Nová sezóna neděle 25. srpen, 2024 / 0 komentářů

přemotivovaný text z cvičení Dalibora

Začíná nová sezóna, a tak jsem dnes jela do divadla cvičit. Na pultě jsem měla operu Dalibor, kterou jsem nikdy nehrála, četla jsem ji, a to je vždycky dřina.

Poslouchala jsem nahrávku, přehrávala, psala prstoklady, cvičila, učila se. V hlavě mi naskakovaly známé melodie i útržky libreta, které si pamatuji z doby, kdy jsem přepisovala celé libreto na wikipedii. Tahle počáteční fáze studia opery je vždycky nejnáročnější.

Po chvíli hraní jsem si uvědomila, že jsem se vlastně celé léto těšila, až tenhle kus začnu cvičit. A jakkoli jsem se snažila nenechat se unést a zachovat v sobě profesní rutinu, čím dál tím víc mě cvičení bavilo. Znovu a znovu jsem si hrála árie, které mám ráda, i technické části, které jsem se právě naučila a líbilo se mi je umět, hrála jsem pořád dokola totéž, už ne proto, že bych se učila, ale čistě pro radost z hraní. A najednou, v té nezvykle přemotivované chvíli, mě napadla zvláštní reminiscence.

Když mi bylo pět let, hrála jsem pro své ideály. Pro krásné melodie, které jsem si chtěla zahrát, a pro sen, že jednou budu hrát v orchestru, jehož zvuk mě ohromoval. Později, když mi bylo patnáct, hrála jsem kvůli škole. Bez cvičení, bez studijní dřiny nebylo možno se dostat dál. Ve dvaceti jsem pak hrála pro své ambice, prestiž a profesní uznání, a později jsem hrála pro živobytí.

A dnes, když jsem cvičila Dalibora, se mě dotklo něco dávného. Cvičila jsem vybrané technické pasáže a nesmírně zaujata si představovala, že hraju v orchestru, a těšila se, až si tuto operu, kterou jsem vždycky jen poslouchala, zahraju poprvé na zkoušce.

Já mám tak skvělou práci! napadlo mě najednou s křišťálovou upřímností, když mi po čtyřech hodinách úmorného cvičení uvadaly ruce únavou. Vždyť já si můžu zahrát všechnu tu krásnou hudbu, kterou jsem tak ráda poslouchala. Nahrávky z mých starých kompaktních disků ožívají, jsou skutečné a já jsem v nich. Zproštěna všeho, co zatěžovalo můj sen, co se na něj nabalilo jako koule, dnes konečně hraju opět pro své ideály. Zmizely ambice i pocit povinnosti, a živobytí se stalo jen prostředkem, který to vše umožňuje. Zůstalo to nejcennější a nejprostší zároveň: touha po krásné hudbě.

Chtěla jsem jen říct… Mám opravdu ráda svoji práci. Jsem šťastný a vděčný člověk.