Žíňujeme - díl II. pátek 6. březen, 2020 / 2 komentáře

Do ladírny proniká měkké odpolední světlo, tříští se v zrnitých tabulích skel a vrhá na zem stíny s rozmazanými obrysy. Sedím u kulatého stolu, míchám lžičkou rozpustnou kávu a čekám. Půl čtvrté. Ještě je čas.

Uvelebuji se v polstrované kancelářské židli a nohy vyzuté z pracovních lodiček si opírám o protější židli. Beru telefon do ruky a otevírám v prohlížeči youtube. Do kolonky vyhledávání píšu: "How to rehair a bow". Enter.

Vyjíždí mi několik desítek tutorialů na potahování smyčce. Hned první video má dvě a půl minuty. No vida! Prý že je to kdovíjaká věda. A ono - za tři minutky hotovo! Rozklikávám video. Tvůrce tutorialu mi ukazuje, jak rozebrat smyčec a vyjmout staré žíně. Nový svazek žíní, na jednom konci svázaný, vkládá do zdířky ve špičce a zajišťuje ho dřevěným klínkem, který z něj prve vytáhl. Pak žíně rozčeše, sváže, vloží do žabky, zajistí klínem, složí žabku a zašroubuje. Hotovo. Je to hračka. Bóže, ten Honza s tím nadělá!

Půl a pět minut. Času dost. Kouknu ještě na jedno video.

Druhý tutorial má přes dvacet minut. Hm, to bude asi pěkně ukecané. Otevírám. Starý houslař sedě ve své dílně vysvětluje, že je potřeba nejdříve zkontrolovat, jestli smyčec není někde slepený nebo prasklý. Hned v úvodu zalepuje naprasklou kostěnou špičku. (A helemese, nemám já ji náhodou taky naštíplou?) Následuje představování nářadí: "A tenhle nástroj si budete muset vyrobit sami. Já jej vyrobil jednoduše tak, že jsem seřízl hrot křížového šroubováku. Je to snadné, to zvládnete i vy!" (E.. co? Jakože si mám seříznout šroubovák?) Video pokračuje obsáhlým vysvětlováním, jak vytáhnout dřevěné klínky tak, aby nebyl poškozen smyčec. Jedním šikovným tahem vydloubne klín ze špičky. (Pohoda, to zmáknu.) Další tři minuty zabírá čištění zdířek od kalafuny. (Jasňačka, přeskakuji.) Houslař stojí u velkého bílého závoje ohonů z několika koňů. "A nyní vybereme zhruba šest gramů žíní..." (Uh. Ještěže je kupuji předbalené.) Dále žíně svazuje, otírá v drcené kalafuně a zatavuje nad kahanem. (Počkat, kahan? Ten v tom prvním tutorialu nebyl.) Svazek žíní nasazuje do žabky. (Hm, ten předchozí houslař začínal od špičky.) "A nyní pomocí malého kladívka a seříznutého šroubováku lehce zarazím dřevěný klínek, který jsem si vyřezal." (Počkat, jak jako vyřezal? ... Ále, to se dá určitě někde koupit.) Houslař provádí sborku žabky, vkládá perleťový jazýček a nasazuje ferruli, kovovou objímku žíní. "Do ferrule zarazíme klínek a podle potřeby seřízneme." (Jasně, to se taky určitě někde koupí.) Přichází se smyčcem k umyvadlu. "A nyní žíně důkladně umyjeme mýdlem." (Cože, voda na žíně?? Né vodu nééé! - zakrývám si oči.) Přichází na řadu česání. Houslař předůkladně hřebelcuje žíně, poprvé, potřetí, popáté... (proč tolikrát?...) "Protože když je špatně učešeme, bude nám uhýbat smýkací dráha," vysvětluje. (A jo vlastně.) Houslař obratně svazuje žíně jednou rukou, opět zatavuje. "A nyní vezmeme třetí klín, který jsme si vyrobili, a opět zatlučeme. (A proč vlastně nevezme ten starý klínek, který už v tom smyčci byl?) "Nyní už jen žíně lehce nahřejeme nad kahanem, aby se zatáhly." (To si nějak neumím představit, k čemu je to dobré.) "A máme hotovo!"

Teda uf. To vypadá skoro jako malá operace. Namátkou projíždím seznam videí a nacházím čtyřdílný tutorial, každý díl na půl hodiny. Co tam probůh dvě hodiny vysvětlují? Drbu se na hlavě a usrkávám kafe. Vtom vrznou dveře ladírny.

"Á, pěkně vítám!" zdravím Honzu ve dveřích.

"Tak kde budeme dělat?" ptá se nezdržuje se pozdravem a loktem rozžíhá zářivky bez ohledu na to, že je venku ještě světlo.

"Tady u toho kulatého stolu."

Honza se ušklíbá: "Kulatý stůl je k ničemu."

"A tenhle?" ukazuji na stůl k odkládání nástrojů.

"Moc tlustý, na ten nepřišroubujeme svěrák."

Rozhlížím se, nic jiného v ladírně už není.

"Tak jdem k tomu kulaťáku," zavelí Honza a odkládá zelenou tašku, z níž jako ostny trčí torza starých smyčců. Přisedám ke stolu a mám radost. Tak jsem ho přeci jen ukecala.

"Takže za prvé," začíná Honza lektorský kurs, "potřebuješ stůl. Pořádný stůl, ne jako tenhle." Rukou zalomcuje stolem a ten se zaviklá. "Takový, aby se ti nepohnul, až budeš dělat na svěráku, jinak si zničíš práci. Máš doma festovní stůl?"

"Ne," povídám. Honza to radši ani nekomentuje.

"Svěrák," pokračuje. "Budeš dělat v malém svěráku. Koupíš ho i v modelářských potřebách. Nekupuj žádný plastový. Kup takovýhle kovový, ať ti vydrží."

Zvědavě prohlížím svěrák. "To je zvláštní," přemýšlím nahlas, "já koukala na youtubu na dva tutorialy houslařů a ani jeden to nedělal ve svěráku."

Honza mě probodává pohledem. "Hele, ty tvý... tutoriály...!" Na chvíli se zamyslí a pak se zeptá: "A jak začínali? Od žabky nebo od špičky?"

"Jeden začínal od špičky..."

"Tak to byl smyčcař," Honza na to.

"... a druhý od žabky."

"Tak to byl houslař."

"To se podle toho pozná?"

"Nevím, bývá to tak. Sama uvidíš, odkud se ti to bude dělat líp." Honza upevňuje svěrák ke stolu, podkládá jej novinami.

"A ty to děláš v kterém směru?" ptám se.

"Mně to přijde logičtější od žabky. Ale je to jedno."

Honza rozevírá svěrák, z tašky vytahuje smyčec od půlových houslí, patrně vyřazený po nějakém žákovi. "Jasně že to nemusíš dělat ve svěráku. Dělej si to na čem chceš, třeba na koleni. Někdo to dělá v takových jednoduchých véčkových stojáncích..."

"V těch to právě dělali na těch videích," skáču mu do řeči.

"Já mám rád, když mi práce neujíždí pod rukama."

"Rozumím. Koupím si svěrák. Co je tohle?" ukazuji na dva hnědé oharky čehosi, čím Honza podkládá smyčec ve svěráku.

"Kůže na podložení. Nechceš ten smyčec přece rozdrtit." (Páni, to se dá v tom svěráku rozdrtit?)

Honza vkládá mezi dva kousky staré štípenky špičku smyčce a utahuje svěrák. "Nejdřív musíš vyškrábat ten starý klínek." V ruce se mu zaleskne nožík, vypadá nebezpečně ostře. "To je modelářský skalpel. Hrotem klínek vyškrábeš vprostřed." Škrábe skalpelem do klínku, ze smyčce padají třísky. (Ježíšmarjá, au! To bolí se na to jen dívat!) Pak bere dlouhou seřízlou špachtličku o poznání tupější. "A tímhle ho vyloupneš ven. Takhle." Loup - a klínek je venku.

"A to ho musím zničit?" divím se. "Nedá se opatrně vyloupnout a pak znovu použít?"

"Jestli ten smyčec chceš zničit, tak jo. Když budeš klín páčit, určitě si vylomíš nějakou třísku ze smyčce."

Polykám na sucho. "A kde potom vezmu nový klínek?"

"Ten si vyřežeš. Tady jsem ti vzal dřevo."

(Počkat, cože?? COŽEEE???? Já mám vyřezávat skalpelem klíny do smyčce?? Ne, já se chtěla jen naučit měnit žíně, o výučním listu z řezbářství tu nebyla řeč! Pomoooc!!!)

"A pak takhle vytrhneš staré žíně." Silou vyrve žíně ze smyčce, škubne to, až se mi zastaví krev v žilách. Vyrvat žíně! To je jako vytrhnout srdce z hrudi.

Honza mi ukazuje čištění zdířky. "Opatrně vyškrábeš zbytky kalafuny a vosku."

(Vosku?)

"A pak to samé uděláš v žabce." Provádí rozborku žabky, poprvé v životě vidím naživo, jak se to dělá. Kdo by také rozebíral žabku, když to znamená zničit její uchycení? Honza škrábe klínek a škub - žíně jsou venku. Smyčec je němý.

"Tenhle klínek si taky musím vyřezat?"

"Všechno si musíš udělat znovu."

(No potěš.)

"Pak si vezmeš nové žíně a převážeš je. Dám ti na cvičení jedny staré." Snítek zašedlých štětin trčí ze svěráku, režná nit v Honzových prstech kolem nich krouží a dělá na nich pevné smyčky.

"Vždyť jsou svázané už z výroby, ne?" vyzvídám.

"Vždycky si musíš udělat svůj převaz. Nevíš, kdo to vázal, jak je to pevné. Nemůžeš se na to spolehnout."

(Až tak?)

"Pak je lehce zatavíš nad kahanem a zakápneš je voskem." Kahan nemáme, Honza rozžíhá svíčku.

"Co je tohle?" ukazuji na utavenou červenou tyčinku.

"Pečetní vosk. To neznáš?"

Žjóva! To byl můj dětský sen, psát tajné depeše na ohořelé pergamenové listy a zatavovat je pečetěmi. Ale naši nechtěli oheň v našich rukách ani vidět, tak jsme to natajno šmudlali obyčejnými svíčkami. A to nebylo ono.

"S tím voskem to je zvláštní," vyptávám se, "v těch tutorialech žádný vosk nepoužívali. Je to s tím lepší?"

"Hele, ty furt s těmi tvými tutoriály! Tady ti teď dávám jeden tutoriál..."

"Ne, pardon, mistře!" hned si ho udobřuji. "Mě by zajímalo, jestli je lepší to voskovat nebo to jen přibouchnout klínem. Ty jak jsi mi totiž loni dělal smyčec, tak jsi ho udělal líp než jeden houslař z Prahy," vysvětluji, Honza podezíravě poslouchá, co ze mě vypadně. "On když mi ty žíně vyměnil, tak mi ještě ten večer na představení vystřelil ze špičky celý potah. Když jsem mu to pak dala na předělání, nenasadil tam ty žíně už rovně, některé vlasy šly šejdrem a pak mi to smýkalo do stran. Musela jsem pár vlasů utrhat, nedalo se na to hrát. A když jsi mi žíně pak měnil ty, nevypadlo mi to. Krásně to drželo. Tak by mě zajímalo, jestli je to tím voskem."

"Mohlo být," vece Honza upevňuje smyčec ve svěráku. "Taky se to dá zakápnout lepidlem, ale musíš jen Herkulesem, ten je na dřevo."

Vosk je mi sympatičtější, myslím si. Budu to dělat voskem.

"Tak hele," bere do ruky kladívko a jakési přiřízlé dlátko, "Tehhle nástroj si musíš nějak vyrobit, ten asi nikde neseženeš." Vybavuje se mi uřízlý křížový šroubovák z videa. "Nažhavíš tu voskovou bakuli a za tepla ji tam takhle bouchneš." Buch! Honza přirazil žíně do smyčce. "No a pak tam stejným způsobem buchneš i ten klínek. Rozumíš?"

Koukám na to jak z jara.

"S tím klínkem," bere do ruky skalpel a světlý špalíček, "to si takhle vezmeš kousek lipového dřeva. Musí být starší, aby nebylo zasmolené. A taky tam nesmíš mít suk. Úplně nejlepší by bylo, kdyby vyrostlo někde vysoko na horách, aby bylo pěkně husté, ale takové nikde neseženeš." Odřízne malý úštěpek, lehce a hladce, jako by krájel do másla. "Musíš ho vyřezat přesně do té zdířky. Aby ti nikde neodstával. Má mít pravidelně kónický tvar, ale přijdeš na to, že žádná zdířka není dokonale symetrická." Z klínku uskakují hoblinky tenké tak, že prosvítají. Dřívko je maličké asi jako čtvrtina nehtu. "Pak vyhřebelcuješ koníka," hustý hřebínek zajíždí do vlasů, žíně se cuchají, ale posléze se poddávají k učesání. "Pak si uděláš druhý klínek a znovu ho zatlučeš." Buch! - a má to. Žíně drží. "Poskládáš žabku," perleťový jazýček zaplouvá do zásuvky, "a nacvakneš ferruli," želízko sevře žabku. Najednou to vypadá jako smyčec. "Chápeš?"

Drbu se na hlavě. "Chápu," přitakávám, ačkoli to vyřezávání mi nějak nejde na mozek.

"A poslední, co musíš udělat, je zarazit klínek do ferrule." Honza bere tenoučký pláteček, který spíš než klínek připomíná širší třísku. "Má také kónický tvar," (to se také vyřezává??) "seřezává se z boku a ještě se lehce přiříznou hrany, aby seděly do oblého želízka." Předvádí sežíznutí třísky do požadovaného tvaru. "A pak to tam takhle bouchneš." Buch! Tříska zaplouvá do smyčce. "A zařízneš vršek." Jedním tahem skalpelu dřívko zarovnává. "Hotovo," hlásí. Smyčec je potažen.

"Páni... to jsem myslela, že to bude snazší," povídám lehce rozladěně zkoumajíc modelářský skalpel.

Honza zháší svíčku, kudrlinka mléčného kouře stoupá ke stropu. "Říkal jsem ti, že se na to máš vybodnout. Ale když to tak moc chceš..."

"To vyřezávání klínů mě trochu děsí," přiznávám.

Honza sklízí nářadí do tašky, smyčce z ní trčí jako tyčky na dráždění opic. "Do zítřka potáhneš tenhle smyčec, pak mi nářadí vrátíš, jasný?"

"Jasný," přikyvuji. Přebírám tašku s nářadím, svěrák na dně ji tíží. Honza míří ke dveřím.

"Tak se tu hezky bav." Dveře vrznou, postava v nich mizí. Zůstala jsem v ladírně sama.

* * *

Slunce, které se prve vkrádalo okny dovnitř, dávno pohaslo. Už nejméně hodinu v místnosti svítí jen zářivky. Ani jsem si toho nestačila všimnout. Zvedám se, protahuji záda a usrkuji zapomenutou studenou kávu. Pak nahlížím do tašky, kde na dně leží v hadrech zamotané nářadí. Za domácí úkol mám potáhnout smyčec. S povzdechem tašku zase zavírám.

No nazdar. To jsem si zase něco vymyslela.