táhnou travnaté pláně, před námi se otevírá obzor zubatý jako pila. Nejostřejší hroty se tyčí přímo před námi. Stol a v dáli za ním Veliki Krš, dominanty Srbských Karpat. Slunce padá k obzoru, stíny se dlouží, světlo zlátne. Pohled jak ze zeměpisných dokumentů o nejúžasnějších místech na Zemi. Přeci jen ten Deli Jovan za něco stál.

Přicházíme ke statku. Budeme prosit domácí o vodu a o svolení postavit si stan na posekané pastvině u domu. Z boudy vybíhá zuřivý pes. Panikařím, zoufale před ním kličkuji, pes řve a výhrůžně cení ostrou tlamu. Jde po mně. Majitel přibíhá a psa uvazuje na řetěz. Těsně předtím, než by mě pokousal. Srbsko je země dobrých lidí a zlých psů.

"Molim, imate li vode?" Tuhle frázi už máme nacvičenou. Majitel nás vede ke studni, tankujeme plnou nádrž. Je zjevně překvapen, že sem někdo zabloudil.

"Želite li kafu?" ptá se pan Dejan. Pozvání na přátelskou kávu se neodmítá. Da, da, želime.

Žijí tu dva, on a jeho matka. Skrovný domek s čistým dvorkem, stůl s voskovaným ubrusem jako u dědouška a mazlivá kočka s potrhaným uchem. Dozvídáme se, že v Bělehradě byly velké demonstrace. Vládní restrikce byly ještě více likvidační než u nás a lidé masově protestovali.

"Byl úplný zákaz vycházení, ve městech nikdo nesměl ani vyjít ven, v ulicích hlídali vojáci. Byly velké demonstrace." vypráví nám. Také nám vypráví o dolech na zlato v nedalekém Boru. "Všechno tu skoupili Číňané, pracují tam jejich lidi. To už nejsou naše doly. Už to není naše země."

Loučíme se a děkujeme. Na cestu dostáváme náruč domácích okurek. Když v Srbsku požádáte o vodu, málokdy odejdete jenom s vodou.

Joe staví stan na slunné louce s výhledem na Stol. Ta hora je neskutečně krásná a večerní slunce jí sluší. Kolem louky prochází dáma, paní domácí z kilometr vzdáleného statku. Jde k nám a dává se s námi do řeči. Mluví anglicky. Nejdříve se obáváme, že nás jde odsud vyhodit, ale to jí křivdíme. Je jenom zvědavá. Za celou dobu, co žije na Deli Jovanu zde ještě nikdo nestanoval. Tenhle kraj, tak okouzlující a tak srdečný, je pro turisty naprosto nezajímavý.

Přivádí své dvě dospělé děti, dceru a syna. Patrně aby nás lépe vyzpovídali, neboť mluví perfektně anglicky. Žijí oba v Bělehradě, kde i pracují. Také se zmiňují o demonstracích proti koronavirovým opatřením. Je to tu zřejmě velké téma. "Vláda povolala armádu k potlačení protestů. Bili naše lidi, tekla krev!" vypráví dcera a diví se, když jí říkáme, že u nás žádné velké protesty nebyly.

"Líbí se vám Srbsko?" ptá se dcera.

"Moc! Je to nádherná země, jsme opravdu nadšení." říkáme upřímně. Všechny tři překvapuje, že nám Srbsko vůbec stojí za návštěvu. Nás zase překvapuje, že je to překvapuje. Copak nevidí, jak mají krásnou a zajímavou zemi?

"Já se vlastně byla na Velikim Krši podívat jen jednou," přiznává. "Šli jsme tam na výlet s přáteli. Moc lidí tam nechodí."

To nám hlava nebere. Kdybychom my měli v okruhu deseti kilometrů tak parádní hory, měli bychom je slezené skrz naskrz. Srbové však na pěší turistiku moc nejsou. Žijí si spokojeně na úpatí tisícovek aniž by na ně kdy vylezli.

Slunce již spadlo pod obzor, večer bledne. Loučíme se, přejeme si dobrou noc a zalézáme do stanu. Přešli jsme šílený kopec Deli Jovan a nerozvedli se. Dostali jsme vodu, kávu, okurky, a mluvili jsme s milými lidmi. Všechno je zase v nejlepším pořádku.

A Joe je už, zdá se, taky v pořádku.

***

Foto: stanování na svazích Deli Jovanu, v pozadí hora Stol

Desperáti v Srbských Karpatech - díl XII.

Pátek 7. SRPEN, 2020

Šarkamen je archeologické naleziště sídla římského císaře Galeria, který vládl mezi lety 305 - 311. K vidění jsou zde pozůstatky paláce, rodinných hrobek a přilehlé osady. 1700 let stará památka, to už stojí za zacházku.

Stol je asi jedenáct set metrů vysoká hora, která je skutečnou dominantou širokého obzoru a jednou z nejkrásnějších hor Srbských Karpat. Jinými slovy - Stol si prostě nesmíme nechat ujít.

Šarkamen a Stol jsou od sebe vzdáleny asi dvacet kilometrů, z čehož zhruba patnáct kilometrů lze jít po cestách. Uprostřed cesty je však jeden problém vysoký jedenáct set metrů. A ten problém se jmenuje Deli Jovan.

Vůbec se nám na ten kopec nechce. Je celý zarostlý, nahoře je vysílač, žádná vyhlídka, strašný krpál, a co hůř - z naší strany na něj nevede žádná cesta. Příliš mnoho námahy za kopec, který za to nestojí. Lze ho obejít. Byla by to zacházka 40 kilometrů a celou dobu v úmorném vedru po silnici. To taky není nic moc. Shodujeme se tedy, že přes Deli Jovan přejdeme. Těch pět kilometrů mimo cesty na vrchol kopce prostě nějak prorazíme.

Joe je chytrý a nenechal nic náhodě. Podíval se na satelitní snímky Země a zjistil, že na svazích Deli Jovanu sem tam nějaké obrysy cest jsou. Problém je, že se nesbíhají, a že vůbec nevedou na vrchol. Každá si vede svým směrem a jejich přerušované linky se většinou po pár stech metrech ztrácí někde v lese. Joe tedy vyklikal na mapě domnělou cestu, pospojoval těch pět či šest kilometrů neznámého prostoru klikatou čárou, a svůj geodetický výtvor vyexportoval do souboru, který jsem nahrála do navigace a podle kterého v terénu naviguji. Takhle my tu chodíme.

Stoupáme ze silnice vzhůru do kopce, slunce praží. Odpoledne tu stoupají teploty až ke čtyřicítce. Cesta je zpočátku kamenitá, pak hliněná, každých padesát metrů je o poznání tenčí a zarostlejší, jako by se s každým metrem snižoval počet lidí, co šli ještě dál. Jdeme lesem, přesto je vedro k zalknutí. Bývali bychom v této odpolední době odpočívali někde v chládku a čekali, až největší pařáky přejdou, ale to bychom nesměli honit kilometry, o které nás obrala ztráta batohů na letišti. Žádná pauza nebude, musíme ten kopec přelézt.

Cesta se dočista zaslepuje. Dál už není nic, jen trní a houští. Prodíráme se zhoustlým křovím, větve hlohů mi rvou vlasy a Joemu ruce do krve. Snažím se navigovat přesně podle vyklikaného tracklogu.

"Šmankote, můžeš mi říct, cos to na těch satelitech viděl, žes ten tracklog vyklikal zrovna tudy??" ptám se podrážděně, zkříženýma rukama si kryju obličej, aby mi větev nevyšvihla oko.

"Rozestup stromů," vece Joe.

"Rozestup stromů, jo?? A jak velký ten rozestup byl? Deset centimetrů?"

Hádka. Musí být označen viník našeho srabu, ale nemůžeme se shodnout, kdo jím je. Joe si myslí, že za naše zoufalé krosení džungle můžu já, protože blbě naviguji, ale já samozřejmě vím, že za to může Joe, protože blbě vyklikal tracklog. Varianta, že za to můžeme oba, protože jsme byli líní kopec obejít, nepřipadá v úvahu.

Dereme se křovím, jsme celí orvaní. Hrabeme se tím masakrem už přes hodinu. Přeci jen jsme trochu postoupili. Svah se prudce zvedá, po zemi se válí kmeny spadlých stromů a vápencové balvany. Klopýtáme v kamenném moři, chůze je vachrlatá a nejistá. Valouny se viklají, nohy kinklají. Na vrchol už to není daleko, Joe se však najednou zabejčí a dál nechce jít.

"Já... už... nemůžu." Lije z něj pot, motá se.

Ohlížím se po něm. "Před deseti minutami byla pauza, neušli jsme ani dvě stě metrů," odbývám ho a jdu dál. Joe však hází krosnu na zem a zničený si na ni lehá. "Mně je fakt blbě... já... vidím dvojitě..."

Zastavuji a koukám na něj. Joe kolabuje, je vyčerpaný, dehydrovaný. Je mu zle. Z horka, z námahy, z velké zátěže. Leží na batohu a odmítá jít dál.

To je tedy průšvih jak hrom. Jak ho mám odsud dostat? ...

***
Foto: hora Stol

Desperáti v Srbských Karpatech - díl XI.

Čtvrtek 6. SRPEN, 2020

V obci Jabukovac dnes plyne typický letní vesnický večer. Na návsi před samoškou vysedávají dědci, srkají lahváče a láteří na své staré, na politiku, vládu a koronavirus. O kus dál v parku klábosí báby, vyměňují si drby a recepty. Děcka mají prázdniny, a tak lítají na kole po vsi a zlobí. Takový milý vesnický život.

Původně to měl být docela obyčejný večer, v němž by se nestalo zhola nic zajímavého. Večer jako desítky jiných. Nastalo ovšem pozdvižení. Do vsi přišli cizinci.

Přicházíme k dámě na dvorku a ptáme se: "Eh... madam... molim... ovde chotel?"

Netřeba dodávat, že naše srbština dělá mílové pokroky.

Dáma vrtí hlavou a vysvětluje nám, že hotel tu není. Něco ji však přeci jen napadlo. Otáčí se ke svému domu a zavolá přes dvůr:

"Slobodane!" pak se znovu otočí k nám a rukou gestikuluje k setrvání. "Sačekajte!"

Zvědaví čekáme, co bude. Dáma hovoří s manželem, chvíli se na nás domlouvají, nerozumíme. Přichází k nám pan Slobodan a ptá se kdo jsme, odkud jsme, a tak. "Aaa, Češi!" opakuje po nás. "Sačekajte!"

Pan Slobodan přivádí souseda. Chvíli se o nás společně baví, nerozumíme. "Pojite sa nama," kyne nám pan Slobodan rukou. Jdeme za muži, vedou nás na náves. Občané Jabukovce popíjející lahváče na lavičkách na nás zvědavě koukají. "Sedite i sačekajte!" vybízí nás pan Slobodan. Sedáme si na lavičku pod velký kaštan a čekáme, co se bude dít.

Pan Slobodan se svým sousedem rozvíjejí mezi občany žhavou diskuzi na téma přivandrovalci z Československa. Řeší nás už celá vesnice. Pan soused odchází přes ulici do samošky, zřejmě aby někoho přivedl. Občané na nás mezitím vyzvídají, odkud přesně z toho Československa jsme.

"Ehm... to vám asi nic neřekne. Z Plzně. Pilsen."

"Jehéééj! Pilseeen!" Občané ťukají lahváči, připíjí na naše zdraví. Zdá se, že hotel se přeci jen dneska najde.

Pan soused přivádí chlapíka, který se nám představuje jako Dejan. Mluví na nás srbsky, ale pomalu, a tak mu celkem dobře rozumíme. Ví o někom, kdo by nás mohl ubytovat. Na druhém konci vesnice. Zaveze nás tam.

Děkujeme všem občanům, panu Slobodanovi a jeho sousedovi, a nasedáme do auta k panu Dejanovi. Jedeme jen chvilku, to bychom zvládli dojít i pěšky. Pan Dejan nás předává panu domácímu, který je poněkud překvapen. Vysvětluje mu situaci, nerozumíme. Pan domácí, ač žádný hotel neprovozuje, nás neodmítá. Ubytování bude.

"Dám vám peníze za taxi," mluvím k panu Dejanovi a vytahuji peněženku, ale pan Dejan razantně odmítá.

"U Srbiji my kažemo: prijatelstvo je največe bogatstvo." říká nám.

"A tak! Přátelství je největší bohatství!" opakuji po něm česky. "To je opravdu hezké! To si musíme zapamatovat." Děkujeme a loučíme se. Pan domácí nás bere pod svou střechu. Občané obce Jabukovac se o nás postarali.

Usínám v posteli a hlavou mi běží uplynulý den. Co se stalo, koho jsme potkali, s kým mluvili. Ano, to si musím zapamatovat. Že největším bohatstvím Srbů je přátelství a dobré srdce.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace