Domů » Zápisník » 2019 » prosinec

Geopohádky z Králičáku pátek 27. prosinec, 2019 / 3 komentáře

Slon

Geocaching: KaMova multina Králický Sněžník - pěšky (GC3K3TP)

Byli jsme tehdy v Pyrenejích a měli drzé ambice jít přes celý hřeben od moře k moři. Těch zážitků a obrazů, které jsme denně prožívali a viděli! Kýčovité scenerie jak z věstníku "To nejlepší z planety Země", obří štíty pokryté sněhem a ledem, kličkování mezi smrtelnými nebezpečími, bouře, krupobití, zničující putování v kamenných mořích, sesuvy kamení, tyrkysová jezera v ledovcích, divoká zvěř a plantáže těch nejvzácnějších květin světa. To je jen píď toho všeho, co jsme míjeli.

Ale občas jsem mívala pocit, že v Pyrenejích vůbec nejsem. Kamil mě ve vyprávěních stále přenášel do svého rodného kraje a já byla v myšlenkách v Letohradu, Orlických horách a na Králičáku. Psala jsem s ním letohradskou kroniku, plánovala dálkovou multinu po Orličkách, jezdila na traily s Východočeským geokombajnem a zažívala nezapomenutelné story při zimních bivacích u Slona.

Pochopila jsem, že tady se psala historie. Vznikala tu pevná přátelství, legendární zážitky, nesmrtelné hlášky. Tady se stal Východočeský geokombajn celorepublikovým pojmem a jeho aktéři byli pod drobnohledem celé kačerské obce. Všichni o nich věděli co dělají a kde kešují, aniž by je znali, vyprávěli si jejich historky tak, jako se prastaré pověsti předávají z generace na generaci, a sem tam nějaký vypravěč něco přidal, aby příběh ještě více okořenil. Byli jako postavy ze sitcomu. Měli pevně dané charakterové vlastnosti, každý hrál svoji roli a kačeři si pamatovali jejich zažité vzorce chování, které vždy prozrazovaly, jak se bude rozpředený příběh vyvíjet. Objevila-li se například ve vyprávění postava Ištvána řečeného Maďara, bylo zřejmé, že se v příběhu stane něco naprosto absurdního, co vyvolá salvu smíchu. Postava Mácy zase signalizovala zápletku s nějakou fešnou slečnou, Kamil coby cestovatelský guru to měl vždycky na háku a Háčko byl král kalby, strůjce všeho zvrhlého.

Chlastali zelenou. Nesměla chybět na žádném eventu a vytvořili si pro ni speciální atribut, který často vkládali do listingů. Také hráli oblíbenou chlastací hru "cesta do lesa a z lesa". Každý si nalil půllitr piva a pokaždé, když se někdo napil, dolila se mu sklenice zelenou. Když se pivo krásně zazelenalo, byl účastník kalby "v lese". A aby se dotyčný z lesa také vrátil, tak pokaždé, když se napil zelené, dolilo se mu do krýglu pivo. Až bylo ve sklenici čisté pivo, byl z lesa venku. Problém je v tom, že z lesa se ještě nikdo nevrátil. Tak zhruba vypadaly jejich eventové afterparty.

Také spolu jezdili na powertraily. Honili body ještě dříve, než to dělali všichni, a udávali směr odvrácené straně geocachingu. Tehdy byly traily ještě v plenkách a na obludné zelené hady se jezdilo do Maďarska nebo do Polska. Dávná historie. Byli jedněmi z těch, kteří stáli u počátku velkého a slavného úpadku geocachingu, kačery, kteří sbírali drajvky z okénka auta. Tehdy někdy přišli se slovem ´geokombajn´, zkráceně ´kombajn´. Z časově efektivních důvodů totiž zvažovali, že už ty keše začnou sbírat kombajnem jak brambory na poli. To slovo od té doby zlidovělo tak, že je součástí slovní zásoby každého začínajícího kačera. Honit body na trailech rovná se kombajnovat. Všichni to slovo používají, ale nikdo už neví, kdo ho vymyslel. Jako když Karel Čapek stvořil slovo robot.

Často jsem slýchala, že tohle byl ten pravý a skutečný geocaching. Koření života. Geocaching, který spojoval. A mně bylo líto, že jsem u toho nebyla. Nestála jsem u zrodu dějin, na které všichni vzpomínají, vstoupila jsem do hry až o mnoho let později, kdy již vinou masovosti začínalo velké hráčské odcizení. Ale hlavně - nežila jsem na tom správném místě. Nepatřila jsem, a ani nemohla patřit, do Východočeského geokombajnu. Poslouchala jsem Kamilovy historky, smála se a želela, že v nich nijak nefiguruji. Já nikdy moc nestála o to být součástí nějaké party, jsem na to poněkud solitérní typ. Ale v těch Pyrenejích, kdesi v údolí pod Vignemalem, jsem skutečně zalitovala, že nepatřím ke ´Geoeastu´. Chtěla jsem být českou geolegendou, pointou nějaké nesmrtelné historky. Ale nikdy jsem nebyla. Já si o tom mohla nechat jen vyprávět.

"To jsme takhle jednou v únoru bivakovali v záhrabech na Králičáku..." začal Kamil vyprávět u jezera Étang de Couart. Náš stan se krčil na samém okraji křišťálové slzy hor na jediných dvou metrech čtverečních zarostlých trávou. Na hladinu jezera dopadaly tmavé stíny dvoutisícovek a nad vodou tančila stříbřitá veřerní mlha po okraji prosvícená karmínově rudým zapadajícím sluncem. Kolem nás se k nebi vzpínaly roztrhané štíty velehor, byli jsme zcela pohlceni kamenným mořem všude kolem nás. Nevídaná krása.

Zavrtala jsem se do spacáku a zaposlouchala se do Kamilova vyprávění. A zase jsem byla v těch oblých východočeských kopečcích, ve smrkových houštinách vůkol Sněžníku, šlapala na sněžnicích hřebenovku a koukala se skrz Slona na mrazivý východ slunce nad Polskem. Nikdy jsem tam nebyla, a přesto mi málokterá krajina byla tak důvěrně známá. Poslouchala jsem a ani nedutala. A Kamil vyprávěl o eventech u Slona, o záhrabech ve sněhových závějích, o Mácovi, Ištvánovi, Háčku, Pendolinu, Patejlovi a o zelené. Má nejoblíbenější kapitola ze sborníku ´Geopohádky z Králičáku´. Marný boj. Tomu jejich kraji se žádné Pyreneje nevyrovnají.

Vzhůru na Klepáč Pohled do Polska Vyhlídka z Klepáče

Z rozhledny na KlepáčiV okolí Malého Sněžníku Králická hřebenovka

Panorama ze hřebene KráličákuPlamínky v borůvkách Údolí Moravy



Pohodová procházka v Jizerkách středa 25. prosinec, 2019 / 0 komentářů

...která se nějakým nedopatřením změnila v běh o život.

Sladce se spí v Kořenovském penzionu. Večer strávený s knížkou v měkkém hlubokém křesle, k večeři okurky se škvarky a v noci usnout zavalena duchnou těžkou jak víko od rakve. To se pak těžko člověku vstává, když ví, že ho dnes už nic blaženějšího nečeká. A proč taky spěchat, když mě čeká procházka dlouhá jen slabých dvacet kilometrů?

Vstávám, slunce už je dávno vzhůru. Dnes je v plánu dokončit Tisícovky a Výhledy, dorazit na Smrk a tam přespat v útulně. Nic náročného. Vycházím do slunečného rána.

To je mi ale překvapení, mrzne! Schovávám ruce do vytahaných rukávů roláku a někde pod srdeční chlopní cítím dotek čehosi nostalgického. Léto končí... Plaším stesky a stoupám na hřeben.

Zámky. Tisícimetrový vrchol bez turistického značení a s nenápadnými, sotva znatelnými pěšinami. Rozvaliny někdejších skalisek zahlazené živly, které oblí hory, hluboký tmavý les a ticho. Ztratí se pěšina pod klenbou starých smrků a tulák jde lesem jak slepec, nemaje před sebou zřetelné kročeje předešlých chodců. Sem zavítají jen znalí. Já znalá nejsem, a proto cestou od vrcholu bloudím. Tápu v šeru, hledám kudy z toho lesa, až mě začarované Zámky milosrdně propouštějí ze spárů svých kouzel.

Vyhlídka na Souš, to zní přímo výletnicky. Jistě tam bude panorama s posezením a infotabulemi, odpadkové koše a pěkná široká cesta. A přesně tak to je. Ale hlava skopová turistky přicházející od jihu si umanula ušetřit pár kroků na obchůzce po značené cestě a vrhla se střemhlav do hustníků a vrstevnic. Oj! Dobře jí tak, že se tak urputně drápe na skálu, po které nikdo krom ní nešplhá. Lenoch se nejspíš sedře. Ale ona to příště stejně udělá znovu. Sedám si na lavičku a bažím se výhledem. Jen tu nádrž Souš zaclonily špičky smrků. Svačím sýr a housku s anglickou slaninou. Snídaně králů a vandráků.

Vyhlídka do protisvahůVyhlídka do protisvahů

Jsem matadorem tuláků a rebelantem, když kráčím k Černému vrchu. Vetšina pocestných sem jistě stoupá od Promenádní cesty, široké asfaltýry lemující hřeben po severovýchodním svahu, nebo od zpevněné cesty pod Černým vrchem na svahu jihozápadním. A já? Štráduji si to přímo po Vlašském hřbetu, neznačené pěšině, kterou brázdí jen málokdo. Nechce mě pustit vysoké borůvčí, pohlcuje mi cestu a vplétá se do sebe větvičkami. Holeněmi rozrážím tunely keříčků a kalhoty se mi barví na modro. Vrchol mě odměňuje skalisky a zpustlým výhledem na Jizersné hory. Blaze je těm, kdo schází z cest!

Na Černém vrchu Kdesi na hřebenech v Jizerkách

Jizerskohorské rozvodí? Tuhle keško-sérii v Jizerkách ještě nemám! Sbírám krabici a mířím na Smědavu prozkoumat listingy keší. U ranní kávy to půjde líp. Smědavský stánkař je bodrý člověk, ochotně obsluhuje ranní cyklisty a zbloudilou turistku. Jedno kafe s mlékem a kofolu. Kolik platím? - Jakže, kolik dáte? - Dlouho to nemůžu pobrat. Neznám sazbu "kolik dáte". Takové stánky existují a prosperují? Lidé chtějí platit i když pro jednou nemusí? Přehrabuji se v peněžence, pod prstem mi cinkají kováky. Kolik tak normálně stojí kafe s kofolou? Je padesát málo nebo hodně? Jsem z toho zmatená, tak nechávám raději osmdesát. Jsem přeci dobrého vychování. Tím se možná vysvětluje, že takové stánky existují a prosperují.

A jakže je to s tím Jizerskohorským rozvodím? Rozklikávám jeden listing za druhým a zjišťuji, že dvě keše už mám nalezené z minula. Teď seberu další dvě, ale na celou sérii to nestačí. Nu, nechám si něco i na příště, ať mám motivaci se sem vrátit. Sbírám pátou kešku ze série a mířím dál.

Ale sakryš, nějak nám ty kilometry přibývají a čas také. Tak konec zacházek, je čas vylézt na Jizeru. Nejsem však zrovna ve výhodné pozici, na kopec vede značená cesta ze západu a já jsem na východu. Zacházka tři kilometry. Chm. Co s tím? Koukám do mapy, jakási neznačená pěšina má vést od mojí strany. Pár hustníků už jsem dneska prorazila a šlo to, tož co by to nešlo tentokrát? Z místa značené pěšiny stoupám vzhůru do kopce, cesta ale absolutně žádná. Ne, tudy lidé nechodí už celá desetiletí. Deru se houštinami, smrčky mě píchají do obličeje. Co chvíli překračuji padlé stromy, nejdříve sem tam jeden, pak celé polomy. Když už se zdá, že bych snad mohla vylézt na mýtinu, objevují se přede mnou obrovité šutry rozvalené z nízkých skalek. Přelézám jeden za druhým, nohy si lámu, kleju, že se i peklo stydí. Pro vysoké borůvčí nevidím kam šlapu. Ale zase - těch borůvek! Cpu se jimi, až jsem celá upatlaná od sladné fialové šťávy. Po lítém boji vycházím na obnažený hřbítek hory, avšak souboj se smrčky a borůvkovými keříky trvá. Uaargh! Asi se vzteknu! Cože jsem to psala o pár řádek výš? Blaze těm, kdo schází z cest? Hanba mi! Já na ty své romantické přeludy jednou pojdu.

A přece jsem se dočkala vrcholu. Přede mnou se jako fata morgána vynořuje ze zdivočelých smrčin vrcholový kříž. Nevídáno! Čtu si infotabuli o tisícovkovém vrcholu. Kolem něj se rozprostírá přírodní rezervace Prales Jizera. Takže jsem právě prokrosila přírodní rezervaci mimo cesty? Ej. O tom moje mapa nic neříkala. Tím se tedy vysvětluje, že ta cesta byla tak zpustlá. Ale prales to byl vskutku pěkný, to se musí nechat. Snad se v něm ty jedny stopy nepoučeného chodce ztratí. Na vrcholu se těším dalekou vyhlídkou, ne už tolik davy turistů. Jestli mi přeci jen nebylo lépe v tom pralese...

Vrchol Jizera Skalní hřeben na Jizeře Vodní nádrž Souš

Zírám do mapy a plánuji další postup. Takže teď už jen volným krokem na Smrk a tam složit hlavu. Nebo ne? Počkat... Multina Jizerské výhledy - Na Hrátkách? Na tu jsem úplně zapomněla... Mordyjé, vždyť ta je odsud dvanáct kilometrů! To tedy znamená o nějakých deset kilometrů navíc oproti původnímu plánu plus osm set metrů dolů a zase nahoru. Pomoc!

Nabízí se multinu vynechat a prostě jít na Smrk. Tak jako tak jem našla bonusovku na BF. Pak ale nebudu mít sérii kompletní a ta multina mě bude ve snu strašit. Ne ne, to nejde. Proto jsem přijela, abych obě série zkompletovala, a jestli odjedu bez jedné keše, budu se pro ni muset vrátit. Dívám se na čas. Jsou tři odpoledne. To mám tedy co dělat. Házím krosnu na záda a nastřeluji poloběžecké tempo.

Běžím jak ďas z kopce do Hejnice. Záhul je to pořádný, ale ne zas takový, abych se nestavila na Ořešníku pro virtuálku. Tam se vyděsím ještě víc, když vidím, kolik vrstevnic musím sklesat a vzápětí zase vystoupat. Nic naplat, už jsem se rozhodla a zpátky to už nemá smysl. Letím jak šíp z kopce, harafice se mi natřásají, turisté mi vyděšeně uhýbají. Jsem v Hejnici.

Na obzoru nacházím nízký pahrbek s dvojím názvem Na Chatkách či Na Hrátkách. Vybíhám vstříc vrstevnicím, ale tak snadno jako z kopce mi to nejde. Funím jak parní lokomotiva, slunce praží. Kde je ten ranní mrazík? Na vršku se pouštím do počítání, krabici nacházím záhy. I ten výhled je nakonec fenomenální, i když nemám čas si ho užít. Pár rozmazaných fotek třesoucíma se rukama a zase běžím zpátky.

Vyhlídka z vrcholu Na HrátkáchVyhlídka z vrcholu Na Hrátkách - Nebo Na Chatkách? ...

Tak to vidíš, Čtyřhranko. Jsi nepoučitelná. Ráno sis naplánovala pohodovou procházku na dvacet kilometrů se spoustou kochání a pauzírování, a zase jsi z toho udělala běh o život. A ještě to ani nestihneš za světla. Belhám se po modré do krpálu na Kočičí kameny, slunce se kloní k hřebenu hor. Hergot práce, byl mi čert dlužen tuhle pohodovou procházku!

Na Kočičích kamenech je parádní vyhlídka a ukrutný smrad z odpadu místní chaty. Keš nacházím ke svému překvapení v mžiku. S vyplazeným jazykem sebíhám zase do Hejnice, abych se hned nato mohla znovu škrábat do kopce na Paličník. To už mi ale dochází dech, denní světlo i všecka síla. Keš nacházím za svitu posledních paprsků a z vrcholové plošiny sleduji, jak rudý míč klesá pod obzor. Mám ji! Poslední krabici z obou sérií Tisícovek a Výhledů, a současně poslední bod dnešního dne. Mise splněna, už jen složit hlavu.

Nenamáhám se běžet, poslední zbytky sil jsem utratila na dvojitém výstupu z Hejnice. Na záda se mi tiskne spacák v batohu a já nemyslím na nic jiného, než až se do něj zavrtám. Jdu tmou, svižně, ale klidně. Teď už tam dojdu.

Západ slunce z PaličníkuZápad slunce z Paličníku

Je noc, v rozplizlém mraku táhnoucím se přes celý obzor se jako v mléce rozpíjí stříbrosvit úplňku. Hluboko pode mnou se v černém kotli hor třpytí světla Svieradova. Vyfuněla jsem poslední kopec a nyní stojím na hřbítku Smrku, z jehož vrcholu na mě bliká červený maják vysílače. Útulno smrkovská! Tak tě po letech zase ráda vidím. Vcházím dovnitř. "Co láska k horám vytvořila, to dobrá vůle nechť zachová," hlásá důvěrně známá rytina na dřevěné dýze uvnitř útulny. Skládám krosnu a vytahuji spacák. Užuž bych se chtěla natáhnout, ale něco se mi připomíná. Ještě jednu věc musím udělat, než si půjdu lehnout.

Úplněk nad SvieradovemÚplněk nad Svieradovem - Haúúúúú!

Vycházím ven a stoupám vzhůru po schodech z kovových roštů. Za chvíli stojím na vrcholu rozhledny. Tma nad krajem, jen na západě kdesi za Novým Městem pod Smrkem jako doutnající ohniště vyhasíná rudá záře soumraku. Nad hlavou mi jako tisíce blyštivých démantů bílým světlem planou hvězdy. A já si vzpomněla, že odnikud není noční nebe vidět v takové celistvé kráse, jako právě odsud.

Ušla jsem přes čtyřicet kilometrů, posbírala poslední kešky jizerských sérií, viděla prales, daleké výhledy, západ slunce i hvězdné nebe. Teď už můžu jít klidně spát.

Soumrak nad Novým Městem pod SmrkemSoumrak nad Novým Městem pod Smrkem - Noční pohled z rozhledny na Smrku



Hrajeme si na doktora neděle 15. prosinec, 2019 / 0 komentářů

Z cyklu Ze života manželského, kapitola první

V pět hodin ráno cvaknou dveře a dovnitř se plíží osoba. Joe přichází domů. Jen na okamžik pootevírám oči a zase mě přemáhá spánek. Neslyším, jak plavně se pohybuje po bytě, ani jak se odstrojuje z obleku. Znovu se probouzím až když vklouzne do postele. Objímá mě kolem pasu a tiskne k sobě.

„Jaký byl firemní večírek, miláčku?“ ptám se v polospánku.

„Skvělej,“ Joe na to. Táhne z něj hospoda a vlasy má načichlé kouřem, ale alkohol z něj cítit není. Joe nekouří a téměř ani nepije. „Já tě vyšetřím!“ říká najednou.

„Vyšetříš? Nechápu...“

„Jestli nemáš rakovinu prsu,“ povídá a zvedá mi ruce za hlavu. „To je hrozně důležitá věc.“

„Eh... Co??“

„Dělali nám na večírku školení, jak poznat rakovinu prsu.“ Joe se mi vědecky sápe na hrudník.

„Prosím??“ valím oči. „Co v té firmě proboha děláte?“

„Byl tam stánek na prevenci proti rakovině.“ Joe zkouší jakési krouživé pohyby a tváří se učeně. „Školili nás, jak se správně prohmatávají prsa.“

„No super! A kolik kolegyň jsi vyšetřil??“

„Žádnou, měli jsme tam figurínu,“ přísahá Joe. „Hele, tady máš mléčnou žlázu!“

Mléčnou žlázu..! Odborník.

„Hm... Takže vy si ve firmě hrajete na doktora. To zní jako džob snů!“

„Ještě potřebuju vědět, kdy ti skončila menstruace. Správně se to má poznávat tři až pět dní po skončení.“

Joe je evidentně po včerejším flámu v ženské věci znamenitě erudován.

„Ty máš teda znalosti, hele!“ žasnu. „A co jste na tom večírku dělali ještě?“

„Ještě jsme tancovali.“

„Tys tancoval, jo? Hm... A s kým?“

„Se všemi ženskými od nás z týmu.“

Představuji si, jak Joe tancuje s kolegyněmi a přitom je vyšetřuje na rakovinu prsu.

„Ty máš teda skvělou práci. Vážně přemýšlím, jestli bych se neměla rekvalifikovat.“

Joe znalecky zkouší jakési natřásání. „Prý by se mělo vyšetření opakovat každý měsíc. Můžu tě ale vyšetřovat každý den, jestli chceš.“

„Já si asi taky budu muset doplnit vzdělání a udělám si nějaký rychlokurs na vyšetřování rakoviny prostaty. A pak budu vyšetřovat kolegy v práci...“

Trochu se děsím, v čem ho budou vzdělávat na příští kalbě. Školení první pomoci? Dýchání z úst do úst? Srdeční masáž? Uh. Tak já nevím, jestli bych mu ty vánoční večírky neměla radši zatrhnout.

Jo, a vyšetření dopadlo dobře.


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace