(28. listopad 2025)
V čerstvě napadaném sněhu zní křupot dvojích kročejí, jedněch rázných, vpředu jdoucích, a druhých uťapaných, drobných, co za těmi prvními pospíchají. Jdu svižně, ruce mi mrznou v tenkých rukavicích, jak vleču plnou náruč prken, kluk ťapká za mnou. Je mínus pět, třpytivý zimní den. On se těší, je nesmírně motivovaný, já se tak trochu proklínám. Když se to naučíš, vezmu tě na velké putování, slíbila jsem mu neuváženě. Pojedeme zimní krajinou, daleko přes kopce. To jsem mu zas něco naslibovala.
Zanedlouho dojdeme na stadion. Nikde ani noha. Bodejť, vždyť na lyžování to ještě není, pomyslím si, ale hned záhy uznám, že na to naše cmrndání těch pár centimetrů technického sněhu bude stačit. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli vzít čtyřletého kluka na jeho první lyžování byl nápad dobrý nebo úplně pitomý. V každém případě jsem se ráno obrnila trpělivostí a laskavostí.
Obouvám klukovi lyžáčky a cvaknu ho do vázání. Celý natěšený se zvedne a hned sebou plácne. Lyže křížem. Zkusí vstát, lyže mu podjede. Udělá dva kroky a zase sebou buchne. Chce vstát, stojí si na lyži. Zvedne nohu a celou lyži si přetočí, jednu nohu má dopředu, druhou dozadu. Bác. Vstane, nohy se mu rozjedou. Zase na zemi. Bum, bác, plesk, flák, třísk, prásk.
Mně to nejdeeee!!! Slzičky, vztek.
Nevztekej se! sjedu ho, ale hned vzápětí se pokárám, že jsem se zavázala, že dnes budu hodná máma, protože když nebudu, kluk s tím zlostně flákne, zanevře a nikdy se to nenaučí.
Po chvíli se na prkýnkách začne jaksi šourat, dokonce směrem dopředu. Že by..? Párkrát šoupne nohama, plácne sebou. Zase se vzteká. Mně to nejdeeee! Nemůžu vstááát! Mně to kloužeee! Bůůů!
A mé brnění trpělivosti už je samá díra, když na něj štěkám pořád dokola ty samé příkazy:
Zapichuj ty hůlky! Nezvedej ty lyže! Klouzej nohama! Zapichuj ty hůlky! Odrážej se! Zapichuj ty hůlky! Tak zapichuj ty hůlky!
*
Někdy loni jsem vyprávěla svému synovi o tom, jak jsem přejela Šumavu na lyžích. Vyprávění ho nesmírně zaujalo, neboť v něm bylo putování a dálka a jeho klučičí duše nesmírně touží po dobrodružstvích, která se odehrávají na kulise velkého světa.
Maminko, pojedeme spolu někam na lyžích? ptal se a já mu poněkud vyhýbavě odpověděla: No, to je fakt těžký naučit se lyžovat, víš… hmm… tak možná příští rok, až napadne sníh. Přiznávám, tak trochu jsem doufala, že na lyže na ten rok zapomene.
Ale on nezapomněl. Kdesi v televizi zahlédl kousek přenosu biatlonového poháru a ten mu připomněl moje vyprávění. Sledoval plavnou eleganci závodníků a obdivoval jejich rychlost. Hypnoticky kopíroval očima trajektorii lyžařů a představoval si sebe, jak pluje zasněženou krajinou, jak v závratné rychlosti všechny předjíždí, jak vítězí a dostává zlatou medaili… Neřekl nic. Ale já věděla, že si vzpomněl na to, co jsem mu slíbila, a že se jednou připomene.
A připomněl se, když vlak zabrzdil ve stanici Nové Město na Moravě, ve městě mého druhého bydliště, kam spolu jezdíme rekreačně.
Jůůů!! Tady je sněhuuu! zajásal kluk. Maminko, to bychom mohli jezdit na lyžích!
Hmm…
*
Snažím se ho trochu povzbudit. Poslouchej, vždyť už ti to docela jde, vždyť jsme už třikrát objeli stadion. A čím dál míň padáš, a zvednout už se taky umíš. No vidíš, za chvíli to budeš umět!
A občas v něm zahlédnu semínko nadšení, když se sklouzne a neuklouzne, když se mu povede krok, dva, ale jakmile ujede pár metrů bez pádu, nabyde příliš rychle sebevědomí, pak se hrr hrr rozjede a zase sebou plácne.
Ach. Už jsem úplně zapomněla, jak nesmírně těžké je naučit se lyžovat. Nikdy to člověk nevidí tak jasně, jako když se to snaží naučit úplného novice.
Jsme celí rozlámaní. Dvě a půl hodiny courání na lyžích, pět koleček okolo stadionu, milion pádů. No vidíš, chválím kluka, jsi vážně šikovný! Ještě párkrát si vyjedeme a budeš to umět! To se brzy naučíš!
Ale kluk se ještě z posledních sil usměje na fotku a sotva přezuje lyžáky, prohlásí rezolutně:
Nikdy už nechci jezdit na lyžích! Nebudu se to učit! Nechci lyžovat!
A já si pomyslím, trochu zklamaně a trochu úlevně: Nu co, aspoň budu mít na chvíli klid.
*
Večer kouká na pohádku v televizi. Zvířátka závodí na lyžích. Jsou rychlá a akční, sjíždí skokánky, na konci všichni vyhrají a ještě zachrání svět. Ohromné dobrodružství.
Ukládám ho do postele. Obejme plyšového ježečka, přitulí se ke mně, usměje se.
Maminko, pojedeme zítra na ten putovní výlet na lyžích?
Na chvíli se zamyslím, jestli mu mám připomenout, že už nikdy nikdy nechtěl lyžovat. Ale vyměknu, když odpovím:
Tak jo. Ráno si půjčíme lyže a pojedeme z Vlachovic na Tři Studně.
Nechť při mně zítra stojí svatá armáda trpělivých.
Lyžníci na Vysočina aréně - první lyžování
V tomto jednoduchém formuláři se můžete přihlásit k odběru novinek z mého webu a můžete si i vybrat, které typy článků vás zajímají. Nemusíte se obávat, protože se nejedná o externí službu ale vše běží na mém vlastním zařízení, takže zneužití mailových adres opravdu nehrozí. Stejně tak se nemusíte bát, že bych vás nějak zahlcovala - informační maily budu posílat jen jednou, maximálně dvakrát měsíčně.