Domů » Zápisník » 2019 » březen

Roboti na drátě pondělí 25. březen, 2019 / 0 komentářů

"Potřebovala bych ze své hypotéky vyvázat ručitele," říkám do telefonu.

"Ano, a důvod?" ptá se ženský hlas.

"Můj ručitel ochrnul, nemůže se podepsat do nových smluv."

"Aha, rozumím, to je závažný důvod. Zajisté, váš požadavek zpracujeme. Očekávejte v příštích dnech telefon."

* * *

Zvoní telefon.

"… A pak zde mám váš požadavek na vyvázání ručitele," praví ženský hlas po chvíli hovoru. "Co je důvodem?"

"Můj ručitel, totiž můj otec, ochrnul po mozkové mrtvici. Není schopen podpisu," odpovídám.

"Aha, to je nemilé. Dobře, zohledníme to v nové smlouvě k vaší hypotéce. Bude potřeba, abyste se s tatínkem dostavili na pobočku a nové dokumenty signovali."

"Ale to je právě ten problém," snažím se znovu vysvětlovat, ačkoli začínám mít pocit, že mluvím s automatem. Možná bych teď měla na číselníku zmáčknout jedničku… "Není možné ho dovézt k vám na pobočku. Chápejte, on má ochrnutou celou půlku těla, na vozíčku vydrží sedět jen zhruba půl hodiny…"

"Nevadí, můžete to potvrdit i kdekoli na poště u přepážky CzechPointu."

Aha, tak je to jisté, mluvím s automatem.

"To už je úplně jedno, jestli povezu otce k vám nebo na CzechPoint, tak jako tak bych si musela najmout asistenční službu. Volala jsem několika notářům, ale žádný není ochoten přijet k nám domů. Prostě nikdo. Podívejte, já vám nejsem schopna opatřit úřední ověření podpisu mého otce, já ho ven nedostanu. Takže jestli chcete podpis, můžete k nám poslat svého zřízence, který tady s ním nakreslí do těch papírů nějaký klikyhák, a budete mít jistotu, že to podepisoval on. Klidně to zaplatím."

"Ach tak, pardon! Nene, to nebude třeba. Já to zadám našemu právnímu oddělení. Když věc stojí takto, tak to nebude žádný problém."

* * *

Znovu telefon, na drátě už třetí různá bankéřka.

"Mám pro vás skvělou zprávu. Nové dokumenty k vaší hypotéce jsou připraveny k podpisu. Takže se společně s vaším ručitelem dostavte na adresu…"

Miluji tyhle hovory s bankovními zřízenci. Vždycky mě dokáží přesvědčit, jak mocný je pokrok, když nejdříve dokázal vyrobit robota jako dokonalou kopii člověka, aby posléze udělal z člověka dokonalou kopii robota.



Sebedestruktor pondělí 18. březen, 2019 / 1 komentář

Povedlo se, no.Mám opravdu zvláštní nadání na to, jak se přizabít těmi nejbanálnějšími způsoby.

Při tom všem, co jsem přežila na trecích v horách, je s podivem, že jsem si svou první zlomeninu (naštěstí jen prstu u nohy) uhnala klidnou chůzí po protiskluzových schodech v rodinném domku.

Před pár měsíci jsem se při vaření lehce přiotrávila několika fazolemi, jelikož jsem neměla tušení, že jsou v syrovém stavu jedovaté. (Vážně, tohle mi ve škole nějak uniklo!)

O pár měsíců později jsem se lehce přiotrávila znovu, tentokrát nezralými rajčaty. To už jsem sice věděla moc dobře, že nezralé plody se nesmí jíst, ale když mně bylo tak líto ta rajčata vyhodit!

Jako malé mi vyprávěli rodiče příběh o jakémsi mořeplavci z Bystřicka, který se plavil po všech oceánech světa, a nakonec se utopil na Víru. "Tomu vůbec nerozumím," vrtěli vždycky hlavou. "Takový zkušený námořník to byl, a on se utopí na přehradě za barákem..."

To já tomu tedy rozumím dost dobře!

Myslím, že jednou udělám kariéru jako jedna z postaviček Happy Tree Friends.



Punk! středa 13. březen, 2019 / 0 komentářů

Konečně si můžu dát do životopisu, že jsem rocková houslistka!

Přes deset let hraju opery, balety, symfonie a koncerty, a tak je občas trocha té profesní degradace potřeba. Jinými slovy - když pořád hrajete „tys hvězdička zlatá v noc temnou, pohádko má, pojď se mnou,“ tak si pak musíte zahrát i „láska je kurva“, abyste v sobě srovnali karmu.

Ať žije opera! Ať žije punk!

NvN na Olšině NvN na Olšině - Z koncertu s mnichovohradišťskou punk-rockovou kapelou NvN.
FOTO: Martin Sodomka

P.S.: Další fotky přibudou :-)



Otec rebelantem pátek 8. březen, 2019 / 0 komentářů

"Táto, vyprávěj mi něco! Třeba jak jsi byl na té demonstraci," požádala jsem jednou otce.

"A na které?" prozradil se k mému překvapení, že jich bylo víc.

"Já vím jenom o jedné, o té hornické. Za co jste tenkrát demonstrovali?"

"Těch hornických bylo víc. Ale ty asi myslíš tu v 92. roce. To bylo proti zrušení pracovních kategorií. Tehdy někteří zaměstnanci chodili do důchodu dřív, třeba horníci, policajti, lampasáci, ale i lidi ve stavebnictví nebo hutnictví. A to právě ten zákon rušil. Takže dnes se vyměřuje důchodový věk lamači v uranovém dole stejně jako úředníkovi v bance. Prostě pitomost.

Přišlo nás tam tehdy sto tisíc. To ti byla vřava! Šli jsme od Letné dolů a u Metronomu jsme začali skandovat: ´Holky pojďte s náma!´ To víš, v těch rušených pracovních skupinách dělali hlavně chlapi, a tak to byla převážně mužská demonstrace. A tak se k nám cestou začaly přidávat i ženský.

Pak jsme šli Pařížskou. To byl ten správný kontrast! Dělnická třída demonstrující v nejsnobštější čtvrti v Praze. To byla panečku revoluce! Ucpali jsme celou ulici a jakýsi taxikář tam na nás začal řvát, ať táhneme do prdele. To víš, utíkalo mu rito. Šel jsem v davu, tak jsem na něj moc neviděl, jen jsem zahlíd, jak ho někdo chytil pod límcem a vytáhl okýnkem ven. A pak mu obrátili auto na střechu. ´Já na vás zavolám policajty!´ řval, ale tomu se ti chlapi jenom smáli. Policajti tam stáli všude kolem, ale nedělali nic. Oni byli totiž s náma, jenom na rozdíl od nás nesměli demonstrovat.

A pak tam byl ještě jeden nerudnej dědek, co na nás začal řvát: ´Táhněte do práce do Ostravy!´ a hrozil nám holí. No umíš si představit, že to na ty chlapy bylo jak muleta. ´My tě vemem s sebou!´ zařval tam někdo vepředu. Ze zástupu se natáhla ruka a vtáhla dědka do davu. Pak jsem ho dlouho neviděl a nakonec jsem jen zahlídl, když ho o pár desítek metrů dál vyvrhl dav na dlažbu. Měl urvanej rukáv, byl celej bílej a za ním letěla zlomená hůl. Kdepak, když někdo řve na horníky, ať táhnou makat, tak je to sebevrah."

"Pane jo, to musela být fasa!"

"No jo, to byla. Pak jsem tam něco říkal, mno… měl jsem tam jen nějaký krátký proslov na tribuně jako jejich odborový právník(*). Měl jsem jen krátce shrnout naše požadavky a tak. A to ti byl řev! Na cokoli, co jsem řekl, se ozvalo souhlasné výskání a burácení. Mohl jsem říct úplně cokoli a dav šílel. Kdepak, v davu je hrozná síla. Sám člověk nic nezmění, ale když se lidi spojí, zmůžou mnoho."

"A dosáhli jste svého? Nechali vám ty pracovní kategorie?"

"Ale vůbec ne. Ministr Dlouhý nasliboval, že pracovníci dostanou přidáno jako kompenzaci, ale nedostali nic. Vysral se na nás. A ještě pak lhali v médiích, že nás tam přišlo jen dvacet tisíc. Vláda to celé chtěla bagatelizovat a tím nás zesměšnit."

"A ty další demonstrace, na kterých jsi byl? Tam jste něco vyhráli?"

"Ále, taky kulový. Ty byly různý. Proti zavírání dolů, proti propouštění, proti snižování mezd a tak. Vždycky nám jen naslibovali hory i s horáky, a pak nic."

"Tak to asi k ničemu moc nebylo, co?"

"Jistěže to k něčemu bylo! To nemůžeš nikdy říct, že to k ničemu nebylo. Oni tě takhle pomalu ničí salámovou metodou. Ukrajují ti a ukrajují, až máš čím dál míň. A když se nebudeš bránit, tak ti nezbude nic. Dnes ti berou důchody, zítra ti přidají pracovní dobu a vezmou peníze, a nakonec ti seberou i tu práci. Musíš protestovat a musíš řvát, jinak o všechno přijdeš. A i kdybys o všechno přišla, tak to stejně nesmíš nechat jen tak. Musíš jim ukázat, že se umíš bránit a že se nebojíš jít do protestu. Až jednou budou brát tobě, tak to nejhorší, co můžeš dělat, je, že budeš držet hubu. Chápeš?"

"Chápu, tati."

* * *

Miluji, když moji rodiče začínají vyprávět. Občas mám pocit, že mi tím dávají víc, než celou jejich výchovou.

(*) pozn. red.: Můj otec pracoval čtrnáct let jako elektrikář na šachtě v uranových dolech a poté přes dvacet let jako právník pro odborové svazy pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu.


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace