Sedmdesát neděle 8. březen, 2020 / 8 komentářů

Dnes je velký den. Můj tatínek slaví neuvěřitelných 70 let. A protože jeho životní příběh je jedním z nejzajímavějších a nejinspirativnějších, jaké jsem kdy vyslechla, rozhodla jsem se, že se s vámi o něj podělím.

Narodil se jako nejmladší z deseti dětí, jeho rodiče byli dělníci. Otec mu zemřel když mu bylo 12 let, několik jeho sourozenců se nedožilo ani plnoletosti. Peníze nebyly, a tak když dorostl do mládeneckého věku, vyučil se elektrikářem a nastoupil na šachtu K. H. Borovského v uranových dolech Dolní Rožínka.

Nechtěl ale zůstat na dolech. Chtěl být právníkem. Problém byl v tom, že neměl ani maturitu. Začal tedy dálkově studovat gymnázium v Brně. Práci však neopouštěl, musel živit svou stárnoucí matku a sebe. Chodil na šichty do třísměnného provozu, dojížděl, učil se doma i v práci. Často mi o svých studiích vyprávěl: "Doma bylo těsno, měli jsme jen jeden pokoj a kuchyň. Neměl jsem ani stůl, učil jsem se na pračce," vzpomínal.

Po pěti letech udělal maturitu a nastoupil na Karlovu univerzitu na práva. A oženil se. Vyženil nemanželského nezletilého syna a později mu přibyl vlastní syn. Studovat nepřestával. Pořád dělal v práci ranní, odpolední, noční, dojížděl ještě dál a učil se ještě víc.

Pak přišla rána. Jeho manželka náhle zemřela. Zůstal sám se dvěma malými kluky, jeden byl osmiletý a druhý patnáctiletý, sirotek. Život se mu doslova zhroutil. Byl to ten pravý čas vykašlat se na školu a soustředit se na zajišťování rodiny. On se však na školu vykašlat nechtěl. Vědom si času a úsilí, které tomu dosud věnoval, dál dojížděl přes půl republiky na dálková studia, dál fáral na uranu a v rámci možností se staral o děti. Nikdy jsem nechápala, jak mohl tak obrovské břemeno unést. Neznám moc lidí, kteří by se v jeho situaci nezhroutili. Můj otec se však nikdy z ničeho nehroutil. Bral život takový, jaký je, ke všemu přistupoval s rozumem a chlapsky, bez zbytečného sentimentu a sebelítosti. "To je prostě život," říkává smířeně.

O pár let později se znovu oženil s mojí mámou. Tou dobou dokončoval studia a už nefáral. Nastoupil na studentskou praxi do právní kanceláře svého dosavadního zaměstnavatele, uranových dolů. A zanedlouho dostal i ten kýžený, slzami a potem vykoupený diplom s titulem JUDr. Dokázal to. Můj otec se po dvanácti letech studií při zaměstnání rekvalifikoval z důlního elektrikáře na právníka.

Často jsem se ho ptala, co bylo jeho hnacím motorem: "Samozřejmě jsem si to přál. Krom toho na dolech člověk nemůže být věčně. Ale snad nejvíc mě hnalo, jak se mi všichni posmívali. Vešel jsem do hospody a chlapi na mě řvali od stolu: ´Doktorééé!´ Smáli se mi, lámali mě, ať se na to vykašlu, že to stejně nedodělám. A já jim chtěl ukázat." vyprávěl a hned za to dodával: "A pak taky kvůli mamince. Ona si to pro mě moc přála."

Velmi záhy došlo i těch čtrnáct let práce v dolech neobyčejného zúročení. Jeho atypický profesní životopis ho přirozeně předurčil stát se jedním z nejpřednějších českých specialistů na důlní právo. Člověk, který rozuměl báňské legislativě a současně měl letité osobní zkušenosti z hornického pracovního prostředí, u nás neměl obdoby. "Takový jsem byl jediný," tvrdil otec na mou otázku, zda o někom takovém ještě věděl. A já tomu ráda věřím. Kdo kdy viděl právníka, který by měl odfáráno, že?

Ukázalo se však, že dělat právního zástupce dolům, v jejichž provozu pracoval, ho staví do příliš složité situace na to, aby v ní mohl dlouhodobě setrvat. "Měl jsem pětiletý závazek vůči zaměstnavateli, že mě nechal studovat," zdůvodňoval, proč na Rožínce zůstal. "Najednou jsem se ale ocitl proti těm, se kterými jsem dosud pracoval. Přišel za mnou ředitel a řekl: ´Ivane, napiš na něj žalobu!´ A já řekl: ´Já nemůžu, já jsem s ním dělal.´ Bylo lepší, abych byl na straně těch horníků," vysvětloval. Nastoupil tedy v Praze jako právník pro hornické odborové svazy (Českomoravská konfederace odborových svazů pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu - ČMKOS PHGN). Zastupoval horníky u soudu, řešil pracovní úrazy, nemoci z povolání, odškodňování a další. A hlavně stál na straně těch, z jejichž řad vyšel: dělnické třídy.

"Táto, a dokázal jsi u soudu využít tu svou hornickou praxi? Hodilo se ti někdy, že jsi tu práci tak dobře znal?" ptala jsem se ho jednou. A otec na to: "No samozřejmě, úplně při každém případu." A začal vyprávět: "Třeba jednou jsem byl u soudu a soudce vyzval mého klienta: ´Pane poškozený, povězte nám, jak se vám ten pracovní úraz stal.´ A můj klient, to víš, baník, vstal a říká: ´To bylo když jsme rabovali lutnu...´ Soudce ho přerušil, otočil se na mě a zeptal se: ´Pane obhájce, mohl byste nám popsat, co se panu poškozenému stalo?´ A tak jsem vstal a začal soudu vysvětlovat, že můj klient utrpěl úraz, když rozebíral vzduchotechniku. A hned nato jsem začal vysvětlovat, jak taková vzduchotechnika v dolech funguje, jak se měla tato závada opravovat, jaké jsou bezpečnostní předpisy pro práci se vzduchotechnikou. Někdy jsem tyhle věci vysvětloval i půl hodiny. Bylo ale velmi důležité, aby to soud pochopil. Šlo o to dokázat, že si pracovník úraz nepřivodil svojí vinou tím, že by zanedbal bezpečnost práce. A já tohle všechno samozřejmě věděl, protože jsem vedle těch luten natahoval kabely." Nebylo divu, že byl jako právník velmi úspěšný.

Navzdory svému intelektu se můj otec nikdy nad nikoho nepovyšoval. Váží si lidí, kteří tvrdě pracují, umí se bavit stejně dobře s doktorem jako s dělníkem. Celý život proležel v knihách a má neuvěřitelně širokospektrální rozhled. O všem ví něco. O historii, o politice, o přírodě, o světě, o hudbě, o vesmíru. A o všem si s námi, jeho dětmi, povídal. Vedl nás ke knihám a vědění. On sám toho ví neskutečně mnoho. A jako každý moudrý a vzdělaný člověk si i on myslí, že vlastně neví vůbec nic.

Učil nás, že ať už se rozhodneme dělat v životě cokoli, máme za tím jít pevně a s absolutním přesvědčením. Nebát se svému snu obětovat všechno. Nenechat se zlomit posměchem, ale věřit ve své schopnosti. On sám je toho přístupu nejlepším příkladem.

Dnes je mu 70 let. Popravdě, nikdo jsme nečekali, že by se toho věku mohl dožít. Když ho v 58 letech postihla první mrtvice, lékaři mu předpovídali zhruba tři až pět let života. Přesto tehdy dokázal přemoci ochrnutí poloviny těla natolik, že byl ještě mnoho let zcela soběstačný. Druhá mrtvice ho postihla o osm let později a měla devastační vliv na jeho motoriku. Ochrnul na svislou polovinu těla tak, že necítil vůbec nic. "Váš otec je ležák," řekl nám tehdy ošetřující lékař, "ten se neposadí už ani na invalidní vozík." Když jsme já a můj bratr stáli u jeho nemocničního lůžka a sdělovali mu, co nám doktoři řekli, můj bratr se rozplakal. Otec se na něj podíval, a jako by mu vůbec nedocházelo, co jsme mu právě řekli, zahuhlal napůl ochrnutým jazykem: "Nebreč. Chlapi nebrečí." Takový je můj otec. Voják, horník a za všech okolností chlap.

A přesto se na nohy postavil. On vlastně nikdy neuvěřil tomu, že by se na ně postavit neměl. Znovu přiměl k životu svou mrtvou polovinu těla, znovu se naučil chodit a mluvit. A ačkoli je spíše upoután na invalidní vozík, pořád se dostal dál, než mu bylo předpovídáno lékaři. V říjnu mě můj otec doprovodil k oltáři. Šel o holi. Až vám někdo bude říkat, že na něco nemáte, vzpomeňte si na mého otce.

Všechno nejlepší, Táto.

Na svatbě s mým tátou - Foto: Petra Klačková