Povídka ze šuplíku sobota 2. únor, 2019 / 1 komentář

(Psáno kdysi dávno, před několika lety)

* * *

Ležíme v posteli, on už spí.

Nemohu usnout. Převaluji se na bok, pak na druhý, na záda, na břicho. Pořád dokola.

Snad něco číst. Nu dobrá, zkusím to. Beru do ruky telefon a pročítám zprávy. Opilý řidič srazil cyklistu, eurodotace v ohrožení, cizince okradli v centru Prahy, výbuch plynu v panelovém domě, novela zákona o čemsi, palestinské ozbrojené síly, krabičková dieta, recept na nepečený dort, akce na fitness. Pryč s tím, nechci to číst. Pořád píší totéž, roky a roky.

Oknem proudí kyselé světlo pouličních lamp, je rozplizlé v tmavé místnosti jako sépiová tuš v mléce a kreslí na zeď dlouhé nesrozumitelné stíny. On spí. Ticho se láme na souměrné kousky vyměřené pravidelným oddechováním. Fíkovník v rohu ustrnul.

Mohla bych spočítat žaluzie. Sedm… patnáct… dvacet pět… třicet dva… Počkat, několik jsem jich přeskočila… Nesmysl. Co to dělám. A nebo listy fíkovníku. Osm, devět… dvanáct… Ne, taky ne! Hlavně nic nepočítat. Ne teď. Je noc.

On spí. Nu co s ním. Je ke mně otočen zády.

Snad bych mohla na někoho myslet. Na někoho, na koho myslet nesmím. Nejopojnější touha je po těch, které nemůžeme mít. Už vím na koho. Na něj. Dnes jsem ho potkala na ulici. Měl tlustý vlněný svetr, který znám z jedné jeho fotky. Viděl mě rád. Nevěděl o čem mluvit, říkal cosi o jakémsi algoritmu a pokusu. Objal mě, tak jakoby přátelsky, ale já vím, že to myslel dočista vážně. On mi nesmí dát nic najevo, ani já jemu, taková jsou pravidla hry. Pak se chvatně rozloučil, že spěchá. Ale nechtěl, já to na něm poznala. Odcházel napříč ulicí. Dívala jsem se za ním a čekala, jestli se otočí. Šel rázným krokem s rukama v kapsách koženkové bundy. Ba ne, ten se neotočí. Co bych pro něj mohla znamenat. Pak obrátil tvář a podíval se na mě. Rychle jsem strhla zrak stranou, aby si nemyslel, že čekám na jeho pohled. Tak přece se otočil!

Ovíjím paže okolo cípu smotané peřiny. Takhle jsem ho objala. Z deky vyrůstají neviditelné masité paže a pevně mě přimykají k tělu. Takhle objal on mě.

Vedle mě dřímá tichým spánkem, kdo pro mě i dýchá. A já k sobě tisknu peřinu a tajně bořím tvář do tepla vlněného svetru.

Pane inženýre, vám se nikdo nevyrovná…