Domů » Zápisník » 2019 » únor

Standovo vyhřívané prkýnko úterý 5. únor, 2019 / 1 komentář

"Kdyby nás radši poslali na pořádnej zájezd," donáší se ke mně tlumený hlas Standy ze zadních řad, hlas zastřený hrkotem autobusu a zeslabený vzdáleností pěti sedadel, a přesto dostatečně zřetelný na to, aby mi nedal usnout.

"To je furt samé Brno, Pardubice, Praha, Jindřichův Hradec, a když máme jet za hranice, tak je to akorát Halštrov, Bayreuth nebo Banská Bystrica. To kdyby nás poslali do Japonska, to by bylo! Já mám Japonsko rád. Tuhle jsme tam byli, to už je let, kolik? Deset? Dvacet? Legendární zájezd, pánové, legendární. To vám byla sranda! Třeba jak jsme hned po příjezdu jeli těmi jejich šinkanzeny. To jsou vlaky! To tady nikdy nebude. Seřadili jsme se celý orchestr na peróně a když to přijelo, snažili jsme se všichni narvat do našeho vagónu. To víš, tam si koupíš jízdenku a rovnou k ní máš sedačku, no a my jsme měli vykoupený celý jeden vůz. Ale místo toho, abychom se rozprostřeli do několika dveří, cpali jsme se všichni do jednoho vstupu. Osmdesát lidí s nástroji se rvalo jedněmi dveřmi a vlak už měl odjet. Ti nádražáci šikmoocí tam kolem nás skákali a byli z nás úplně vynervení. To víš, ten vlak v životě neměl zpoždění a najednou jim tam přijde banda muzikantskejch trotlů, co jezdí celý život s Českými drahami, a způsobí jim kolaps dopravy, haha! No stihlo se to, ale pak už jsme se radši vždycky rozprostřeli do více dveří."

Venku se sype sníh, hustě a vytrvale, vrší se na bílých závějích, které zahlazují všechny silnice. I ta naše je dokonale zapadaná, hladká a uježděná. Standa žvaní o Japonsku. Dívám se z okna na míhající se bílé ostění hlubokého koridoru rozhrnutého pluhem. Při troše fantazie není těžké si představit, že jedeme po dně sněhového tunelu.

"A nebo jak jsme se s kolegy vsadili, kdo s sebou poveze nejmíň věcí. To víš, všichni s sebou tahali kufry zbytečných krámů. Hlavně ženské. A víš kdo tu sázku vyhrál? Kolega trumpetista, který přišel na odjezd s trumpetou zabalenou v novinovém papíru, na sobě měl frak a v náprsní kapsičce kartáček na zuby. Haha! A takhle jel na měsíc do Japonska!

No jo, ženské s těmi svými kufry. To jsem si všiml, že největší bordel na pokoji mají vždycky ženské. Co chlap. Ten hodí fusky do kouta, košili přes židli a je to. Ale ženská otevře ten svůj patrový loďák a rozhází kolem sebe všechny krámy. A pak že chlapi jsou bordeláři."

Autobus míří tmou, pod koly šustí rozesolený sníh. Břečky kam se podíváš. A pořád padá, další a další. Scelený je kraj a mlčenlivý, všechno se ztrácí v nekonečných peřinách. Kolik sněhu by muselo napadnout, aby zahladil celou zem?

Standa žvaní.

A vločky padají.

"A jednou jsme takhle chlastali po koncertě na hotelu v Tokiu. Oni mají vůbec zajímavá piva, Kirin, Asahi, z toho se ožereš ani nevíš jak. A nebo saké, pálenka z rýže, tu jsme tam také lili ve velkém. Ten den byla kalba na celém hotelu. Chlastalo se úplně všude. Rozumíš, tři patra brutální kalby! A přišel k nám na pokoj kluk, kolik mu mohlo být, pětadvacet, třicet… a vypadlo z něj, že je Čech. Tak jsme ho vzali dovnitř a už chlastal s námi. Já se ho zeptal: ´Odkud jsi?´ A on na to: ´Z Dobřan.´ A já: ´Ty vole, nekecej, já jsem taky z Dobřan!´ No chápeš to? My jsme oba Dobřaňáci a potkáme se na druhém konci planety v Tokiu na hotelu! To ti byla prdel! Jé, jak my se ten večer zlinýrovali, to svět neviděl…"

Kdyby napadly dva metry sněhu, zasypalo by to všechny lidi. A také auta a dopravní značky. To by byl klid! Lidstvo by vymřelo, nikdo by nežvanil. Úplné ticho. Ale na takový autobus, jako v něm teď jedeme, by musely napadnout aspoň tři metry. To by pak zmizely i tramvaje, zastávky… Ale na zasypání domů by to nestačilo. Muselo by napadnout alespoň pět metrů sněhu, aby jich pár zmizelo. Nemožno. Snad jen někde na horách.

"Ty jejich hotely, to bylo vůbec něco. Mrakodrapy čtyřicet pater, prosklené výtahy, záchody s vyhřívaným prkýnkem… "

No jo, na to jsem nepomyslela. Spousta sněhu by se rozpustila o věci, které hřejí. Kdyby například padal sníh na vyhřívané prkýnko, rozpustil by se. Některé věci zkrátka nemohou nikdy zapadnout ve sněhu.

"A jednou jsme zažili zemětřesení. To jsme zrovna chlastali na balkóně a najednou se začalo všechno třást, skleničky o sebe cinkaly a my se celí chvěli. To vůbec nevíš co se děje, nerozumíš tomu, jak na to nejsi zvyklý. A když to skončilo, všichni na chodbě ječeli a my se hrozně smáli. Chechtali jsme se jak blbí, jak jsme byli nalití, tak nám to přišlo hrozně vtipný…"

No jo, pravda. Mohlo by přijít zemětřesení a všechno rozdrtit. To by bylo ticho! Žádní lidé, žádné blbé kecy. Lidstvo nemůže vymřít tím, že zapadne sněhem. Schová se v barácích nebo se vyhrabe. Ale zemětřesení…

"A taky v Hirošimě jsem byl…"

…zemětřesení je jinčí kalibr…

"…a v Naganu…"

…zemětřesení smete všechno…

"…a v Nagasaki…"

Hergot, ten Standa furt žvaní, člověk ani nemůže být chvíli ve vlastních myšlenkách. Už hodinu mele pantem o kšeftě v Japonsku. Kdyby dostal za každé zbytečné slovo korunu, tak by ty prachy přehraboval vidlemi!

"A taky v letadle jsme se ožrali. To nás musela usazovat letuška a kapitán na nás řval, že jestli se neusadíme, nechá nouzově přistát letadlo a všechno zaplatíme. Já usnul na přebalovacím stolku a kolega na záchodě. Haha! Jéje, to byl világr! Jó Japonsko. Tam to bylo krásný… Nám tam teda umřel kolega…"

"Cože???" Celý autobus se najednou otočil na Standu. Plkáním umoření kolegové ožili šokem.

"No jo, hned první den. On se léčil na srdce, doktor mu už před odjezdem říkal, že by neměl jezdit. Ale on chtěl jet, že je to možná jeho poslední zájezd. A taky byl. Když jsme nastoupili do orchestřiště, sednul si na židli a svalil se. Záchranka ho oživovala, ale nebylo to nic platné. Roztrhlo se mu srdce."

"Děláš si prdel?" nevěřícně vyprskl kdosi.

"Vůbec ne! To byl Milan, kontrabasista. No však víš kterej."

"Cože, ten?"

"No jo, už je to tak. Oni ho pak dali do mrazáku na celý měsíc. A jak jsme pak letěli domů, tak ho poslali letadlem s námi."

"Letadlem s vámi?!"

"Tak on měl už koupenou letenku… Ale nebyl na palubě, vezli ho v zavazadlovém prostoru. To víš, to není sranda. Na to musí být speciální rakev. Celý ten převoz stál půl miliónu."

"Stando, ty vole, ty tady hodinu vykládáš kraviny o chlastačkách a vyhřívaných prkýnkách a pak z tebe jen tak mimochodem vypadne, že tam umřel kolega!"

"Tak to víš, na ty pěkné zážitky se vzpomíná líp."

Pravda. Kam se hrabe smrt na vyhřívané prkýnko.


Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1841246
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
@VHestur
...srdce si do ničeho nenechá kecat...
Lepší je ho poslouchat. Co mu řeklo před odletem?
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace