Pahorky pro stonožky úterý 13. březen, 2018

Ideologicky převýchovný trek napříč Švihovskou vrchovinou

Vrcholy:

1. Velký Bítov - 713 m (GC1VKQV)
2. Bezí - 582 m (GC1VKQW)
3. Malý Bítov - 668 m (GC1VKQT)
4. Malá Doubrava - 719 m (GC2HMYP)
5. Doubrava - 727 m (GC2HMYN)
6. Kněžská hora - 555 m (GC2HMYT)
7. Bělýšov - 652 m (GC2HMYY)
8. Říčej - 697 m (GC2HMYR)
9. Valba - 664 m (GC2HMYQ)
10. Běleč - 712 (GC1VKQX)
11. Tuhošť - 601 m (GC1VKQR)
12. Stramchyně - 543 m (GC1VKQP)
13. Stříbrnice - 540 m (GC1VKQQ)

Geocaching: Pahorky pro stonožky (GC2HMYZ)

Jednou jsem doma řekla takovou nepěknou věc. Ba co víc, já řekla přímo tu nejhorší věc, jakou jsem vůbec mohla. Totiž, že se mi Plzeňsko zdá oproti jiným krajům poněkud obyčejné.

Snad jsem mohla dopadnout lépe, kdybych řekla, že je nehezké nebo přímo ošklivé. To jsou slova se silou výrazu, mající alespoň nějaké citové zabarvení. Ale já řekla obyčejné. To nejnudnější ze všech slov, emotivně sterilní a zcela bezobsažné, bez známek sebemenšího vnitřního pohnutí. Slovo šedé barvy a zvuku šustícího sáčku.

Jistě by mi to také prošlo, kdybych své moudré poznatky šířila na nějaké neutrální půdě. Pak by na mé drzé výroky účastníci dialogu znalecky přikyvovali a jednomyslně je schvalovali. Třeba takoví Olomoučtí by ihned zaplesali: "Tož, tak pěkné jak na našej Moravěnce to tam nemajó!" Nebo Východočeši: "Kdež, u nás v Oustí nad Vorlicej, tam je nejpěknějc." Nebo Pražáci: "Kde je Plzeň?"

Mírnější reakce by se mi zřejmě také dostalo, kdybych výsledky svého odborného výzkumu přednášela o pár let dříve. Buď by si je opozice vysvětlila mým telecím věkem a mizivými znalostmi o světě, nebo by bylo zcela oprávněně namítnuto, že Plzeňsko vůbec neznám, a tak do toho nemám co kafrat.

Ale já svůj nelítostný rozsudek umocnila těmi nejnevhodnějšími okolnostmi, za jakých se vůbec dal vynést. Takto neuvážlivě jsem mluvila na půdě Plzně přímo před bigotním Plzeňákem, jehož jsem si navíc vyvolila za svůj drahý protějšek. A co nejhůř - po dvou letech života v Plzni. Jak hanebné!

Protiútok byl mocný. Můj oponent se rozhodl mě utlouct argumenty metodou štěkajícího kulometu: ra-ta-ta-ta-ta, pršela na mě jeho slova v ostré, řízné brizanci, jež je vlastní radikalizovaným bojovníkům za vlast. Bylo mi sděleno, že za prvé: sprostý přivandrovalec, jako jsem já, nemá nárok soudit kraj, jenž ho hostí, a navíc žádný ekonomický migrant nemůže nikdy proniknout do podstaty krásy země, již si vyvolil domovem z čirého prospěchářství. Tím bylo zasaženo mé nejcitlivější místo, neboť jsem se do Plzně přestěhovala za prací a nikdy jsem se netajila tím, že bych byla ochotna jít kvůli zaměstnání kamkoli. Ve skutečnosti jsem si Plzeň nevybrala já, ona si vybrala mě.

Za druhé: omezuji se na procházky do práce a z práce a na výlety jezdím radši na Moravu, čímž se cíleně a systematicky vyhýbám hlubšímu poznání Plzeňska. Logicky tedy okolí města vůbec neznám, neboť mu věnuji prachmizernou pozornost. Navíc do blízkých vzdáleností od domova mířím převážně v zimním období, protože se mi nechce v krátkých dnech jezdit moc daleko, takže si odnáším krajinné obrazy v nejméně atraktivní podobě. A v zimě to stojí za prd všude.

Za třetí: když už se uráčím vytáhnout paty z baráku a jedu se do okolí Plzně podívat, tak většinou jako dobrovolnice na sbírání odpadků, tedy do těch nejzabordelenějších končin, kterým se každý normální člověk vyhýbá. Logicky je tedy můj obraz vnímání zdejších přírodních krás pokřiven hromadami odpadků, černých skládek a smrdutého eklu, který vyhledávám častěji než procházky po luzných hvozdech.

A za poslední: já tomu zkrátka vůbec nemůžu rozumět.

Na základě výše uvedeného jsem byla prohlášena za místopisně negramotné pako a zbavena svéprávnosti ve věci posuzování krás Plzeňského kraje.
Tak. A mám to.

"Mistře Jane, odvolej!" připomnělo mi mé moudřejší já, jak bych mohla dopadnout, kdybych ve svém kacířství setrvávala. Já byla ale o pravdivosti svých tvrzení přímo Husovsky přesvědčená a nic se mi jen tak odvolávat nechtělo. Přeci jen jsem však chtěla trochu zmírnit dopady svých neuvážlivých slov, a tak jsem se dala nejdříve do vysvětlování: vždyť je to tu samý tovární komín, těžký industriál, nejsou tu pořádné kopce, lesy tu nikdy nejsou hluboké, vždy trvají jen pár kilometrů a pak skončí, všude je asfalt, nejsou tu pořádné skály, je tu moc průmyslu. Následně jsem své teze musela konkterizovat: samozřejmě jsem nemyslela Šumavu, to je přece národní park, ani Brdy, a od Stříbra dál také ne; myslela jsem prostě Plzeňsko a jeho širší okolí, řekněme ve směru na jih až ke Klatovům. Posléze jsem musela ubrat ještě více: ale no jo, tak Radyně je hezká a skály na ní také jsou; a kolem Plas je to taky pěkné; a na Hracholuskách to také docela ujde. Pak jsem se ve svém vysvětlování začala ještě více babrat: když srovnám lesy u nás ve Žďárských vrších a tady, tak kolem Plzně je jich prostě málo a jsou chudé; ale no tak ne zas tak chudé, jen prostě nejsou tak hluboké, jako u nás; ale no tak jsou, ale ne všude; ale no tak u nás také ne všude, jen prostě víc než tady. Zkrátka jsem se do toho úplně zamotala.

Marné a směšné byly mé pokusy o obhajobu nebo třeba jen o částečné vysvětlení pocitů, které ve mně můj nově domovský kraj vyvolává. Urazila jsem hostitelskou půdu, ale především jednoho skalního Plzeňáka, se kterým jsem až dosud spokojeně sdílela domácnost. V zájmu udržení šťastného vztahu jsem se pokusila vzít vše zpět, odvolat své teze, diplomaticky urovnat svár, jenž jsem neuvážlivě rozňala. Nakonec jsem zbaběle kapitulovala. Ale můj Plzeňák mi stejně nevěřil.

Jednu věc jsem však musela uznat především sama před sebou. Kdysi jsem prohlásila, že každý kraj je krásný, a nelíbí-li se někomu, je chyba na straně pozorovatele, neboť neumí jeho půvab ocenit. A to je výrok, na němž stále trvám. Reálně to však znamená, že nyní jsem já oním slepcem, který pro samé oči nevidí, čím je Plzeňsko hezké. Žiju v Plzni už dva roky, ale něco mi stále uniká. Vjem, který vyvolává lásku ke kraji. Něco, co při pohledu na krajinu otevírá srdce. A je jasné, že mám-li se zamilovat, musím to nejdříve najít.

Švihovská vrchovina v celé své parádě - Slunce mi vysvitlo až na samotném konci cesty.

* * *

Pahorky pro stonožky

V pondělí v pět hodin ráno se cestující ve vlaku dělí na dvě skupiny: na ty, co jedou do práce, a na ty, co jedou z práce. A speciální kategorii tvořím já, toulkychtivý pošetilec, co jede na výlet. Ve skutečnosti však za mým časným vstáváním není mladická dychtivost ani chorobná činorodost, nýbrž pouhý pragmatismus. Při procházkách v zimním období má totiž denní světlo cenu zlata. Je brzký leden, dny jsou nejkratší v roce a já mám v plánu ujít nejméně 35 kilometrů, což mě odsuzuje k počátku i konci procházky za tmy. Je třeba užít světlo do posledního paprsku, neztratit ani jedinou minutu této neúplatné komodity, již lze získat pouze časným vstáváním.

Mým plánem je dvoudenní přechod části Švihovské vrchoviny od jihu k severu, k čemuž mi jako šablona slouží geocachingový projekt Pahorky pro stonožky. Jedná se o sérii keší s mimořádně zdařilými textovými částmi (listingy), které jako celek vytváří jakéhosi interaktivního průvodce po kopcích Švihovské vrchoviny. Celý projekt je o to hodnotnější, že nikde jinde na internetu není tak obsáhlý informační materiál o zmíněném geomorfologickém celku, a když je, tak opsaný z tohoto. Autorem je Adam Hauner (AHA & team), vytrvalý propagátor geocachingu jakožto informačního a veřejně prospěšného média, a současně neúnavný zpravodaj hledající různé způsoby uplatnění přehršle vědomostí, jímž disponuje.

Adam je vůbec zajímavý člověk. Byl jedním z prvních lidí, které jsem potkala po svém příjezdu do Plzně. Tehdy jsem neměla tušení, že přede mnou stojí skutečný ultras mezi Plzeňáky, nejhrdější ze všech rodáků. Sotva jsem se mu zmínila o mém čerstvém přistěhovalectví, vzal mě autem na krátkou projížďku po městě spojenou s odborným historicko-místopisným výkladem. O pár dní později mi na vrátnici v práci přistála kniha pověstí z Plzeňska plus doporučení na zakoupení nově vydaného průvodce městem (skutečně jsem si ho koupila). Adam neustále hledá možnosti, jak vám předat informace. Poslední dobou však vyhodnotil geocaching jako osvětově neefektivní, a tak své vzdělávací aktivity přesunul na Wikipedii. Je velmi pravděpodobné, že ať jsou vaše zájmy orientované kterýmkoli směrem, určitě jste se už někdy s jeho texty setkali, aniž byste o tom věděli.

A právě jeho rozsáhlý spis Pahorky pro stonožky mě ke Klatovům přivál. Byl mi totiž doporučen jako vzdělávací výlet s cílem mě trochu poplzeňštit. Před sebou mám trek přes třináct kopců, na jehož konci by mělo být mé prozření, vyvedení z omylu, v němž tak neblaze setrvávám.

AHÁčova kadibouda - Tady je Adamovo.

Bítovy a Bezí

V šest hodin ráno mě vlak nelítostně zanechává v Bezděkově, spící dědině, kde jediným vstanuvším obyvatelem je kohout. Navzdory prvotnímu dojmu plachého zapadákova je Bezděkov osvitovou vesnicí se dvěma pěkně opravenými kostely a několika dalšími kaplemi. Krom nich je ve vsi také chátrající předimenzovaný zámek a hospoda s vlastním pivovarem, což je pro obce Plzeňského kraje charakteristické. Moc se tu nezdržuji a nabírám směr do kopců.

Ještě je hluboká noc. Poslední minuty soumraku dosud halí kraj do tmy a není poznat, zda bude slunečno či pod mrakem. O pár chvil později nebe bledne, avšak nerozjasňuje se. Je mlha a sychravo, po polích se válí zbytky sněhu. Zatím mrzne, ale zdá se, že i dnes bude prodloužen řetězec teplotních oblev.

Šlapu do kopce obestřená hustou mlhou a nevidím dál než pár metrů před sebe. Připadám si jako exulant na politicky nápravné misi. Ve svých myšlenkách mám blízko nepohodlným nepřátelům revoluce vyštvaným na Sibiř za účelem ideologické převýchovy, s jediným rozdílem, že namísto strany moji deportaci doporučila má drahá polovička. Proč tu vlastně jsem? No ovšem, abych poznala krásy Plzeňska. Byla jsem do zdejších končin vyobcována za účelem rozjímání nad svými neuvážlivými výroky. Ale čert tomu chtěl, že jsem si vybrala pošmourné dny nevábného počasí a zastřených výhledů. Zdá se, že ani dnešek mě na pravou víru neobrátí.

Svah přede mnou se zvrátil vzhůru. Velký Bítov. Takhle po ránu se zdá skutečně velký, funím si pro sebe a poslušně kladu krok ke kroku. Alespoň jsem se zahřála. Stojím na prvním ze třinácti vrcholů mého nápravného treku a čtu si první kapitolu Adamova průvodce. Mám si povšimnout atraktivního výhledu na celou Šumavu, údolí Úhlavy a Klatovsko. Zvedám hlavu a kromě husté bílé kaše nevidím nic. I na vedlejších vrcholech mohutného hřbetu Bítovů jsou dalekosáhlé rozhledy skoro až do Německa, pro umocnění požitku si však mám odmyslet telekomunikační stožár a elektrické vedení. Já bych si musela odmyslet především bílý zaslepující oblak. Vypadá to, že hlavní přínos tohoto kopce dnes asi neocením.

Tetětice. Zoufale chátrající statky a kaple sv. Isidora. Jediné, co by zde stálo za vidění, je renovovaný zámeček, ten je však soukromý a nepřístupný. Zdá se, že jediným způsobem, jak u nás zachránit chátrající kulturní dědictví, je prodat ho do soukromých rukou. Daň, kterou však stát za svůj nezájem zaplatí, je ztráta přístupu veřejnosti. Procházím vsí do neméně nezajímavé obce Věckovice a odsud stoupám na pahrbek Bezí. Celý kopec je zalesněný, tak alespoň nemusím litovat zmařených výhledů. Vrchol však zdobí výrazná, ač nevysoká skalka, již autor průvodce okrašluje titulem "korunka na temeni hlavy obra". Půvabné sousloví pro takovou hroudu kamení.

Na vrcholek Malý Bítov mířím přes louky, pole a les. Oficiální přechodový trek přechodu Švihovské vrchoviny zatím nikdo nenavrhl (což je možná dobře), a tak si spojnice mezi kopci chodec musí najít sám. Hledám cestu vzhůru, dokonce po chvilce na nějakou narážím, ale záhy se mi tenká zvířecí stezka rozptyluje ve smrkových houštinách. Moc lidí tudy vskutku nechodí. Tím lépe. Poslední dobou mě mnohem více přitahují místa, která nestojí masám za pozornost. Mou odměnou je malé kamenné moře, které v kombinaci s opadanými bučinami a všeobjímající mlhovinou vytváří tajemně zastřenou atmosféru. Pohled, jenž si smí vychutnat jen ti, kteří nepohrdají syrovým lednem.

Sebíhám dolů aniž bych se ještě obtěžovala hledáním cesty. Hned pod kopcem mě další stonožkový díl přivádí ke skryté kapli sv. Blažeje. Je renovovaná a zamčená. Lidé rozličných povah si ji zjevně nezasloužili. Poměřuji stopu, kterou zde do kamene otiskl významný Slavníkovec, svatý Vojtěch. Velikost obuvi zřejmě 39. Následně mířím na nevelký kopeček za kaplí a dále na svahy Doubravy.

Skalnatý vrchol Malého Bítova

Doubrava, Řakom, Kněžská hora

Tomu se snad ani nechce věřit, že na nejvyšší kopec široko daleko nevede turistické značení. Ba dokonce veškeré značky se celému masivu Doubravy zdaleka vyhýbají. Snad je to tím, že vrcholy Velké a Malé Doubravy byly ještě donedávna veřejnosti nepřístupné. Kopec byl v padesátých letech obsazen Československou lidovou armádou, která si zde zřídila radiotechnickou základnu. Po odchodu vojenské posádky na místě zůstal bordel, neb naše armáda nemá ve zvyku po sobě uklízet. Budovy zpustly a zchátraly, naši houževnatější spoluobčané z nich navíc stihli vytřídit výkupní kovy. Dnes vrcholy Doubravy zajímají nadšence vojenské historie, radioamatéry, urbexáky, paintballisty, geokačery, náhodné výletníky a další neškodné blázny. Jinak je celý kopec liduprostý.

Stoupám na Malou Doubravu, první ze dvou vrcholů. Podařilo se mi narazit na hřebenovou stezku nevyznačenou v žádné ze tří různých map, které mi dělají společnost. Úžasné! Utajená hřebenovka, to je tedy něco pro mě! A vůbec, když nad tím tak přemýšlím, na žádný dosavadní vrchol nevedlo turistické značení. O celé Doubravě není na Wikipedii ani čárka. Zdá se, že švihovské kopce nikoho nezajímají. Kromě Adama a jemu podobných. No ovšem, koho by také napadlo přecházet Švihovskou vrchovinu? Všechny turisty zajímají jenom přechody Krkonoš, Šumavy, Beskyd, ale Švihovských vrchů? To je trek pro opravdové fajnšmekry. Gurmánská specialitka na jídelním lístku mezi smažákem a bramborákem. Ta myšlenka se mi líbí. Beztak už jsem všechny ty Karlštejny a Sněžky viděla.

Obhlížím bunkr a následně stoupám na vedlejší Velkou Doubravu. Zchátralý vojenský komplex, roztříštěné sklo, rozlámané kusy betonu a vysílač. A také luxusní panoramatické křesílko. Škoda, že je dnes výhled tak akorát do bílé kaše. Postávám na betonové rampě a hledíc do bílého temna šátrám ve vzpomínkách. Matně si totiž vybavuji, že mi můj kamarád Rendy vyprávěl, jak zde za svého lampasáckého mládí sloužil. To by sedělo, Rendy je přece radiomechanik. Jak dlouho říkal, že tu byl? Deset let? To už je kus života. Támhle měli nejspíš jídelnu, a tady stál podle všeho ohromný radiolokátor. Vytvářel kolem sebe silné elektromagnetické pole, a jak mi Rendy vyprávěl, ti, kteří sloužili u radarů déle, obvykle mívali jen dcery. On má ale, pokud vím, syny, tak se mu tahle hormonální mutace nejspíš vyhnula. Zajímavé, když člověk prostřednictvím vyprávění pozná nějaké místo dřív, než ho navštíví. Najednou má všechno kolem mě úplně jiný rozměr…

Sebíhám Doubravu přes hradiště Řakom, které naposledy obývali lidé v době kamenné. Na svazích míjím nečekaně mohutné skály, zřejmě oblíbené místo horolezců. Pravda, je na co tu koukat i když je mlha a nevábné počasí. Zapadlá ves Řakom a za ní prastará lípa. U ní stojí docela obyčejná boží muka a litinový kříž, jakých jsou po českých obcích tisíce. Adamovi ale obyčejné nepřišly, věnoval jim kapitolu ve svém průvodci a založil u nich keš s přáním, aby se lípa stala památným stromem. Já ale mířím na Kněžskou horu s magickou výškou 555 metrů. Funím do kopce a míjejíc drobné skalky polemizuji o etymologickém původu názvu kopce. Zve se kopec po knížatech či po kněžích? Nebo snad po kněžkách? Hmm… knížata to zřejmě nebudou, pak by se hora jmenovala Knížecí. Ale ty kněžky by to být mohly. A to se mi líbí, tomu budu věřit. Následně si představuji, jaké veselé příhody s kněžkami se zde mohly odehrávat. A cesta ubíhá v příjemných myšlenkách…

Luxusní panoramatické křesílko - a dechberoucí vyhlídka na Doubravě

Bělýšov, Říčej a Valba

Fuj, to je ale krpál, ještě že na něj nejdu, uklidňuji se v duchu při pohledu na protější kopec, ale ejhle! Cesta se na kolmo stáčí přímo do jeho svahu. To jsem se tedy zase jednou unáhlila. Pomalými kroky traverzuji k vrcholu kopce Bělýšov. Pozor, nesmí se to poplést, neboť na kopci a současně v polesí Bělýšov je vyhlášená přírodní rezervace Bělyšov. Zdá se mi to jako totální nesmysl, stokrát opsaný omyl opilého kronikáře, ale všechny zdroje to takto potvrzují. Mě pro dnešek zajímají hlavně vrcholy, a tak si pro sebe ustaluji název Bělýšov.

Napojuji se na hřebenovku, tentokrát doprovázenou žlutým turistickým značením. Hřbet hory je skutečně táhlý a vrchol Říčej není v terénu téměř poznat. Prozrazuje ho pouze triangulační tyč a posezení s vrcholovou knihou. Adam v průvodci odkazuje na nedalekou paseku s vyhlídkou na Český les. Schválně se jdu podívat, jestli neuvidím alespoň něco. Chvíle napětí - a nic. Mlha. Je to pořád stejně marný.

Zmařené výhledy mě sice vpravdě mrzí, ale pěkná rovná hřebenovka mi celkový dojem vynahrazuje. Mám ráda pocit, kdy napravo i nalevo je svah dolů a já jdu přímo po hřbetu hory. Les je vzrostlý, bukový, dobře průchozí. To se mi jde krásně! Za okamžik klesám k vedlejšímu vrcholu Valba za zvídavého přemítání, co to slovo asi znamená. Průvodce mě zpravuje o souvislosti s typem sešikmené střechy. Chytré! To se mi líbí, pojmenovávat kopce podle typů střech. Vedle desítek Chlumů, Hůrek, Špičáků, Bukových nebo Jedlových hor, Holých či Vysokých vrchů, je to konečně originální název.

Krásy Plzeňského kraje - Kopec Valba

Lom Krušec, Běleč a Tuhošť

Ves Chlumská je na pohled takový milý český zapadákov. Kaplička na návsi, malé statky, ovce pasoucí se na louce. Hned za dědinou se ale idylická louka s ovcemi řítí srázem do hlubin lomu Krušec, kde se těží stavební kámen. Měsíční krajina, sejpy, bagry. Při pohledu na rozorané kaskády mi dochází, že možná vidím tenhle kopec naposledy. A vlastně jeho polovinu už jsem prošvihla. Inu, co už naplat, někde se kamení brát musí. Vracím se ke svému směru a mířím na Běleč.

Tady na Švihovsku mají zřejmě poněkud švihlé místopisce. Jinak si nedokážu vysvětlit, že na kopci Bělýšov je přírodní rezervace Bělyšov, a na kopci Běleč je přírodní rezervace Bělč. Rezervace byla vyhlášena 1955, tehdy se ještě mnoho napsalo rukou, snad jde tedy o chybný přepis. Možná někomu ve vykroužených klikyhácích zaniklo drobné písmenko "e" a hned z toho byl Bělč. Stejně je ale s podivem, že to nikdo nemá snahu sjednotit. Hrozně se to plete. Procházím se po svazích kopce mezi zajímavými formacemi buližníkových výchozů. Jeden z nich připomíná lidskou hlavu. Stmívá se, mlha, les, a na mě se šklebí zkamenělá lidská hlava. Brr. Radši pryč, než oživnou mé strašidelné fantazie z dětství.

Mířím na Tuhošť a jsem už úplně tuhá. Odometr na GPS mi hlásí 45 kilometrů a pomalu se stmívá. I tak si ale ještě stíhám za světla prohlédnout zajímavé buližníkové formace na svazích kopce. Skály jsou totiž to jediné, co lze i v mizerném počasí obdivovat. Ba dokonce scenerie hustého lesa se skalami zastřenými mlžným závojem je mnohem zajímavější, než ve sluneční záři. V mlze je les mystický a tajuplný, plný přízraků a stínů, které se při zasvícení slunečních paprsků rozplynou. Kdepak, ve skalách je lépe být obestřen mlhou a chodit tiše, aby se lesní chmury nevyplašily.

Kazatelna českých bratří - přírodní rezervace Bělč

Stramchyně a Stříbrnice

Když na Tuhošti nebe potemnělo docela, zamířila jsem na vlak a domů se záměrem nechat zbytek procházky na příští den. Ráno moudřejší večera, koneckonců třeba se nade mnou smiluje počasí a uvidím ze slibovaných vyhlídek alespoň některé. Vstávám opět na první vlak, ač mě dnes čeká cesta značně kratší než včera. Za hluboké noci stoupám k první vyhlídce. Mlha se skutečně vytratila, pode mnou se rozprostírá výhled na světélkující Švihov a zářící rychlostnici, jinak je ovšem tma jak v pytli. Jedna věc však mé oči pozorovatele těší, a pro tu mělo smysl přijít jedině v noční dobu. Kdesi dole v údolí projíždí ranní vlak, který vypadá jako svítící housenka razící si cestu tmou. Na černém plátně noci opisuje zářící křivky, klikatí se pod kopci a ujíždí kamsi k Plzni. Ve dne by byl neviditelný, v noci je nepřehlédnutelný.

Nebe bledne a já stoupám na Stramchyni. Buky, smrky, houští, výhledy žádné. Kopec se mi nezdá zajímavý vůbec ničím, až do chvíle, než si přečtu Adamova průvodce. V něm je barvitě vylíčeno, jak se na vrchol každoročně konají pochody místního obyvatelstva, které sem houževnatě nosí kamení a vrší ho na sebe, aby tak zvětšili nadmořskou výšku kopce. Na tři stovky lidí sem vždy přinesou po kameni, společnými silami z nich poskládají malou pyramidku a zvýší tak svůj obecní kopec o sotva pár metrů. Jak komické, a přitom tak vážná věc! Jde přeci o to, aby byla jejich rodná hrouda vidět z větší dálky. A k tomu je třeba velkých gest. Co jedni shledávají pošetilým, bohatýrské přijde druhým.

Stoupám na Stříbrnici, poslední ze série Švihovských kopců, které mi dělaly společnost v uplynulých dvou dnech. Kdysi tu bývaly léčivé prameny a na nich postavené lázně. Dnes je tu dobytčák, les, pole, a vcelku nic zajímavého.

Vodní hrad Švihov a Běleč

Poslední vyhlídka

Mířím na poslední vyhlídku, odkud mám spatřit celý pás Švihovské vrchoviny. Štěstí mi nakonec alespoň trochu přeje a obloha se vyjasňuje. Dokonce v nezřetelných náznacích prosvítá skrze mraky slunce. Konečně se přede mnou rozprostírá zřetelný výhled na Švihov a jeho slavný vodní hrad. Ale hlavně konečně vidím vrcholky, na nichž jsem stanula a které mi měly ukázat, že Plzeňsko není obyčejné. Dost málo jsem však viděla z opěvovaných panoramat na Šumavu a Český les, počasí nestálo za nic. Pro zkalené nebe mi mnoho uniklo z toho, co mělo zvrátit mé zájmuprosté smýšlení o Plzeňském kraji. Viděla jsem množství skal a hustých lesů, ale těch je přeci jen dost i jinde. Vím, že by se mi líbily sinusoidy nízkých kopců vlnící se krajinou, a mezi nimi malé vísky, luhy a pole. Je to věrný prototyp typicky české krajiny, kterou mám tak ráda. Ale neviděla jsem je. Mlha mě nenechala prohlédnout dále, než na nejbližší zákrutu cesty. A k tomu ten sychravý leden, mráz a lezavo. Až přijdu domů, budou se ptát. Jak se mi líbila procházka, co nového jsem se o kraji dozvěděla a zdali už jsem konvertovala k plzeňáctví. A já budu muset sestavit vzorný referát o přírodních krásách, historických památkách a specifické tvářnosti scenerií, které činí kraj nezaměnitelným a nad ostatní čnícím. Nesestavím nic. Možná je to i pravda, ale tenhle výlet mě o tom pro špatné okolnosti nepřesvědčil.

A přesto mě přesvědčil, že Plzeňsko není obyčejné. Ba dokonce že je výjimečné.
Totiž díky lidem, kteří ho tak skálopevně milují.

Nikde jsem neviděla tak hrdé a zanícené rodáctví, jako právě v Plzni. Ať je to Adam, který rozmístil více než 400 keší na svá oblíbená místa jen proto, aby je ukázal i ostatním, a ke každé krabici napsal samostatnou kapitolu jako vystřiženou z průvodce Plzeňským krajem. A nebo můj drahý protějšek, který mě bral na procházky do okolí města a s neskrývaným potěšením mě seznamoval s historickými či místopisnými zajímavostmi, abych odsud už nikdy nechtěla odejít. Nebo všichni ti, kteří mě přivedli k dobrovolnictví, když mi ukázali svou upřímnou úctu k domovu, a já rázem chtěla být stejně ušlechtilá jako oni. A naposledy ti, kteří kupí hromádky šutrů na pahorek za chalupou, aby ho udělali vyšším. Já blázen si myslela, že švihovské kopce nikoho nezajímají. A přitom jsou lidé, kteří na ně nosí kamení, aby z nich udělali hory.

Nakonec jsou to vždy lidé, kteří dělají kraj domovem. Neochvějně věrní a soudržní patrioti vynášející slovy i skutky svou rodnou hroudu do nebes. Hezky je tam, kde lidé rádi žijí. A v Plzni je hezky obzvláště.

A to je myšlenka, se kterou už se můžu vrátit domů.

* * *

P.S.: Fotky v galerii pod článkem nejsou moje. Kdybyste totiž viděli moje fotky, ještě byste řekli, že je Plzeňsko obyčejné. A to by vás pak nějaký Plzeňák mohl bacit krýglem.

Přechod části Švihovské vrchoviny - Pokud nebudete tolik kličkovat, nachodíte po kopcích kolem Klatov a Švihova zhruba 50 km. Záznam mé trasy je znázorněn modře (neplést s turistickým značením).
Pokusila jsem se vám vykótovat svoji prošlou trasu na Mapy.cz, takže když kliknete na tenhle obrázek, můžete se na celou cestu podívat podrobněji.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky