Silvestr úterý 1. leden, 2019 / 2 komentáře
Nejpokleslejší svátek v roce, den ožralů a pyromanů. Přicházím domů ze služby, neboť dnes je především pracovní den, přestože většina světové populace od rána chlastá.
Půlnoc. Venku zuří třetí světová válka. Joe spí, klidně a pokojně. Původně jsem chtěla jen v tichosti přijít, lehnout si a usnout. Předstírat všednost dne. Ignorovat hysterii vůkol, nic neslavit, nikomu nic nepřát, neb stejně všem všechno již bylo stokrát popřáno.
Ale je jedna věc, kterou by mělo smysl přivítat nový rok. Jen jedna.
Objímám spícího Joeho kolem ramen, měkce a povlovně, aby se neprobudil. Tisknu se k vousaté tváři a pravidelné funění mi zahřívá větrem studené ucho.
"Miluji tě," pravím mu šeptem a je mi zároveň radostně i teskno, neboť mi stoupá do hlavy blažený sentiment, ale ten, kdo mě jím nevědomky opil, spí.
Joe sebou nepatrně trhnul.
"Já tebe taky," zpod peřiny se natahují dvě paže a ovíjí mě v těsné obruči.
Venku řvou petardy a ulicemi burácí virvál rozjuchaných kořalů. Marně se snaží. Nemohou přehlušit tichý dozvuk prvních slov, jaká jsme v letošním roce slyšeli.
...nádhera... ;)