Čtyřhranné zápisky

Čtvrté stadium vývoje poutníka je klid.

V tuto chvíli jsi již hotovým poutníkem. Už dávno sis na Cestu zvykl a přijal její režim. Nespěcháš, nepolykáš kilometry, ba dokonce trochu lituješ, že jsi na začátku tak hnal. Pochybnosti, které tě na začátku sžíraly k panice, se zmírnily a upozadily. Už víš, že tam dojdeš. Jistě, ještě se ti může ledacos přihodit, ale ty tak nějak tušíš, že tím nejhorším už sis prošel. Bouři jsi ustál a neprohrál. Jdeš dál.

Taky už se zbytečně nebojíš. Nečteš denní kapitoly v průvodci s obavami, že to nezvládneš, že neujdeš předepsanou porci kilometrů nebo nevyjdeš převýšení. Pochopil jsi, že za tvým úspěchem nestojí svaly ale hlava, a naučil ses ji ovládat. Zároveň však s opadnutím strachu neztrácíš pokoru. Ba co víc - teď jí máš mnohem víc, protože už jsi poznal, jakou moc mají síly, které proti tobě stojí, a takticky si je nechceš znepřátelit pýchou.

Tvůj život se značně změnil. Starosti, které jsi denně řešil v civilu, jsou ti teď úplně cizí. Tvoje práce, rodina, hypotéka, jsou někde daleko, a běh věcí okolo nich nemůžeš nijak ovlivnit. Vše se nyní smrsklo jen do tří úkolů, které musíš každý den splnit: dojít o kus dál, získat něco k jídlu a najít místo na spaní. A tyto tři elementární činnosti - jít, jíst a spát - jsou nyní vším, co jako poutník ke svému životu potřebuješ.

A tak procházíš světem, svobodně a prost těžkých myšlenek, čteš krajinu a jsi šťastný tam, kde jsi.

Čtvrté stadium poutnictví je mým nejoblíbenějším.

***

FOTO: Kilometrovník v Dovrefjellu hlásil lehkých 200 kilometrů do Trondheimu. To už byl opravdu kousek.

Potkala jsem starší manželskou dvojici Norů. Dali se se mnou do řeči a vyměnili jsme si několik postřehů a zkušeností. Milý hovor.

Na konci jsme se loučili a já viděla, že mají v ruksaku rybářský prut. Norové vůbec rádi rybaří.

“Tak šťastnou cestu přeji, a mnoho ulovených ryb!” říkám jim na rozloučenou.

“Nene,” odpovídá muž, “my chytáme jen dvě ryby denně. Jednu pro mě a jednu pro ženu. Pak už nemáme hlad. Proč bychom měli chtít víc ryb, než můžeme sníst?”

Převedeno do širšího kontextu je tohle jedna z nejlepších životních filozofií, jakou jsem kdy slyšela.

*****

FOTO: Stezička pohořím Dovrefjell. Vážně krásné pohoří!

Třetím stadiem poutníka je vzdor.

Přijde čas, kdy budeš bojovat se vším. Se zimou, s příkrými kopci, bolestmi nebo nemocí. Ráno se probudíš a nebudeš schopen se postavit na nohy, nebo budeš stát na holém hřebeni a bude tě ze všech stran mlátit vichr a ledový déšť. Myslíš si, že bojuješ s Tím nahoře. Prosíš ho, křičíš na něj, hrozíš mu pěstí a domlouváš mu. Ale ve skutečnosti bojuješ sám se sebou. Všechno je proti tobě, cítíš, jak slábneš na mysli, ale za nic na světě se nehodláš vzdát. Došel jsi příliš daleko a obětoval nemálo na to, abys to teď zabalil.

Nevíš, jestli se z toho srabu dostaneš. Víš jenom, že musíš jít. A toto jít si do zblbnutí opakuješ, když se s horečnatou hlavou a průsvitnou tváří rveš do obludného kopce, a jít si silou vtloukáš do hlavy ve strachu, že na toto slovo, nejdůležitější ze všech, zapomeneš.

Ty víš, že žádná bouře netrvá věčně. Jednou to musí skončit, vykřešeš se z toho a možná přijde i mír. A právě ta myšlenka na konec války, naděje, že zase přijdou dny bezmyšlenkovité, plynoucí hladce a nehlučně, to vědomí usmíření ti dává sílu, aby ses nezastavil.

*****

FOTO: Chata snů u jezera Avsjøen v národním parku Dovrefjell. Měla jsem sto chutí skočit do vody, ale pro stáletrvající rekonvalescenci jsem si tuto radost raději odpustila.

Ti Norové! Oni jsou prostě skvělí. Milí, usměvaví, ochotní a srdeční. Vždy vám pomůžou a nikdy vás nenechají ve štychu.

Šourala jsem se přes sedlo v pohoří Dovrefjell s horečkou a střevní chřipkou. Bylo mi zle, už tři dny jsem nesnědla skoro nic. Léky? Ano, měla jsem spoustu léků. Na problémy, které mě na cestách většinou trápí. Antibiotika na zánět močáku, Aspirin na horečku, Ibalgin na bolesti všeho možného, opodéldok na kolena, mast na bolesti svalů, stahovací obinadla, obvazovou náplast i leukoplasti s polštářky na puchýře, nůžky, doplňky stravy, šumivé tablety, kloubní výživu, prostě všechno možné. Ale poutníkova krosna není polní špitál, aby v ní mohlo být všechno. Střevní chřipku, byť jde o běžnou cestovní nemoc, jsem na cestě nikdy v životě neměla. No prostě neměla! Proč brát léky na nemoci, které vás nikdy netrápily?

Do nejbližší lékárny to byly tři dny cesty.

"Vy jste nějaká pohublá," vyzvídal starší karavanista venčící psa u silnice. Dal se se mnou do řeči, ale já měla teď ze všeho nejmenší chuť si povídat. Chtěla jsem dojít tři kilometry na chatu, kde bych si mohla lehnout a tiše se litovat.

"Hm… Aby ne, když nemůžu nic sníst."

Řekla jsem mu všechno. (Víte sakra, jak je těžké říct cizímu chlapovi na potkání, že máte sračku? Ke všemu když si zaboha nemůžete vzpomenout na slovíčko "diarrhoea" z učebnic angličtiny!) Odpověděl úplně klidně:

"A chcete nějaké léky? Pojďte se mnou, manželka vám něco dá."

Potkat na cestě starší lidi v karavanu je učiněným požehnáním. Starší lidé mají léky vždy na všechno a v karavanu je na malý polní špitál místa o dost víc než v batohu. Dostala jsem dost léků na to, abych s nimi přešla hory až do nejbližší lékárny. A také suchary, banány a dvě hrušky. Všechny ty instantní věci a salámy, které jsem si nesla v batohu, jsem totiž nemohla ani cítit.

Můžete říct, že pomoct člověku v nouzi je lidskou povinností, a budete mít pravdu. Ale někdy vám budu vyprávět o Norech, kteří mě vždy nadšeně oslovovali, vedli mě k sobě domů a nutně mi chtěli dát jídlo na cestu, o důvěře, kterou tu automaticky ke každému mají, nebo o tom, jak zde funguje ubytování, kdy přijdete do odemčeného prázdného domu a ráno jen necháte peníze na stole a zabouchnete. Oni jsou prostě takový národ.

"Mně je tak líto, že pro vás nemůžu nic udělat na oplátku!" říkala jsem karavanistovi a jeho manželce. "Jestli tu cestu dojdu, bude to jenom díky vám!"

"My nic nepotřebujeme, máme všechno," odpověděl muž. "Ale můžete třeba říct přátelům ve vaší zemi, že Norsko je krásná země a my Norové jsme fajn lidi," usmíval se.

"To rozhodně udělám!"

A tak vám to říkám.

*****

Jdu dál. Ještě pořád jsem tak trochu, no... "na sračku" :-D, ale bude to dobré. ;-)

FOTO: Národní park Dovrefjell je nejkrásnější část cesty do Trondheimu. Typicky táhlá, jemně zvlněná skandinávská krajina, sníh a pocit nekonečné odlehlosti. Také tu můžete narazit na pižmoně severního, ale já na něj štěstí neměla. Zato jsem měla štěstí na nádherné počasí.

Jsou dny tlusté a dny hubené.

Dny tlusté jsou ty, kdy ti to šlape, slunce svítí a všechno ti vychází. Máš dost jídla a čisté ponožky, nebloudíš, batoh netíží a boty netlačí. Všude jsi vítán a lidé se smějí. Kampak jdete? Jéje, takovou dálku? Tak šťastnou cestu! Kilometry naskakují a je ti dobře.

A pak jsou dny hubené, kdy se sotva vlečeš, je hnusně a nohy jsou samý puchýř. Do kopce hýkáš jak starej mezek a z kopce tě bolí kolena. Dny, kdy si musíš neochotně přiznat, že už jsi byl i mladší. Hlava se vzpouzí, koukáš do mapy a hledáš nejbližší nádraží, odkud bys mohl pláchnout. A je ti ještě hůř, když vidíš, jaký jsi srab.

Poslední dny byly ty hubené.

Ve stanu u řeky bývají ledové noci. Snadno se dá prochladnout, když je ve dne třicet a v noci sotva čtyři. A nejzrádnější jsou ty vlahé večery, kdy se člověk ze samé radosti cachtá v řece a běhá po kempu do půlnoci bos. Ráno jsem se probudila a měla horečku.

Jít nebo nejít? Celé tělo jako v ohni, bolely všechny svaly, i ty, o kterých jsem v životě netušila, že je mám. Ve stanu se ale nedá marodit a hotel je šíleně drahý. Skuhrat můžu i o dvacet kilometrů dál. Tedy jít.

Pomalým krokem jsem se došourala až ke kostelu v Nord-Sel. Nedělní bohoslužba, jak pěkná příležitost! Půjdu dovnitř a poprosím, ať je zase líp, říkám si. Zní varhany a zpěvy, světlo se láme v barevné vitráži. Bože, prosím, dej mi sílu…

Před kostelem stál dřevěný stůl a lavice, sotva jsem se k nim dovlekla. Nesnesitelně se mi motala hlava. Lehla jsem si na pryčnu, nad hlavou mi kmitalo slunce skrze větvoví mladého javoru. Chvíli jsem poslouchala, jak bijí zvony. A pak už jsem neslyšela nic.

*****

FOTO: Krásný šindelový kostel v Ringebu.