Monomeron: Honorář čtvrtek 26. březen, 2020 / 0 komentářů

Vlak sebou házel a nadskakoval, nápravy drncaly o kolejové pražce. Nebylo snadné v tom vlaku vést řeč. Kdo chtěl mluvit, musel zvýšit hlas, a kdo chtěl rozumět, musel se uchem naklonit k ústům mluvčího. Prošla jsem všemi kupé až na konec soupravy, ale nenašla jediné, které by bylo celé prázdné. Ve všech buňkách někdo seděl a já potřebovala být lidem stranou. Povzdechla jsem si a odložila věci v předkupé u záchodu. Nic naplat, cestu do Prahy strávím tady.

Počkala jsem, až se všichni cestující docourají a s obtížemi všem uhýbala, abych nezavazela. Místa na to bylo jen taktak. Pak jsem položila futrál na sešlapanou podlahu a vytáhla z něj housle.

Bylo to v červnu roku 2007. Tehdy se ještě jezdilo východoněmeckými vozy řady B s ikonickou směsicí pachů upocených koženek a cigaretového kouře, který z nich nikdy nevyčpěl ani o mnoho let později, kdy už v nich žádné popelníky nebyly. Byla jsem tehdy studentkou prvního ročníku konzervatoře a tímto vlakem jsem jezdila každou neděli ze Žďáru nad Sázavou do Prahy. Kdesi na chodbě bylo stažené okénko a průvanem v lítačkách vnikal do předkupé vlhký dech časného léta. Mučil mě k zbláznění. Připomínal mi, že někde v blízké budoucnosti je čas prázdnin a lehkovážného poflakování. A mě hned nazítří čekaly ve škole postupové zkoušky.

Vzala jsem housle pod bradu a zběžně je přeladila. V tlukotu kolejových pražců se roztřesené kvinty prázdných strun jen těžko vylaďovaly do čistoty. Začala jsem hrát stupnice, A dur a e moll. Snažila jsem se přitom myslet na správné držení houslí, které jsem měla čerstvě přeučené. Hlavice houslí nad úroveň očí, smyčec centimetr od kobylky, na plné žíně a kolmo na struny, u špičky tahat před sebe. To se ovšem snadno řeklo, tahat smyčcem před sebe. V předzáchodové cimře nebylo dost místa ani na to, aby člověk dotáhl ke špičce. Vtom se otevřely dveře vedlejšího vagónu. Do kabiny vstoupil muž. Hrot mého smyčce mu namířil přímo mezi oči. Touché!

"Pa-pardon, jenom projdu," rozpačitě zakoktal s kordem namířeným proti čelu.

"Jejda, já se omlouvám..." zablekotala jsem a přitiskla se i s houslemi k záchodovým dveřím. Muži ve tváři zazářila úleva, že unikl vypíchnutí oka d´Artagnanovým fleretem, protáhl se úzkou škvírou mezi mnou a stěnou vagónu, a zmizel v uličce s kupéčky, před čímž ještě zakopl o můj futrál. Ostuda mě lískala.

Pokračovala jsem ve hře. Nebylo snadné navázat na předešlé soustředění. Jako když se přetrhne nit, jako když se ztratí myšlenka v půli řeči. Smyčec na plné žíně, centimetr od kobylky, opakovala jsem si při dvojhmatové stupnici. Před sebe. Na kolmo. Vtom vlak ostře uhnul do výhybky a začal brzdit. Málem jsem sletěla na hubu. Za upatlaným okénkem se mihnul nápis Přibyslav. Vjeli jsme do zastávky. Narychlo jsem začala pakovat housle, lidi kolem mě procházeli a vrhali na mě udivené pohledy. Dalo se čekat, že v neděli odpoledne bude vlak praskat ve švech pod náporem dojíždějících studentů.

Chvíli jsem čekala, až se souprava rozjede a povykující mládež usadí. Necelých patnáct minut, pomyslela jsem si. Zhruba tolik času mám do Havlíčkova Brodu. To by mělo stačit na přehrání Dontovy etudy i se sklizením houslí před stanicí. Spustila jsem.

Hned první tóny trylkového úvodu vylákaly z kupéček zvědavé cestující. Kdo by si nechal ujít exota, který v záchodové uličce hraje na housle? Přes prosklené lítačky mě sledovalo hned několikero očí. Mládež si na mě s hihňáním ukazovala, maminky vodily své děti se na mě podívat. Člověk ve vyšisovaných texaskách si v uličce stáhl okénko a předstíral, že civí na krajinu. Trnul mi jazyk z trapnosti. Snažila jsem se nic z toho nevnímat a dál zarputile cvičit. Zkoušky! Zítra mám zkoušky. A tihle lidi mě nemusí zajímat, uklidňovala jsem se.

Ve vlaku byl kravál, kola hučela a nápravy tloukly o pražce. Lidi zase zalezli do kabinek, jen muž v texaskách zůstal a dál zíral z okýnka, vlasy spláclé větrem. Spustila jsem Wieniawského Scherzo tarantellu, efektní technický kousek, kterým jsem plánovala ohromit zítřejší porotu. Opřela jsem se zády o okénko vedle výstupních dveří, nohy rozkročmo, abych sebou zase nešvihla, a pustila se s energií do brilantního začátku skladby. Můj jediný posluchač se jakoby nenápadně přesunul o dvě okénka blíž ke mně. Znervózňoval mě. Přemýšlela jsem, čeho se od něj můžu dočkat.

Po svižném úvodu přišla elegická část. Ta tolik nezaměstnávala mé soustředění, a tak jsem se ze zvědavosti ohlédla po mém divákovi. Měl na sobě kostkovanou flanelovou košili s vyhrnutými rukávy a kolem krku kovbojsky uvázaný červený šátek. Z krabičky vytáhl cigaretu a zapálil si. Nevšímal si mě, ale zdálo se, že mě poslouchá. Požitkářsky šlukoval a hleděl kamsi do polí.

Zabraná do cvičení Wieniawského jsem úplně zapomněla, že se blížíme do stanice. Vlak již začal brzdit a lidi se srocovali v uličce. Nestihla jsem ani sklidit housle a má cvičební kabina se zaplnila vystupujícími pasažéry. Udiveně si mě prohlíželi. Namáčkla jsem se na dvířka záchodu a nohou přikopla futrál ke stěně, aby nezavazel. Lidi se přese mě museli protahovat. Zase ostuda. Vtom mi do futrálu něco spadlo. Jakási malá věc. Sehnula jsem se a koukám - padesátikoruna! Zvedla jsem hlavu a zahlédla muže v kovbojském šátku vystupujícího z vlaku.

"Počkejte, to je omyl!" volám na něj s padesátkou v ruce. "Já nežebrám."

Pasažér v červeném šátku se otočil. "To se ví, že ne," povídá. "Vždyť přece hrajete houslový koncert."

Muž se už neohlédl. Mince mi zůstala v ruce.

To byl můj první honorář.

Dlouho jsem tu minci nechtěla utratit. Uložila jsem ji do kapsičky ve futrálu vedle ladičky a kalafuny a tam jsem ji nosila mnoho let. Stala se mým talismanem. Před každým důležitým vystoupením či zkouškou jsem ji pohladila a obřadně ji poprosila, aby mi přinesla štěstí. Vím určitě, že mě provázela celé studium na konzervatoři a ještě několik dalších let v Národním divadle. A pak se poděla neznámo kam. Možná jsem ji utratila, možná se někam zakutálela. Už nevím.

Od té doby jsem vydělala dost honorářů a zaplaťpánbu všechny byly vyšší než padesát korun. Ale já jsem ze všech nejvíc pyšná právě na tu jedinou měděnou minci vydělanou ve vlaku v Havlíčkově Brodě. Na tu, kterou mi hodil do futrálu kovboj v červeném šátku.

Druhý den jsem na zkouškách zahrála za jedna.

Quantomeron: příběhy z karantény středa 25. březen, 2020 / 0 komentářů

Milí přátelé,

mnozí z vás jistě četli, nebo o tom titulu alespoň někdy slyšeli, skvělou knihu ze 14. století od Giovanniho Boccaccia Dekameron. Četla jsem ji jako studentka a nesmazatelně se mi vepsala do paměti. Skvělé dílo klasické literatury, rozhodně doporučuji k přečtení.

Kniha vypráví o deseti přátelích, sedmi ženách a třech mužích, kteří uprchli z města na venkov před morovou nákazou, která propukla ve Florencii. Aby si ukrátili dlouhé dny v karanténě, vypráví si po dobu deseti dnů vždy deset příběhů o lásce. Kdo by si pomyslel, jak nadčasovým se toto téma stane dnes, v jednadvacátém století, že?

Svět se zastavil, už několik dní sedíme doma a pomalu nám z toho začíná hrabat. I mně z toho už hrabe. A protože na šití roušek nemám šicí stroj, řekla jsem si, že vám alespoň zkusím po vzoru Boccaccia vyprávět příběhy z mého života. Nečekejte je ode mě každý den, nejsem tak svědomitá a disciplinovaná jako mistr. Budou o všem možném, na co si zrovna vzpomenu. Nevím ani, kolik jich bude, neboť nikdo netušíme, kdy tohle skončí. Svůj otevřený cyklus proto souborně nazývám "Quantomeron" s podtitulem "příběhy z karantény" a v duchu si přeji, abych se do předpony Deka- nestihla dostat.

První příběh bude již brzy následovat.

Sedmdesát neděle 8. březen, 2020 / 8 komentářů

Dnes je velký den. Můj tatínek slaví neuvěřitelných 70 let. A protože jeho životní příběh je jedním z nejzajímavějších a nejinspirativnějších, jaké jsem kdy vyslechla, rozhodla jsem se, že se s vámi o něj podělím.

Narodil se jako nejmladší z deseti dětí, jeho rodiče byli dělníci. Otec mu zemřel když mu bylo 12 let, několik jeho sourozenců se nedožilo ani plnoletosti. Peníze nebyly, a tak když dorostl do mládeneckého věku, vyučil se elektrikářem a nastoupil na šachtu K. H. Borovského v uranových dolech Dolní Rožínka.

Nechtěl ale zůstat na dolech. Chtěl být právníkem. Problém byl v tom, že neměl ani maturitu. Začal tedy dálkově studovat gymnázium v Brně. Práci však neopouštěl, musel živit svou stárnoucí matku a sebe. Chodil na šichty do třísměnného provozu, dojížděl, učil se doma i v práci. Často mi o svých studiích vyprávěl: "Doma bylo těsno, měli jsme jen jeden pokoj a kuchyň. Neměl jsem ani stůl, učil jsem se na pračce," vzpomínal.

Po pěti letech udělal maturitu a nastoupil na Karlovu univerzitu na práva. A oženil se. Vyženil nemanželského nezletilého syna a později mu přibyl vlastní syn. Studovat nepřestával. Pořád dělal v práci ranní, odpolední, noční, dojížděl ještě dál a učil se ještě víc.

Pak přišla rána. Jeho manželka náhle zemřela. Zůstal sám se dvěma malými kluky, jeden byl osmiletý a druhý patnáctiletý, sirotek. Život se mu doslova zhroutil. Byl to ten pravý čas vykašlat se na školu a soustředit se na zajišťování rodiny. On se však na školu vykašlat nechtěl. Vědom si času a úsilí, které tomu dosud věnoval, dál dojížděl přes půl republiky na dálková studia, dál fáral na uranu a v rámci možností se staral o děti. Nikdy jsem nechápala, jak mohl tak obrovské břemeno unést. Neznám moc lidí, kteří by se v jeho situaci nezhroutili. Můj otec se však nikdy z ničeho nehroutil. Bral život takový, jaký je, ke všemu přistupoval s rozumem a chlapsky, bez zbytečného sentimentu a sebelítosti. "To je prostě život," říkává smířeně.

O pár let později se znovu oženil s mojí mámou. Tou dobou dokončoval studia a už nefáral. Nastoupil na studentskou praxi do právní kanceláře svého dosavadního zaměstnavatele, uranových dolů. A zanedlouho dostal i ten kýžený, slzami a potem vykoupený diplom s titulem JUDr. Dokázal to. Můj otec se po dvanácti letech studií při zaměstnání rekvalifikoval z důlního elektrikáře na právníka.

Často jsem se ho ptala, co bylo jeho hnacím motorem: "Samozřejmě jsem si to přál. Krom toho na dolech člověk nemůže být věčně. Ale snad nejvíc mě hnalo, jak se mi všichni posmívali. Vešel jsem do hospody a chlapi na mě řvali od stolu: ´Doktorééé!´ Smáli se mi, lámali mě, ať se na to vykašlu, že to stejně nedodělám. A já jim chtěl ukázat." vyprávěl a hned za to dodával: "A pak taky kvůli mamince. Ona si to pro mě moc přála."

Velmi záhy došlo i těch čtrnáct let práce v dolech neobyčejného zúročení. Jeho atypický profesní životopis ho přirozeně předurčil stát se jedním z nejpřednějších českých specialistů na důlní právo. Člověk, který rozuměl báňské legislativě a současně měl letité osobní zkušenosti z hornického pracovního prostředí, u nás neměl obdoby. "Takový jsem byl jediný," tvrdil otec na mou otázku, zda o někom takovém ještě věděl. A já tomu ráda věřím. Kdo kdy viděl právníka, který by měl odfáráno, že?

Ukázalo se však, že dělat právního zástupce dolům, v jejichž provozu pracoval, ho staví do příliš složité situace na to, aby v ní mohl dlouhodobě setrvat. "Měl jsem pětiletý závazek vůči zaměstnavateli, že mě nechal studovat," zdůvodňoval, proč na Rožínce zůstal. "Najednou jsem se ale ocitl proti těm, se kterými jsem dosud pracoval. Přišel za mnou ředitel a řekl: ´Ivane, napiš na něj žalobu!´ A já řekl: ´Já nemůžu, já jsem s ním dělal.´ Bylo lepší, abych byl na straně těch horníků," vysvětloval. Nastoupil tedy v Praze jako právník pro hornické odborové svazy (Českomoravská konfederace odborových svazů pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu - ČMKOS PHGN). Zastupoval horníky u soudu, řešil pracovní úrazy, nemoci z povolání, odškodňování a další. A hlavně stál na straně těch, z jejichž řad vyšel: dělnické třídy.

"Táto, a dokázal jsi u soudu využít tu svou hornickou praxi? Hodilo se ti někdy, že jsi tu práci tak dobře znal?" ptala jsem se ho jednou. A otec na to: "No samozřejmě, úplně při každém případu." A začal vyprávět: "Třeba jednou jsem byl u soudu a soudce vyzval mého klienta: ´Pane poškozený, povězte nám, jak se vám ten pracovní úraz stal.´ A můj klient, to víš, baník, vstal a říká: ´To bylo když jsme rabovali lutnu...´ Soudce ho přerušil, otočil se na mě a zeptal se: ´Pane obhájce, mohl byste nám popsat, co se panu poškozenému stalo?´ A tak jsem vstal a začal soudu vysvětlovat, že můj klient utrpěl úraz, když rozebíral vzduchotechniku. A hned nato jsem začal vysvětlovat, jak taková vzduchotechnika v dolech funguje, jak se měla tato závada opravovat, jaké jsou bezpečnostní předpisy pro práci se vzduchotechnikou. Někdy jsem tyhle věci vysvětloval i půl hodiny. Bylo ale velmi důležité, aby to soud pochopil. Šlo o to dokázat, že si pracovník úraz nepřivodil svojí vinou tím, že by zanedbal bezpečnost práce. A já tohle všechno samozřejmě věděl, protože jsem vedle těch luten natahoval kabely." Nebylo divu, že byl jako právník velmi úspěšný.

Navzdory svému intelektu se můj otec nikdy nad nikoho nepovyšoval. Váží si lidí, kteří tvrdě pracují, umí se bavit stejně dobře s doktorem jako s dělníkem. Celý život proležel v knihách a má neuvěřitelně širokospektrální rozhled. O všem ví něco. O historii, o politice, o přírodě, o světě, o hudbě, o vesmíru. A o všem si s námi, jeho dětmi, povídal. Vedl nás ke knihám a vědění. On sám toho ví neskutečně mnoho. A jako každý moudrý a vzdělaný člověk si i on myslí, že vlastně neví vůbec nic.

Učil nás, že ať už se rozhodneme dělat v životě cokoli, máme za tím jít pevně a s absolutním přesvědčením. Nebát se svému snu obětovat všechno. Nenechat se zlomit posměchem, ale věřit ve své schopnosti. On sám je toho přístupu nejlepším příkladem.

Dnes je mu 70 let. Popravdě, nikdo jsme nečekali, že by se toho věku mohl dožít. Když ho v 58 letech postihla první mrtvice, lékaři mu předpovídali zhruba tři až pět let života. Přesto tehdy dokázal přemoci ochrnutí poloviny těla natolik, že byl ještě mnoho let zcela soběstačný. Druhá mrtvice ho postihla o osm let později a měla devastační vliv na jeho motoriku. Ochrnul na svislou polovinu těla tak, že necítil vůbec nic. "Váš otec je ležák," řekl nám tehdy ošetřující lékař, "ten se neposadí už ani na invalidní vozík." Když jsme já a můj bratr stáli u jeho nemocničního lůžka a sdělovali mu, co nám doktoři řekli, můj bratr se rozplakal. Otec se na něj podíval, a jako by mu vůbec nedocházelo, co jsme mu právě řekli, zahuhlal napůl ochrnutým jazykem: "Nebreč. Chlapi nebrečí." Takový je můj otec. Voják, horník a za všech okolností chlap.

A přesto se na nohy postavil. On vlastně nikdy neuvěřil tomu, že by se na ně postavit neměl. Znovu přiměl k životu svou mrtvou polovinu těla, znovu se naučil chodit a mluvit. A ačkoli je spíše upoután na invalidní vozík, pořád se dostal dál, než mu bylo předpovídáno lékaři. V říjnu mě můj otec doprovodil k oltáři. Šel o holi. Až vám někdo bude říkat, že na něco nemáte, vzpomeňte si na mého otce.

Všechno nejlepší, Táto.

Na svatbě s mým tátou - Foto: Petra Klačková

Žíňujeme - díl II. pátek 6. březen, 2020 / 2 komentáře

Do ladírny proniká měkké odpolední světlo, tříští se v zrnitých tabulích skel a vrhá na zem stíny s rozmazanými obrysy. Sedím u kulatého stolu, míchám lžičkou rozpustnou kávu a čekám. Půl čtvrté. Ještě je čas.

Uvelebuji se v polstrované kancelářské židli a nohy vyzuté z pracovních lodiček si opírám o protější židli. Beru telefon do ruky a otevírám v prohlížeči youtube. Do kolonky vyhledávání píšu: "How to rehair a bow". Enter.

Vyjíždí mi několik desítek tutorialů na potahování smyčce. Hned první video má dvě a půl minuty. No vida! Prý že je to kdovíjaká věda. A ono - za tři minutky hotovo! Rozklikávám video. Tvůrce tutorialu mi ukazuje, jak rozebrat smyčec a vyjmout staré žíně. Nový svazek žíní, na jednom konci svázaný, vkládá do zdířky ve špičce a zajišťuje ho dřevěným klínkem, který z něj prve vytáhl. Pak žíně rozčeše, sváže, vloží do žabky, zajistí klínem, složí žabku a zašroubuje. Hotovo. Je to hračka. Bóže, ten Honza s tím nadělá!

Půl a pět minut. Času dost. Kouknu ještě na jedno video.

Druhý tutorial má přes dvacet minut. Hm, to bude asi pěkně ukecané. Otevírám. Starý houslař sedě ve své dílně vysvětluje, že je potřeba nejdříve zkontrolovat, jestli smyčec není někde slepený nebo prasklý. Hned v úvodu zalepuje naprasklou kostěnou špičku. (A helemese, nemám já ji náhodou taky naštíplou?) Následuje představování nářadí: "A tenhle nástroj si budete muset vyrobit sami. Já jej vyrobil jednoduše tak, že jsem seřízl hrot křížového šroubováku. Je to snadné, to zvládnete i vy!" (E.. co? Jakože si mám seříznout šroubovák?) Video pokračuje obsáhlým vysvětlováním, jak vytáhnout dřevěné klínky tak, aby nebyl poškozen smyčec. Jedním šikovným tahem vydloubne klín ze špičky. (Pohoda, to zmáknu.) Další tři minuty zabírá čištění zdířek od kalafuny. (Jasňačka, přeskakuji.) Houslař stojí u velkého bílého závoje ohonů z několika koňů. "A nyní vybereme zhruba šest gramů žíní..." (Uh. Ještěže je kupuji předbalené.) Dále žíně svazuje, otírá v drcené kalafuně a zatavuje nad kahanem. (Počkat, kahan? Ten v tom prvním tutorialu nebyl.) Svazek žíní nasazuje do žabky. (Hm, ten předchozí houslař začínal od špičky.) "A nyní pomocí malého kladívka a seříznutého šroubováku lehce zarazím dřevěný klínek, který jsem si vyřezal." (Počkat, jak jako vyřezal? ... Ále, to se dá určitě někde koupit.) Houslař provádí sborku žabky, vkládá perleťový jazýček a nasazuje ferruli, kovovou objímku žíní. "Do ferrule zarazíme klínek a podle potřeby seřízneme." (Jasně, to se taky určitě někde koupí.) Přichází se smyčcem k umyvadlu. "A nyní žíně důkladně umyjeme mýdlem." (Cože, voda na žíně?? Né vodu nééé! - zakrývám si oči.) Přichází na řadu česání. Houslař předůkladně hřebelcuje žíně, poprvé, potřetí, popáté... (proč tolikrát?...) "Protože když je špatně učešeme, bude nám uhýbat smýkací dráha," vysvětluje. (A jo vlastně.) Houslař obratně svazuje žíně jednou rukou, opět zatavuje. "A nyní vezmeme třetí klín, který jsme si vyrobili, a opět zatlučeme. (A proč vlastně nevezme ten starý klínek, který už v tom smyčci byl?) "Nyní už jen žíně lehce nahřejeme nad kahanem, aby se zatáhly." (To si nějak neumím představit, k čemu je to dobré.) "A máme hotovo!"

Teda uf. To vypadá skoro jako malá operace. Namátkou projíždím seznam videí a nacházím čtyřdílný tutorial, každý díl na půl hodiny. Co tam probůh dvě hodiny vysvětlují? Drbu se na hlavě a usrkávám kafe. Vtom vrznou dveře ladírny.

"Á, pěkně vítám!" zdravím Honzu ve dveřích.

"Tak kde budeme dělat?" ptá se nezdržuje se pozdravem a loktem rozžíhá zářivky bez ohledu na to, že je venku ještě světlo.

"Tady u toho kulatého stolu."

Honza se ušklíbá: "Kulatý stůl je k ničemu."

"A tenhle?" ukazuji na stůl k odkládání nástrojů.

"Moc tlustý, na ten nepřišroubujeme svěrák."

Rozhlížím se, nic jiného v ladírně už není.

"Tak jdem k tomu kulaťáku," zavelí Honza a odkládá zelenou tašku, z níž jako ostny trčí torza starých smyčců. Přisedám ke stolu a mám radost. Tak jsem ho přeci jen ukecala.

"Takže za prvé," začíná Honza lektorský kurs, "potřebuješ stůl. Pořádný stůl, ne jako tenhle." Rukou zalomcuje stolem a ten se zaviklá. "Takový, aby se ti nepohnul, až budeš dělat na svěráku, jinak si zničíš práci. Máš doma festovní stůl?"

"Ne," povídám. Honza to radši ani nekomentuje.

"Svěrák," pokračuje. "Budeš dělat v malém svěráku. Koupíš ho i v modelářských potřebách. Nekupuj žádný plastový. Kup takovýhle kovový, ať ti vydrží."

Zvědavě prohlížím svěrák. "To je zvláštní," přemýšlím nahlas, "já koukala na youtubu na dva tutorialy houslařů a ani jeden to nedělal ve svěráku."

Honza mě probodává pohledem. "Hele, ty tvý... tutoriály...!" Na chvíli se zamyslí a pak se zeptá: "A jak začínali? Od žabky nebo od špičky?"

"Jeden začínal od špičky..."

"Tak to byl smyčcař," Honza na to.

"... a druhý od žabky."

"Tak to byl houslař."

"To se podle toho pozná?"

"Nevím, bývá to tak. Sama uvidíš, odkud se ti to bude dělat líp." Honza upevňuje svěrák ke stolu, podkládá jej novinami.

"A ty to děláš v kterém směru?" ptám se.

"Mně to přijde logičtější od žabky. Ale je to jedno."

Honza rozevírá svěrák, z tašky vytahuje smyčec od půlových houslí, patrně vyřazený po nějakém žákovi. "Jasně že to nemusíš dělat ve svěráku. Dělej si to na čem chceš, třeba na koleni. Někdo to dělá v takových jednoduchých véčkových stojáncích..."

"V těch to právě dělali na těch videích," skáču mu do řeči.

"Já mám rád, když mi práce neujíždí pod rukama."

"Rozumím. Koupím si svěrák. Co je tohle?" ukazuji na dva hnědé oharky čehosi, čím Honza podkládá smyčec ve svěráku.

"Kůže na podložení. Nechceš ten smyčec přece rozdrtit." (Páni, to se dá v tom svěráku rozdrtit?)

Honza vkládá mezi dva kousky staré štípenky špičku smyčce a utahuje svěrák. "Nejdřív musíš vyškrábat ten starý klínek." V ruce se mu zaleskne nožík, vypadá nebezpečně ostře. "To je modelářský skalpel. Hrotem klínek vyškrábeš vprostřed." Škrábe skalpelem do klínku, ze smyčce padají třísky. (Ježíšmarjá, au! To bolí se na to jen dívat!) Pak bere dlouhou seřízlou špachtličku o poznání tupější. "A tímhle ho vyloupneš ven. Takhle." Loup - a klínek je venku.

"A to ho musím zničit?" divím se. "Nedá se opatrně vyloupnout a pak znovu použít?"

"Jestli ten smyčec chceš zničit, tak jo. Když budeš klín páčit, určitě si vylomíš nějakou třísku ze smyčce."

Polykám na sucho. "A kde potom vezmu nový klínek?"

"Ten si vyřežeš. Tady jsem ti vzal dřevo."

(Počkat, cože?? COŽEEE???? Já mám vyřezávat skalpelem klíny do smyčce?? Ne, já se chtěla jen naučit měnit žíně, o výučním listu z řezbářství tu nebyla řeč! Pomoooc!!!)

"A pak takhle vytrhneš staré žíně." Silou vyrve žíně ze smyčce, škubne to, až se mi zastaví krev v žilách. Vyrvat žíně! To je jako vytrhnout srdce z hrudi.

Honza mi ukazuje čištění zdířky. "Opatrně vyškrábeš zbytky kalafuny a vosku."

(Vosku?)

"A pak to samé uděláš v žabce." Provádí rozborku žabky, poprvé v životě vidím naživo, jak se to dělá. Kdo by také rozebíral žabku, když to znamená zničit její uchycení? Honza škrábe klínek a škub - žíně jsou venku. Smyčec je němý.

"Tenhle klínek si taky musím vyřezat?"

"Všechno si musíš udělat znovu."

(No potěš.)

"Pak si vezmeš nové žíně a převážeš je. Dám ti na cvičení jedny staré." Snítek zašedlých štětin trčí ze svěráku, režná nit v Honzových prstech kolem nich krouží a dělá na nich pevné smyčky.

"Vždyť jsou svázané už z výroby, ne?" vyzvídám.

"Vždycky si musíš udělat svůj převaz. Nevíš, kdo to vázal, jak je to pevné. Nemůžeš se na to spolehnout."

(Až tak?)

"Pak je lehce zatavíš nad kahanem a zakápneš je voskem." Kahan nemáme, Honza rozžíhá svíčku.

"Co je tohle?" ukazuji na utavenou červenou tyčinku.

"Pečetní vosk. To neznáš?"

Žjóva! To byl můj dětský sen, psát tajné depeše na ohořelé pergamenové listy a zatavovat je pečetěmi. Ale naši nechtěli oheň v našich rukách ani vidět, tak jsme to natajno šmudlali obyčejnými svíčkami. A to nebylo ono.

"S tím voskem to je zvláštní," vyptávám se, "v těch tutorialech žádný vosk nepoužívali. Je to s tím lepší?"

"Hele, ty furt s těmi tvými tutoriály! Tady ti teď dávám jeden tutoriál..."

"Ne, pardon, mistře!" hned si ho udobřuji. "Mě by zajímalo, jestli je lepší to voskovat nebo to jen přibouchnout klínem. Ty jak jsi mi totiž loni dělal smyčec, tak jsi ho udělal líp než jeden houslař z Prahy," vysvětluji, Honza podezíravě poslouchá, co ze mě vypadně. "On když mi ty žíně vyměnil, tak mi ještě ten večer na představení vystřelil ze špičky celý potah. Když jsem mu to pak dala na předělání, nenasadil tam ty žíně už rovně, některé vlasy šly šejdrem a pak mi to smýkalo do stran. Musela jsem pár vlasů utrhat, nedalo se na to hrát. A když jsi mi žíně pak měnil ty, nevypadlo mi to. Krásně to drželo. Tak by mě zajímalo, jestli je to tím voskem."

"Mohlo být," vece Honza upevňuje smyčec ve svěráku. "Taky se to dá zakápnout lepidlem, ale musíš jen Herkulesem, ten je na dřevo."

Vosk je mi sympatičtější, myslím si. Budu to dělat voskem.

"Tak hele," bere do ruky kladívko a jakési přiřízlé dlátko, "Tehhle nástroj si musíš nějak vyrobit, ten asi nikde neseženeš." Vybavuje se mi uřízlý křížový šroubovák z videa. "Nažhavíš tu voskovou bakuli a za tepla ji tam takhle bouchneš." Buch! Honza přirazil žíně do smyčce. "No a pak tam stejným způsobem buchneš i ten klínek. Rozumíš?"

Koukám na to jak z jara.

"S tím klínkem," bere do ruky skalpel a světlý špalíček, "to si takhle vezmeš kousek lipového dřeva. Musí být starší, aby nebylo zasmolené. A taky tam nesmíš mít suk. Úplně nejlepší by bylo, kdyby vyrostlo někde vysoko na horách, aby bylo pěkně husté, ale takové nikde neseženeš." Odřízne malý úštěpek, lehce a hladce, jako by krájel do másla. "Musíš ho vyřezat přesně do té zdířky. Aby ti nikde neodstával. Má mít pravidelně kónický tvar, ale přijdeš na to, že žádná zdířka není dokonale symetrická." Z klínku uskakují hoblinky tenké tak, že prosvítají. Dřívko je maličké asi jako čtvrtina nehtu. "Pak vyhřebelcuješ koníka," hustý hřebínek zajíždí do vlasů, žíně se cuchají, ale posléze se poddávají k učesání. "Pak si uděláš druhý klínek a znovu ho zatlučeš." Buch! - a má to. Žíně drží. "Poskládáš žabku," perleťový jazýček zaplouvá do zásuvky, "a nacvakneš ferruli," želízko sevře žabku. Najednou to vypadá jako smyčec. "Chápeš?"

Drbu se na hlavě. "Chápu," přitakávám, ačkoli to vyřezávání mi nějak nejde na mozek.

"A poslední, co musíš udělat, je zarazit klínek do ferrule." Honza bere tenoučký pláteček, který spíš než klínek připomíná širší třísku. "Má také kónický tvar," (to se také vyřezává??) "seřezává se z boku a ještě se lehce přiříznou hrany, aby seděly do oblého želízka." Předvádí sežíznutí třísky do požadovaného tvaru. "A pak to tam takhle bouchneš." Buch! Tříska zaplouvá do smyčce. "A zařízneš vršek." Jedním tahem skalpelu dřívko zarovnává. "Hotovo," hlásí. Smyčec je potažen.

"Páni... to jsem myslela, že to bude snazší," povídám lehce rozladěně zkoumajíc modelářský skalpel.

Honza zháší svíčku, kudrlinka mléčného kouře stoupá ke stropu. "Říkal jsem ti, že se na to máš vybodnout. Ale když to tak moc chceš..."

"To vyřezávání klínů mě trochu děsí," přiznávám.

Honza sklízí nářadí do tašky, smyčce z ní trčí jako tyčky na dráždění opic. "Do zítřka potáhneš tenhle smyčec, pak mi nářadí vrátíš, jasný?"

"Jasný," přikyvuji. Přebírám tašku s nářadím, svěrák na dně ji tíží. Honza míří ke dveřím.

"Tak se tu hezky bav." Dveře vrznou, postava v nich mizí. Zůstala jsem v ladírně sama.

* * *

Slunce, které se prve vkrádalo okny dovnitř, dávno pohaslo. Už nejméně hodinu v místnosti svítí jen zářivky. Ani jsem si toho nestačila všimnout. Zvedám se, protahuji záda a usrkuji zapomenutou studenou kávu. Pak nahlížím do tašky, kde na dně leží v hadrech zamotané nářadí. Za domácí úkol mám potáhnout smyčec. S povzdechem tašku zase zavírám.

No nazdar. To jsem si zase něco vymyslela.

Žíňujeme - díl I. čtvrtek 5. březen, 2020 / 0 komentářů

"Ty, Honzo," špitnu na svého kolegu v pauze uprostřed opery. Na jevišti zatím probíhá přestavba, orchestr čeká na pokyn k pokračování, zní tlumený šum z hlediště.

Kolega Honza vyvalí oči v jaksi zděšeném výrazu, jako by se bál, co zas po něm ta ženská bude chtít. Zvláštní, on se tak na mě tváří vždycky, i když po něm skoro nikdy nic nechci. Pak se osmělí: "No? Co?"

"Já bych potřebovala potáhnout smyčec," povídám polohlasně. Honza si viditelně oddechl.

"Tak to přines, já ti to o víkendu udělám."

"Ale ne, já to myslím jinak," otáčím se, abych mluvila zpříma k Honzovi. Na jevišti se ozývají rány od posunu kulis, kolegové znuděně zívají. "Já myslela, jestli bys mě to nenaučil?"

"Nenaučil co?" Honza už tuší, ale neodvažuje se domýšlet.

"No, já bych se chtěla naučit potahovat smyčec," povídám.

Honzovi se tvář křiví zděšením: "Ježíšmarjá, proč??"

Míra jeho úděsu mě překvapuje. Vůbec nechápu, proč se z toho tak hrozí a bezelstně mu odpovídám: "Tak, říkala jsem si, že bych to ráda uměla. Že by bylo hezké, kdybych si dokázala vyměnit žíně sama."

Honzovi se protáčí panenky, v duchu volá všechny svaté. Márty sedí vedle něj a potutelně se ušklíbá. Je viditelně rád, že se ho to netýká.

"Proboha a proč to chceš dělat sama, když ti to proplácí divadlo?"

"Protože by se mi líbilo se to naučit. Umět to." povídám.

Honza podezíravě mhouří oči: "Ty to chceš dělat na kšeft?"

"Vůbec ne!" kroutím hlavou odmítavě. "Já si chci dělat jen svůj smyčec, nikomu jinému ho dělat nebudu."

Honza se hroutí do opěrky židle a nasazuje ve tváři výraz: ´mě z ní jebne´.

"Tak naučíš mě to teda?" ptám se.

"Vyloučeno," rezolutně odmítá Honza, "to je práce pro houslaře, na to musíš mít dílnu."

"A ty ji máš?" ptám se.

Honza se viditelně chce vyhnout odpovědi, je mi jasné, že dílnu nemá. Otáčí hlavu na Mártyho s výrazem ve tváři ´tak mi přece pomoz!´, Márty ale potlačuje smích a strategicky předstírá, že náš hovor neposlouchá.

"Na to potřebuješ hromadu nářadí!" pokračuje Honza, na jevišti ryčí vrtačka. "Máš malý svěrák?"

"Ne," já na to.

"Máš dlátko? Malé kladívko?"

"Ne."

"Máš kahan? Nebo aspoň plynový sporák?"

"Ne."

"Boha jeho, tak jak chceš potahovat smyčec, když nemáš ani plynový sporák??"

Márty prská smíchy. Nasazuje si housle pod bradu a předstírá, že dělá cviky na uvolnění zápěstí.

"Já si to všechno koupím," dušuji se samozřejmě.

"Hele, ty vopice," bodá mě Honza pohledem, "víš kolik se toho na tom dá zkazit? Když zničíš jenom žíně tak to máš za pět set. Nová žabka stojí pár tisíc. A když poděláš špičku, tak máš na vyhození celý smyčec!"

Honzovo strašení mě celkem překvapuje. Myslela jsem si, že to bude vcelku hračka. "Hm, ale výměna žíní je pro houslaře rutinní brnkačka, ne?"

"Brnkačka to je, ale pro houslaře, ty tele! Proč myslíš, že si to nikdo nedělá sám?"

Márty prská smíchy. Zarputile se drží štíhlého krku houslí a soustředěně vyhmatává tercie ve vysokých polohách. Je odhodlán do našeho hovoru nezasáhnout.

"Tak hele," říkám mu břitce, popuzena jejich posměšky. "Já si doma umím udělat kdeco, abys věděl! Umím vymalovat, dělat obklady, lepit kachle, spárovat, sádrovat..."

"A umíš i čalounit?" ozývá se nečekaně Márty. "Potřeboval bych počalounit barokní gauč..."

Vtom se oba složili smíchy pod pult. Dirigent se po nás káravě ohlíží.

"Úplná hodinová manželka!" řehní se Honza.

"Troubové!"

Vpředu orchestřiště se rozsvítila signalizace k pokračování, dirigent zvedá ruce.

"Tak naučíš mě to teda?" ptám se Honzy.

"Ne, v žádném případě!"

"Prosííím!"

"Nikdy!"

"Honzíku..."

"Neeeeeeeee!!!"