Domů » Zápisník » 2019 » leden

Otec vypráví čtvrtek 10. leden, 2019 / 0 komentářů

"Jednou se mi stal v práci strašný trapas," řekl otec a jeho výraz ve tváři se zkřivil jako by kousl do citrónu.

"Přišla za mnou do kanceláře jakási paní a chtěla, abych ji zastupoval u soudu. Dozvěděla se totiž, že by mohla mít v rámci odškodnění nárok na asistenční službu, na kterou by jí přispíval bývalý zaměstnavatel. Měla těžký pracovní úraz, dělala obsluhu u lisu a nechala v něm obě ruce po zápěstí.

Snažil jsem se představit si, jak asi zvládá běžný život. Jak pere, žehlí, vaří, jak se stará o děti, jak chodí na záchod… Ona s tím požadavkem totiž přišla až patnáct let po úrazu! Tehdy jí dali jen odškodnění a invalidní důchod, nevěděla, že by si mohla nárokovat ještě pomoc v domácnosti. Musel jsem se jí taktně zeptat, jak všechny tyto běžné činnosti zvládá, protože jsem věděl, že soud to bude zajímat. Vysvětlovala mi, jak co dělá, dokonce mi předvedla, jak ovládá některé domácí spotřebiče. Pochopil jsem, že se všechno naučila znovu a žije vlastně normální život.

Sepsal jsem s ní žádost pro bývalého zaměstnavatele. Takový je postup, vždycky se musíš nejdřív snažit o mimosoudní dohodu. No a když jsem žádost dopsal, vytiskl jsem ji a položil na stůl před tu paní. A pak jsem jí řekl:

´A teď mi to tady podepište.´

Bože, jak jsem mohl plácnout takovou kravinu! Pochop, ona neměla ruce a já jí řekl, ať se podepíše! Takový trapas! Hned jsem se začal omlouvat, že mi to nedošlo, a že to vlastně můžu podepsat za ni jakožto její zástupce, ale to víš, blbé slovo už nevrátíš. A víš co udělala? Ona mezi ty dva pahýly vzala tužku a vykroužila na papír jakýsi klikyhák. Neurazila se, nelkala, neřekla ani slovem, že nemůže. Ona se prostě normálně bez řečí podepsala!"

"Páni… A jak to s ní dopadlo? Vysoudila nakonec tu pomoc v domácnosti?"

"Jistěže. To jsem věděl už na začátku, že jí nárok přiznají. Muselo to jít ale k soudu, zaměstnavatel samozřejmě její žádost zamítl. Dokonce tu její soběstačnost protistrana obrátila proti ní. Argumentovali tím, že když se o sebe starala patnáct let, tak asistenci nepotřebuje. Ale stejně jsem věděl, že to vyhrajeme, protože zákon byl jednoznačně na její straně."

"No vidíš, tak jsi jí vlastně nakonec pomohl."

"Pomohl… nevím. Snad. Ale mně ti byla taková hanba, že jsem si od ní ani nevzal peníze."



Proč sobota 5. leden, 2019 / 1 komentář

Pořád se mě na to ptáte. Jako by na tom mělo být něco zajímavého, snad nějaká překvapivá pointa nebo šokující zjištění. Na chvíli ta otázka umlkne, skoro se zdá, že už se nikdo nezeptá, že už si prostě všichni zvykli, a pak s tím zase někdo přijde. A ze všeho nejhorší je to tázavé očekávání ve vašich očích. Vy si snad opravdu myslíte, že je v tom nějaký skrytý fór či tajná asociace, nedejbože vtip. A přitom vám už dopředu vždycky říkám, že je to naprosto nezajímavá historka o ničem, bez zápletky a myšlenky. Nuda a nesmysl. Ale vy si stejně nedáte říct a chcete to slyšet, i když je to totální ptákovina.

Nedávno se mě zase někdo z vás ptal. A já ho varovala, že je to opravdu blbá historka. A stejně si nedal říct a chtěl ji slyšet. Tak jsem mu ji řekla. A co on na to?

"Hm… Myslel jsem, že to bude mít nějakou vtipnou pointu…"

Ne, nemá! Je to prostě blbost. Nic, co by vás mohlo něčím obohatit.

Ale vy to stejně chcete vědět. Pořád. I teď. Tak já vám to řeknu.

Takže otázka zní, proč si říkám Čtyřhranka.

To jsem chodila ještě na gympl a bylo mi tak třináct, když jsme v biologii brali žahavce. Polypovci, trubýši, medúzy a další příšery. A jedním z představitelů sekce medúz byla čtyřhranka smrtelná, nejjedovatější živočich na Zemi. Tvor malý a nenápadný, a přesto tak nebezpečný, že nebožák, kterého žahne, do čtyř minut zemře ve strašných bolestech. Její zabijácká síla mě tehdy ohromila a zapamatovala jsem si ji jako smrtící královnu zvířecí říše.

O pár měsíců později jsem do našeho domácího počítače nelegálně (sic!) stahovala několik programů, protože po nás ve škole vyžadovali práci s nimi. Připadala jsem si náramně zákeřně, že dokážu stáhnout nelegální software, jako drsná holka, co se nebojí zla. Úplná Lara Croft. Dostala jsem se až do bodu, kdy jsem měla vyplnit licenční údaje, jméno, příjmení a tak dále. "No přece se teď neprozradím!" pomyslela jsem si a přemýšlela, jaká maskovací data bych tam tak mohla vyplnit. Vzpomněla jsem si na proradnou medúzu a shledávala jistou paralelu v tom, že i já jsem odteď krutá panovnice internetových moří a postrach hackerských oceánů. V naivní víře, že můj ďábelský úskok díky falešné identitě nikdo neodhalí, jsem do pole jméno napsala ´Čtyřhranka´ a do příjmení ´Smrtelná´.

"Tak," pravil můj burácející hlas vládkyně podsvětí. "A to bude odteď moje supertajné krycí jméno, pod kterým mě nikdy nikdo neodhalí."

Následně jsem začala přezdívku používat ve virtuálním světě, v internetových diskuzích, v přihlašovacích formulářích, na ICQ, na fórech a dalších tlachacích webech, a postupně mé krytí ztrácelo na anonymitě. Bez ohledu na to, jak pitomé okolnosti vzniku mého nicku byly, se totiž ukázalo, že je to přízvisko velmi praktické. Taková blbost totiž nikdy nikoho nenapadne. Všechny nicky typu Markétka, Marky, Zlatovláska, Květinka, Princess, Beruška, Broučínek, Fifinka, Kikinka, Pipinka, a jim podobné, jsou totiž vždy hned rozebrané a osobu jménem Marketka285 by si nikdo nepamatoval.

Takže když jsem zakládala profil na Geocachingu, měla jsem nick už dávno jasný. Tak nesmyslná přezdívka jako ´Čtyřhranka´ totiž nikdy není obsazená. Spoléhám na to už patnáct let.

A to je všechno.

Nuda, co? Já vám říkala, že je to blbost.



Silvestr úterý 1. leden, 2019 / 2 komentáře

Nejpokleslejší svátek v roce, den ožralů a pyromanů. Přicházím domů ze služby, neboť dnes je především pracovní den, přestože většina světové populace od rána chlastá.

Půlnoc. Venku zuří třetí světová válka. Joe spí, klidně a pokojně. Původně jsem chtěla jen v tichosti přijít, lehnout si a usnout. Předstírat všednost dne. Ignorovat hysterii vůkol, nic neslavit, nikomu nic nepřát, neb stejně všem všechno již bylo stokrát popřáno.

Ale je jedna věc, kterou by mělo smysl přivítat nový rok. Jen jedna.

Objímám spícího Joeho kolem ramen, měkce a povlovně, aby se neprobudil. Tisknu se k vousaté tváři a pravidelné funění mi zahřívá větrem studené ucho.

"Miluji tě," pravím mu šeptem a je mi zároveň radostně i teskno, neboť mi stoupá do hlavy blažený sentiment, ale ten, kdo mě jím nevědomky opil, spí.

Joe sebou nepatrně trhnul.

"Já tebe taky," zpod peřiny se natahují dvě paže a ovíjí mě v těsné obruči.

Venku řvou petardy a ulicemi burácí virvál rozjuchaných kořalů. Marně se snaží. Nemohou přehlušit tichý dozvuk prvních slov, jaká jsme v letošním roce slyšeli.


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace