Čerjomuški úterý 30. březen, 2021 / 0 komentářů

Sovětské sídliště šedesátých let. V Moskvě se právě řeší velká bytová krize a budování nových komunálních bytů je v plném proudu. Máša a Sáša se zasněně dívají na ptačí budku a závidí ptáčkům, že mají své hnízdečko. Tancují a zpívají o tom, jak krásný jednou bude zvuk jejich domovního zvonku. O svém bydlení sní také mladý řidič a krásná jeřábnice, a všechny další postavy, jimž cestu za snem komplikuje zlotřilý a úplatkářský bytový úředník, který usiluje o byt pro svou dceru. A všichni se smějí, všechno je barevné, idylické a úžasně prolhané.

"Na co to koukáš?" mihne se v kuchyni Joe.

"Čerjomuški," povídám, "sovětská opereta."

Joemu se navalilo. Není jasné, jestli se mu udělalo víc šoufl ze slova opereta nebo sovětská. "A o čem to je?" přemáhá se ke zvědavosti.

"O tom, jak je skvělé žít v paneláku, a o tom, jak je život v Sovětském svazu úžasný a plný světlé budoucnosti."

Joe mi nahlédne přes rameno. Na monitoru jede scéna, asi třicet sousedů vesele zpívá a tančí v obýváku. Radují se, že jim bylo přiděleno samostatné bydlení v paneláku. Není nic šťastnějšího, než život v komunistickém Rusku.

"Hm... a... je to dobrý?"

"Je to úplně boží!" já na to neschopna odtrhnout od toho oči. Úplně to žeru. Joe nechápe. "Ta muzika, slyšíš? Ta muzika!"

Ve skutečnosti si neumím představit, že bych tenhle snímek někomu doporučila zhlédnout. Je to propaganda, lež, naprosto směšné pohádkové ztvárnění jednoho z největších průserů bolševické politiky. Obrazy neodpovídají skutečnosti, hlavní postavy z řad dělnické třídy dostávají k bydlení prostorné třípokojové byty, jaké v té době v Moskvě dostávali jen ti největší papaláši.

Ale když se na to člověk dívá, nic z toho nevnímá. Nevidí lež a faleš, nevidí propagandu. Celou dobu na to kouká, naivně se usmívá a propadá ideálům. Má pocit, že ze všeho na světě touží nejvíc po bydlení v paneláku na sídlišti s těmito krásnými a hrdými dělníky, a představuje si, jak zpívá a tancuje uprostřed staveniště, kde již zítra budou stát nové byty pro perspektivní mladou generaci. Hotová selanka. A já to žeru, a žeru to i s navijákem. Protože - ta muzika! Ta muzika!

V ruském umění je něco neodolatelně opojného. Něco, čemu člověk chce podlehnout, i když je celým svým rozumem proti. Ruská hudba vás donutí věřit svým idejím. Pamatuji si, jak mě jednou můj otec vzal na koncert Alexandrovců, když byli v Praze. On je má rád, a já o nich v té době věděla toliko to, že je to ruský armádní sbor, který zpívá propagandistické písně a je v tom nejlepší na světě. Ale pro tátu jsem se obětovala a šla tam s ním. Byli skvělí. Byli nedostižní. Umělecky dokonalí. Žánrově pestří. Hudebně naprosto na úrovni. Byli právě tak neodolatelní, jako opereta Čerjomuški. A co vám budu povídat, dobře se na ně koukalo. Sto vojclů v uniformách s hřmotnými hlasy, které by dokázaly vyhrát bitvu u Stalingradu, to by bylo, aby se dívčí srdce neustrnulo. Dostali mě přesně tam, kam chtěli. Dokonale mě indoktrinovali svou filosofií. Přinejmenším do chvíle, než dozněly jejich poslední tóny.

A častušky. Jak mně se chtějí zpívat častušky, když je slyším! Ta ruská melodika, tak jednoduchá a tak chytlavá! Znám lidové písně slovenské, maďarské, rumunské, srbské, německé, anglické, ale ty ruské jsou zdaleka nejnávykovější. Nedávno jsem se neudržela a začala zpívat lidovku ´Ach vy seni, moji seni´. Ovšem, nejdřív jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli nikdo neposlouchá. Vždyť je to tak zavrženíhodná věc! Nikdo nesmí vědět, že zpívám častušky. Hlavně to nesmí vědět moje máma. Jak bych se jí zodpověděla z toho, že zpívám písně těch, kteří jí zničili život? A co můj děda? Nevidí to shora?

Děda v šedesátém osmém ztropil takovou malou výtržnost. Když přijely sovětské tanky, přišel na stranický výbor a před komunistickými pohlaváry demonstrativně roztrhal členskou průkazku jako projev odporu proti okupaci. Jeho dosavadní spolustraníci ho nechali vyhodit ze zaměstnání a zařídili, aby nikde jinde než v uranových dolech nedostal práci. Dvanáct let pak tahal vozík se smolincem na Dolní Rožínce. Jeho tři děti, mezi nimi i moje máma, pak nesměly jít studovat ani na gymnázium. "A pořád nás někdo špicloval," vyprávěla máma. "Celou rodinu. Co děláme, s kým se bavíme. Byl na nás nasazenej estébák a za všechno nás udával."

Ale ty písně. Jak já bych zpívala, když je slyším! Taková hudba! Bože, řekni, smí se zpívat písně nepřítele? Jen pro tu hudbu? Jen pro tu krásu?

Ne, Boha se radši nebudu ptát. Vždyť Jeho stanovisko je zřejmé. Bůh přeci zakazuje zpívat písně jiných Bohů. Myslím, že Bůh hudbě moc nerozumí.

"Ach vy séni, moji séni, séni nóvyje majé...!!" už se to ze mě valí. Jak proud šílené radosti. Opojná euforie ze života a zpěvu. Když člověk zpívá častušky, má neodolatelnou chuť být Rusem. A ty mi, dědo, odpusť. Víš, že mám srdce hudebníka, ne politika.

Film vrcholí. Nastává rozuzlení díky kouzelné pravdomluvné lavičce, na kterou si zloduši sednou a lavička je donutí se ke všemu přiznat. Všichni jsou šťastní a mají velké nové byty. Celá Moskva plesá štěstím nad zářnou budoucností. Skvělé pěvecké výstupy. Úžasně narkotická hudba.

Jaká škoda, že tahle opereta navždy propadla dějinami. Nikdo ji nezná, nikde se nehraje. Jakmile se hudba zaprodá politickým myšlenkám, byť by byly i sebeušlechtilejší, navždy ztratí příležitost stát se věčnou. A tohle je tak nahuštěné propagandou, že pamětníci by se z toho poblili. Uznávám, že kdybych žila před čtyřiceti lety a tohle mi násilím prali do hlavy, blila bych z toho taky. A ze všech těch častušek a Alexandrovců. Blila bych z nich jako moje máma.

Ale já už jsem jiná generace. Na mně politické znásilňování nikdo nepáchal. Když je člověk prost předsudků, může slyšet hudbu. A jakou hudbu! Vždyť ji složil sám Dmitrij Šostakovič.

Jak jsem málem zachránila svět neděle 7. březen, 2021 / 0 komentářů

Už to skoro bylo.

Sedám si do vlaku a čekám, až se rozjedeme. Děsně se nudím. Čumím do mobilu. Periferním viděním zaregistruji, že jakási paní na sedačku vedle mě pokládá batoh a beze slova odchází. Asi na záchod nebo kdo ví kam. Co je mi po ní. Chce se mi spát.

Vtom mě z klimbání vytrhne pohyb. Jakýsi chlap, starý, zarostlý, vyhlížející lehce ošuntěle, přichází k sedačce a pomalým, nenápadným pohybem bere batoh a jme se s ním odcházet. Vystřelím jak šíp. Intuitivně. Okamžitě.

"Pane! To není váš batoh!!" zakřičím na něj. Celý vagon se otáčí. Chlap zírá, nechápe. "Ten batoh sem odložila paní! Vraťte ho na místo!" Poprask. Někdo volá průvodčího. Chlap koulí vyjeveně očima, úplně oněměl. Celý vlak čumí jak na biograf. Chybí už jen popcorn. Přibíhá průvodčí. Než ale stačí cokoli říct, přichází žena. "To je ona!" poznávám majitelku batohu. "Paní, tenhle chlap vám bere batoh!" hlásím jí.

Ženská vejrá na mě, na chlapa, pusu dokořán, nevěří. "Ale... to je můj manžel!" povídá.

Zástava srdce. Ztráta dechu. Klinická smrt.

"Já... já... já se vám strašně..." leze ze mě.

Ženská bere chlapa za ruku. "Ježíšmarjá pojď vocaď!" a táhne ho do vedlejšího vagónu.

Průvodčí se picne do čela a odchází, hlavou se mu honí něco v tom smyslu, že je na dráze už dvacet let, ale takové exportní vemeno jako jsem já ještě neviděl.

"Já... jsem myslela... totiž... ta paní sem položila batoh a ten pán..." snažím se vysvětlovat divákům céčkové komedie, proč jsem začala jančit jak jelito. Přítomným divákům cukají koutky a raději se zahledí do mobilů taktně předstírajíce, že nic neviděli. Někteří se na mě dívají soucitně. Hanba mi kroutí nohy. Běžím do vedlejšího vagonu. Musím se přece omluvit!

"Krucinál, zase vy??" vyštěkne chlap když mě zří.

"Já... já se vám strašně omlouvám! Já viděla, jak tam vaše paní pokládá batoh, a vy jste ho bral... a já myslela... já nevěděla, že jste manželé! Prosím, odpusťte mi!"

"Odpouštíme vám!" vece paní. "Ale prosím vás, už vypadněte!"

Potupně couvám zpátky do dveří. Tak a mám to. Zase jsem jednou chtěla zachránit svět. To mám z toho, že jsem taková bdělá soudružka. Příště ten batoh nechám radši ukrást než tohle! Však taky co je mi po cizích věcech, když si je lidi nehlídaj.

Jdu uličkou hanby, lidi na mě čučí a v duchu se hihňají. Padám do sedačky, dělám, že tu nejsem.

Ale pak si vzpomenu na svého otce. Kolikrát ho ve vlaku okradli. Hodinky, peněženku, bundu, i celou výplatu mu ukradli. Co by on dal aspoň jednou za takovou bdělou soudružku, která by včas začala ječet.

Ne ne, zhluboka si povzdechnu. Je to špatný. Jestli tohle zažiju ještě jednou, budu muset udělat znova to samý. Jenom, Bože, prosím, abych u toho nepotkala zase tyhle dva.