Žíňujeme - díl I. čtvrtek 5. březen, 2020 / 0 komentářů
"Ty, Honzo," špitnu na svého kolegu v pauze uprostřed opery. Na jevišti zatím probíhá přestavba, orchestr čeká na pokyn k pokračování, zní tlumený šum z hlediště.
Kolega Honza vyvalí oči v jaksi zděšeném výrazu, jako by se bál, co zas po něm ta ženská bude chtít. Zvláštní, on se tak na mě tváří vždycky, i když po něm skoro nikdy nic nechci. Pak se osmělí: "No? Co?"
"Já bych potřebovala potáhnout smyčec," povídám polohlasně. Honza si viditelně oddechl.
"Tak to přines, já ti to o víkendu udělám."
"Ale ne, já to myslím jinak," otáčím se, abych mluvila zpříma k Honzovi. Na jevišti se ozývají rány od posunu kulis, kolegové znuděně zívají. "Já myslela, jestli bys mě to nenaučil?"
"Nenaučil co?" Honza už tuší, ale neodvažuje se domýšlet.
"No, já bych se chtěla naučit potahovat smyčec," povídám.
Honzovi se tvář křiví zděšením: "Ježíšmarjá, proč??"
Míra jeho úděsu mě překvapuje. Vůbec nechápu, proč se z toho tak hrozí a bezelstně mu odpovídám: "Tak, říkala jsem si, že bych to ráda uměla. Že by bylo hezké, kdybych si dokázala vyměnit žíně sama."
Honzovi se protáčí panenky, v duchu volá všechny svaté. Márty sedí vedle něj a potutelně se ušklíbá. Je viditelně rád, že se ho to netýká.
"Proboha a proč to chceš dělat sama, když ti to proplácí divadlo?"
"Protože by se mi líbilo se to naučit. Umět to." povídám.
Honza podezíravě mhouří oči: "Ty to chceš dělat na kšeft?"
"Vůbec ne!" kroutím hlavou odmítavě. "Já si chci dělat jen svůj smyčec, nikomu jinému ho dělat nebudu."
Honza se hroutí do opěrky židle a nasazuje ve tváři výraz: ´mě z ní jebne´.
"Tak naučíš mě to teda?" ptám se.
"Vyloučeno," rezolutně odmítá Honza, "to je práce pro houslaře, na to musíš mít dílnu."
"A ty ji máš?" ptám se.
Honza se viditelně chce vyhnout odpovědi, je mi jasné, že dílnu nemá. Otáčí hlavu na Mártyho s výrazem ve tváři ´tak mi přece pomoz!´, Márty ale potlačuje smích a strategicky předstírá, že náš hovor neposlouchá.
"Na to potřebuješ hromadu nářadí!" pokračuje Honza, na jevišti ryčí vrtačka. "Máš malý svěrák?"
"Ne," já na to.
"Máš dlátko? Malé kladívko?"
"Ne."
"Máš kahan? Nebo aspoň plynový sporák?"
"Ne."
"Boha jeho, tak jak chceš potahovat smyčec, když nemáš ani plynový sporák??"
Márty prská smíchy. Nasazuje si housle pod bradu a předstírá, že dělá cviky na uvolnění zápěstí.
"Já si to všechno koupím," dušuji se samozřejmě.
"Hele, ty vopice," bodá mě Honza pohledem, "víš kolik se toho na tom dá zkazit? Když zničíš jenom žíně tak to máš za pět set. Nová žabka stojí pár tisíc. A když poděláš špičku, tak máš na vyhození celý smyčec!"
Honzovo strašení mě celkem překvapuje. Myslela jsem si, že to bude vcelku hračka. "Hm, ale výměna žíní je pro houslaře rutinní brnkačka, ne?"
"Brnkačka to je, ale pro houslaře, ty tele! Proč myslíš, že si to nikdo nedělá sám?"
Márty prská smíchy. Zarputile se drží štíhlého krku houslí a soustředěně vyhmatává tercie ve vysokých polohách. Je odhodlán do našeho hovoru nezasáhnout.
"Tak hele," říkám mu břitce, popuzena jejich posměšky. "Já si doma umím udělat kdeco, abys věděl! Umím vymalovat, dělat obklady, lepit kachle, spárovat, sádrovat..."
"A umíš i čalounit?" ozývá se nečekaně Márty. "Potřeboval bych počalounit barokní gauč..."
Vtom se oba složili smíchy pod pult. Dirigent se po nás káravě ohlíží.
"Úplná hodinová manželka!" řehní se Honza.
"Troubové!"
Vpředu orchestřiště se rozsvítila signalizace k pokračování, dirigent zvedá ruce.
"Tak naučíš mě to teda?" ptám se Honzy.
"Ne, v žádném případě!"
"Prosííím!"
"Nikdy!"
"Honzíku..."
"Neeeeeeeee!!!"