Domů » Zápisník » 2021 » leden

Zimní příhody pondělí 18. leden, 2021 / 2 komentáře

V půl deváté ráno nasedám na kolo a jedu do práce. Na to, abych šla pěšky, je už příliš pozdě, ale na kole tam budu s předstihem. Pojedu pomalu a před náledím budu slézat, přeci jen vezu na zádech housle. Vyjíždím.

Už dlouho nebylo ve městě tolik sněhu. Pamatuji z dětství, jak jsme mívali u baráku službu a můj bratr chodil ráno odhrnovat sníh. Když sněžilo celou noc, musel vstát někdy i uprostřed noci, protože ráno by to už neodhrnul. Někdy dokonce musel přijet děda s frézou. Ale takové zimy už nejsou ani na Vysočině, natož v Plzni. Tady se dá celoročně jezdit na silničním kole. Nic divného.

Jedu pomaličku. Chodníky jsou rozesolené, místy namrzlé, místy nasněžené. Najíždím na cyklostezku a před sebou vidím ostrov náledí. Pomalu slézám z kola, jak jsem si slíbila. Už se dotýkám špičkou boty země, když najednou - ŠVIH!! Po zádech letím na zem a kolo na mě. ÁÁÁÁÁ! Do háje! Moje housle!! Sletěla jsem přímo na ně!

Když se lidé vybourají a sešrotují auto, říkají často: hlavně že se mi nic nestalo. Ale já bych si radši zlomila nohu, než abych rozsekala housle. Kolega muzikant se po bouračce probudil z kómatu a jeho první otázka byla, zda se jeho hudebnímu nástroji nic nestalo. Když mu řekli, že nátroj přežil bez úhony, ale on že má polámaná žebra a auto na odpis, odpověděl: "Tak to se mi ulevilo!" Já mu tak rozumím! Posvátná úcta k nástroji, který je pro vás obživou i kusem vaší duše. To může pochopit jen muzikant.

Sbírám se ze země a zběžně kontroluji futrál. Není proražený, ale to není žádná záruka. Už jsem viděla spoustu rozflákaných nástrojů a na futrálech sotva škrábanec. Ale teď sněží, vytahovat housle tady u benzínky nebudu. Musí to počkat do práce. Sbírám se a chvátám směrem ku zaměstnavateli. Kolo radši vedu.

Když jsem byla malá, záviděla jsem spolužákům, co do školy dojížděli na kole. Připadali mi drsní a samostatní. Taky jsem chtěla dojíždět na kole a být drsná a samostatná. Ale já bydlela nejblíž od školy ze všech děcek. Cesta mi trvala tři minuty. Kdybych to jezdila na kole, byla bych prostě směšná. Dojíždět na kole do školy či do práce má úplně jiného ducha, než si jezdit jen tak sportovně. Má to v sobě punc nevyhnutelnosti, nemožnosti volby. Je to styl života, ne móda. Alespoň tak jsem to v té době vnímala. Tehdy jsem ještě nevěděla, že není o co stát.

Ledovka v Praze 2014 - zdroj: WikipedieNaposledy jsem si takhle namlátila na ledě před šesti lety. Ale to bylo náledí, jaké nikdo nepamatoval. Tehdy jsem bydlela v Praze. Přes noc namrzly troleje v celém městě a ráno nevyjela jediná tramvaj. Vyšla jsem z domu a vydala se do práce pěšky. V ulicích stály stametrové kolony prázdných tramvají. Karlovo náměstí se proměnilo v jedno obrovské depo. Trakční dráty byly obalené skelnou krustou, z okapů domů visely střechýle jak píšťaly varhan. Větve stromů obtěžkané křišťálovou polevou ustrnuly svěšené k zemi a zlověstně praskaly. A všude slavnostní ticho. Taky jsem tenkrát nesla na zádech housle a taky se o ně bála víc než o sebe. Chodníky byly jak obří kluziště. Šla jsem Ječnou ulicí a zbaběle se chytala za parapety oken činžovních domů neschopna udělat krok. Ale marno platno, ujela mi noha a už jsem jela na futrálu jak na sáňkách. Až tehdy jsem si všimla, že ta ulice je vlastně z kopce. A docela dost. Nezadržitelně jsem se řítila Ječnou a zastavila se až na křižovatce o zaparkované auto. Jinak bych jela asi až k Vltavě. Do práce jsem pak šla po čtyřech. Takové to bylo tenkrát náledí.

A pak si pamatuji ještě jednu pořádnou ledovku. Jeli jsme tehdy z Čerchova, nejvyššího kopce v Českém lese. Náš šofér Vláďa se rozhodl sjet dolů zkratkou, cestou, kterou dobře znal. Zasněžená silnice byla uježděná a neposypaná, k tomu dost z kopce. Vláďa jel opatrně a auto měl pod kontrolou. Ne však paní, která dole v zatáčce udělala svou felicií hodiny a zablokovala cestu všem. Uvízli jsme v koloně asi osmi aut. Vylezli jsme z auta a obhlíželi situaci. Paní uvízla zadkem auta ve škarpě a předkem zůstala na silnici. Dalo se z toho vyjet bez vytahování lanem. Jenže když šlápla na plyn, felicie s pohonem na přední kola zahrabala na ledovce a nehnula se ani o píď. Auto ryčelo, kola se kroutila. A nic. Kdyby někdo přijel se štěrkem, nasypaly by se jí pod kola dvě lopaty a paní by vyjela zpátky na vozovku. Ale kde teď vzít štěrk?

Nervózní Němec v černém bavoráku se nás zeptal, co se děje. Vysvětlili jsme mu situaci. On sám zůstal viset v koloně za námi. "A proč nezavoláte hasiče, aby přijeli a posypali silnici?" horlil se, jako by byl jediný, koho napadl tak spásný nápad. "Už je dole volali. Silnice se prý v zimě neudržuje, takže bychom jim museli výjezd zaplatit." Němec se rozčílil. "Jak je u vás možné, že když zavoláte hasiče, tak nepřijedou?? Das ist schrecklich!!!" Smějeme se. "Když jim ten výjezd zaplatíte, tak přijedou," říkáme mírně. "Já že mám platit vaše hasiče?? Schande! Tschechische Bordell!!" Němec nazuřeně sedl do auta. Nastartoval motor svého nablýskaného bavoráku a zařadil zpátečku směrem do kopce. Stál poslední v koloně, teoreticky mohl vycouvat. Motor řval, kola se protáčela. Vyjel snad deset centimetrů. To už jsme se řezali smíchy. No jo, sranda tu je. Ale jak se teda odsud dostanem?

Vláďu napadlo posypat silnici sněhem. Žádná sláva, ale furt lepší než tu jen tak stát a čumět. Vytáhl z kufru lopatku a začal ze škarpy nahazovat silnici. A hle - ! Pod sněhem vedle silnice vyhrabal šotolinu, na niž se pokládá asfalt. "Štěěěěrk!!" křičeli jsme a ostatní řidiči hned zbystřili. A zatímco Němec dál ryčel koly bavoráku, Češi, vyškolení ze starých škodovek, vytáhli z kufrů lopaty a začali nahazovat silnici šotolinou z pangejtu. Chlapi dole zatlačili paní, ta se chytla na štěrku a vyjela ze závěje. A jelo se dál.

No jo, ale co ty housle?

Přibíhám do ladírny zmrzlá a s natlučeným kolenem. Rychle stahuji reflexní potah a otevírám futrál. Vteřina pravdy. A -

Přežily!

Strašná úleva. Brnkám pro kontrolu o struny. Ani se moc nerozladily. Housle moje, vy se mnou zkusíte! rozplývám se samou radostí, že to dřevo žije. Moje natlučené koleno žárlí. Jeho nikdo nepolituje. Mám silonky rozervané na cáry. A to jsem je ještě ráno zašívala. Čert je vem.

Jdu chodbou, nesu si kafe z automatu. Sedám si ke kolegům a brk... kafe je rozlité na zemi. Kolegové se mi smějí, že jsem tele. To tedy jsem. "Mám dneska blbej den," vysvětluji, "ráno jsem se vymlátila na kole s houslema a rozervala jsem silonky."

"Co? Na kole?? Teď v zimě? Ty seš fakt magor." Kolega si ťuká na čelo. "A ještě se vybourá!"

Usmívám se. "To víš, kdo nebourá, jezdí pod svoje možnosti."

Zítra jdu ale do práce radši pěšky.

Jinovatka na StudnicíchStudnice u Nového Města na MoravěZima na VysočiněNámrazová stanice Studnice



Tříkrálový koncert středa 6. leden, 2021 / 0 komentářů

Online koncert ze země krále Miroslava

* * *

Tento koncert měl být součástí vánočního programu našeho plzeňského divadla, ale ze známých důvodů se jeho veřejná produkce nekonala. Nahráli jsme proto část koncertu na záznam, abychom vás mohli potěšit hudbou i v tomto bezkulturním období.

Vždycky jsem si myslela, že hudba je v tomto světě něčím samozřejmým, všedním. Mýlila jsem se. Hudba je vzácná.

Jsem vděčná, že na světě existuje hudba.

* * *

Na Youtubu najdete i další naše videa.

Hezký poslech.


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace