Domů » Zápisník » 2024 » leden

Maňásková imunita sobota 27. leden, 2024 / 0 komentářů

jsouc vajíčkem v ocelové skořápce

Dnes ráno se Šmufajs poblil do hrnce s jídlem, které jsem měla už skoro uvařené. Hodinu u plotny a dvě stovky na surovinách jsem spláchla do záchodu. A já jsem nadšená.

Přišla obesílka od soudu. Nic pěkného, zlo z toho prýští, slovní agrese, lži a napadání, a já jsem přesto nadšená.

Mám zčernalou popálenou ruku od svinstva na bradavice, které bylo určeno Šmufíkovi a já ho nejdřív neopatrně otestovala na sobě. Zpopelněná kůže mi popraskala a pálí to jak čert. A já jsem pořád nadšená.

Šlápla jsem na lego a v nastalém šavlovém tanci jsem si ukopla malíček o nohu stolu. A já jsem stále nadšená, jsem přímo bujaře veselá.

Na jevišti dupou kopyta, čert tancuje s Káčou, po světnici poskakuje svítící pometlo. Dětičky výskají, Šmufík se směje, tleská pacičkami, kulaté tvářičky má jako piškůtky. A já jsem nadšená. Obestřena obláčkem infantilní radosti se vznáším na křídlech naivního štěstí. A všechny rozměry mého racionálního uvažování se zplošťují, jako když se tisíc přechodových valérů na obraze slije do jediné barvy pastelky na dětských omalovánkách. Mám antistresovou imunitu, nic mě nerozhází, jsem vajíčkem v ocelové skořápce.

Lidi, já dnes po třiceti letech viděla maňáskové divadýlko.

Se Šmufíkem na maňáskovém divadleSe Šmufíkem na maňáskovém divadle



Volají z nakladatelství úterý 23. leden, 2024 / 4 komentáře

multitasking à la matka

Studie rozkvetlé loukyTelefon zasunu pod mikrovlnku, tam na něj dítě nedosáhne. Posledně mi ho Šmufajs polil rajskou, ale tentokrát budu prozíravá, dnes žádné katastrofy ani apokalypsy. Dnes je třeba bystrosti a ostražité soustředěnosti.

Zvoní telefon. To jsou oni.

Volají mi z nakladatelství. Mají zájem o moji knížku. Mám to nahlas. Člověk na druhém konci hovoru mluví v číslech, defilé procent a cifer pochoduje na zvukovém pozadí. Dávám dítěti do ruky vidličku. Budeme tu spolu vařit, Šmufíku, uděláme smaženky. Takhle vezmi chlebík a ponoř ho do vajíčka.

Nakladatel mi odpovídá na otázky, které jsem mu poslala v mailu. Licence, podíly z prodeje, hypotetické bankovky létají vzduchem. Otáčíme chleby, hladce, obrace. V éteru se rozprostírá iluzorní svět úspěchu, kariéra stoupá, vzdušné zámky sahají až do nebe. Jsem zámožná spisovatelka, jsem hvězda, jsem celebrita, jsem movitá i nemovitá, mám tolik peněz, že si možná koupím i nové kolo, Plesk!!, jsem prostě totálně v balíku, chleba kydnul do talíře, vajíčko vyplesklo na mobil.

Uaaaaarrgh!! Bordel všude.

“Jste tam?” ozývá se z telefonu, když utírám plínkou mikrofon. Šmufík piští.

“E.. ano, pardon, drobná nehoda…” Víš co, povídám dítěti, tady máš misku s hráškem a kukuřicí, sedni si a papej. “Kdyže jste říkal ten termín vydání?”

“Na jaře, kolem dubna.”

“Eh… Už?” V hlavě mě napadne - a zítra byste to nechtěli - ale neřeknu to, jen: “Není to trochu… chci říct… to se stihne?”

“Ale ne, totiž, na jaře 2025.”

“Ach tak.” Uf. Už jsem viděla doma ten armagedon. Nakladatel mi rozkládá, jak bude probíhat uvedení knížky na trh, podrobnosti vydání, a do toho mě napadne - ten Šmufík už je hezkou chvíli nějak potichu, jen se ohlédnu co dělá -

Hah!! Co to je??

Na stolečku je zelená kupka hráškových šlupek. Šmufajs vyzobal z misky hrášek jak Popelka, odborně vykuchal každou kuličku a vnitřnosti snědl. Jak to dokázal? Jak?? Koukám na něj zpola jak na génia a zpola jak na pako, oněmělá úžasem a zděšením.

“Slyšíme se?”

Duha, třpytky, jednorožci a Bum!“Ano, jistě… Ehm, s tím jarem, totiž…” Snažím se mluvit aspoň trochu souvisle, ale všechno se mi matlá, obálka knížky, autorská práva, podíly, licence, vajíčko, šlupky, omeleta. Víš co, Šmufíku, běž si hrát, maminka se chvíli potřebuje soustředit. Dítě odkvačí a chvíli je klid. V krátkém osamělém okamžení mi nakladatel vyloží celou moji zářnou budoucnost na trhu knižním. Řeč je již o návrhu smlouvy, o tvorbě propagačních materiálů, o tvorbě videí, konečně jsem trochu při věci, už se mi zdá, že tomu začínám rozumět, když najednou alarm.

“Mááámíííí!”

Uah! Co zas! Poplach!

“Utííí pedkuu!”

Vůni smažení prořízne tenká stužka závanu čerstvého hovínka. Šmufík stojí vzorně ohnutý, připravený k utření prdky.

Telefon beru zpátky do ruky po pěti minutách. Nejdřív si musím vzpomenout s kým že to vlastně mluvím. A jo, nakladatel. Rychlý pohled na displej. Nezavěsil.

“Víte co… S tím jarem 2025 vůbec nepospíchejte,” povídám. “Ono se vůbec nic nestane, když to vydáte třeba 2026 nebo 2027… a nebo klidně 2038… a nebo víte co, nejlepší bude, když to vydáte in memoriam.”



Šmufík jede do Famfulákova úterý 16. leden, 2024 / 0 komentářů

audience Jeho Veličenstva v mém rodném kraji
(leden 2023)

KapliskoLítám po bytě, balím věci.

Dneska pojedeš vláčkem, ozývá se z pokoje tlumený hlas. Jedeš na výlet za kopečky, moc daleko, jsou tam hluboké lesy a spousta sněhu, děti tam sáňkují.

Dva balíky plen, vyjmenovávám nahlas, zásyp, krémíky a mazátka, taky přebalovací podložky a dečky na spaní. Je toho strašně moc, na co se nesmí zapomenout.

Chystám věci na odjezd, Joe v pokoji zabavuje malého, aby neřval. Zrovna mu líčí, jak vypadá Horácko, můj rodný kraj, kam se právě chystáme. To je hezké, jak si s ním povídá, myslím si. On na něj vždycky tak hezky mluví.

Oblečky na převlečení, dupačky, bodýčka, čepičky, svetříky a zimní kožíšek. Třetí igelitka je plná.

A vyjou tam vlci, slyším z pokoje. A žijou tam medvědi, co žerou malé děti. A řádí tam strašidlo Hejkal, co chodí po lesích, skáče lidem na záda a škrtí je. Takhle ti vyskočí za krk a ty ho musíš nést, dokud tě nepustí, a křičí přitom: Heejj! Heejj!!

Co mu to vykládá za nesmysly?

Sgrafito Hejkal od Karla Němce na jednom z novoměstských domůTam se narodila maminka, víš? Divoká Asie. Lidi tam žijou v zemljankách, živí se kořínky, a řádí tam loupežníci, co přepadávají vlaky. A je tam moc těžký život, protože je to zaostalý východ. Tamní život byl také ztvárněn v mnohém umění. Třeba Burlaci na Volze, mrak se válí v prázdném brambořišti, a tak.

Co to meleš? přerušuji Joeho odborný výklad zrovna když rozebírá problematiku kanibalismu. Joe nemá rád můj rodný kraj, moji zemi zaslíbenou. Pošklebuje se mu za šakaly, za Ježkov a za brambory. Já se také pošklebuji Joeho rodné župě. Za významnou českou cvokárnu a za Sudetenland. Je to takový náš milý domácí folklór. Nic vážného, na rozvod to zatím není. Hele, víš co? povídám. Já si vezmu malýho a ty vykliď lednici. Joe mi předá dítě a odkvačí do kuchyně. To tak. Ještě mi bude kazit dítě svými antimoravskými demagogiemi.

Tatínek kecá, Šmufíku, plynule pokračuji v monologu, nic mu nevěř. Vysočina je krásná a pohádková. Máme tam veliké lesy a louky s kytičkama, pasou se na nich kravičky. A budeme tam jezdit na sáňkách, a až budeš velkej kluk, tak na lyžích.

Joe rachtá sklenicemi v kuchyni, dělá, že neposlouchá, ale poslouchá.

A ty seš po mamince napůl Moravák. Být Moravák je mnohem lepší, než být Čech. Cimbálovka je in a dechovka je out, víš?

Jakej ty seš Moravák? ozve se z kuchyně. Deset kilometrů od zemský hranice bydlíš. Ty nejseš ani Moravák, ani Čech!

To tatínek je z mnohem horší díry, pokračuji. Ty jeho Dobrcany. Žije tam šest tisíc obyvatel a z toho je půlka v blázinci. Mají tam velikej šaškec, víš? Žijou tam cvoci, magoři a devianti. V noci tam nesmí chodit malé děti po venku, protože vylézají z děr úchylové, zvrhlíci, exhibicionisti a perverzáci. Mají tři oči, dlouhé pařáty, kopyta a hlas vichřice podoba. A ti pak chytají zatoulané děti a rožní je na ohni.

Aspoň nejsme takovej vidlákov jako vy, ozývá se pohrdlivě z kuchyně.

To jednou jim tam utekl blázen z toho jejich ústavu, vyprávím Šmufíkovi. Stoupl si doprostřed křižovatky a začal řídit dopravu. Mával rukama jako policajt a všichni jezdili podle něj jako podle semaforu. Aspoň vidíš, kdo tam tomu šéfuje. Blázni. Jsou to výjimečná sbírka kuriozit, tihle Dobřaňáci.

*

Joe nemůže vystát skutečnost, že Šmufík se narodil s trvalou adresou v Novém Městě na Moravě. Narodil se sice v Plzni, ale bydliště mu bylo automaticky přiděleno podle mě, nikdo se na nic neptal. Mně to teda nevadí ani trochu, ale Joe z toho chudák nejí, nespí, chce syna pocivilizovat a udělat z něj Plzeňáka, aby měla jeho duše klid. Ale běda mu, tak jako tak už bude navždy platno, že Šmufík je rozený Moravák. Očima Joeho má Šmufík navždy intoxikovaný původ prvobytně pospolnými křováky a berberskými lidojedy.

*

Šmufík ledoborecNoc hustou jako tuš protíná řez světla projíždějícího vlaku. Jen na okamžik zářící přímka rozdělí obzor na dvě černé polokoule, než se širý světaprostor opět scelí v jedinou oslepující tmu prostou světel lidských sídel. Intuicí vytuším, že se blížíme přestupní stanici, neboť zde vždy rychlík zpomalí, až se skoro zastaví, jako se zpomaluje životní rytmus, který zde od věků vládne tvorstvu. I srdce začne pomaleji tlouci a život se roztáhne jako rozloha. Je to místo, kde čas plyne pomaleji než ve zbytku vesmíru, neboť neproudí přímo kupředu, nýbrž se hloubí a výší, rozpíná se do čtvrté dimenze. My, lidé z Horácka, žijeme déle, ač se dožíváme numericky stejného věku jako zbytek lidstva.

Vyprávím Šmufíkovi o mé pohádkové Vysočině a uvádím mu fakta na pravou míru. Hejkala se nemusíš bát, Šmufíku. Ten útočí jen na domýšlivé cizáky, co nám sem nosí blbé řeči. Těm pak skočí na záda a oni ho musí pronést nocí, lesem. Ale ty jsi náš, ty jsi spojenec, komplic.

Rychlík brzdí, rozmetá před sebou sněhovou závěj v bílých vějířích. Přijíždíme do Šakalova. Za půl hodiny budeme ve Famfulákově.

Statický obraz zaváté stanice narušují jediným pohybem naše osamělé postavy. Zlověstné ticho láme daleké vytí vlků. Zmrzlý dech a zlomené kalhoty.

Jdu vpřed, razím tunel závějí. Otočím se na Joeho, zaostává, sotva se vleče. Za krkem mu trůní Šmufík, nese se jako pán. A Joe funí, hrbí se pod nákladem, vláčivá stopa ve sněhu táhne se za ním. A Šmufíkovi červeně zasvítí krhavý zrak, když roztomile zahejká: Hejj! Heeejj!!

zima v Novém Městě na Moravě



Čvachtla jak slíva středa 10. leden, 2024 / 0 komentářů

mezinárodní reprezentace ve skoku do vody

To ti to jako musím ukázat nebo co? ptá se zpruzeně Joe, dítě mu poskakuje v krosně, tleská pacičkami, nadšené, že táta udělá bác. Byl bys můj hrdina, povídám, zamrkám. Tohle mě přijde draho, říkám si, ale to už vrčící Joe slejzá v trenkách po žebříku do moře, aby se aklimatizoval. Vedle mě stojí skupinka Asiatů, prohlíží si skalnatý útes, fotí selfíčka, natáčí. Vrčící Joe udělá dvě tři tempa, vyleze mokrý jak slepice, fuj, to je studený, prská a stoupne si na okraj skály. Asiati žhaví iphony, Joe se koukne dolů, zděsí se, je to ukrutná výška. Chvíli se osměluje a pak skočí. Báááác!! křičí nadšený Šmufík, když se hrdina jeho dětského srdce rozpleskne o tyrkysovou hladinu. Joe vyleze z moře, Asiati se na něj vrhají. Is it cold? Is it deep? Is it dangerous? Úplná tisková konference. Joe se tváří nabouchaně, ochotně dává rozhovory, je to hrdina, je to borec. Pak přichází ke mně a povídá - tak teď ty.

Slejzám po žebříku do moře, abych se aklimatizovala. Udělám dvě tři tempa, fuj, to je studený, vypísknu, vylezu ven mokrá jak slepice a jdu na plac. Asiati znovu žhaví iphony, tlačí se přes sebe, úplná senzace, z davu zaslechnu posměšné "mommy", mamča. Ó jé, co jsem si to zas vymyslela, lituji se. Budu jim naprosto k popukání. Pak se kouknu na své vytahané spoďáry a polituji se ještě víc, taky jsem si mohla vzít nějaké sexy plavky, když už budu lítat na těch asijských instagramech.

Stoupnu si tam co Joe a kouknu dolů, závrať! Radši si sednu. Pro jistotu se ještě pokřižuju a pak skočím. Proč to tak dlouho trvá? myslím si když čekám na dopad. V letu si stihnu vzpomenout, že jsem zatraceně mizerný plavec, že jsem nikdy neskákala do vody z takové výšky a že mám na břehu dítě, ale na všechno už je pozdě. Už se nestačím rozbrečet a najednou PLESK!! Hrozně si loknu. Rychle tři tempa vzhůru a DÝÝÝCH! Přežila jsem! Dávím se hnusnou slanou vodou. Mama bááác! slyším pištět nadšené dítě. Bleju plíce, ohromný pocit. No víte přece, jak se hrabě Monte Cristo prořeže z pytle na mrtvoly, když ho hodí do moře z pevnosti If. Tak tak se cejtím.

Vylezu po žebříku z moře, ohromný aplaus. Is it cold? Is it deep? Is it dangerous? Rozdávám namachrované úsměvy, ó nikoli, je to úplná pohodička, voda jak kafe, hloubka ideál, žádný stres, ne, jistě že jsem se nebála, zde není prostor pro strach. Joe mi to nežere, tváří se blazeovaně, když kriticky hodnotí estetiku mého skoku. Žárlí, protože jsem sklidila mohutnější potlesk. Prý jsem tam čvachtla jak švestka do slivovice. Kecáš! Byla to čistá atletika! hádám se, ale Joe mi ukazuje video a musím připustit, že jsem tam fakt čvachtla jak ožralé karlátko.

Ale to už se Asiati svlékají do trenek a lezou po jednom do moře, aby se aklimatizovali, vylejzají mokří jak slepice, a pak si stoupají do řady a ozývá se jedno plesknutí za druhým.

Cha!! Já vám dám mamču.

(Malta, 2023)


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace