Křest knížky pondělí 3. listopad, 2025 / 2 komentáře

V plzeňském knihkupectví Megabooks jsme společně s mými přáteli knězem Petrem Hruškou a spisovatelem Honzou Urbanem uvítali moji knihu na trh. Křest byl spojen s autogramiádou a projekcí fotek, celkově se to povedlo, přišlo hodně lidí a vůbec to bylo moc fajn.

Tolik tedy mé oficiální prohlášení.

*

Ty budeš mít autogramiádu?? povídal mi kolega z práce. Cha cha! Ty a autogramiáda! Cha cha cha!! Smál se mi až se lámal a já dobře věděla proč.

Nedávno za mnou přišel s mojí knížkou a chtěl ji podepsat. Už tehdy jsem prokoukla jeho úsměšek. Snažila jsem se mu to rozmluvit. Hele, vždyť víš jak píšu... vymlouvala jsem se. On se ale nedal přesvědčit a odmítal knihu převzít nepodepsanou.

Objevila jsem v sobě nový stres. Podepisování mých knih.

Po deseti letech denního podepisování prezenčky v práci se z mého podpisu stal načmáraný šmodrchel, jakési Dob, Doblbl, prostě už se dávno neumím podepsat, když za mnou přijde tajemník s nějakým úředním lejstrem na podpis, obligátně mě sprdne, že to po mně nejde přečíst a že jsem mu zase počmárala tři kolonky.

Sedla jsem si k podpisu knížky pro kolegu a sotva jsem začala psát, hned mi ujela ruka. A mně v mysli vyvstala vzpomínka dávno šťastně zapomenutá.

Třetí třída, hodina češtiny, diktát. Sedím a soustředěně píšu, musím psát rychle, protože učitelka rychle diktuje, a tak mi plnicí pero plive kaňky, jsem vystresovaná a strašně snaživá, i když dopředu vím, jakou známku dostanu. Jedna lomeno pět. Jednička bude za pravopis a pětka za krasopis.

Až do páté třídy nás učitelka mučila dvojznámkami z diktátů, přičemž disciplínou krasopis ze všech nejradši frustrovala mě. Nenapsala jsem hrubku, ale to písmo! Velké, nahňácané, roztěkané, kličky přes tři řádky, písmena vypadala jinak než jak se učila psát.

Krasopis se mi navždy vyhnul obloukem. Cokoli napíšu, je to nahrabané, zašifrované, kromě mě to nepřečte skoro nikdo. Tuhle jsem vložila nějaké své poznámky do umělé inteligence a ta se mě zeptala, zda chci text nejdříve převést z azbuky do latinky.

Předávala jsem kolegovi podepsanou knížku s věnováním. Ten vyprsknul smíchy.

Sorry, povídám, mně ve slově kolegovi ujela ruka u gé a ve slově věnuje mi dopsala propiska.

Nezklamala jsem. Kolega se mi škodolibě usmál: Ty by sis na to podepisování knih měla pořídit razítko.

Ostatně mi to přijde jako docela dobrý nápad.

A vy jistě chápete, jak stresová událost je pro mě autogramiáda.

*

Knížka je pokřtěna, přátelé. Byl to moc hezký večer, děkuji všem, kdo přišli, zvláště pak Petru Hruškovi a Honzovi Urbanovi za milé slovo.

Dále díky Vlaďce Vajdové za pozvání a Tomáši Novotnému za záznam celé akce, který pro vás snad brzy bude nachystaný na youtubu.

A za fotky díky Milanovi Svobodovi.