Report z vandru: Kungsleden - IX

Sobota 5. srpen, 2017

GLORIA VICTORIA!

Po více než 450 km jsem došla až na konec švédského treku Kungsleden!

Ještě nikdy v životě jsem neslyšela tolikrát, že na to nemám. Desítky lidí mě zrazovaly svými obavami, přestože to se mnou všichni mysleli dobře, nikdo nevěřil, že bych sama mohla zvládnout náročnou túru v osamělých horách daleko za polárním kruhem. Slyšela jsem, že sama to nemůžu dojít, že neunesu tak těžký batoh, budu hladovět, umrznu, oddělám si kolena a záda, až se mi něco stane, (a to je jasná věc, že se mi tam něco stane), nebudu si umět poradit. Jen já ale ve skutečnosti opravdu věděla, co od takové cesty čekat, uměla jsem si ji reálně představit. Nepřekvapilo mě, když přišly povodně, teplota spadla pod nulu, nebo když jsem musela jít desítky kilometrů po roztátém ledovci. To všechno už jsem dříve zažila. Přešla jsem Alpy, Korsickou hřebenovku a Pyreneje, šla jsem nejtěžší treky v Evropě, a věřila jsem, že mám dostatek načerpaných zkušeností na to, abych si dokázala se vším poradit i tady, dovolí-li mi to mé zdraví. Věřila jsem ve vlastní sílu tak, jak v ni nikdo kolem mě nevěřil.

Lidé se mě ptali, jak těžký mám batoh. Řeknu vám to. Na začátku cesty měl 30 kilo. Nejtěžší, jaký jsem v životě nesla. Byl plný jídla, neboť jsem věděla, že sehnat potraviny bude velký problém, buď budou strašně drahé nebo nebudou k dispozici vůbec, a proto jsem táhla jídlo na celou cestu. Každý, kdo uslyšel to číslo, vyhrkl ihned: "S tím nemůžeš nikam dojít!" A přece jsem došla. Až na samý konec cesty.

Pravdou však je, že jsem ještě nikdy nesvedla takový boj s vlastní hlavou. Kdo někdy šel dlouho a daleko, ten ví, že největší boj není s počasím, bolestmi nebo vyčerpáním, ale s hlavou. Ta je motorem i brzdou všeho. Dokáže táhnout zničené a unavené tělo ještě dlouho poté, co už svalům došla všechna síla, ale také umí zadřít celý stroj i přesto, že je dobře promazaný a má dost energie. Mnohokrát jsem se musela přemlouvat, abych se zvedla a šla dál, připomínat si, že jsem si to přála, že přesně takhle jsem to chtěla. A hlava mě poslechla. Naučit se ovládat vlastní myšlení je tím nejtěžším, co jsem se na svých cestách musela naučit. A také tím nejcennějším, co jsem na nich získala.

Jsem na konci své cesty Švédskem. Nyní mohu konečně prohlásit Kungsleden za splněný sen. Prozradím vám však, že nostalgie z blížícího se konce na mě dolehla takovou silou, že ještě než jsem slezla z hor, měla jsem objednaného průvodce na další cestu. Na tu se vydám ihned po návratu a vést bude severním Rakouskem podél českých hranic. Svět je totiž velký a život krátký, času je málo a snů mnoho.

FOTO: Brána s nápisem Kungsleden je startovním bodem pro ty, kteří vychází na cestu v opačném směru z Hemavanu. Pro mě však znamenala cíl a vítězství. ;-)

Věřte sami v sebe a nepochybujte. Jedině pak proměníte nemožné ve skutečné.
Přeji vám všem hezký večer a mnoho splněných snů.

Report z vandru: Kungsleden - VIII

Pátek 4. srpen, 2017

Kdyby se člověk rozhodl cestovat z Ammarnäsu do Hemavanu autem, musel by urazit 247 km. Putuje-li však stejným směrem pěšky, musí zdolat pouze 80 km.

Švédsko je charakteristické svojí specifickou infrastrukturou, která je vedena sítí silnic a železnic vzájemně téměř rovnoběžných a jen zřídkakdy se spojujících. Může za to dlouze a jedním směrem zvrásněný terén skandinávských hor, které se táhnou stovky kilometrů od severozápadu k jihovýchodu jako hřebenem sčesané vlasy, a mezi jejichž pásy se vytváří nekonečné brázdy jezer.

Švédové samozřejmě ví, že v 21. století je možné každou horu překonat tunelem a každou vodu mostem. Kdyby to udělali, mohli by propojit zdánlivě blízká města, která jsou si však bez silničních spojnic nesmírně vzdálená. Avšak právě kdyby to udělali, rozdělili by asfaltkami rozsáhlé pozemky patřící divočině tak, jako se dělí bělost papíru čmáráním pera na menší a menší ostrůvky, zničili by tím ryzost skandinávské přírody a roztrhali její neposkvrněnost, která by již nikdy nešla scelit.

Měla jsem dvě možnosti, jak se dostat do Hemavanu. Buď autobusem pohodlnou hladkou oklikou za čtyři hodiny, nebo pěšky přímou cestou přes bažiny, hory a brody řek za čtyři dny. Mám ráda zkratky, a proto jsem zvolila druhou možnost. ;-)

Už jen jeden poslední den do Hemavanu, mého kýženého cíle, a budu moci prohlásit Kungsleden za splněný sen.

Držte mi pěsti! :-)

FOTO: Stojím na náhorní plošině a za mnou se rýsuje jedno z množství těch jezer, která jsou na vině, že tu nejsou silnice. Mám sluncem zrůžovělé tváře, žerou mě komáři a jsem šťastná, že jsem dokázala dojít až sem.

Report z vandru: Kungsleden - VII

úterý 1. srpen, 2017

Kungsleden je nejchozenější švédskou dálkovou cestou, přesto však tento přívlastek ani zdaleka nelze interpretovat měřítkem středoevropských treků. Nejvyšší turistická frekvence v tomto případě znamená, že v hlavní sezóně tudy někdo projde alespoň jednou za dva nebo za tři dny.

Nejlépe o tom vypovídají zápisy v knihách hostů, které jsou na každé obslužné, bezobslužné i nouzové chatě. Do nich by každý chodec měl zapsat své jméno, datum, odkud a kam jde. Ovšem, jistě ne všichni tento úkon vždy udělají. Ale každý si je vědom, že zápis o jeho návštěvě by ho mohl zachránit v případě pohřešování, a proto se do knih zapisuje většina lidí.

Vždycky mě baví si v těchto knihách listovat. Je to zvláštní způsob setkání s lidmi, kteří šli stezkou dlouho přede mnou. Neznám je, nevím, kdo jsou nebo jak vypadají, kolik je jim let, zda ještě žijí. Ale vím, že před osmi lety ve stejnou dobu vedli svou cestu stejným směrem, jako já, že se trajektorie našich kroků na krátký okamžik setkaly, byť v jiných časových dimenzích, a cítím jistou souvztažnost mezi nimi a mnou, která mě k nim přibližuje, ačkoli oni o této vzájemnosti nemají nejmenší tušení.

Ne každý se při zápisu omezí pouze na datovaný podpis. Někteří rádi připojují své útržkovité poznámky, krátký příběh jejich cesty či dokonce obrázek. Mnohdy záznamy také sahají do vzdálených časů, devadesátá léta zde nejsou žádné závratné stáří. Některé, zejména starší zápisy jsou téměř uměleckými díly hodnými archivace či výstavy v muzeu. Avšak mnohem větší smysl mají snad právě na místě, kde vznikly. Právě zde, na záchytných bodech naší společné stezky, si je totiž můžeme prohlédnout my, představitelé budoucnosti, pokračovatelé této tradice.

Fotka zachycuje list bloku sloužícího jako kniha hostů na bezobslužné chatě uprostřed pralesa. Je to obyčejný linkovaný šedesátistránkový A4 sešit, jaký jsme nosili do školy. Nejstarší zápisy jsou z roku 1995 a stále není dopsaný. Listuji v něm a vzpomínám, jaký to byl svět. Tehdy se ještě psalo perem a kreslilo vodovými barvami. Umělec, který v roce 1998 načrtl skicu skandinávské krajiny, připojil zprávu o tom, že je dnes slunečné počasí a poděkování za to, že zde ta chata je.

Miluji tuto literaturu věků! Říká mi, že svět je krásný a že jsem na správném místě.

Report z vandru: Kungsleden - VI

sobota 29. červenec, 2017

Jedním z důvodů, proč jsem si vybrala právě Kungsleden, je, že jsem chtěla vidět jednu z posledních evropských divočin. Část cesty mezi Kvikkjokkem a Ammarnäsem je dlouhá zhruba 130 km, a kromě dvou osad se silnicí, které divočinu dělí vedví, není na celé délce úseku kromě stezky samotné téměř nic, co by připomínalo odkaz lidí. Žádné domy, zpevněné cesty, elektrická vedení, obdělávaná půda, šlechtěná krajina. Prostě nic.

A právě tohle jsem chtěla zažít. Svět před člověkem. Krajinu mokřad, bažin, houštin, neprostupných lesů, doširoka rozlitých jezer. Svět, který vypadá stejně, jako před miliónem let.

Tato část Kungsledenu je nejopuštěnější. Jen málo trekařů si troufne vstoupit do nekonečných bažin, kde se cesta ztrácí a zase objevuje jako tah vypsaného pera, kde jediným společníkem člověku jsou oblaka komárů.

Jak mi prozradil poslední převozník lodí, dva dny cesty přede mnou jsou dva lidé a den cesty za mnou je jeden člověk. To dělá rádius zhruba 60 km velké zóny, ve které jsem úplně sama. Nikdy v životě jsem kolem sebe neměla tolik prostoru! Kdybych stála na počátku své cesty, tento status bych zvala hlubokou osamělostí a opuštěností, která na člověka doléhá tíživým pocitem tísně. Avšak nyní, po třech stech kilometrech chůze, už vše vnímám jinak a zvu to svobodou. Největší a nejohromnější svobodou, jakou jsem kdy zažila!

FOTO: Dnes kempím tady. Na úbočí stezky vedené po nekonečné náhorní plošině, na hrubém nízkém mechu. Není nic svobodnějšího, než si prostě lehnout na zem.

Dobrou noc všem!

Report z vandru: Kungsleden - V

čtvrtek 27. červenec, 2017

Zvládla jsem to! Největší zkouška na Kungsledenu je úspěšně za mnou. Přepádlovala jsem se loďkou na druhý břeh jezera! :-)

Mým velkým štěstím bylo, že jezero bylo nejužší ze všech - bylo nutné překonat vzdálenost pouze 500 metrů. Avšak mojí velkou smůlou bylo, že jsem je musela pádlovat rovnou 3x!

Systém samoobslužných loděk je ve Švédsku takový:

Lodě jsou celkem tři. Na každěm břehu musí být alespoň jedna.
Když přijdete ke břehu a jsou u něj dvě lodě, tak prostě nasednete a jedete.
Když přijdete a loď je jen jedna, musíte přejet na druhou stranu, tam vzít druhou loď do vleku, převézt ji zpět a poté se znovu přeplavit. Jedete tedy celkem třikrát.

A já přišla ke břehu a loď byla pouze jedna...

Nebyl to pro mě zrovna lehký úkol. Nejsou to žádné vory, ale pořádné kovové lodě, na kterých se sveze osm lidí. Nejtěžší pro mě bylo vůbec dostat loď na vodu a poté ji opět vyzdvihnout na lyže do stojanu. Pro padesátikilovou holku je to skoro nadlidský výkon.

Dál jsem se musela poprat se samotným veslováním, jelikož jsem to nikdy v životě nedělala. V jezeře byl proud, protáčel mi loď a stahoval mě k vodopádu, bylo nutné veslovat rychleji. Nesnadná byla také druhá cesta s přivázanou lodí ve vleku. Dvojnásobek váhy byl při plavbě znát.

Nakonec se mi to ale podařilo a já po třetí plavbě stanula na pevné zemi. Dala jsem to! Jdu do Jäkkviku! :-)

Občas jsou chvíle, kdy lituji, že tu nemám žádného parťáka. A pak, když už je po všem a já se z toho vyhrabu vlastními silami, si říkám: je dobře, že jsem na to byla sama. Teď totiž vím, že se z toho příště nepodělám. ;-)

A na závěr malá hádanka:
Máte kozu, zelí a vlka, a musíte je převézt loďkou na druhý břeh řeky. Do lodě se ale vejde jen jedna věc. Jak to uděláte, abyste všechny převezli na druhý břeh a nikdo nikoho nesežral? :-)

FOTO: Vlevo - na břehu na mě čeká jedna loďka;
vpravo nahoře - 1. plavba;
vpravo dole - 2. plavba, loď ve vleku;
uprostřed - 3. plavba, za mnou břeh s přivezenou lodí.

Ahooooooooj!
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace