V srpnu loňského roku jsem pod heslem ´do práce na kole´ podnikla třídenní cyklotúru se služebním cílem. Byla to moje první cesta tohoto druhu. Putování jsem zaznamenávala formou aktuálních reportů ve statusech na svém facebookovém profilu. Tento článek shrnuje mé reporty jak jsem je psala, tedy přímo v průběhu celého příběhu.
Trasu si můžete stáhnout v přílohách na konci článku a zobrazit si ji na Mapách se všemi podrobnostmi.
1.
Do šera vklouzla postava, tmavá, anonymní, s tváří bez výrazu.
Daleko na obzoru světlá pruh oblohy v místě, kde se nebe rozbíjí o zem. Bude se šířit a zjasňovat, bude ukrajovat centimetry noci, až ji silou slunečního svitu přetlačí na druhou polokouli Země. A tehdy začne nový den, a můj syn se probudí, a nikde neuvidí svoji matku…
Je to tak, přátelé, dostala jsem opušťák.
Sice jen díky služební cestě, ale zase na celé tři dny, a to je zatím nejdelší opušťák od narození mého syna.
Jedu z Plzně do Jindřichova Hradce hrát operní představení. Zbytek mých kolegů jede až za dva dny. Mohla jsem jet s nimi, důstojně a spořádaně autobusem, ale já jezdím do práce na kole. Nezáleží na tom, kde zrovna pracuji. Já jezdím do práce na kole.
Nabírám co nejrychlejší směr z Plzně ven. Potřebuji být co nejdřív příliš daleko na to, aby mě ještě doma někdo mohl potřebovat.
Na Pattonově mostě - Vyjíždím z Plzně na služební cestu. Rychle pryč.
2.
“Už máš aspoň sbaleno?” ptá se mě Joe o půlnoci včerejšího dne. Podívám se na necesér se šminkami, plavky a ručník.
“Jo, už mám skoro všechno.”
“Co když píchneš? Máš pumpičku?”
“Pumpičku… hmm… na tu jsem zapomněla. Tak já si ji přibalím. Ale mám lepení! Dneska jsem si ho koupila v servisu.”
“Lepení? Proč sis radši nekoupila náhradní duši?”
Hm, zvláštní, na to se mě zeptal i kolega v práci. Všechny to napadne, a mě jedinou to nenapadlo. Fakt mě nenapadlo koupit náhradní galusku, i když bych ji stejně neuměla vyměnit, stejně jako nebudu umět zalepit díru. Tato drobná příhoda výmluvně ilustruje úroveň mých cyklistických zkušeností, znalostí, bystrosti, prozíravosti, přípravy, a tak nějak i mého celkového životního nastavení.
“Fungujou ti ty brzdy?” Joe mi před pár dny dofukoval pneumatiky a nějak se mu nepozdával stav mého kola.
“Nevím. Já na tom ještě nejela.”
“Jak nejela??” zděsí se. “Říkal jsem ti, ať s tím kolem zajdeš do servisu.”
Následuje výčet důvodů, proč jsem neměla čas jet do servisu, co všechno jsem musela udělat, kdy jsem byla v práci a kdy hlídala syna, a bla bla. Pak zas Joe:
“Kdys na tom kole jela naposled?”
“Já nevím…” Chvíli přemýšlím. “Ještě za svobodna. Asi v květnu 2018.”
“A víš, že ti zplesnivěly pneumatiky, že jo? A že ti zpuchřely. A brzdy že nebudeš mít seřízený. A přehazovačku že budeš mít povolenou. Víš to, že jo?”
“Přeháníš. To kolo bylo vždycky troska a vždycky se na tom dalo jet.”
Matně si vybavím svoji poslední jízdu na tomto kole. Jela jsem do Lipska a v Krušných horách mi upadla šlapka a kryt na řetěz. Až do konce cesty jsem dojela na vraku s jednou šlapkou. Ale dojela jsem! Má cyklistika stála vždy na ukrutné síle vůle, která přetlačila všechny defekty.
“Já prostě nechápu, proč si nemůžeš koupit aspoň normální boty. Proč nemáš aspoň jedny tenisky?”
“Nenosím tenisky. Pojedu v kroksech.”
Joe povzdechne. “Co budeš dělat, když se ti to kolo vysype?”
“V sobotu kolem pojedou kolegové v podnikovém autobusu. Jsem domluvená s vedoucím zájezdu, že si je kdyžtak stopnu.”
(Oči v sloup a picnutí do čela. Pak dlouhý povzdech a ticho.)
“No, jeď si. Ale na tomhle vraku dojedeš nanejvýš do Šťáhlav.”
*
Je ráno těsně před desátou a já sedím na schodech cykloservisu a snídám kafe, sýr a rajčata. Krásný slunečný den, blažený čas. Za deset minut otevírají a já tak trochu doufám, že mi na počkání seřídí brzdy a přehazovačku.
Neumíte si představit, jak nadšený můj manžel bude, až mu řeknu, že jsem dojela do Šťáhlav a tam se mi vysypalo kolo. Úplně slyším, jak řekne:
“Já jsem ti to říkal!”
Ráno v plzeňských parcích - Touto dobou už se mi sype kolo, nebrzdí a nepřehazuje. Cykloservis je ve Šťáhlavech a já doufám, že mi tam spraví kolo na počkání.
3.
Cykloservis Šťáhlavy, čas otevíračky. Chlapík otevře dveře, o které jsem opřená, a já se mu svalím do krámu, až se mu pod nohy rozkutálí moje snídaňová rajčata. Bodrý chlapík se hurónsky rozchechtá. “To jsou k nám hosté!”
Sbírajíc rajčata se mu svěřím se svou misí. Jedu na kole na služebku do Jindřichova Hradce.
“Na TOMHLE kole?” ujišťuje se nevěřícně při pohledu na kolo z dálky. To ho ještě neviděl zblízka.
“Jo, na tomhle kole,” povídám. “Má to trošku povolené brzdy a přehazovačku, můžu podřadit jenom na pětku, takže nevyjedu žádný kopec, a z kopce mi to zas nebrzdí. Chtělo by to trošičku poštelovat, ale stačí jen tak oprášit, nepotřebuji žádný profi stav.”
“Jo, tak za tejden přijďte.”
“No, víte…” následuje vysvětlování. Potřebuji to na počkání, služební cesta, a tak dále.
“No vy jste se zbláznila! Teď je nejdelší čekačka! Já mám vzadu pětatřicet kol. A tohle že stačí jen trošičku poštelovat? Co to máte za vrak? S tímhle jezdíte na služební cesty? Dyť je to práce na několik hodin!”
Panu servisákovi připadám trochu jako vystřelená z praku. Zdá se mi, že poslední dobou tak připadám čím dál tím víc lidem. Nechápu. Já jsem přece úplně normální, tak co to s těma lidma je!
“No, víte,” vysvětluji, “mně by stačilo na tom dojet jen do toho Jindřichova Hradce. Nemohl byste to kolo, ehm… zpojízdnit aspoň na sto osmdesát kilometrů? Pak se může úplně rozpadnout. Já fakt nechci žádný zázraky…”
“Ale jo, chcete! Na tomhle kole dojet do Jindřichova Hradce, to je zázrak! Hrome, ženská! Přijďte ve dvanáct!”
*
Přátelé, v téhle věci jde o hodně. Já sice tvrdila, že když se mi to kolo rozpadne, klidně pojedu vlakem zpátky, a nebo že dva dny počkám a pak si stopnu autobus s mými kolegy. Vždyť o nic nejde, vždyť je to úplně jedno, a tak dále. Ale tak jednoduché to není.
Na každé cestě je nejtěžší udělat první krok. Myslet to vážně, nachystat věci, naplánovat, udělat logistiku, vykopat se z domu, vyjít. A když překonáte všechny překážky včetně lenosti a vlastního vzdoru, a vyjdete, tak už je dokončení cesty jen věcí zachování rozběhnutých mechanismů. Když uděláte první krok směrem z domu, máte už velkou šanci cestu dokončit.
Je mnohem těžší sbalit batoh a vytáhnout kolo ze sklepa, než se vypořádat s rozbitým kolem někde v průběhu cesty.
Považte, jak silný vnitřní impuls jsem v sobě musela najít, abych já, skoro necyklistka, vytáhla po šesti letech trekové kolo a jela tři dny na služebku. K tomu mám opušťák od rodiny, už jsem patnáct kiláků za Plzní, a to je prostě situace, která se nevzdává. Joe mi včera prorokoval, že se mi ve Šťáhlavech vysype kolo a pojedu vlakem domů. Dokonce si tipnul spoj podle jízdního řádu, a když tak koukám na hodiny, naprosto by se trefil.
Můj muž má pro cestování skvělé odhady. Když na treku řekne, že za dva dny dojdeme na tohle místo v šest odpoledne, trefí to na jednotky minut. Když řekne, že na cestu potřebujeme tolik peněz, vrátíme se domů s pár drobnými. A když řekne, že se mi kolo vysype ve Šťáhlavech, tak se vysype přesně ve Šťáhlavech. Joe mě vždycky nějak přechytračí. Ale já jeho argumenty vždy přetlačím silou vůle, a tak když řekne, že se určitě vrátím prvním vlakem, tak ne! Nevrátím.
Ale Joe ve skutečnosti nevěřil, že se vrátím domů, i když to bylo naoko součásti jeho včerejší předpovědi. Na to mě zná až moc dobře. Ví, že použiju všechny prostředky, abych svoji cestu zachránila. Možná kopnu kolo do škarpy, možná půjdu pěšky, ale hluboce ví, že nepojedu domů.
*
Dvanáct hodin.
“Máte to kolo, no, spravený bych tomu neříkal, ale pojízdný,” praví servisák ve Šťáhlavech. “Utáhl jsem brzdy, vyměnil špalíky,” (nevím co to je), “sešteloval převodovku…” (ještě vyjmenuje asi pět věcí, kterým nerozumím). “Ještě byste musela vyměnit řetěz a kotouče, a pak by se na tom dalo jezdit, takhle vám bude přeskakovat převodovka. Ale to není na počkání. Takhle na tom snad do Hradce dojedete.”
“Možná to nechám spravit ještě cestou,” povídám mu poté, co ho zasypu hromadou díků a pár penězi, co si za to řekl. “Koukala jsem do mapy a další cykloservis je v Blatné.”
Sedám na kolo, jede to úplně skvěle, brzdí to a přehazuje, a to i úplně samo, jak mi přeskakuje ten řetěz. Nabírám první velký kopec a libuji si, že ho nemusím jet na pětku. S tímhle už se dají přejet i Brdy.
Do Blatné, říkám si, musím dojet do Blatné. Bude to takový můj trek po cykloservisech.
Kolo se točí, šlapu, jedu! A jedu úplně opačným směrem, než je vlakové nádraží.
Milínov - Se spraveným kolem se mi podařilo přejet Brdy.
4.
Často jsem doma slýchala: “Proč se nejedeš aspoň chvíli projet na kole, když chceš jet dvě stě kilometrů? Udělej si aspoň kolečko kolem baráku, ať to kolo trochu projedeš.”
Opusťme nyní výmluvu, že jsem neměla čas, všichni víme, že jsou to kecy. Překážka je jinde než v diáři. Je v hlavě.
Vážně moc ráda jezdím na kole. A třeba jezdit na kole do práce, v sukni a v lodičkách, to přímo miluju. Ale nejsem tak nadšený cyklista, abych jezdila na kole jen tak pro zábavu. Já vlastně nejsem vůbec žádný cyklista. Jsem jen uživatel kola.
Potřebuji cíl a jasný důvod, proč jet na kole. Bod A a bod B. Kolo je pro mě jen dopravním prostředkem. A stejně jako nebudete jen tak kroužit autem po obchvatu, abyste si užili radost z řízení, tak já nesednu na kolo čistě jen kvůli cestě. Na kole u mě neplatí heslo cesta je cíl. Můj cíl musí být konkrétní a nad cestu nadřazený. Proto jsem tolik potřebovala využít služební cesty k tomu, abych se mohla po letech pořádně projet na kole. Protože bez tak vysoké záminky bych se neprojela nikdy. Seberte mi služební cestu a nikdy nenajdu důvod, proč jet z Plzně do Jindřichova Hradce na kole.
*
Přejíždím Brdy, táhlé nekonečné kopce, řadím, brzdím, nahoru, dolů, frčím! Mám dvě hodiny zpoždění a Blatná daleko, tak je potřeba do toho šlápnout.
Ve Spáleném Poříčí mají koupaliště a pod ním super vodopád s jezírkem ukrytý v lese. Chvilku odolávám, ale myšlenka je silnější než já, propocené hadry letí dolů a já skáču do jezírka. Koupačka ve vodopádu! Ba ne, tak moc zase nespěchám, abych se ochudila o to nejlepší, co mi Cesta nabízí.
A pak brodím řeku s kolem a připadám si ohromně dobrodružně. Na nohách mám kroksy, co by mi je chtěl Joe přezout za tenisky a já bych je teď akorát měla mokré, a mně se zdá, že kroksy jsou skoro nejlepší boty na kolo. Skoro, protože nejlepší jsou mé růžové lodičky.
A když přejedu Brdy, rozvinou se přede mnou cestičky po mělkých vlnách, jede se blaze, vítr mi líže tváře, vířím stojatý vzduch horkého léta a náramně si to užívám. Můj syn by křičel: “Jedu jako draaak!”, a já jsem úplně stejně dětinsky nadšená jako on. A skoro žádná auta mě nepředjíždí, jsem samojediná na všech svých cestách. Rozhlédnu se kolem, zda opravdu není nikdo přítomen, a zařvu jen tak z radosti z plných plic do širého kraje: “JUHŮŮŮŮŮŮŮ!!!”. Možná jste to všichni slyšeli, i tabulky oken se vám doma zachvěly.
A to už se dlouží stíny, topolová alej vrhá na silnici čárový kód, a za chvíli je Blatná. Cykloservis je již zavřený. Ale nevadí. Já už to nějak dojedu.
*
Ještě že můžu jezdit na ty služební cesty, přátelé. Vždyť já už úplně zapomněla, jak krásný je život na kole.
Topolová alej vrhá na silnici čárový kód - Kolo se točí a já jedu do Blatné.
5.
Je druhý den a mě dnes čeká nejdelší etapa. Do Veselí nad Lužnicí to mám z Blatné nějakých 80 kilometrů, a tak bych vážně ocenila, kdybych měla kolo v pořádku. Ale ráno je rozlámané, všechno mě bolí, jsem ráda, že vůbec vstanu z postele. Sedám na kolo a šlapky se dvakrát naprázdno protočí, než zaberou. Mám sjetý řetěz a kotouče. Řetěz přeskakuje, zabírá až tak na třetí šlápnutí. Je to horší než včera.
Musím změnit způsob jízdy. Čtyřka a pětka řazení je úplně sjetá, na šestku nevyjedu kopec a na sedmičku ani nejezdím, tenhle kotouč mám jen na parádu. Na trojce a nižších převodech to nepřeskakuje tolik.
Takže odteď platí toto: Na čtyřku a pětku kašlu. Prostě ty převody nemám. Než dojedu do Písku, musím se naučit pořádně šlapat na šestku. Co neujedu na šestku, podřadím rychle na trojku a níž. Přetlačím tenhle defekt silou.
Asi si dokážete představit, jak nemožná jízda to je.
Nad rybníkem se vznáší třpytivý závoj mlhy, předzvěsti podzimního chladu, a na elektrických drátech se štosují vlaštovky jako noty na notové osnově. Nostalgie se vkrádá. Končí další léto. Jedu těmi nejopuštěnějšími regionkami a dýchám svěží ráno. Zastavím se u rybníka a stoupnu si na jeho břeh, nebe nade mnou, nebe pode mnou. Tohle už začínají být Jižní Čechy, zaraduji se v duchu, neboť Jihočeský kraj je mi ze všech nejméně známý a já právě vdechla cizokrajný pocit dálky. Jsem daleko. Téměř v polovině cesty, a tedy nejdál od všeho, co je mi známé. Daleko od domova a daleko od mých kolegů, kteří v mé mysli představují cíl. Teď, teď jsem úplně nejdál, jak můžu na této Cestě být.
A než dojedu do Písku, šlapu kopce na šestku, začínám mít svaly, mám sílu. Ztuhlé tělo se mi rozhýbalo a bolístky se ztratily, jedu jako drak! Povolený řetěz se trochu napnul, visel tam ráno jak girlanda, snad to teď i míň přeskakuje, nebo jsem si už zvykla, nevím. Zkrátka kolo jede, a já jedu, a všechno jede jak má.
Písek. Každý odpor se musí prorazit.
Sedlice
6.
“Nesnáším šlapání na kole. Nikdy jsem neměla mít tenhle blbej nápad. Hned jak dojedu do Albrechtic, opřu kolo o první popelnici a jedu stopem!”
Šlapu do ukrutného krpálu za Pískem a moje nálada je tak trochu v kýblu. Tušila jsem, že tahle část bude lehce demoralizační, měl to být jeden z nejhorších kopců na trase. A taky že je.
“Juhůůůů! Miluju kolo a vítr ve vlasech! Jedu jako draaak! Jsem nejsvobodnější člověk na Zemi! Ať žije moje kolo!”
Svištím z kopce do Albrechtic nad Vltavou, kilometry skáčou jako blechy a nálada mě vystřeluje do nebeské výše, jsem vítr, jsem uragán, uhněte všichni z cesty, jeduuuu!
“Proč se s tím kolem ještě vleču?? Měla jsem ho kopnout do pangejtu už včera! Já jsem tak pitomá! Ne, už na to kolo nevlezu, beztak na to nemám. A opravovat ho už taky nebudu, do háje s tím šrotem!”
Úsek stoupání za Albrechticemi je nejhorší z celé cesty. Stoupání po šutrové cestě mě zabíjí, na ostrých šutrech neudržím řízení, nezbývá mi než kolo vést, a tak se nemožně táhnu jak smrad, slunko mě griluje a vaří se mi mozek. Mé nálady přesně odpovídají profilu cesty, akorát v opačných sinusoidách. Když jde kopec vzhůru, morál padá do hlubin, když jde kopec dolů, emoční křivka letí k výšinám.
*
Ve druhé polovině cesty se moje kolo srovnává, přehazovačka přeskakuje minimálně a já podléhám zdání, že to nějak pojede, že to bude dobrý. Opravím kolo až doma, říkám si, teď mi to tak pěkně jede, to určitě vydrží. Vinou svého naivního idealismu z časových důvodů vynechávám tři cykloservisy v Písku. Ostatně na ně dnes ani nemám čas. A jedu dál.
V Týně nad Vltavou pak udělám největší chybu, a sice že odolám všem hospodám a bez zastavení, bez jídla a cukrových limonád jedu dál. Únava na mě dolehne přesně když už se nevyplatí vracet. Propadám se na dno svých sil. Několik kilometrů šlapu pořád jen do kopce a proklínám pověstné roviny Jižních Čech, které jsou asi všude jinde, jen ne zrovna tady.
Křížek, dvě lípy a lavička. Konec. Lehám si na smrt unavena na lavičku, a než usnu, říkám si, že nejlepší by bylo tady počkat do zítřka, až kolem pojede autobus s mými kolegy. Pak se mi zavřely oči, a když se mi znovu otevřely, pohly se stíny. Čas pokročil. Ne, tudy moji kolegové nepojedou, dojde mi, nikdy mě tu milostivě neseberou. Není zbytí, musím jet dál. Prospala jsem asi hodinu.
A pak už jedu do Veselí nad Lužnicí, které už je kousek, dlouží se stíny a rovná se silnice, a já si říkám - teď! Teď by to mohlo trvat ještě dvacet kilometrů! Pluju zlatým prostorem podvečera, svižně a plavně, vířím vzduch a dělám vítr. A život na kole je zase krásný.
Škvořetice
7.
Na hladině zatopeného lomu se ředí hasnoucí červánek, ve vzduchu voní mokrost písku. Nořím se do lahodně chladivé vody, chvilku zaváhám, nádech, výdech, nádech, a pak se odrazím a plavu.
Já plavu!
Jediným tempem rozvlním černé kontury stromů zrcadlících se na lesklé hladině, voda mi klouže mezi prsty. Rochním se, čvachtám, mazlím se s vodou jako s peřinou.
Večerní koupání na Veselských Pískovnách. Jak krásný milovečer se snesl na tuhle chvíli, na tenhle čas sklonku léta a odpočinku po dlouhé cestě.
Sedám si na břeh a sleduji, jak se vodní odraz zhlazuje, až je k nerozeznání od skutečného obrazu. Rozzáří se dvě hvězdy, jedna nad mojí hlavou a druhá u mých nohou. Kůže mi voní po písku. Dneska už nic nemusím, dneska už jsem všechno udělala.
A přesto má tahle chvíle veškerou váženost, důstojnost a odpovědnost služební cesty. Jsem tu příkazem, a přece z té nejsvobodnější vůle. Není to jako kterýkoli jiný výlet, je to vyslanství. Jsem delegátem pověřeným plněním úkolu, přičemž mou vůlí byla jen cesta k tomuto úkolu.
Nic na světě se nevyrovná teskné slavnosti téhle chvíle. Jsem osamělá žena na služební cestě.
*
A v tomhle svátečním okamžiku, v blaženství, které se zdá věčné, se náhle všechno podělá.
Nasednu na kolo, šlápnu do pedálů a něco křupne. Pedály se protočí, jednou, dvakrát, kolo nezabírá. To znám, tohleto, říkám si, to se takhle párkrát šlápne naprázdno a pak to naskočí. Ale šlapu vzduch a nic. Po chvíli řemen na chviličku zabere, ale hned zas vynechá. Asi se mi tam něco strhlo, říkám si, nějaká muzejní součástka, každopádně kolo spíš nejede než jede.
Lehce zoufalá obvolávám místní cykloservisy, zatímco dva kilometry tlačím kolo. Servisy jsou tu dva, jeden má dovolenou a druhý, který mi to nebere, otevírá zítra v devět. Moje jediná šance.
Mám takové déjà vu. Skoro bych řekla - přímo proroctví. Vidím se, jak sedím zítra ráno v 8:50 na zápraží cykloservisu a chystám se být prvním zákazníkem. A servisák zvolá: “No ženská, vy jste se zbláznila!” A ze všeho nejjasněji, hlasem dobře známým, slyším Joeho větu: “Já jsem ti to říkal!”
Kill me.
Noční koupání ve Veselí nad Lužnicí
8.
Když mi nového rána ve Veselí nad Lužnicí dva cykloservisy oznámily dovolenou, probrala jsem si, jaké scénáře mi zbývají.
Upřímně řečeno, ze všeho nejrozumnější mi přišlo kopnout kolo do pangejtu a dojít to pěšky. Je to přestárlý problematický vrak, jízda na něm je dřivá a mechanika už prakticky nemá součástku, která by nepotřebovala výměnu. Má aktuální situace by mohla být tím nejospravedlnitelnějším argumentem k jeho vyhození.
Kdyby byly servisy otevřené, a kdyby mi kolo odmítli opravit na počkání, dost možná bych jim ho tam nechala a odjela na novém kole. Ale všechno se zjednodušilo tím, že mají prostě zavřeno. Přiznávám, že se mi tím tak trochu ulevilo. Už jsem se viděla, jak s cestovním účtem přes deset tisíc říkám v práci: Prosím vás, už mě na ty služební cesty neposílejte, já na ně nemám peníze…!
A pak jsem se pokusila, jen tak, bez naděje na úspěch, nakopnout kolo. A ono se rozjelo! A bez jediného vyhození šlapání mě odvezlo až za Veselí.
Takže ono to ještě jede! šlapala jsem nesmírně překvapena tím zázrakem, co se stal přes noc. Ještě včera jsem zlostně dupala na šlapku jak když startuje babetu, řetěz i kotouče se točily, ale pohyb se nepřenášel na kolo. Tři kilometry z koupaliště jsem kolo vedla. A dnes, podívejme, šlápnu a jedu, blbě a s neustálým vyhazováním šlapání, ale jedu.
A v té přeopatrné jízdě jsem slíbila svému kolu, že když mě doveze až do Jindřichova Hradce, opravím ho a nevyhodím.
*
Způsobů, jak ujet třicet kilometrů na polopojízdném kole, je hned několik a kreativitě se meze nekladou. Můžete ho do kopce tlačit a z kopce na něm jet, když máte funkční aspoň brzdy. Můžete na něm jet jako na koloběžce. Také jsem přišla na to, že když kolo nakloním o 45 stupňů vlevo, šlapání skoro vždy zabere, a když rychle nasednu a rozjedu se dřív, než se narovnám, vyhodí se to jen tak v polovině případů. Se všemi těmito poznatky jsem ujela dvacet kilometrů.
Také jsem provedla ultraprovizorní opravu podle mého kamaráda Peta. Poradil mi, abych drátem napevno přivázala setrvačník k výpletu zadního kola. Tím by byl zajištěn přenos pohybu kotoučů na kolo, aby se mechanika neprotáčela, ale také to znamená, že se pedály točí neustále, nelze si na ně položit nohy a jet bez šlapání. Bohužel jsem ale nesehnala drát, nýbrž jen nemožně tenký a ještě krátký provázek. Ale rozhodla jsem se to aspoň zkusit.
Přivázala jsem výplet zadního kola k poslednímu kotouči setrvačníku (prvního převod), čímž jsem si dokonce zachovala možnost přehazovat mezi rychlostmi 2 - 7. Pro lepší představu máte systém na videu. Řešení bylo funkční! Ujela jsem asi čtyři kilometry a vyšlapala dva kopce! Disciplinovaně jsem zvedala nohy pokaždé, když jsem potřebovala nešlapat, což bylo úplně na prd ale jelo to, ovšem pak jsem při výhybném manévru s autem zapomněla zvednout nohy do vzduchu a provázek se celý strhnul, což by pořádný drát asi neudělal. Nevadí! Za zkoušku řešení to rozhodně stálo, a ty čtyři kilometry souvislé jízdy byly za celý den nejdelší. Navíc, nevím jak je to možné, ale s urvaným omotaným provázkem na kotouči se mi přestalo šlapání vyhazovat skoro až do konce cesty.
*
A tak se stalo, že někdy kolem dvanácté jsem dojela do Jindřichova Hradce. Do cíle své dobrodružné a poněkud impulzivní a pankové cesty. Skutečně, dojela! Ne došla při vedení kola, ne došla bez kola, ale dojela v sedle a při šlapání. U fontány na náměstí jsem opřela kolo o sloup a od té doby na něj nesedla. Dojelo.
Víte, na co jsem si vzpomněla jako první? Na cykloservisáka ze Šťáhlav, který mi servisoval kolo v první den jízdy. Prosila jsem ho, aby mi opravil kolo, aspoň trochu, aspoň na sto osmdesát kilometrů, že víc na něm ujet nemusím. A on, když mi předával expresně a hodně provizorně seřízené kolo, řekl: “Do Hradce na tom dojedete.” A vidíte, trefil to. Hradec, a ani kilometr navíc. Já mu snad budu muset napsat poděkování.
Když jsem se umývala v kašně na náměstí, což napadlo jen mě a hromadu dětí, pobaveně mě při tom pozorovali mí kolegové sedící na lavičce. A v ten moment, kdy jsem si jich všimla a vyprskla smíchy, moje Cesta skončila a začala služba. Jak ráda jsem je viděla! Smáli se mi a gratulovali, někteří ocenili mé drhané umělecké dílo na setrvačníku a někteří mi dokonce přislíbili, že příště pojedou se mnou.
Dala jsem to, lidi. Dojela jsem na služební cestu na kole. Skoro dvě stě kilometrů. Na to, že nejsem žádná cyklistka, a že moje kolo byl nemožný vrakoidní šlapohyb už když jsem ho vytáhla ze sklepa, tak myslím, že dobrý.
*
Své kolo nevyhodím. Slíbila jsem mu, že když mě doveze, opravím ho, a to taky udělám. Je snadné vyhodit starou rozbitou věc a koupit novou, ale je správné to neudělat. Svět se utápí ve smetišti užitečných věcí, které kdyby byly spraveny, mohly ještě dlouho sloužit. Věcí, které ke mně přijdou, které jsem měla ráda a zestaraly se mnou, se snažím nezbavovat jen kvůli pořízení nových. Kolo, batoh, svetr, boty, hrnek, manžela, přátele. Vyhodit a koupit nové, jistě, v tom je pokrok a produktivita. Ale opravit, zachovat, to je dobro. Každá záchrana staré věci zachraňuje svět. Své kolo opravím a na podzim se mnou pojede na služební cestu do Brna.
KONEC HLÁŠENÍ.
Třídenní cesta na kole z Plzně do Jindřichova Hradce - 1. etapa: Plzeň - Blatná; 71,7 km 2. etapa: Blatná - Veselí nad Lužnicí a cesta na koupák; 92,9 km 3. etapa: Veselí nad Lužnicí - Jindřichův Hradec; 31,4 km
Celkem: 196 km
Soubory se záznamem trasy si můžete stáhnout níže a zobrazit si je na Mapách
