Report z vandru horním Rakouskem

Pátek 11. srpen, 2017

"Konečná stanice, prosíme, vystupte!"
Mám ráda, když moje dlouhé výlety začínají na konečné stanici. Tam, kde se vlak zastaví pár kroků před nárazníkem, kde koleje vplouvají do hloubi trav. Jako bych tím mohla ospravedlnit svou nesmyslnou zarputilost, že v 21. století chodím pěšky. "Dál se jet nedalo, tak jsem šla po svých." Konečně mám důstojnou obhajobu, která mě vymaňuje z kartografie bláznů.

Vydala jsem se na dlouhou cestu severním Rakouskem, téměř souběžnou s naší jižní hranicí. Celá trasa má kolem 350 km a tvoří ji dvě hlavní dálkové cesty: Nordwaldkammweg (hřebenová stezka severního lesa) a Thayatalweg (Podyjská magistrála).

První z nich, Nordwaldkammweg, je historickou cestou z konce 19. století, jejímž cílem bylo vést po hranici Česka a Rakouska-Uherska. Kvůli Železné oponě však musela být stezka přetrasována a vznikla česká a rakouská varianta, čímž částečně ztratila svůj původní smysl. Dnes má cesta tři varianty, z nichž nejzachovalejší a nejudržovanější je ta rakouská, kterou jsem si vybrala pro svou pouť i já. Má kolem 150 km a vede od česko-německé hory Třístoličníku na Šumavě na rakouský Nebelstein v Novohradských horách.

Těším se na dlouhou procházku lesem! :-)

FOTO: Moje cesta začala v Novém Údolí na Šumavě, na konečné stanici. Dál už musím jít po svých. Neznám pro sebe příjemnější nevyhnutelnosti! :-)

Report z vandru: Kungsleden - X

Pondělí 7. srpen, 2017

Report z vandru X.:

Zbývá něco připsat. Něco víc, než jen vítězství. Je třeba se někam posunout.

Vždycky vím, že bych na své pouti měla něco najít, nějakou životní pravdu nebo osobní filosofii, jakýsi obecně platný princip, který potom plynule přejde do mého civilního života jako nové pravidlo, řád pro život. Světlo, které rozsvítí tmu a já díky němu přestanu zakopávat, paprsek prozření, který učiní můj život pochopitelnějším a méně zmateným. Nikdy předem nevím, co přesně bych měla najít, ale vím, že až to přijde, poznám, že přesně tohle jsem hledala.

Od samého začátku cesty jsem hledala člověka. Takového, který by mi byl blízký a který by mě vytrhl z tíživé osamělosti, jenž na člověka dopadá v nesnesitelně vzdálených krajinách. Velmi jsem si přála, aby někdo šel se mnou. A já toho člověka našla. Byl jím Švýcar Sandro.

Ihned jsme se dali do řeči. Měli jsme mnoho společného. Zálibu v dlouhém chození, oba jsme nechtěli být sami a oba jsme muzikanti. Měli jsme si toho tolik co říct! Jakékoli téma, které jsme otevřeli v nekonečném rozhovoru, jsme dokázali probírat hodiny, aniž by nás to začalo nudit.

Pak mě ale napadl bláznivý nápad vyjít nechozenou cestou na Kebnekaise, nejvyšší horu za polárním kruhem. Sandro se do riskantního podniku pouštět nechtěl. Nakonec jsme se rozloučili a já se oddělila. Šli jsme spolu tři dny.

Když se mi vzdálil, došlo mi najednou, co jsem to udělala. Nechala jsem odejít jediného člověka široko daleko, který byl ochoten jít celou cestu se mnou. Taková hloupost! Byla jsem daleko za polárním kruhem, nejbližší signál měl být až za čtyři dny, a já klidně nechala odejít jediného člověka, který tu pro mě mohl být, kdyby se mi něco stalo. Svůj výstup jsem ukončila. Vinou byl příliš nestabilní terén zcela bez jakékoli cesty, nebezpečná chůze po kamenném moři a sněhu, a také po povodni stále ještě vysoká hladina řeky.

Otočila jsem se a nabrala na rychlosti. Snažila jsem se Sandra ještě doběhnout, ztrácela jsem na něj zhruba osm kilometrů. Ten den jsem doslova uběhla přes čtyřicet kilometrů. Sandra jsem ale nenašla. Nevěděla jsem, zda je přede mnou či už za mnou, jestli mám zrychlit nebo počkat. Po třech dnech marné snahy ho najít jsem to vzdala a smířila se s tím, že už půjdu sama až do konce. Dobře mi tak.

Došla jsem až do Hemavanu. Naučila jsem se jít sama, nebát se osamění, být šťastná sama se sebou. A konečně mi bylo dobře.

A najednou, dva dny po ukončení mé cesty, se ve dveřích ubytovny objevil - Sandro! Tak rádi jsme se zase viděli! Řekl mi, že mě všude hledal, že četl mé jméno v každé knize hostů, všude se na mě ptal a všude si mě pamatovali. Dokonce viděl mé stopy v blátě, mám velikost nohy 37. Věděl, že jsem kousek před ním, ale nemohl mě dohnat. Sandro! I já tě hledala! Ptala jsem se na tebe na každé chatě i pocestných lidí, ale nikdo si Tě nepamatoval. Jak by také mohli, když tě ještě nepotkali. Nevěděla jsem, jestli jít rychleji nebo čekat, jestli jsi přede mnou nebo za mnou. A tak jsem prostě šla. Tak jako ty.

To, co se člověk naučí, když je dlouho sám, je vážit si lidí. Za poslední roky jsem se trochu vzdálila lidem, měla jsem pocit, že lépe by mi bylo snad úplně samotné. Jak moc jsem se v sobě spletla, jsem poznala až tam nahoře. To, co jsem se měla naučit při své letošní cestě, je, jak těžké je najít blízkého člověka, a jak lehké je ho ztratit.

A to si musím pamatovat po celý zbytek svého života.

**********

FOTO: Závěrečné setkání několika z nás, kteří jsme se po cestě po různu setkávali. Sandro je napravo ode mě, dále Andy z Kanárských ostrovů a Švýcarka Karolína. Naší partě jsme dali název "Kungsleden family". :-))

Moje cesty však letos ještě nekončí. Už nyní jsem na dalším putování severním Rakouskem, o němž vám také podám zprávu. ;-)

Hezký večer všem!

Report z vandru: Kungsleden - IX

Sobota 5. srpen, 2017

GLORIA VICTORIA!

Po více než 450 km jsem došla až na konec švédského treku Kungsleden!

Ještě nikdy v životě jsem neslyšela tolikrát, že na to nemám. Desítky lidí mě zrazovaly svými obavami, přestože to se mnou všichni mysleli dobře, nikdo nevěřil, že bych sama mohla zvládnout náročnou túru v osamělých horách daleko za polárním kruhem. Slyšela jsem, že sama to nemůžu dojít, že neunesu tak těžký batoh, budu hladovět, umrznu, oddělám si kolena a záda, až se mi něco stane, (a to je jasná věc, že se mi tam něco stane), nebudu si umět poradit. Jen já ale ve skutečnosti opravdu věděla, co od takové cesty čekat, uměla jsem si ji reálně představit. Nepřekvapilo mě, když přišly povodně, teplota spadla pod nulu, nebo když jsem musela jít desítky kilometrů po roztátém ledovci. To všechno už jsem dříve zažila. Přešla jsem Alpy, Korsickou hřebenovku a Pyreneje, šla jsem nejtěžší treky v Evropě, a věřila jsem, že mám dostatek načerpaných zkušeností na to, abych si dokázala se vším poradit i tady, dovolí-li mi to mé zdraví. Věřila jsem ve vlastní sílu tak, jak v ni nikdo kolem mě nevěřil.

Lidé se mě ptali, jak těžký mám batoh. Řeknu vám to. Na začátku cesty měl 30 kilo. Nejtěžší, jaký jsem v životě nesla. Byl plný jídla, neboť jsem věděla, že sehnat potraviny bude velký problém, buď budou strašně drahé nebo nebudou k dispozici vůbec, a proto jsem táhla jídlo na celou cestu. Každý, kdo uslyšel to číslo, vyhrkl ihned: "S tím nemůžeš nikam dojít!" A přece jsem došla. Až na samý konec cesty.

Pravdou však je, že jsem ještě nikdy nesvedla takový boj s vlastní hlavou. Kdo někdy šel dlouho a daleko, ten ví, že největší boj není s počasím, bolestmi nebo vyčerpáním, ale s hlavou. Ta je motorem i brzdou všeho. Dokáže táhnout zničené a unavené tělo ještě dlouho poté, co už svalům došla všechna síla, ale také umí zadřít celý stroj i přesto, že je dobře promazaný a má dost energie. Mnohokrát jsem se musela přemlouvat, abych se zvedla a šla dál, připomínat si, že jsem si to přála, že přesně takhle jsem to chtěla. A hlava mě poslechla. Naučit se ovládat vlastní myšlení je tím nejtěžším, co jsem se na svých cestách musela naučit. A také tím nejcennějším, co jsem na nich získala.

Jsem na konci své cesty Švédskem. Nyní mohu konečně prohlásit Kungsleden za splněný sen. Prozradím vám však, že nostalgie z blížícího se konce na mě dolehla takovou silou, že ještě než jsem slezla z hor, měla jsem objednaného průvodce na další cestu. Na tu se vydám ihned po návratu a vést bude severním Rakouskem podél českých hranic. Svět je totiž velký a život krátký, času je málo a snů mnoho.

FOTO: Brána s nápisem Kungsleden je startovním bodem pro ty, kteří vychází na cestu v opačném směru z Hemavanu. Pro mě však znamenala cíl a vítězství. ;-)

Věřte sami v sebe a nepochybujte. Jedině pak proměníte nemožné ve skutečné.
Přeji vám všem hezký večer a mnoho splněných snů.

Report z vandru: Kungsleden - VIII

Pátek 4. srpen, 2017

Kdyby se člověk rozhodl cestovat z Ammarnäsu do Hemavanu autem, musel by urazit 247 km. Putuje-li však stejným směrem pěšky, musí zdolat pouze 80 km.

Švédsko je charakteristické svojí specifickou infrastrukturou, která je vedena sítí silnic a železnic vzájemně téměř rovnoběžných a jen zřídkakdy se spojujících. Může za to dlouze a jedním směrem zvrásněný terén skandinávských hor, které se táhnou stovky kilometrů od severozápadu k jihovýchodu jako hřebenem sčesané vlasy, a mezi jejichž pásy se vytváří nekonečné brázdy jezer.

Švédové samozřejmě ví, že v 21. století je možné každou horu překonat tunelem a každou vodu mostem. Kdyby to udělali, mohli by propojit zdánlivě blízká města, která jsou si však bez silničních spojnic nesmírně vzdálená. Avšak právě kdyby to udělali, rozdělili by asfaltkami rozsáhlé pozemky patřící divočině tak, jako se dělí bělost papíru čmáráním pera na menší a menší ostrůvky, zničili by tím ryzost skandinávské přírody a roztrhali její neposkvrněnost, která by již nikdy nešla scelit.

Měla jsem dvě možnosti, jak se dostat do Hemavanu. Buď autobusem pohodlnou hladkou oklikou za čtyři hodiny, nebo pěšky přímou cestou přes bažiny, hory a brody řek za čtyři dny. Mám ráda zkratky, a proto jsem zvolila druhou možnost. ;-)

Už jen jeden poslední den do Hemavanu, mého kýženého cíle, a budu moci prohlásit Kungsleden za splněný sen.

Držte mi pěsti! :-)

FOTO: Stojím na náhorní plošině a za mnou se rýsuje jedno z množství těch jezer, která jsou na vině, že tu nejsou silnice. Mám sluncem zrůžovělé tváře, žerou mě komáři a jsem šťastná, že jsem dokázala dojít až sem.

Report z vandru: Kungsleden - VII

úterý 1. srpen, 2017

Kungsleden je nejchozenější švédskou dálkovou cestou, přesto však tento přívlastek ani zdaleka nelze interpretovat měřítkem středoevropských treků. Nejvyšší turistická frekvence v tomto případě znamená, že v hlavní sezóně tudy někdo projde alespoň jednou za dva nebo za tři dny.

Nejlépe o tom vypovídají zápisy v knihách hostů, které jsou na každé obslužné, bezobslužné i nouzové chatě. Do nich by každý chodec měl zapsat své jméno, datum, odkud a kam jde. Ovšem, jistě ne všichni tento úkon vždy udělají. Ale každý si je vědom, že zápis o jeho návštěvě by ho mohl zachránit v případě pohřešování, a proto se do knih zapisuje většina lidí.

Vždycky mě baví si v těchto knihách listovat. Je to zvláštní způsob setkání s lidmi, kteří šli stezkou dlouho přede mnou. Neznám je, nevím, kdo jsou nebo jak vypadají, kolik je jim let, zda ještě žijí. Ale vím, že před osmi lety ve stejnou dobu vedli svou cestu stejným směrem, jako já, že se trajektorie našich kroků na krátký okamžik setkaly, byť v jiných časových dimenzích, a cítím jistou souvztažnost mezi nimi a mnou, která mě k nim přibližuje, ačkoli oni o této vzájemnosti nemají nejmenší tušení.

Ne každý se při zápisu omezí pouze na datovaný podpis. Někteří rádi připojují své útržkovité poznámky, krátký příběh jejich cesty či dokonce obrázek. Mnohdy záznamy také sahají do vzdálených časů, devadesátá léta zde nejsou žádné závratné stáří. Některé, zejména starší zápisy jsou téměř uměleckými díly hodnými archivace či výstavy v muzeu. Avšak mnohem větší smysl mají snad právě na místě, kde vznikly. Právě zde, na záchytných bodech naší společné stezky, si je totiž můžeme prohlédnout my, představitelé budoucnosti, pokračovatelé této tradice.

Fotka zachycuje list bloku sloužícího jako kniha hostů na bezobslužné chatě uprostřed pralesa. Je to obyčejný linkovaný šedesátistránkový A4 sešit, jaký jsme nosili do školy. Nejstarší zápisy jsou z roku 1995 a stále není dopsaný. Listuji v něm a vzpomínám, jaký to byl svět. Tehdy se ještě psalo perem a kreslilo vodovými barvami. Umělec, který v roce 1998 načrtl skicu skandinávské krajiny, připojil zprávu o tom, že je dnes slunečné počasí a poděkování za to, že zde ta chata je.

Miluji tuto literaturu věků! Říká mi, že svět je krásný a že jsem na správném místě.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace