Domů » Blog » Brána do pekla

Brána do pekla neděle 25. říjen, 2020

Epický slaňovací výlet do středověké hradní studny

Račte dál, peklo vás vítá!

Youtube...

Ven, ven, ven!
Ven z podzemí, ven!
Ó, zlatá révo, chmeli!
Ó, vy jste mí, mí pokladové celí!

Sluneční kotouč, jehož zpozdilá záře ještě před chvílí překlenovala protilehlé okraje nebe, zmizel beze stopy pod zvlněnou křivkou horizontu. Po uplynulém dni nezůstalo ani památky. V prořídlé hradbě listnatých korun prosvěcoval pohled hluboko do údolí. Noc byla nezvykle jasná. Kdesi ve zčernalých dolinách bliklo malé bílé světlo lidského obydlí, zakmitalo a zůstalo svítit jako jediná jiskra na celém obzoru. Skoro to vypadalo, jako by v údolí zářila spadlá hvězda.

"Tak mi ještě jednou předveď návlek do postroje," vybídl mě Rendy, opřel se o tlustý kmen starého buku a zapálil si cigaretu.

Sehnula jsem se k zemi a jako do kalhot jsem vplula do nohavic lezeckého sedáku. Postroj cinkal masivními karabinami a byl neskutečně těžký. A také neskutečně velký. Nebyl můj. Byl Rendyho. Chlapa jako hory, co má nohy jak špalky. Zacvakla jsem všechny přezky a utáhla popruhy co nejvíc to šlo. I tak jsem sedákem téměř propadala.

"Tak fajn, teď se cvakni na lano." Rendy potáhl z cigarety až doutnající špička zrudla. Vyfoukl kouř a pokračoval v instruktáži: "Polezeš na grigrině, abys měla obě ruce volné. Až budeš dole, jenom si lano nacvakneš do kladky. Ukaž mi, jak to uděláš," poručil.

Navlékla jsem na lano grigrinu, kovovou součástku, která lezce posouvá po laně, a zacvakla ji karabinou. "Takhle pojedu dolů," opakovala jsem si manévry nahlas, zatáhla za páčku a sjela kousek po laně.

"Moment, na něco jsi zapomněla," káral mě Rendy.

A jé, toho jsem se bála. Že na něco zapomenu a zjistím to až poletím nekontrolovatelně dolů. "Nevím. Na co?"

"Zašroubovat pojistku na karabině."

"A jo." Zašroubovala jsem klipsu, aby se nemohla samovolně otevřít.

"Musíš všechny karabiny vždycky zamčít pojistkou. Jinak se ti při lezení rozepnou a poletíš. Jasný?"

"Jasný."

"Tak pokračuj."

"Až sjedu dolů, takhle se vyháknu," Odšroubovala jsem pojistku a vycvakla se z postroje. Šlo to lehce. "A až pojedu zpátky nahoru, tak se zase takhle háknu," nacvakla jsem se na lano, "dám lano do kladky," provedla jsem, "a zacvaknu jumar. A pak polezu nahoru."

"Jo. A rovnou poletíš dolů," sekl Rendy mazácky.

"Co zas?"

"Nemáš zajištěnou klipsu na kladce a na jumaru."

"Kruci," styděla jsem se a zašroubovala jistící objímky. "Teď už dobrý."

Nebyla s těmi Rendyho lezeckými cajky vůbec lehká manipulace. Předně, Rendy nemá postroj na sportovní lezení, nýbrž na výškové práce. Na to, aby se mohl slaňovat z vysílače radiokomunikací a opravovat nefunkční satelity. Proto je všechno jeho vybavení těžké, masivní a nemotorné. Všude samé bezpečnostní prvky, pojistky a pojistky pojistek.

Rendy mi zkontroloval úvazek. "Tak teď můžeš jet."

Pohled skrz mříž do hradní studnyPohled skrz mříž do hradní studny

Mám, mám, mám,
mám zlata dost,
však nejsem na to skoupý,
nač mně ten skvost?
Ty ber a nebuď hloupý!

Byla teplá červnová noc a my se toulali Ralskem. Celý den jsme lozili po skalách, prolézali jeskyně a slaňovali do propastí, ale nic se nevyrovnalo tomu, co jsem se právě chystala podniknout. Místo, k němuž jsem se hodlala dostat, bylo opředeno legendami. Ti, kteří ho navštívili, o něm mluvili jako v opojení. Vyprávěli:

"Na vrcholu zalesněného kopce stojí stará hradní zřícenina a na jejím nádvoří je studna. Je stará jako hrad sám, vyhloubená do pískovcové skály. Přes tu studnu je velká železná mříž. Když si na ni stoupneš a shora se podíváš do studny, neuvidíš vůbec nic. Musíš se slanit dolů, abys ve stěně studny uviděla velkou puklinu, kterou vstoupíš do tajných podzemních chodeb hradu. Je to brána do pekla. Podhradí má několik místností a taky jednu úzkou chodbu, kterou se dá jenom plazit. Je velmi těsná a klesá níž a níž, a nikdo vlastně přesně neví, kam až ta chodba vede a jak je hluboká. Jisté je, že v té chodbě najdeš poklad. Do studny se už ale dneska nikdo nedostane. Na mříži je dekl a ten je zamčený. Jiný vstup do podhradí nevede. Dnes už ten poklad nikdo nedostane."

Poklad, o němž mi vyprávěl člověk, který ho kdysi sám našel, vpravdě nebyl opravdovým pokladem, jak si ho představuje většina dobrodruhů. Nejsou v něm stříbrné mince, klenoty ani depeše, které přepisují dějiny. Je v něm jen jeden zápisník uschovaný v plastové svačinové krabici a ten je docela bezcenný. A o něj mi právě jde. Tím pokladem je keška.

Kdysi se tato geokačerská trofej dala ulovit celkem snadno. Hledač otevřel dekl mříže a slanil se dolů. Avšak od jisté doby je na poklopu zámek. Původně jsme počítali s tím, že zámek prostě šetrně vyháčkujeme pomocí lockpickingových šperháků, kterými jsme pro podobné případy vybaveni. Podmínkou však bylo, že zámek odemčeme výhradně bez jeho poškození, nebo to prostě vzdáme. Zničit zámek by znamenalo rozhněvat duchy hradu a jejich krutý trest by nás mohl zahubit. To jsme nemohli riskovat. Když jsme však uviděli masivní visačák Tokoz, bylo vymalováno. Na ten naše drobné háčkovací planžety nestačily.

Ukázala se však jiná, zcela nečekaná možnost do studny vstoupit, avšak jen pro mě. V mříži byly prořezané otvory pro netopýry široké jen na rozpětí jejich křídel. Jeden takový otvor měl rozměr 20 x 30 centimetrů. Podařilo se mi jím protáhnout, Rendymu však nikoli. Poklad jsem tak mohla získat jen já.

Díra pro netopýryDíra pro netopýry - a pro Čtyřhranku

V země klín, v hrůzy stín, sestupuj,
poklad, poklad, poklad bude tvůj!
Zvaný host najde skvost, duchů dar,
na duši, na duši však číhá zmar!

Nemohla jsem tu árii dostat z hlavy. Jak příznačná však byla pro tento okamžik! Sborovým výstupem ze Smetanovy opery Tajemství lákají duchové podsvětí Kalinu do tajné hradní chodby, která ho má přivést k pokladu. Duch frátera Barnabáše mu slibuje bohatství, jeho duši však záhubu. Skvělé podobenství s dnešním večerem. Jen jestli i na mě nečeká záhuba, popadla mě obava. Pro jistotu jsem nahmatala všechny pojistky karabin. Zamčené.

"Tak jo, jedu dolů," oznámila jsem lezeckému instruktorovi Rendymu, pokřižovala se a po vzoru ježka v kleci se protáhla těsnou dírou v mříži.

Odbila půlnoc. Sestupovala jsem po laně do staré studny. Měsíční světlo proudilo skrz mříž a já se dívala, jak se mi vzdaluje. Mísily se ve mně pocity děsu i velkoleposti. Co může být epičtějšího, než se uprostřed noci slaňovat do studny a hledat vstup do tajných podzemních chodeb opuštěného středověkého hradu! Mé dětské sny o dobrodružství a hledání pokladů ožívají.

Bububu!Bílý kužel světla čelovky rejdil po kamenných stěnách a vrhal na ně strašidelné stíny větví, které byly ve studni napadané. Po opocených zdech lozily stínky a svinky. Ramena se mi třásla štítivou zimou. Najednou se po celé zdi rozprskla obří silueta obludně velkého pavouka.

"Uáááááá!" strašně jsem vyjekla.

"Co je?" přispěchal k mříži Rendy.

Na druhý pohled mi to došlo. Čelovkou jsem zblízka ozářila docela maličkého pavoučka a ten hodil na zeď stín jak Scottův Vetřelec. Pitomé stínové divadlo.

"Á-ále... pavouk..." koktám po infarktu.

"Ty jsi tele."

Nádech, výdech. Tak. Uklidnila jsem se a soustředila dál na sestup.

A najednou jsem to spatřila. Ve stěně studny zela obrovská díra a za ní se klenul hluboký skalní dóm. Ona existuje! Mé ohromení bylo kolosální. Dosud jsem o ní jen slyšela a najednou byla přímo přede mnou. Brána do pekla. Čněla mi před očima jako do kamene vytesaná děsivá pravda.

Došplhala jsem k bráně a odjistila se z lana. Nějaká tíseň z nejistoty se mě dotkla. Co když se nezvládnu znovu navázat na lano? Co když tu uvíznu? Nikdo se ke mně neprotáhne dírou pro netopýry. Vysvobodit mě lze pouze za použití rychle rotujícího diamantového disku na mříž. A to by mě duchové hradu zamordovali. Ne ne, klid, nic takového nebude třeba. Cvičili jsme to s Rendym snad desetkrát.

Vstoupila jsem do vytesaného dómu. Byl větší než dva průměrné obýváky dohromady. Strop byl snížený, ale uvnitř se dalo narovnat. K čemu prostor sloužil? Byl hladomornou? Tajným sklepením? Únikovou chodbou? Otázky, samé otázky.

Historické podhradíHistorické podhradí

V nejzazším rohu dómu byl vstup do menší místnosti. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř. Další vstup byl však přehrazen závalem. Zával! Připomínal mi, že zde není bezpečno. Jsem přeci v pekle. Duchové podsvětí si zjevně nepřáli, aby jim sem smrtelníci lezli, a tak další místnosti zasypali. Co když uvnitř někdo zůstal? Není náhodou za šotolinovou hradbou lidská kostra? Kruci, to jsou pitomé myšlenky. Mám najít kešku. Tak honem, kde je.

Byla tu ještě jedna chodba, jen po stehna vysoká. Vzpomněla jsem si na vyprávění mého předchůdce: "A ta chodba klesá níž a níž, a nikdo vlastně přesně neví, kam až vede a jak je hluboká." To musí být ona. Chodba k pokladu. Vplazila jsem se dovnitř. Kdesi vysoko nade mnou, na povrchu země, byl les dýchající teplou letní nocí. Zde však - mrtvolný chlad. Chodba se úžila a čím hlouběji klesala, tím chladněji v ní bylo. Jakto, že je v pekle taková zima? Plazila jsem se chodbou, lokty mi drásaly ostré kameny. Nad hlavou mi vlály pavučiny, vymetala jsem je svými vlasy. Pavouci, stínky, všechna ta slizká havěť mi padala za krk. Hnusný tlející skelet netopýra ležel přímo v mé plazivé dráze. A hle, přímo přede mnou - plastová svačinová krabice. Ecce, keška! Poklad navěky pohřbený, který již neměl nikdy nikdo nalézt.

"Halóó?!" ozvalo se najednou ze studny. Rendy se po mně sháněl.

"Joo..." zavolala jsem, ale než jsem stačila dopovědět, strašně jsem se jebla do hlavy o strop. Hlava se mi zamotala. To mi tak ještě scházelo, aby mě tu vzaly mrákoty.

"Jsi v pořádku?"

"Eee..." Něco jsem nekoordinovaně zablekotala, ale nebyla jsem si ani jistá, zda mě Rendy slyší. Ozvěna mého hlasu vedla do hloubi chodby. "Jsem tady!" zařvala jsem ze všech sil. "A mám keš!!"

"Super!" ozvalo se odkudsi z velké dáli. Skvělé, Rendy mě slyší. Ale mně se před očima míhají modrá a červená kola.

Otevřela jsem krabici. Zápisník uvnitř byl celý úplně rozežrán plísní. Nezbyly z něj ani cáry, jen torzo tvrdých desek dávalo tušit, že tu kdysi býval notýsek. Pak zde bylo plesnivé pexeso, gumička do vlasů, špagát, reklamní visačka, hopík a starý hradní klíč obalený krystaly rzi. Ten klíč mou pozornost obzvláť přitahoval. Patřil k nějaké tajné komnatě podhradí? A kam vlastně vede tenhle tunel? Čelovka kmitala chodbou, nedokázala však dosvítit na její konec. Mezi ozářenými skalními stěnami zela černá díra, která padala kamsi do hloubi země. Co když chodba i klíč vedou ke skutečnému pokladu frátera Barnabáše, za jehož nalezení na duši číhá zmar? Zatřásla mnou zima. Ne, nechám tu vše jak jest. Přišla jsem si jen pro ten poklad plný plísně. A s tím se spokojím.

Chodba do neznámaChodba do neznáma

Toporně a s kvílením jsem se pozpátku proplazila chodbou, přelezla přes skelet netopýra a vymetla zbytek pavučin, kterým jsem se prve vyhnula. Pak jsem se znovu navlékla do sedáku, cvakla se do crolla a bez větších nesnází se vznesla vzhůru po laně. Čím jsem stoupala výš, tím tepleji doléhal dech noci do studny. Nezapomněla jsem Rendyho instruktáž, neuvízla jsem na dně. Dokonce jsem zajistila všechny karabiny pojistkami. Prolezla jsem dírou pro netopýry a stanula zpět v říši živých. Rychle rotujícího diamantového řezáku nebylo třeba.

"Tak co? Jaký to tam bylo?" ptal se Rendy, v ruce mu zasvítil plamen rozžíhající cigaretu.

"To..." zhluboka jsem se nadechla. "To se musí vidět," nezmohla jsem se na lepší odpověď.

Na chvíli jsme se odmlčeli. Sedla jsem si na okraj studny a vdechovala teplou vůni nočního lesa.

"Když jsem ten vstup uviděla, na chvíli jsem fakt uvěřila, že je to brána do pekla," pustila jsem se do vyprávění. "Úplně tě konsternuje. Vůbec ji nečekáš, shora není vidět. A přitom je obrovská."

Rendy stál opřený o kmen stromu, ruku s cigaretou si podepíral v lokti. Požitkářsky šlukoval a napjatě poslouchal.

"Za ní je skalní dóm," pokračovala jsem, "a z něj vedou dvě místnosti, jedna z nich je zasypaná závalem. A pak je tam ještě úzká chodba, kterou se musíš plazit. Je plná pavouků a chcíplých netopýrů, ale když se plazíš asi dvacet metrů, najdeš keš."

"A ta keš je na konci chodby?" přerušil mě šlukující Rendy.

"Není. Chodba vede dál, někam dolů. Dál už jsem ale nešla."

"Tos udělala chybu." Rendy vyfoukl oblak kouře. "Já bych tam šel."

Chvíli jsem přemýšlela, zda mě má opatrnost přeci jen trochu nemrzí.

"Možná." připustila jsem. "Já se bála hradních duchů."

Rendy zavrtěl hlavou. "Tak kde rozesteleme?"

"Nejlíp tady na nádvoří," ukázala jsem prstem k rovnému plácku.

Rozdělali jsme ležení vprostřed hradního nádvoří. Jen karimatky a lehké spacáky, víc nebylo třeba. Zamotala jsem se do deky jako larva do kukly, lehla si naznak a dala ruce za hlavu. Koruny stromů byly obsypané hvězdami.

Možná má Rendy pravdu, napadlo mě. Možná jsem přeci jen udělala chybu, že jsem se neplazila dál tou chodbou. Třeba jsem o něco přišla. O dobrodružství. O skutečný poklad.

Zívla jsem a otočila se na bok.

Ba ne, je to tak lepší. Člověk nemá vědět všechno. I peklo má právo na svá tajemství.

Zátiší se sedákemZátiší se sedákem


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Galerie k článku Brána do pekla

Zamřížovaná hradní studna
Zamřížovaná hradní studna
Pohled skrz mříž do hradní studny
Pohled skrz mříž do hradní studny
Díra pro netopýry
Díra pro netopýry
Brána do pekla
Brána do pekla
Pohled vzhůru na dekl studny
Pohled vzhůru na dekl studny
Račte dál, peklo vás vítá!
Račte dál, peklo vás vítá!
Historické podhradí
Historické podhradí
Chodba do neznáma
Chodba do neznáma
Poklad frátera Barnabáše
Poklad frátera Barnabáše
Zával
Zával
Vstup do další místnosti a částečný...
Vstup do další místnosti a částečný...
Skalní dóm za bránou do pekla
Skalní dóm za bránou do pekla
Zátiší se sedákem
Zátiší se sedákem

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
2183118
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace