Zajdalen na Čerchově středa 3. prosinec, 2025 / 1 komentář

erotická povídka, kterak si Zajíc a Kráva na výlet vyrazili

V pěti stech výškových metrech podzim skomírá v lehounkém mrholení, které se zdá předzvěstí sněžení. V unylé šedi listopadového dne ještě pichlavěji vyniká neonová záře bordelů. Procházíme spletí bizarního obchodního spektra, armáda sádrových trpaslíků sešikovaná podél autostrády nám ukazuje směr na hranice. Motáme se a bloudíme, hledáme cestu, co není.

Musíme dojít přesně na hranici a pak se vydat podél ní, upřesňuji nahlas náš záměr.

Guten tááág! pokyne zdravicí vysmátý Němec před benzínkou, ale já se oženu:

Nazdar!!

Kde si sakra ten Skopčák myslí, že je?

Scházíme do údolí podél tržnic s neurčitým zbožím. Někde tam by měla začínat hraniční stezka. Německá auta se blýskají u laciných českých marketů, vánoční zboží je tu pro Čechy drahota, pro Němce láce. Pracující lid se tu dělí dvěma. Ti, kteří mají na víc, pracují o sto metrů dál, za hranicí. Oboustranná tržní vychcanost.

Tak kde je tady nějaký hraniční patník?

Nacházíme rozbředlý močál s hnědou uhňácanou linií, snad jsou to stopy po komsi, kdo zde také ztratil směr i cíl. Jdeme v jeho směru vydávajíce se risku, že dojdeme jeho osudu.

Abych unikla z protivných myšlenek, které podněcuje mokrá čvachtavost kročejí, zapřádám hovor na téma mimo naši přítomnost.

Jaké bys chtěl být zvíře?

Pan kolega ani nerozmýšlí příliš dlouho, když odpoví: Kondor.

Ach, jak typické! pravím znuděně. Každý chlap si hned vybere největšího ptáka. Nebuď trapnej a vyber si něco jinýho.

Na chvíli se zamyslí. Tak kamzík.

Kamzík? já na to překvapeně. V mé hře budeš zajíc.

Cože? V jaké hře?

Bláto mlaská, cesta žádná a já vysvětluji: Hodlám napsat divadelní hru. Zvířátka v lese vedou orchestr. Bude to alegorie na české orchestrální prostředí. Má se to jmenovat Schůze a zvířátka na ní budou řešit podfinancovanost orchestru, nedostatek kvalifikované pracovní síly, neustálou kritiku ze strany vedení a současně jeho naprostou neschopnost. Absurdní drama. No a ty budeš zajíc.

Eh… proč bych zrovna já měl být postavou v takové divadelní hře?

Budeš tam mít důležitou vedlejší roli.

Jakže?? Vedlejší? Chm.

Budeš představitelem názorového prototypu s určitým zažitým vzorcem chování. Potřebuji tě tam. Jsi skvělý literární materiál!

Nechci být zajíc. Nejsem zajíc. A nejsem žádný literární materiál.

Ale jo, jsi. Zajíc skáče z práce do práce. Je úskočný, kličkuje. Zajíc je oportunista, sleduje své výhody, není to zvíře, co by se obětovalo pro celek.

Já že se neobětuju pro celek? Copak jsem Ti nevyhověl vždy, když jsem mohl?

Ale jo… jo vlastně…

Princezničko…

Bude to skvělá postava, věř mi! Zajíc je vychytralý. Spočítá si, jak moc je pro něj práce se zvířátky nevýhodná a odmítne vyšší závazek, čímž urazí vedoucí garnituru a veřejně zaujme postoj, že pro něj zaměstnání v orchestru představuje béčkový kšeft. A pak - kamzíka tam prostě nechci. Je příliš ušlechtilý.

A copak já nejsem…

Ale ano, jsi ušlechtilý! Jsi, opravdu jsi. Jsi nejušlechtilejší zajíc na světě. Jen prostě… Žádné ušlechtilé zvíře tam nepotřebuju. To není charakter, který by našel v orchestru uplatnění a docenění. Já tě prostě potřebuji jako zajíce. Kdybys byl dokonalý, byl bys pro vývoj děje naprosto jalový.

*

Šest set výškových metrů. Na polonahých stromech se chvějí poslední hrstky okoralého listí. Tmou denního světla jdeme jako dva zbloudilci, mluvíme i mlčíme, jdem vedle sebe i v zástupu, ztraceni v nekonečném proudu lesa, Českého lesa. Říkají, že tohle je poslední podzimní den, zítra už bude zima, ale je možné, že tam na podzim už nestihneme dojít.

Usadíme se na stavidle náhonu. V čiré průzračnosti zlatem se ředícího potoka se propisují na bahnité dno prchavé stíny vodoměrek mžikajících po hladině.

To musí být mizerný život, být vodoměrkou, vece pan Zajíc. Musí pořád skákat, aby se udržela na místě.

Řekla bych, že to pro ni není otravnější než pro nás mrkání.

Sledujeme jejich ustavičné těkání. Těk, těk, -

Náhodou, já jim závidím, povídám. Kdybych mohla mít nějakou superschopnost, vybrala bych si chození po vodě. Byla bych jako Ježíš. Šla bych přes oceán. Celý svět by mi byl pevninou a já bych po něm mohla chodit, nikdy bych se nebrodila bahnem.

To bych teda raději lítal. Jako kondor. A přes to bahno bych klidně přeletěl.

Pak se Zajíc zamyslí a zpříma na mě pohlédne.

Já bych chtěl být drak. Drak má princeznu.

*

Sedm set výškových metrů. Listí opadané, povětří syrové. Stoupáme výš a dál, nadmořskou výškou i časem, neboť podzim již skončil o padesát metrů níže a nyní je to předzimní bezčasí, v němž ustrnula míza stromů a krajina čeká v zadrženém nádechu na sníh, který nepřichází.

A jaké zvíře jsi v té hře ty? zeptá se náhle Zajíc.

Já jsem kráva.

Cože??? Proč?

Kráva jen cvičí na housle a drží hubu, ani nezabučí. Obětuje pro celek, protože čeká, že ji to někam vynese. Ale nevynese ji to nikam a nakonec z toho chcípne. Kráva je blbá. Kráva jsem já.

Ty přece nejsi kráva! Nechci abys byla. Proč nechceš být třeba laň? Byli bychom laň a kamzík. Byli bychom si stvořeni.

Nejsem laň, povídám pohrdlivě. Laň je mučednice, štvané zvíře. Je příliš krásná a ubohá. Z toho mi neplyne žádná vývojová analogie.

Ale já přece nemůžu mít rád krávu.

To chápu. Jenže já ti to říkám celou dobu, že pro tebe nejsem ta pravá.

*

Osm set metrů nad mořem. Přituhuje. Les je čím dál olysalejší a jeho řídkostí profukuje ledový vítr. Zubožená bříza svítí svou bílou nahotou v temnotě smrkové nadvlády, v níž ještě pronikavěji než jindy vyniká dvoubarevnost zimního světa. Šeří se a mrzne. Přitahuji si límec chabého svrchníku. Každou chvílí začne sněžit.

Co ty jsi za znamení? zeptám se vprostřed sdíleného mlčení, z úst se mi vznese zmrzlý obláček dechu jako komiksová bublina.

No, vlastně, já jsem zajíc. Podle horoskopu jsem zajíc.

Nekecej! Já to fakt trefila? Chacha! To jsem vůbec netušila!

Ale já prostě nejsem zajíc. Jsem nějak mezi. Já se cítím jako drak. Čemu se směješ?

Musím si přečíst erotický horoskop zajíce.

Erotický horoskop? To existuje? A co tam o mně píšou? Teda o drakovi.

Vytáhnu mobil a chvíli googlím, pak najdu jakýsi povrchní horoskopový pamflet:

Píšou, že zajíc je odpovědný, vytrvalý, věrný a otcovský muž, který své partnerce nabízí silné rámě. Své vášně dokonale ovládá, má výjimečnou výkonnost, mimořádně silnou sexualitu a je to…

Pche, to jsou kecy!

…nejlepší milenec ze všech.

No, tak to je ale pravda!

Vyprsknu.

Čemu se zase směješ?

Tobě, ty draku.

Ehm, jsem zajíc.

*

Devět set metrů nad mořem. Fouká a začíná mrznout. Tupé poryvy větru naráží na můj odhalený krk, zima mi zalézá pod kabát. Mezi krupkami ledového deště poletují pichlavé vločky. Jsme na rozhraní všeho, co je nám nyní kulisou: podzimu a zimy, dne a noci, deště a sněžení. A zem se zprošťuje vší barevné komplikovanosti, když se tisíce přechodových valérů podzimního lesa sceluje do jediných dvou barev zimy, bílé a černé.

Brr! To je zima! otřesu se a přetáhnu si rukávy svetru přes zaťaté pěsti.

Pan Zajíc v záchvěvu ochranitelského pudu uchopí moji zkřehlou ruku do své horké dlaně a strčí si ji do kapsy. Můžu tě nahoře zahřát, řekne. Je tam chata. Zalezeme do tepla…

Stoupáme výš ve svižném tempu, tma a zima nám šlapou na paty. V třeskutém mrazu - dva horké dechy. Pan Zajíc se zeptá:

A co říká erotický horoskop o krávě?

Strašné věci. Je dominantní, egoistická, umanutá, paličatá. Když není po jejím, je vzteklá. Je nezávislá, dělá si co chce. Krávu bys fakt nechtěl.

Ale princezničko, to na tebe přece vůbec nesedí… A pak, měj na mě ohled, já přece nemůžu být s krávou. Vždyť co by z toho bylo?

Dlouze se zamyslím, když najednou mě osvítí paprsek inspirace a vykřiknu: Zajdalen!

Cože? Co to je??

Pivoň čili zajdalen. Kříženec zajíce a krávy. Vypadá jak zajíc s rohama. Něco jako čupakabra.

Pan Zajíc se picne do čela. No to je teda výborný!

Teď jsi mě přivedl na skvělé vyústění mé hry! Poslouchej: V nátlaku na nedostatek pracovní síly poručí vedení orchestru zvířátkům, aby se rozmnožily. Bude to takový božský úkol, jakože milujte se a množte se. A tak se zajíc vrhne na krávu a vzejde z toho zajdalen. Neplodný mutant.

Ty jsi se úplně pomátla…

Říkala jsem ti, že jsem kráva. Šílená kráva.

*

1042 metrů. Stojíme na vrcholu Čerchova, chumelí. Z údolí hluboko pod námi vzlíná noc. Na dně obrozu září příhraniční bordely, neonová světélka se třpytí v údolí jako padlé hvězdy. Tak jsme spolu vystoupali až na vrchol, pane kolego. Nestihli jsme dojít na podzim, nestihli jsme dojít za světla. A přesto, možná, jsme tu právě akorát.

Jediný plamének rozžehnutého okna je tušit krbem a teplem. Necháme se jím přivábit jako dvě zpozdilé noční můry. V chatě je vlídno.

Zmrzlé ruce mi brání uchopit zip, soukám se ze svrchníku. Zajíc přiskočí a pomáhá mi z kabátu. Přitiskne si mě rameny k sobě, šíje mu horečnatě sálá. Sevře se mi srdce. Jsem polapená laň. Pak si mě otočí, vláčnou jako loutkovou panenku, a uchopí moje zkřehlé ruce do svých jako oříšek do skořápky. Dívá se na mě naléhavě a něco mi říká, aniž mluví. Chtěl bych tě chránit, krávo. Před zimou a před nepřítelem, před tebou samotnou. Ale řekne jen:

Ty přece nejsi dominantní.

A ve mně se láme vší kravská umanutost, když odpovím -

Nejsem. Já mám ráda, když mám pána.

Ilustrativní snímek ze Šumavy - foto: Mariana Majerčáková