Stavba útulny - pozvánka

čtvrtek 12. srpen, 2021

Milí horomilové, trekaři a vandráci,

máte rádi horské útulny? Přidejte se k naší dobrovolnické brigádě a pojďte s námi jednu postavit.

Kdy: o víkendu 28 - 29/8/2021
Kde: v Bílých Karpatech přímo na hranici se Slovenskem

Čeká nás hlavně příprava základů, tahání šutrů, opracovávání dřeva, ale i práce na lukách v programu ochrany přírody.

Hráči geocachingu se mohou zúčastnit CITa: https://coord.info/GC966CX
Ostatní zájemci nechť se hlásí mailem na adresu: mp20@seznam.cz

Těšíme se na vás!

Stavíme útulnu

Neděle 20. červen, 2021

Stavíme útulnu v horách.

Ani bych nespočítala, kolik útulen, horských bud a seníků mi zachránilo kejhák, když jsem to potřebovala. Když jsem se potulovala po odlehlých horách, kde se nejbližší možnost kontaktu s lidmi měřila v desítkách kilometrů. Kolikrát jsem měla mokré oblečení, byla mi zima, byla jsem zdeptaná syrovým horským počasím nebo jsem se prostě jen chtěla trochu důstojněji vyspat, a přede mnou se jako zázrak zjevila prostá chýše s pryčnou na spaní a závětřím. Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo pro mě tyto svatostánky bezpečí postavil, kdo byl mým laskavým hostitelem. Učinil tak zcela anonymně, bez nároku na vděčnost i poděkování. Je čas vrátit to do karmy.

Ze života muzikanta

Pátek 4. prosinec, 2020

Ze života muzikanta:

“Nás nezajímá, že jste hrála první housle v Národním divadle. Na téhle párty hrajete Ferrero.” :D

Na fotce já v kostýmu na scénickou show závěrečné párty filmového festivalu v Karlových Varech. Foto z roku 2013.

2784

Středa 21. říjen, 2020

2784 kilometrů. Tolik jsme prošli v posledních třech letech společně s Joem v rámci našeho dlouhodobého projektu přechodu Karpat a Balkánských hor. Ještě se ani zdaleka neblížíme dokončení, ale i tak už je to slušný kus společně ujité cesty nejen horami, ale i životem.

To nejcennější na celé naší Cestě je to, že jsme ji prošli společně. Každý jednotlivý krok jsme podnikli ve dvou, všechny vzpomínky, zážitky, příběhy jsme prožívali jednotně. Kdybys to chtěla někdy dokončit sama, říkal mi jednou Joe, tak klidně vyraž, nebudu se zlobit, však víš, že letos už nebudu mít dovolenou. Jistěže by se nezlobil. Ale mně by to bylo strašně líto. Tahle Cesta má smysl jenom společně, jeden bez druhého bychom ji nešli. Zvláštní, jak některé věci dávno ztratily smysl, kdyby pro nás nebyly společné.

Často vzpomínáme. Ale plýtváme na to málem slov. Stačí, aby jeden z nás řekl - vzpomínáš, jak jsme tenkrát, když jsme sešli z Fagaraše... a druhý hned - joo, jak jsme měli takový hlad, že jsme vykoupili celý krám! A už se oba smějeme, dojímáme. Mnohdy stačí jen slovo a jeden hned ví, na co si ten druhý vzpomněl. Začnu větu a Joe ji dokončí. Jako jeden mozek. Přes dva a půl tisíce kilometrů společných vzpomínek.

Můj tatínek jednou řekl - mě fascinuje, že se našli dva tak podobní lidi, jako jste vy dva. Mě taky. To je to nejlepší, co vás může v životě potkat. Když k sobě najdete někoho stejně postiženého, jako jste vy. Někoho, kdo je ochoten s vámi realizovat všechny šílenosti, které spolu vymyslíte. Člověka, se kterým vám nic nebude připadat nemožné. Který s vámi půjde kamkoli. Třeba až na kraj světa. A pěšky.

***

Mapa znázorňuje záznam trasy z naší GPS v průběhu čtyř výletů. Statistika: 2784 km; 88 dní; nastoupáno 116 km.

Good morning, sunshine!

Úterý 20. říjen, 2020

Good morning, sunshine!

Dokončili jsme naše putování přes Starou planinu v Bulharsku a stanuli na hranici země, na mysu Emine. Navázali jsme tak na náš dlouhodobý projekt přechodu Karpat a Balkánských hor a protáhli šňůru naší pouti na zhruba 3000 kilometrů.

Probudili jsme se do prvního dne, kdy už jsme nemuseli nikam jít. Byla ještě tma. Zvykli jsme si vstávat hodinu před svítáním. Sedli jsme si ve spacácích a otevřeli stan. Poprvé nebyl mokrý. Přímo před vchodem se válelo kraví lejno. Na kraví lejna jsme si tu už zvykli a vůbec nám nevadila. Z dálky k nám doléhalo kolébavé šumění moře, konstantně, ustavičně. Tenhle zvuk je tu slyšet už miliony let beze změny. Nejstarší ze všech zvuků na světě. Vprostřed otevřeného vstupu stanu rudl obzor, každou minutu víc a víc. Jsou mraky, říkám Joemu, dneska nic nebude vidět. Je to fakt smůla, poprvé v životě jsem chtěla vidět východ slunce nad mořem. Oblačné řasy nachověly, ale tam, kde rubínová záře žhnula nejjasněji, se táhla šedivá sloha. No jo, povídá Joe, dneska slunko vyjde asi za mraky. Zase jsem si vzpomněla na Wolkera. Já si na něj vždycky vzpomenu, když koukám na východ slunce. Recituji Jitřní píseň. Tam v mlhách krvavých den slunce tuší, vy myslíte, že nezasvitne sem? Ach věřte jen, a věřte celou duší, a vírou svou i slunce unesem! Joe chroustá sušenku a tváří se znuděně, už jednou ten verš na tomto treku slyšel. Najednou mraky ztratily perleť. Tak je to jasné, slunko už vyšlo. Dneska kino nebude. Wolker byl mladý a naivní, soudí Joe. Tak co, sbalíme stan? Tak jo. Neochotně jsem se vyšourala ze spacáku. A vtom - slunce! Obzor rozřízl oslepující karmínový paprsek, zajiskřil nad mořskou hladinou a protnul náš stan svým slunečním kordem. Všechno zrudlo jako v temné komoře, když se vyvolávají snímky z kinofilmu. Good morning, sunshine! řvu na celý svět, ale světu je to jedno. Vesmíru je všechen lidský patos ukradený. A je to tak dobře. Kdyby slunce držela nad obzorem víra lidí, nikdy by nevyšlo. A my bychom dnes neviděli ten nejkrásnější východ slunce nad kravím lejnem, jaký jsme kdy viděli.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace