Domů » Zápisník » 2020 » březen

Monomeron: Honorář čtvrtek 26. březen, 2020 / 0 komentářů

Vlak sebou házel a nadskakoval, nápravy drncaly o kolejové pražce. Nebylo snadné v tom vlaku vést řeč. Kdo chtěl mluvit, musel zvýšit hlas, a kdo chtěl rozumět, musel se uchem naklonit k ústům mluvčího. Prošla jsem všemi kupé až na konec soupravy, ale nenašla jediné, které by bylo celé prázdné. Ve všech buňkách někdo seděl a já potřebovala být lidem stranou. Povzdechla jsem si a odložila věci v předkupé u záchodu. Nic naplat, cestu do Prahy strávím tady.

Počkala jsem, až se všichni cestující docourají a s obtížemi všem uhýbala, abych nezavazela. Místa na to bylo jen taktak. Pak jsem položila futrál na sešlapanou podlahu a vytáhla z něj housle.

Bylo to v červnu roku 2007. Tehdy se ještě jezdilo východoněmeckými vozy řady B s ikonickou směsicí pachů upocených koženek a cigaretového kouře, který z nich nikdy nevyčpěl ani o mnoho let později, kdy už v nich žádné popelníky nebyly. Byla jsem tehdy studentkou prvního ročníku konzervatoře a tímto vlakem jsem jezdila každou neděli ze Žďáru nad Sázavou do Prahy. Kdesi na chodbě bylo stažené okénko a průvanem v lítačkách vnikal do předkupé vlhký dech časného léta. Mučil mě k zbláznění. Připomínal mi, že někde v blízké budoucnosti je čas prázdnin a lehkovážného poflakování. A mě hned nazítří čekaly ve škole postupové zkoušky.

Vzala jsem housle pod bradu a zběžně je přeladila. V tlukotu kolejových pražců se roztřesené kvinty prázdných strun jen těžko vylaďovaly do čistoty. Začala jsem hrát stupnice, A dur a e moll. Snažila jsem se přitom myslet na správné držení houslí, které jsem měla čerstvě přeučené. Hlavice houslí nad úroveň očí, smyčec centimetr od kobylky, na plné žíně a kolmo na struny, u špičky tahat před sebe. To se ovšem snadno řeklo, tahat smyčcem před sebe. V předzáchodové cimře nebylo dost místa ani na to, aby člověk dotáhl ke špičce. Vtom se otevřely dveře vedlejšího vagónu. Do kabiny vstoupil muž. Hrot mého smyčce mu namířil přímo mezi oči. Touché!

"Pa-pardon, jenom projdu," rozpačitě zakoktal s kordem namířeným proti čelu.

"Jejda, já se omlouvám..." zablekotala jsem a přitiskla se i s houslemi k záchodovým dveřím. Muži ve tváři zazářila úleva, že unikl vypíchnutí oka d´Artagnanovým fleretem, protáhl se úzkou škvírou mezi mnou a stěnou vagónu, a zmizel v uličce s kupéčky, před čímž ještě zakopl o můj futrál. Ostuda mě lískala.

Pokračovala jsem ve hře. Nebylo snadné navázat na předešlé soustředění. Jako když se přetrhne nit, jako když se ztratí myšlenka v půli řeči. Smyčec na plné žíně, centimetr od kobylky, opakovala jsem si při dvojhmatové stupnici. Před sebe. Na kolmo. Vtom vlak ostře uhnul do výhybky a začal brzdit. Málem jsem sletěla na hubu. Za upatlaným okénkem se mihnul nápis Přibyslav. Vjeli jsme do zastávky. Narychlo jsem začala pakovat housle, lidi kolem mě procházeli a vrhali na mě udivené pohledy. Dalo se čekat, že v neděli odpoledne bude vlak praskat ve švech pod náporem dojíždějících studentů.

Chvíli jsem čekala, až se souprava rozjede a povykující mládež usadí. Necelých patnáct minut, pomyslela jsem si. Zhruba tolik času mám do Havlíčkova Brodu. To by mělo stačit na přehrání Dontovy etudy i se sklizením houslí před stanicí. Spustila jsem.

Hned první tóny trylkového úvodu vylákaly z kupéček zvědavé cestující. Kdo by si nechal ujít exota, který v záchodové uličce hraje na housle? Přes prosklené lítačky mě sledovalo hned několikero očí. Mládež si na mě s hihňáním ukazovala, maminky vodily své děti se na mě podívat. Člověk ve vyšisovaných texaskách si v uličce stáhl okénko a předstíral, že civí na krajinu. Trnul mi jazyk z trapnosti. Snažila jsem se nic z toho nevnímat a dál zarputile cvičit. Zkoušky! Zítra mám zkoušky. A tihle lidi mě nemusí zajímat, uklidňovala jsem se.

Ve vlaku byl kravál, kola hučela a nápravy tloukly o pražce. Lidi zase zalezli do kabinek, jen muž v texaskách zůstal a dál zíral z okýnka, vlasy spláclé větrem. Spustila jsem Wieniawského Scherzo tarantellu, efektní technický kousek, kterým jsem plánovala ohromit zítřejší porotu. Opřela jsem se zády o okénko vedle výstupních dveří, nohy rozkročmo, abych sebou zase nešvihla, a pustila se s energií do brilantního začátku skladby. Můj jediný posluchač se jakoby nenápadně přesunul o dvě okénka blíž ke mně. Znervózňoval mě. Přemýšlela jsem, čeho se od něj můžu dočkat.

Po svižném úvodu přišla elegická část. Ta tolik nezaměstnávala mé soustředění, a tak jsem se ze zvědavosti ohlédla po mém divákovi. Měl na sobě kostkovanou flanelovou košili s vyhrnutými rukávy a kolem krku kovbojsky uvázaný červený šátek. Z krabičky vytáhl cigaretu a zapálil si. Nevšímal si mě, ale zdálo se, že mě poslouchá. Požitkářsky šlukoval a hleděl kamsi do polí.

Zabraná do cvičení Wieniawského jsem úplně zapomněla, že se blížíme do stanice. Vlak již začal brzdit a lidi se srocovali v uličce. Nestihla jsem ani sklidit housle a má cvičební kabina se zaplnila vystupujícími pasažéry. Udiveně si mě prohlíželi. Namáčkla jsem se na dvířka záchodu a nohou přikopla futrál ke stěně, aby nezavazel. Lidi se přese mě museli protahovat. Zase ostuda. Vtom mi do futrálu něco spadlo. Jakási malá věc. Sehnula jsem se a koukám - padesátikoruna! Zvedla jsem hlavu a zahlédla muže v kovbojském šátku vystupujícího z vlaku.

"Počkejte, to je omyl!" volám na něj s padesátkou v ruce. "Já nežebrám."

Pasažér v červeném šátku se otočil. "To se ví, že ne," povídá. "Vždyť přece hrajete houslový koncert."

Muž se už neohlédl. Mince mi zůstala v ruce.

To byl můj první honorář.

Dlouho jsem tu minci nechtěla utratit. Uložila jsem ji do kapsičky ve futrálu vedle ladičky a kalafuny a tam jsem ji nosila mnoho let. Stala se mým talismanem. Před každým důležitým vystoupením či zkouškou jsem ji pohladila a obřadně ji poprosila, aby mi přinesla štěstí. Vím určitě, že mě provázela celé studium na konzervatoři a ještě několik dalších let v Národním divadle. A pak se poděla neznámo kam. Možná jsem ji utratila, možná se někam zakutálela. Už nevím.

Od té doby jsem vydělala dost honorářů a zaplaťpánbu všechny byly vyšší než padesát korun. Ale já jsem ze všech nejvíc pyšná právě na tu jedinou měděnou minci vydělanou ve vlaku v Havlíčkově Brodě. Na tu, kterou mi hodil do futrálu kovboj v červeném šátku.

Druhý den jsem na zkouškách zahrála za jedna.


Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1422111422
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace