Domů » Zápisník » 2021 » srpen

Rekonstrukce V. - Sedlina středa 18. srpen, 2021 / 0 komentářů

Betonový logr kam se člověk podívá

Několik minut stojím na chodbě před naším bytem a čekám, až se aspoň na chvíli utiší ryk vrtacího kladiva. Strašný kravál. Snad jen někde v žulových lomech by mohl být ještě větší hluk, ale pochybuji, že o moc. Je ticho. Vcházím dovnitř.

Odkudsi z hloubi chodby se stěží dere světlo, halí se v hustém oblaku prachu a dává jen náznakem tušit, že venku je snad den. Dusím se. Je to jako inhalovat popel. Matně si vybavuji závan našeho starého domova. Dýchal starým linoleem, umakartovými skříněmi a jakousi bytovou starobou. Linoleum i skříně jsou pryč. Ještě chvíli si tu vůni budu pamatovat, než ji navždy zapomenu.

Mladý elektrikář je celý pocukrovaný betonovým práškem. Vlasy má úplně bílé. Žertem mu říkám, že není poznat, jestli mu je dvacet nebo sedmdesát. On mi zcela vážně říká, že pro mě tohle prostředí není vhodné. Odpovídám, že on v tom pracuje celý den, bez ochranných sluchátek a bez brýlí, tak mě pár minut nezabije. Nechává mě být.

Vcházím do místnosti. Ve zdech jsou vyrubané díry, všude jsou hromady suti. Pod nohama mi zakřupe tříštivým sklovatým zvukem. Naše kachličky. Koupelna, kuchyň, tři obytné místnosti. Celý náš byt je tu sesypaný do jednoho sejpu trosek a střepů. Tohle byl náš obývák. A tady, jak se válí ten chuchvalec vytrhaných kabelů, jsme s Joem seděli na zemi a kreslili prstem po mapách Karpat, snili a plánovali. Pod oknem stojí kontejner na suť. Kusy našeho bytu do něj z výšky padají a mísí se se sutinami jiných bytů. Nikdo už nerozezná, co je naše a co cizí.

Bude to všechno krásné a nové. Čtyři roky jsme na to šetřili. V koupelně budou bílé a vínově červené obkladačky, v kuchyni moderní rohová linka na míru. Konečně už nevytopíme sousedy vypadlou hadicí z vany, vývod z pračky bude do zdi. A nejhezčí ze všeho budou dvoukřídlé pouzdrové dveře do obýváku. Budou zlatým hřebem celého bytu. Drahokamem zasazeným do čela královské koruny. Náš byt bude konečně hezký a obyvatelný. Ne jako ten vybydlený socialistický skanzen předtím.

A cožpak jsme tu nebyli šťastní? Což se nedá prožít hezký život i ve starém bytě?

Židle je celá pokrytá souvislou sedlinou betonového prachu. Bourací kladivo spouští zemětřesení. Sedám si doprostřed místnosti, kde bývaly matrace, a koukám do zdi. Do vlasů mi sedá bílý prach, kalně, popelavě, až není poznat, jestli je mi dvacet nebo sedmdesát.



Rekonstrukce IV. - Diskokoule sobota 14. srpen, 2021 / 0 komentářů

Zvoní elektrikář. "Já s váma budu asi trochu bojovat," říká mi hned ve dveřích a já nechápu proč. Já přeci nechci s nikým bojovat, a už vůbec ne s člověkem, který tomu rozumí. Proto přeci platím odborníka, aby mi řekl, jak je nejlepší věci udělat.

Hned na úvod mi řekne, že je třeba přizdít příčku v kuchyni. "Nedá se nic dělat, ta stěna je strašně tenká, to bychom vám ji celou rozmlátili." Při pohledu na popraskanou betonovou příčku nemám žádné zvláštní připomínky. Vícepráci za několik tisíc odkývu úplně bez boje.

"A tady se bude muset udělat sádrokartonová příčka," vede mě elektrikář na záchod. Sádrokartonové příčky vyloženě nesnáším. "Kvůli rozvaděči," zdůvodňuje, "budete to mít o dost levnější, než když to budu sekat do panelu." Nakonec mě přesvědčuje slibem, že tam nebude snížený podhled, ale příčka se narazí rovnou na strop. Budiž, ať je po vašem.

Pan elektrikář brzy pochopí, že se mnou je domluva snadná. Nejsem bojové plemeno. Všechno, na čem mu záleží, mu u mě projde. Vícepráce za pár desítek tisíc mu odkývu tak samozřejmě, jak na to vůbec není zvyklý.

"Jaký tu chcete mít světlo?" ptá se mě v kuchyni.

"Počkejte, já vám ho ukážu." Běžím do obýváku. V ruce nesu velký kulatý širm z lisovaného skla. Říkáme mu familiárně diskokoule. Je to svítidlo ještě z původního vybavení bytu. Osmdesátá léta. Schovala jsem si ho před demoliční firmou. Vybavuji si, jak jsem říkala, že se ze všeho nejvíc těším, až z bytu poletí tenhle lustr. Strašně mě rozčiloval. Kabel byl příliš dlouhý a pokaždé, když kolem lustru prošel Joe, jebnul do něj hlavou. Taky jsme kvůli němu nemohli otevřít okno. Jenže když jsme ho konečně měli vyhodit, zželelo se nám ho tak moc, že se nám začal líbit. Byl členem domácnosti. Měl totiž jméno. Diskokoule. Jakmile dáte věcem jméno, nikdy už je nevyhodíte.

"Coožeee??? Tenhle bolševickej hnus?" zděsí se elektrikář při pohledu na lustr tak, že to s ním málem šlehne.

"Hnus? Proč?" koulím nevinnýma očima. "Víte my... jsme na to světlo zvyklí. Myslím, že by tu mělo zůstat něco starého. Jakože trochu z nostalgie a trochu z pověrčivosti, jestli mě chápete..."

Elektrikář listuje v naší dokumentaci. Dívá se na celkový rozpočet rekonstrukce. Obludná částka. Úplně astronomická. "Chcete mi říct, že utratíte za rekonstrukci takový šílený prachy, a necháte si tu tuhle ohavnou socialistickou kouli?"

Ohavnou socialistickou kouli. To je právě to. Jsem první porevoluční generace. Nezažila jsem éru, kdy nebylo jiných svítidel než ohavných socialistických koulí. Tohle světlo mi neničilo život čtyřicet let a já si ho nespojuji s žádnou tyranskou krutovládou. Dívám se na obyčejné světlo. Neozařuje mě aurou zla. Pro mě je to jen skleněná baňka na žárovku. Pravda, je to trochu ošklivé svítidlo. Vlastně ani ne trochu. Spíš dost. Ale já mám tak nějak slabost pro ošklivé věci. To, co se nikomu nelíbí, co všichni esteticky zatracují, v tom já nacházím zvláštní zalíbení. Je to zřejmě nějaký zvláštní druh obsese. Hledat krásu tam, kde ji nikdo nevidí. Vidět něco, co neexistuje. Hodnotu, která není. Vždycky se mi líbil funkcionalismus. Je to styl, který si na nic nehraje. Nechce se lacině zalíbit, není úlisný a esteticky podlézavý. Má jediný cíl - sloužit svému účelu. Je hnusný a vůbec se za to nestydí. Jako tohle světlo.

"Pane elektrikáři, prosím, až budete demontovat tu objímku, mohl byste mi ji schovat do obýváku?"

Elektrikář vytřeští oči. "Jakže?? Vy to fakt myslíte vážně? Madam, mějte rozum a vyhoďte ten komunistickej bordel!!"

"Nevyhodím. My ten lustr máme s manželem rádi."

Vidím mu to na očích. Myslí si o mně, že jsem úchyl. Má mě za fetišistu bytového socialismu, perverzního milovníka nejhoršího retra všech dob. Teď teprve přichází ten boj, který elektrikář od začátku předpovídal. Ne kvůli rozpočtu, ne kvůli předimenzovaným stavebním požadavkům. Ale kvůli ošklivému světlu do kuchyně. Tohle není boj se mnou. Je to boj s Husákem. Vyřizování osobních účtů. Tím hůř pro mě.

"Tak jo, jak si přejete!" ustupuje nakonec elektrikář. "Chcete tu mít hnusnej lustr, tak ho tu mějte." Usmívám se. Stejně nemohl vyhrát. Náš zákazník, náš pán.

O tři dny později přicházím do bytu zkontrolovat dělníky. Vrtají, frézují, sekají panely. Skvělá práce. Jen armaturu k diskokouli nějak nemůžu najít. "Pánové, kam jste nám dali tu objímku od světla v kuchyni?"

Chlapi se po sobě dívají. "Tu od té koule?" diví se. "Šéf říkal, že ji máme vyhodit."

...

Je sobota, dělníci dnes nepracují. Vkrádáme se s Joem do našeho bytu jako dva zloději. Tady někde na balkoně byl velký pytel se starou elektroinstalací. Musí to v něm být. Chvilka hrabání a hle - kabelová tyč od lustru je na světě. A s ní i několik patic na naše staré skleněné baňky z koupelny a záchoda. Vytahujeme je z pytle a úkladně vše vracíme do původního stavu. Nikdo nepozná, že něco zmizelo.

Chachá! Já ti dám, vyhazovat nám naši hnusnou bolševickou diskokouli, ty hade. A osobně si dohlídnu na to, jak nám ji budeš montovat! Chtěl jsi boj, máš ho mít.



Rekonstrukce III. - Záloha pátek 13. srpen, 2021 / 3 komentáře

Prachy budou, my nebudem.

Platíme zálohy na rekonstrukci bytu. Tři faktury, celkem asi 400 000 korun. Strašná pálka. Vypisujeme čísla účtu, variabilní symboly, konstantní symboly... hlavně nikde neudělat chybu. Čteme smlouvu, každý zvlášť. Pracovnice z firmy se mnou smlovu četla už dopoledne a fixem mi označila číslo účtu, takže stačí jen opsat to, co je obtaženo křiklavě žlutým zvýrazňovačem. Pečlivě to přepisujeme a oba dvakrát kontrolujeme. Nikdy v životě jsme neudělali chybu v zadání platební transakce. Vždy jsme byli tak pečliví, jako jsme právě dnes.

Poslední faktura je zaplacena. Jsme lehčí o naše společné úspory za posledních pět let. Užuž se zvedáme od počítače. Když najednou si Joe všimne. Číslo účtu ve smlouvě bylo zalomeno ve dvou řádcích a my ho opsali bez předčíslí.

Ten moment, kdy si uvědomíte, že jste poslali skoro půl milionu na špatné číslo účtu...


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace