Report z vandru VIII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Čtvrtek 1. srpen, 2019
Ti Norové! Oni jsou prostě skvělí. Milí, usměvaví, ochotní a srdeční. Vždy vám pomůžou a nikdy vás nenechají ve štychu.
Šourala jsem se přes sedlo v pohoří Dovrefjell s horečkou a střevní chřipkou. Bylo mi zle, už tři dny jsem nesnědla skoro nic. Léky? Ano, měla jsem spoustu léků. Na problémy, které mě na cestách většinou trápí. Antibiotika na zánět močáku, Aspirin na horečku, Ibalgin na bolesti všeho možného, opodéldok na kolena, mast na bolesti svalů, stahovací obinadla, obvazovou náplast i leukoplasti s polštářky na puchýře, nůžky, doplňky stravy, šumivé tablety, kloubní výživu, prostě všechno možné. Ale poutníkova krosna není polní špitál, aby v ní mohlo být všechno. Střevní chřipku, byť jde o běžnou cestovní nemoc, jsem na cestě nikdy v životě neměla. No prostě neměla! Proč brát léky na nemoci, které vás nikdy netrápily?
Do nejbližší lékárny to byly tři dny cesty.
"Vy jste nějaká pohublá," vyzvídal starší karavanista venčící psa u silnice. Dal se se mnou do řeči, ale já měla teď ze všeho nejmenší chuť si povídat. Chtěla jsem dojít tři kilometry na chatu, kde bych si mohla lehnout a tiše se litovat.
"Hm… Aby ne, když nemůžu nic sníst."
Řekla jsem mu všechno. (Víte sakra, jak je těžké říct cizímu chlapovi na potkání, že máte sračku? Ke všemu když si zaboha nemůžete vzpomenout na slovíčko "diarrhoea" z učebnic angličtiny!) Odpověděl úplně klidně:
"A chcete nějaké léky? Pojďte se mnou, manželka vám něco dá."
Potkat na cestě starší lidi v karavanu je učiněným požehnáním. Starší lidé mají léky vždy na všechno a v karavanu je na malý polní špitál místa o dost víc než v batohu. Dostala jsem dost léků na to, abych s nimi přešla hory až do nejbližší lékárny. A také suchary, banány a dvě hrušky. Všechny ty instantní věci a salámy, které jsem si nesla v batohu, jsem totiž nemohla ani cítit.
Můžete říct, že pomoct člověku v nouzi je lidskou povinností, a budete mít pravdu. Ale někdy vám budu vyprávět o Norech, kteří mě vždy nadšeně oslovovali, vedli mě k sobě domů a nutně mi chtěli dát jídlo na cestu, o důvěře, kterou tu automaticky ke každému mají, nebo o tom, jak zde funguje ubytování, kdy přijdete do odemčeného prázdného domu a ráno jen necháte peníze na stole a zabouchnete. Oni jsou prostě takový národ.
"Mně je tak líto, že pro vás nemůžu nic udělat na oplátku!" říkala jsem karavanistovi a jeho manželce. "Jestli tu cestu dojdu, bude to jenom díky vám!"
"My nic nepotřebujeme, máme všechno," odpověděl muž. "Ale můžete třeba říct přátelům ve vaší zemi, že Norsko je krásná země a my Norové jsme fajn lidi," usmíval se.
"To rozhodně udělám!"
A tak vám to říkám.
*****
Jdu dál. Ještě pořád jsem tak trochu, no... "na sračku" :-D, ale bude to dobré. ;-)
FOTO: Národní park Dovrefjell je nejkrásnější část cesty do Trondheimu. Typicky táhlá, jemně zvlněná skandinávská krajina, sníh a pocit nekonečné odlehlosti. Také tu můžete narazit na pižmoně severního, ale já na něj štěstí neměla. Zato jsem měla štěstí na nádherné počasí.
Šourala jsem se přes sedlo v pohoří Dovrefjell s horečkou a střevní chřipkou. Bylo mi zle, už tři dny jsem nesnědla skoro nic. Léky? Ano, měla jsem spoustu léků. Na problémy, které mě na cestách většinou trápí. Antibiotika na zánět močáku, Aspirin na horečku, Ibalgin na bolesti všeho možného, opodéldok na kolena, mast na bolesti svalů, stahovací obinadla, obvazovou náplast i leukoplasti s polštářky na puchýře, nůžky, doplňky stravy, šumivé tablety, kloubní výživu, prostě všechno možné. Ale poutníkova krosna není polní špitál, aby v ní mohlo být všechno. Střevní chřipku, byť jde o běžnou cestovní nemoc, jsem na cestě nikdy v životě neměla. No prostě neměla! Proč brát léky na nemoci, které vás nikdy netrápily?
Do nejbližší lékárny to byly tři dny cesty.
"Vy jste nějaká pohublá," vyzvídal starší karavanista venčící psa u silnice. Dal se se mnou do řeči, ale já měla teď ze všeho nejmenší chuť si povídat. Chtěla jsem dojít tři kilometry na chatu, kde bych si mohla lehnout a tiše se litovat.
"Hm… Aby ne, když nemůžu nic sníst."
Řekla jsem mu všechno. (Víte sakra, jak je těžké říct cizímu chlapovi na potkání, že máte sračku? Ke všemu když si zaboha nemůžete vzpomenout na slovíčko "diarrhoea" z učebnic angličtiny!) Odpověděl úplně klidně:
"A chcete nějaké léky? Pojďte se mnou, manželka vám něco dá."
Potkat na cestě starší lidi v karavanu je učiněným požehnáním. Starší lidé mají léky vždy na všechno a v karavanu je na malý polní špitál místa o dost víc než v batohu. Dostala jsem dost léků na to, abych s nimi přešla hory až do nejbližší lékárny. A také suchary, banány a dvě hrušky. Všechny ty instantní věci a salámy, které jsem si nesla v batohu, jsem totiž nemohla ani cítit.
Můžete říct, že pomoct člověku v nouzi je lidskou povinností, a budete mít pravdu. Ale někdy vám budu vyprávět o Norech, kteří mě vždy nadšeně oslovovali, vedli mě k sobě domů a nutně mi chtěli dát jídlo na cestu, o důvěře, kterou tu automaticky ke každému mají, nebo o tom, jak zde funguje ubytování, kdy přijdete do odemčeného prázdného domu a ráno jen necháte peníze na stole a zabouchnete. Oni jsou prostě takový národ.
"Mně je tak líto, že pro vás nemůžu nic udělat na oplátku!" říkala jsem karavanistovi a jeho manželce. "Jestli tu cestu dojdu, bude to jenom díky vám!"
"My nic nepotřebujeme, máme všechno," odpověděl muž. "Ale můžete třeba říct přátelům ve vaší zemi, že Norsko je krásná země a my Norové jsme fajn lidi," usmíval se.
"To rozhodně udělám!"
A tak vám to říkám.
*****
Jdu dál. Ještě pořád jsem tak trochu, no... "na sračku" :-D, ale bude to dobré. ;-)
FOTO: Národní park Dovrefjell je nejkrásnější část cesty do Trondheimu. Typicky táhlá, jemně zvlněná skandinávská krajina, sníh a pocit nekonečné odlehlosti. Také tu můžete narazit na pižmoně severního, ale já na něj štěstí neměla. Zato jsem měla štěstí na nádherné počasí.
Report z vandru VII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Středa 31. ČERVENEC, 2019
Jsou dny tlusté a dny hubené.
Dny tlusté jsou ty, kdy ti to šlape, slunce svítí a všechno ti vychází. Máš dost jídla a čisté ponožky, nebloudíš, batoh netíží a boty netlačí. Všude jsi vítán a lidé se smějí. Kampak jdete? Jéje, takovou dálku? Tak šťastnou cestu! Kilometry naskakují a je ti dobře.
A pak jsou dny hubené, kdy se sotva vlečeš, je hnusně a nohy jsou samý puchýř. Do kopce hýkáš jak starej mezek a z kopce tě bolí kolena. Dny, kdy si musíš neochotně přiznat, že už jsi byl i mladší. Hlava se vzpouzí, koukáš do mapy a hledáš nejbližší nádraží, odkud bys mohl pláchnout. A je ti ještě hůř, když vidíš, jaký jsi srab.
Poslední dny byly ty hubené.
Ve stanu u řeky bývají ledové noci. Snadno se dá prochladnout, když je ve dne třicet a v noci sotva čtyři. A nejzrádnější jsou ty vlahé večery, kdy se člověk ze samé radosti cachtá v řece a běhá po kempu do půlnoci bos. Ráno jsem se probudila a měla horečku.
Jít nebo nejít? Celé tělo jako v ohni, bolely všechny svaly, i ty, o kterých jsem v životě netušila, že je mám. Ve stanu se ale nedá marodit a hotel je šíleně drahý. Skuhrat můžu i o dvacet kilometrů dál. Tedy jít.
Pomalým krokem jsem se došourala až ke kostelu v Nord-Sel. Nedělní bohoslužba, jak pěkná příležitost! Půjdu dovnitř a poprosím, ať je zase líp, říkám si. Zní varhany a zpěvy, světlo se láme v barevné vitráži. Bože, prosím, dej mi sílu…
Před kostelem stál dřevěný stůl a lavice, sotva jsem se k nim dovlekla. Nesnesitelně se mi motala hlava. Lehla jsem si na pryčnu, nad hlavou mi kmitalo slunce skrze větvoví mladého javoru. Chvíli jsem poslouchala, jak bijí zvony. A pak už jsem neslyšela nic.
*****
FOTO: Krásný šindelový kostel v Ringebu.
Dny tlusté jsou ty, kdy ti to šlape, slunce svítí a všechno ti vychází. Máš dost jídla a čisté ponožky, nebloudíš, batoh netíží a boty netlačí. Všude jsi vítán a lidé se smějí. Kampak jdete? Jéje, takovou dálku? Tak šťastnou cestu! Kilometry naskakují a je ti dobře.
A pak jsou dny hubené, kdy se sotva vlečeš, je hnusně a nohy jsou samý puchýř. Do kopce hýkáš jak starej mezek a z kopce tě bolí kolena. Dny, kdy si musíš neochotně přiznat, že už jsi byl i mladší. Hlava se vzpouzí, koukáš do mapy a hledáš nejbližší nádraží, odkud bys mohl pláchnout. A je ti ještě hůř, když vidíš, jaký jsi srab.
Poslední dny byly ty hubené.
Ve stanu u řeky bývají ledové noci. Snadno se dá prochladnout, když je ve dne třicet a v noci sotva čtyři. A nejzrádnější jsou ty vlahé večery, kdy se člověk ze samé radosti cachtá v řece a běhá po kempu do půlnoci bos. Ráno jsem se probudila a měla horečku.
Jít nebo nejít? Celé tělo jako v ohni, bolely všechny svaly, i ty, o kterých jsem v životě netušila, že je mám. Ve stanu se ale nedá marodit a hotel je šíleně drahý. Skuhrat můžu i o dvacet kilometrů dál. Tedy jít.
Pomalým krokem jsem se došourala až ke kostelu v Nord-Sel. Nedělní bohoslužba, jak pěkná příležitost! Půjdu dovnitř a poprosím, ať je zase líp, říkám si. Zní varhany a zpěvy, světlo se láme v barevné vitráži. Bože, prosím, dej mi sílu…
Před kostelem stál dřevěný stůl a lavice, sotva jsem se k nim dovlekla. Nesnesitelně se mi motala hlava. Lehla jsem si na pryčnu, nad hlavou mi kmitalo slunce skrze větvoví mladého javoru. Chvíli jsem poslouchala, jak bijí zvony. A pak už jsem neslyšela nic.
*****
FOTO: Krásný šindelový kostel v Ringebu.
Report z vandru VI: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Neděle 21. ČERVENEC, 2019
Pak přijde druhé stadium, čas zvykání. Pořád přepočítáváš kilometry, nevidíš konce. Víš, že se musíš ukáznit, podvolit se vnitřní disciplíně, ale nemůžeš přestat myslet na celou tu šílenou vzdálenost, co máš před sebou, cíl se ti zdá příliš nedosažitelný. Kolik jsem ušel? Kolik zbývá? Je to hodně nebo málo? Ať počítáš jak počítáš, čísla jsou stále stejně krutá.
A všechno tě tlačí. Boty, batoh, čas, především ale tvoje vlastní hlava, dosud plná obav a otázek. Nedaří se ti najít v sobě klid, pořád hledáš, jak před Cestou utéct. Co to tady vzít zkratkou? Nebo se svézt kousek stopem? Vždyť kdo by to poznal? Jen kdyby mi tak někdo zastavil...
A pak přestaneš na chvíli počítat a hle - tu je pěkná mez. Sedneš si na ni, sleduješ motýla, jak spěchá po upolínech, hltáš vodu z dlaní a slunko tě hřeje do týla. Díváš se kolem sebe a máš ten svět rád. Vždyť kam bys utíkal? Nesnil jsi o přesně o tomhle celý ten čas, co jsi mřel v práci?
“Hej, poutníku!” vyklání se hlava z okénka auta. “Nechceš někam svézt?”
Užuž ti nohy zrychlují - chtěl jsi přece tolik, aby ti někdo zastavil - ale hned ti zas brzdí krok.
“Ale ne, díky,” ty na to, “však se rád projdu.”
***
FOTO: Někde za Lillehammerem, někdejším městem zimní olympiády.
A všechno tě tlačí. Boty, batoh, čas, především ale tvoje vlastní hlava, dosud plná obav a otázek. Nedaří se ti najít v sobě klid, pořád hledáš, jak před Cestou utéct. Co to tady vzít zkratkou? Nebo se svézt kousek stopem? Vždyť kdo by to poznal? Jen kdyby mi tak někdo zastavil...
A pak přestaneš na chvíli počítat a hle - tu je pěkná mez. Sedneš si na ni, sleduješ motýla, jak spěchá po upolínech, hltáš vodu z dlaní a slunko tě hřeje do týla. Díváš se kolem sebe a máš ten svět rád. Vždyť kam bys utíkal? Nesnil jsi o přesně o tomhle celý ten čas, co jsi mřel v práci?
“Hej, poutníku!” vyklání se hlava z okénka auta. “Nechceš někam svézt?”
Užuž ti nohy zrychlují - chtěl jsi přece tolik, aby ti někdo zastavil - ale hned ti zas brzdí krok.
“Ale ne, díky,” ty na to, “však se rád projdu.”
***
FOTO: Někde za Lillehammerem, někdejším městem zimní olympiády.
Report z vandru V: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Sobota 20. ČERVENEC, 2019
Taková krásná voda! Jdu kolem jezera, voda šplouchá, olizuje břeh a já mám tisíc chutí do ní skočit. Jenže pak namočím chodidlo po kotník a zchromne mi noha! Dvacet minut přemlouvání mě to stálo. Ale ta blaženost! Jako když tě řežou žiletky po celém těle.
Jo, a už mám nový svetr! :-) Jak mi bylo řečeno paní prodavačkou: “U nás v Norsku nemůžete přežít bez svetru.”
To má teda recht.
Pokračuji dál ve své cestě na sever.
***
FOTO: Jezero Mjøsa
Jo, a už mám nový svetr! :-) Jak mi bylo řečeno paní prodavačkou: “U nás v Norsku nemůžete přežít bez svetru.”
To má teda recht.
Pokračuji dál ve své cestě na sever.
***
FOTO: Jezero Mjøsa
Report z vandru IV: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Čtvrtek 18. ČERVENEC, 2019
První dny Cesty. Ještě pořád se v myšlenkách vracíš ke svým rozehraným bitvám všedního života. Hádáš se s úřednicí na poště, rozčiluješ se nad zpožděným vlakem, řešíš problémy, před nimiž jsi utekl právě sem. Slyšíš hlasy z práce... kolegové... služba... odbory... frekvence... pořád ti argumentují a ty s nimi vedeš dlouhé, nikamnevedoucí polemiky.
Také vzpomínáš. Na sliby, které jsi nedodržel, na příležitosti, které jsi promeškal, na lidi, kteří tě opustili, i na ty, které jsi opustil ty.
Ale s přibývající vzdáleností vzpomínky slábnou a hlasy se ztišují, slyšíš jen zvuk větru a pravidelný dusot svých kroků. Znáš to, už jsi to zažil. Víš, že postupně ze všeho zůstane jen obraz Cesty v její přítomnosti, vzpomínky se smíchají a rozplynou do neurčitosti. Cesta ti rozostřuje minulost a zpochybňuje její důležitost.
A ty víš, že přesně tohle chceš. Utéct sám před sebou, zbýt se tíhy všednodennosti a nemyslet na nic. Vychodit si mozek. Aby ses pak mohl vrátit a začít na bílém listě s čistou, jasnou hlavou.
Neznám lepší způsob, jak se vším zúčtovat, než vydat se na Cestu.
***
FOTO: Kostel v Jevnakeru
Také vzpomínáš. Na sliby, které jsi nedodržel, na příležitosti, které jsi promeškal, na lidi, kteří tě opustili, i na ty, které jsi opustil ty.
Ale s přibývající vzdáleností vzpomínky slábnou a hlasy se ztišují, slyšíš jen zvuk větru a pravidelný dusot svých kroků. Znáš to, už jsi to zažil. Víš, že postupně ze všeho zůstane jen obraz Cesty v její přítomnosti, vzpomínky se smíchají a rozplynou do neurčitosti. Cesta ti rozostřuje minulost a zpochybňuje její důležitost.
A ty víš, že přesně tohle chceš. Utéct sám před sebou, zbýt se tíhy všednodennosti a nemyslet na nic. Vychodit si mozek. Aby ses pak mohl vrátit a začít na bílém listě s čistou, jasnou hlavou.
Neznám lepší způsob, jak se vším zúčtovat, než vydat se na Cestu.
***
FOTO: Kostel v Jevnakeru