Dobrovolnictví IX.: Úklid CHKO Brdy

Neděle, 24. září, 2017

Bývalý vojenský výcvikový prostor Brdy byl nedávno zpřístupněn veřejnosti a vyhlášen jako CHKO. Skvělá zpráva.

Avšak otevření prostoru lidem s sebou přineslo také příliv odpadků a bordelu.

Naším dnešním úkolem bylo vyčistit prostor od zamožení odpadem a přispět tak ochraně životního prostředí mnoha chráněných druhů.

Dobrovolnictví VIII.: Hloubíme třecí tůně pro ohrožené ryby

Středa 20. září, 2017

Často se v médiích dočítám, že přibývá ohrožených druhů, že voda je špinavější, ovzduší znečištěnější, všude jsou hromady odpadků, ubývá ptáků i ryb, a tak dále. Není mi to jedno. Ale pokaždé si říkám: no jo, ale co s tím mám dělat? Copak to můžu já ze své pozice nějak změnit?

Když nás oslovila Správa CHKO Žďárské vrchy, zda bychom jim mohli svolat dobrovolnickou akci na podporu rozmnožování ohrožené rybky střevle potoční, která ve žďárských vodách kriticky ubývá, řekla jsem si, že teď s tím konečně můžu něco udělat.

A tak se nás na Stavišti u Žďáru nad Sázavou sešlo na patnáct lidí a za pomoci rýčů a lopat jsme opětovně vyhloubili tůň zanesenou bahnem po povodni. Rozmnožovací tůň bude brzy obydlena střevlemi, okouny, vrankami, mihulemi a další vodní havětí, která ve vodách na Stavišti žije.

Report z vandru v Českém středohoří

Pondělí 11. září, 2017

To jsme se tak ráno vzbudili ztraceni kdesi v lesích a začali chystat snídani. Noc pod širákem jsme doslova probděli. Sotva kvůli flámu, na to nás středohorské sopky příliš zmohly. Ale celou noc lilo jak z konve, a tak se do našeho chatrného turistického přístřešku přišla ohřát i myš. Těžko říct, zda byla jen jedna, dost možná jich bylo víc. Celou noc po nás pobíhala, capkala nám po hlavách zafačovaných do kapucí spacáků a šmejdila, kde by co rozkousala. Chytit ji? Bláhové! Jakýkoli pokus o to, ji jen usvědčit kuželem světla čelovky, nás katastrofálně zesměšnil. Občas jsme ji ze sebe dokázali shodit na zem, ale zase se přikradla zpátky.
K ránu najednou dala pokoj. A my pochopili proč: prokousala se do batohu a vyžrala nám díru do chleba. Čůza jedna! :-D

No co už. Boží dar se nevyhazuje. Vykrojili jsme z pecnu "myší domeček" a posnídali alespoň to, co nám myš milostivě nechala. Když jsme pak vyšli na Milešovku, našli jsme na chatě zpěvník trampské skupiny Oukrop s písničkou "Myší mejdan". A tak jsme si proti těm myším aspoň zazpívali hezký protestní song. :-D

"Myši z naší chajdy pořádaly ples,
tancovaly, zpívaly si everybody yes.
Myšák Mickey, myška Minnie, starej myšák Jim,
chajda byla sice naše, teď patřila jim.

Mejdan to byl vohromnej a táh se do rána,
z pytlíku nám vyžraly polívku Vitana.
Cukr, sejra tavenej, sušenky rezervní,
rozkousaly škatuli, koukaly, co je v ní. (…)"

Zdravíme z krásné české krajiny!

Report z vandru horním Rakouskem

Pátek 11. srpen, 2017

"Konečná stanice, prosíme, vystupte!"
Mám ráda, když moje dlouhé výlety začínají na konečné stanici. Tam, kde se vlak zastaví pár kroků před nárazníkem, kde koleje vplouvají do hloubi trav. Jako bych tím mohla ospravedlnit svou nesmyslnou zarputilost, že v 21. století chodím pěšky. "Dál se jet nedalo, tak jsem šla po svých." Konečně mám důstojnou obhajobu, která mě vymaňuje z kartografie bláznů.

Vydala jsem se na dlouhou cestu severním Rakouskem, téměř souběžnou s naší jižní hranicí. Celá trasa má kolem 350 km a tvoří ji dvě hlavní dálkové cesty: Nordwaldkammweg (hřebenová stezka severního lesa) a Thayatalweg (Podyjská magistrála).

První z nich, Nordwaldkammweg, je historickou cestou z konce 19. století, jejímž cílem bylo vést po hranici Česka a Rakouska-Uherska. Kvůli Železné oponě však musela být stezka přetrasována a vznikla česká a rakouská varianta, čímž částečně ztratila svůj původní smysl. Dnes má cesta tři varianty, z nichž nejzachovalejší a nejudržovanější je ta rakouská, kterou jsem si vybrala pro svou pouť i já. Má kolem 150 km a vede od česko-německé hory Třístoličníku na Šumavě na rakouský Nebelstein v Novohradských horách.

Těším se na dlouhou procházku lesem! :-)

FOTO: Moje cesta začala v Novém Údolí na Šumavě, na konečné stanici. Dál už musím jít po svých. Neznám pro sebe příjemnější nevyhnutelnosti! :-)

Report z vandru: Kungsleden - X

Pondělí 7. srpen, 2017

Report z vandru X.:

Zbývá něco připsat. Něco víc, než jen vítězství. Je třeba se někam posunout.

Vždycky vím, že bych na své pouti měla něco najít, nějakou životní pravdu nebo osobní filosofii, jakýsi obecně platný princip, který potom plynule přejde do mého civilního života jako nové pravidlo, řád pro život. Světlo, které rozsvítí tmu a já díky němu přestanu zakopávat, paprsek prozření, který učiní můj život pochopitelnějším a méně zmateným. Nikdy předem nevím, co přesně bych měla najít, ale vím, že až to přijde, poznám, že přesně tohle jsem hledala.

Od samého začátku cesty jsem hledala člověka. Takového, který by mi byl blízký a který by mě vytrhl z tíživé osamělosti, jenž na člověka dopadá v nesnesitelně vzdálených krajinách. Velmi jsem si přála, aby někdo šel se mnou. A já toho člověka našla. Byl jím Švýcar Sandro.

Ihned jsme se dali do řeči. Měli jsme mnoho společného. Zálibu v dlouhém chození, oba jsme nechtěli být sami a oba jsme muzikanti. Měli jsme si toho tolik co říct! Jakékoli téma, které jsme otevřeli v nekonečném rozhovoru, jsme dokázali probírat hodiny, aniž by nás to začalo nudit.

Pak mě ale napadl bláznivý nápad vyjít nechozenou cestou na Kebnekaise, nejvyšší horu za polárním kruhem. Sandro se do riskantního podniku pouštět nechtěl. Nakonec jsme se rozloučili a já se oddělila. Šli jsme spolu tři dny.

Když se mi vzdálil, došlo mi najednou, co jsem to udělala. Nechala jsem odejít jediného člověka široko daleko, který byl ochoten jít celou cestu se mnou. Taková hloupost! Byla jsem daleko za polárním kruhem, nejbližší signál měl být až za čtyři dny, a já klidně nechala odejít jediného člověka, který tu pro mě mohl být, kdyby se mi něco stalo. Svůj výstup jsem ukončila. Vinou byl příliš nestabilní terén zcela bez jakékoli cesty, nebezpečná chůze po kamenném moři a sněhu, a také po povodni stále ještě vysoká hladina řeky.

Otočila jsem se a nabrala na rychlosti. Snažila jsem se Sandra ještě doběhnout, ztrácela jsem na něj zhruba osm kilometrů. Ten den jsem doslova uběhla přes čtyřicet kilometrů. Sandra jsem ale nenašla. Nevěděla jsem, zda je přede mnou či už za mnou, jestli mám zrychlit nebo počkat. Po třech dnech marné snahy ho najít jsem to vzdala a smířila se s tím, že už půjdu sama až do konce. Dobře mi tak.

Došla jsem až do Hemavanu. Naučila jsem se jít sama, nebát se osamění, být šťastná sama se sebou. A konečně mi bylo dobře.

A najednou, dva dny po ukončení mé cesty, se ve dveřích ubytovny objevil - Sandro! Tak rádi jsme se zase viděli! Řekl mi, že mě všude hledal, že četl mé jméno v každé knize hostů, všude se na mě ptal a všude si mě pamatovali. Dokonce viděl mé stopy v blátě, mám velikost nohy 37. Věděl, že jsem kousek před ním, ale nemohl mě dohnat. Sandro! I já tě hledala! Ptala jsem se na tebe na každé chatě i pocestných lidí, ale nikdo si Tě nepamatoval. Jak by také mohli, když tě ještě nepotkali. Nevěděla jsem, jestli jít rychleji nebo čekat, jestli jsi přede mnou nebo za mnou. A tak jsem prostě šla. Tak jako ty.

To, co se člověk naučí, když je dlouho sám, je vážit si lidí. Za poslední roky jsem se trochu vzdálila lidem, měla jsem pocit, že lépe by mi bylo snad úplně samotné. Jak moc jsem se v sobě spletla, jsem poznala až tam nahoře. To, co jsem se měla naučit při své letošní cestě, je, jak těžké je najít blízkého člověka, a jak lehké je ho ztratit.

A to si musím pamatovat po celý zbytek svého života.

**********

FOTO: Závěrečné setkání několika z nás, kteří jsme se po cestě po různu setkávali. Sandro je napravo ode mě, dále Andy z Kanárských ostrovů a Švýcarka Karolína. Naší partě jsme dali název "Kungsleden family". :-))

Moje cesty však letos ještě nekončí. Už nyní jsem na dalším putování severním Rakouskem, o němž vám také podám zprávu. ;-)

Hezký večer všem!
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace