Domů » Zápisník » 2021 » prosinec

Hovínková administrativa sobota 11. prosinec, 2021 / 0 komentářů

Radovánky s Radovanem

Na jídelním stole leží kojenecká váha. 3,01, hlásí Joe a pečlivým písmem údaj zapisuje do notesu.

Za oknem se sype sníh, bez ustání, už několik dní. Každý den dítě zvážíte a zapíšete váhový přírůstek, řekla paní doktorka. A tadyhle do kolonky uděláte čárku za každé kakání a čůrání. Joe píše další čárku. Chovám dítě, trpělivě, nekonečně. Dívám se z okna. Když člověk dojde absolutního vnitřního klidu, může slyšet, jak sněží.

3,08, ozývá se z obýváku hlášení. Co myslíš? Je to málo nebo moc?

Miminko pláče. Přebalit, nakrmit, pochovat. Koupelna je zaskladněná plenkami. Všude se teď válí plíny v různém stadiu ušpinění. Kuchyň nikdo nestíhá uklidit. Takhle to tady teď bude vypadat rok, nebo možná už furt.

Díváme se na něj jako na panenku. Ten je tak krásný! Komu myslíš, že je podobný? Koukej, on má chlupaté uši! To má po tobě, říkám. Joe má chlupatá ušiska jako hobit a je na ně pyšný. A ten nos, vidíš? Ten je můj! chlubím se. Můj velký bambulatý nos. Celý život ho nemám ráda, ve škole se mi za něj smáli. Poprvé v životě se mi líbí můj nos. Na mém synovi.

3,12. K tomu hned ráno čárka do každé kolonky. Joe pečlivě vede hovínkovou administrativu. Za týden by měl prý podle norem přibrat 150 - 200 gramů, hlásí. To už má skoro splněný.

Přebalit, nakrmit, pochovat. Z plenky zahřmí mocné uprdnutí. No ty jsi šikovný chlapeček, vidíš, jaký máš krásný prdíky! chválí maminka. Zpod Joeho peřiny se ozve prd. Čuně! povídám. Miláčku, já ti chtěl taky udělat radost...

Dítě kňourá. Zkus mu něco zahrát, Joe na mě. Myslíš, že by mohl být muzikální? Brnkám na kytaru Hallelujah od Cohena. Dítě kňourá. But you don’t really care for music, do you? Asi bude spíš technickej typ po tobě.

Venku chumelí, sněhová peřina nabývá na objemu, sceluje zem a zahlazuje všechny nerovnosti světa. Já na chvíli vyvětrám, otevírá okno Joe. Dívám se ven, houpu, uspávám. Ty poslyš, co jsme vlastně dělali loni touhle dobou? ptám se. Krčíme rameny. Listuji fotkami v telefonu. Na snímku stojíme po pas ve sněhu a drsníme jakousi skálu, mrzne, sněží. No jo, na Vysočině jsme byli. Zimní vandr. To bylo hezký. Tak už to okno zavři, ať nenastydnem.

Tak jde čas.



Madona středa 8. prosinec, 2021 / 0 komentářů

Z deníku těhotné ženské

srpen 2021

Nemůžu se na sebe ani podívat. Když se vidím v zrcadle, je mi ze mě úplně zle. Jsem oteklá, umaštěná, oplácaná gravidní buchta. Mám celulitidu, svrab po celém těle a potím se jak vrata od chlíva. Když jedu autem, skoro vždycky se pobliju. Nevyjedu žádný kopec, všude musím tlačit kolo. Co jsem dřív jezdila na čtyřku, to teď nevyhekám ani na jedničku. Smrdím si. Stačí, abych viděla svůj odraz někde ve vitríně obchodu nebo ve skle autobusové zastávky a zvedne se mi ze mě žaludek. "Ty jsi můj cvalda," tulí se ke mně láskyplně Joe. Má pravdu. Zadek mám snad dvojnásobný. Jsem v šestém měsíci. Boha. Jak budu asi vypadat v devátém?

"Máš ze sebe úplně zbtečný mindráky," utěšuje mě Joe, "vždyť jsi krásná." Jsem krásnej cvalda. Ovšem to je na mně úplně nejhorší, že jsem chodící hromada komplexů. Bojím se, že Joeho těmi svými kecy otrávím. Mám největší mindrák z toho, jak jsem zamindrákovaná. Jsem absolutně přesvědčena, že musím vyzařovat přímo děsivé fluidum znechucenosti a zdeptanosti.

"Minulé úterý jsem tě viděla ve městě, jak jsi vedla kolo," říká mi kolegyně. "Ty sis mě nevšimla, ale já tebe jo. Tobě to bříško tak sluší! Vypadala jsi jako úplná bohyně!"

Vstaly mi vlasy hrůzou. "Bohyně?" nechápu.

"No jo, ty máš kolem sebe úplnou auru! Z tebe vyzařuje nějaká ohromná síla, mateřská pýcha nebo co, vědomí, že v sobě neseš nový život. Ty jsi úplně jako madona!"

Snažím se rozpomenout, co jsem dělala minulé úterý. Vedla jsem kolo po městě. Kam jsem to jenom šla? A jak jsem se asi mohla tvářit?

Už vím. Šla jsem zrovna do lékárny pro mast na hemoroidy. A hrozně jsem spěchala někam za roh, aby mě nikdo neviděl, jak se šprábu na prdeli.

Madona.

Tak jo no.



Náladová pátek 3. prosinec, 2021 / 0 komentářů

Z deníku těhotné ženské

neděle 4/4/2021

"Příznaky! Já nemám vůbec žádné příznaky!" chodím po bytě a lamentuji, rukama zbědovaně rozhazuji. "Vůbec nic! Ani náznak. Určitě je se mnou něco špatně!"

Joe zvedá oči v sloup a ostentativně dává najevo, jak je jeho veličenstvo blahosklonné s takovými vyšinutými magory, jako jsem já. "Máš příznaků až až. I kdybych to o tobě nevěděl, tak bych to z tebe už dávno vyčetl. Jsi přecitlivělá, náladová..."

"Já že jsem náladová?? Cože´s to řek´? Dělej, zopakuj to!! Řekni mi to do očí!"

Joe je cynik. Nemá pro moje trápení pochopení. Už je to několik týdnů a já nemám žádné příznaky. Není mi blbě, nic mě nebolí. Nesvíjím se ve smrtelných křečích. Neumírám. Se mnou je prostě něco špatně.

Zalézám do zákrytu stran Joeho káravých pohledů. Tohle se musí vyšetřit. Joe mé problémy povrchně bagatelizuje. On jednoznačně nerozumí mému stavu. Pár vteřin a je jasno. Všechno je v pořádku. Trochu se mi ulevilo.

"Tak jsem si pro jistotu udělala test a je to dobrý. Dvě čárky."

"Co? Kolikátej test už sis dělala?"

"Zatím třetí. Už mám jen jeden. Potřebuju je nutně přikoupit. Nezašel bys mi prosím hned teď do lékárny a nekoupil tak deset těhotenských testů?"

Joe zděšen valí bulvy. "Ty jsi fakt magor."

Chodím po bytě. Nemůžu dýchat. Sahám si na krk. "Ježíšmarjá, já mám tep sto třicet! Vždyť se mnou to každou vteřinu šlehne! Infarkt! Já budu mít infarkt! Volej doktora! Ne, volej kněze!!" hýkám dýchavičně.

Namísto toho, aby mi otrlec Joe dával první pomoc, držel mě za ruku a soucitně mi pomáhal s odchodem z tohoto světa, válí se v posteli u kompu a předstírá, že nejsem.

"A mně ti je tak blbě, já snad hodím šavli! Boha, co je to za smrad? Co to ti sousedi dole zase vařej? Kočky na česneku asi. Fuj, já se snad pobliju!!"

Padnu do postele. Srdce mi bouchá o hruď, div že ji neproboří. Jsem úplně na kaši. Hrozná únava. Dneska jsem spala už dvakrát a už jsem zase ospalá.

"Ty, já mám zas na něco chuť. To je strašný, vždyť já žeru jak prokopnutá! S takovouhle tady budem za chvíli bourat futra."

Hroutím se na židli, omdlívám, smrt na mě jde. "Mě tak strašně bolí břicho! To jsou určitě potratový křeče."

"Kde´s to sebrala?"

"To psali na emiminu."

Joe se dívá vrahounsky. Zdá se, že mě nenávidí. Ale on je surovec a bezcita. Místo srdce má studený kámen. Nemá se mnou žádný soucit. Nechápe mě. Jsem na celém světě tak strašně sama. Jako osamělý sibiřský poutník. Jdu sama pustým širým světem a všichni, a všechno je strašlivě daleko. A nikdo, nikdo mi nerozumí. Každej tu černou káru svou si táhne sám... Chce se mi brečet.

"Ty jo, to je divný," hodnotím vědecky, "já nemám žádný příznaky. Fakt nic! V tom něco vězí. Se mnou je něco špatně! Rychle, potřebuju těhotenský test!"



Radovan se raduje čtvrtek 2. prosinec, 2021 / 0 komentářů

Radovan se raduje a je na světě rád

Nezapomenu, jak mi ho poprvé položili na břicho. Ještě neměl přestřihlou pupeční šňůru a byl celý od krve. Cítila jsem jeho teplo a bouchání jeho srdíčka. Buch buch. Jako cval koníka. Bože, já mám syna! Ten náhlý příval lásky a štěstí mě málem zabil. Člověk to tak nějak ví, že mateřská láska je ze všech nejsilnější. Aspoň tedy ti, co ji znají, to tvrdí, a ti, co ji neznají, si netroufají o tom pochybovat. A přece ta síla člověka překvapí. Sestra vypisuje papíry. Narození: 24/11. Nejdůležitější datum mého života. Váha tři kila, 47 centimetrů. Jméno: Radovan. Dáme ti s tátou radost do vínku. Radovan se raduje a je na světě rád.


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace