Report z toulky Jizerskými horami
čtvrtek 26. prosinec, 2019
Zámky. Tisícimetrový vrchol nad Kořenovem bez turistického značení a s nenápadnými, sotva znatelnými pěšinami. Rozvaliny někdejších skalisek zahlazené živly, které oblí hory, hluboký tmavý les a ticho. Ztratí se pěšina pod klenbou starých smrků a tulák jde lesem jak slepec, nemaje před sebou zřetelné kročeje předešlých chodců. Sem zavítají jen znalí. Já znalá nejsem, a proto cestou od vrcholu bloudím. Tápu v šeru, hledám kudy z toho lesa, až mě začarované Zámky milosrdně propouštějí ze spárů svých kouzel. (...)
CITO Sázení buků v Brdech
Úterý 12. listopad, 2019
V sobotu jsme v počtu zhruba 25 dobrovolníků vysázeli 1000 buků do arcibiskupských lesů na Rožmitálsku v CHKO Brdy. Svěží buková zeleň se tak na jaře rozzáří na ploše půl hektaru na kopci Vrchy.
Sázení to přitom nebylo vůbec snadné. Déšť, mlha a lezavá zima zrovna neusnadňovaly kopání sázecích jamek do kamenného moře s chudým podílem hlíny. Můj parťák Martin v zápalu boje se skalním podložím zlomil dva rýče, i tak jsme ale společně zasadili odhadem stovku stromků.
Zajímavostí také je, že Arcibiskupství pražské letos obdrželo cenu AOPK ČR za přírodě šetrné lesní hospodaření právě v polesí Rožmitál. Při procházce místními lesy má návštěvník pocit, že se nachází v přírodní rezervaci, lesy jsou zde druhově pestré, přirozeně a průběžně zmlazované. Je skvělé, když víte, že pomáháte na té správné půdě.
Za organizaci dobrovolnické akce díky Adamu Haunerovi. Autorem snímků je Bohumil Fišer, správce CHKO Brdy.
Sázení to přitom nebylo vůbec snadné. Déšť, mlha a lezavá zima zrovna neusnadňovaly kopání sázecích jamek do kamenného moře s chudým podílem hlíny. Můj parťák Martin v zápalu boje se skalním podložím zlomil dva rýče, i tak jsme ale společně zasadili odhadem stovku stromků.
Zajímavostí také je, že Arcibiskupství pražské letos obdrželo cenu AOPK ČR za přírodě šetrné lesní hospodaření právě v polesí Rožmitál. Při procházce místními lesy má návštěvník pocit, že se nachází v přírodní rezervaci, lesy jsou zde druhově pestré, přirozeně a průběžně zmlazované. Je skvělé, když víte, že pomáháte na té správné půdě.
Za organizaci dobrovolnické akce díky Adamu Haunerovi. Autorem snímků je Bohumil Fišer, správce CHKO Brdy.
Do práce na kole
Sobota 2. Listopad, 2019
Denně jezdím do práce na kole s houslemi, domů se vracím v noci. A tak je potřeba být v těch ulicích pořádně vidět. Nechala jsem si tedy u šikovné paní švadleny zhotovit reflexní obal na futrál. Výsledek je naprosto epesní! Svítím přes půlku Plzně.
Přijela jsem do práce, plna radosti ze svého nového houslového oblečku, a kolegové samozřejmě hned:
"Hááháá! Vypadáš jak popelář!"
Já na to: "To je nejnovější móda z Paříže. Žluté vesty! To tam teď nosí všichni."
Sklapli.
Přijela jsem do práce, plna radosti ze svého nového houslového oblečku, a kolegové samozřejmě hned:
"Hááháá! Vypadáš jak popelář!"
Já na to: "To je nejnovější móda z Paříže. Žluté vesty! To tam teď nosí všichni."
Sklapli.
Sobáš!
Sobota 5. Říjen, 2019
S radostí všem oznamujeme, že jsme se v sobotu 5. 10. vzali.
(Foto: Petra Klačková)
(Foto: Petra Klačková)
Report z vandru XII: Svatoolafská cesta z Osla do Trondheimu
Pondělí 23. ZÁŘÍ, 2019
Nebyla jsem vychovaná k tomu, abych chodila do kostela. Ale část mé muzikantské profese se neoddělitelně odehrává v kostelích. Příležitostně hrávám při mších a duchovní hudba obecně je velkou částí veškeré světové klasické hudební literatury. A tak jsem si k jisté formě víry přirozeně našla cestu.
Deset let mi ale trvalo, než jsem sama sobě přiznala, že věřím. Pod vlivem výchovy a většinové nálady společnosti jsem si tuto myšlenku mnoho let vůbec nechtěla připustit. Není snadné přiznat se k víře v zemi, jejíž obyvatelé se rádi pyšní tím, že jsou jedním z nejateističtějších národů na světě. V lepším případě se člověku dostane jako reakce nepochopení, v horším případě posměch.
Dlouhou, několikaletou cestou jsem z úplného ateismu dospěla až k úvahám nechat se pokřtít. Přispěly k tomu i mé dálkové cesty do hor, neboť v samotě a tichu si člověk vidí do duše mnohem snáz, než v ruchu běžného života. Od křtu jsem ale z mnoha důvodů nakonec upustila. Rozhodla jsem se žít s Bohem na psí knížku.
Jedním z důvodů, proč jsem se letos vydala na poutní cestu, byla právě možnost onoho duchovního sdílení. Být bezprizorním věřícím je totiž nelehké v tom, že je člověk ve své víře sám. Poutní cesta, která je plná mladých, duchovně založených lidí, se tak nabízí jako ideální příležitost k hovorům, které doma nemáte s kým vést. U nás je totiž mnohem snazší mluvit o sexu, než o Bohu. Neznám intimnější téma k hovoru, než je víra.
***
Přišli jsme do kostela, já a mí dva přátelé z Polska a Německa. Bylo teplé slunečné ráno a uvnitř byl blahodárný klid. Mlčky jsme se rozdělili a každý zaujal své místo v lavici trochu stranou od ostatních. K modlitbě člověk potřebuje soukromí. Bylo to tak normální, až mi to přišlo zvláštní. Nejsem si jistá, jestli mě někdy někdo viděl se sepjatýma rukama, vždycky jsem si dávala pozor, aby se nikdo nedíval. Když jsem hrávala v kostele při mši, schovávala jsem uzel propletených prstů pod housle, aby mě neviděli kolegové. Skoro jako když se člověk převléká a bojí se, aby ho někdo neviděl nahého. Ačkoli, to není ten správný příklad. V dělených sprchách je člověk nahý a vůbec mu pohledy ostatních nevadí.
Byla to pro mě nesmírně vzácná chvíle. Seděli jsme s přáteli poutníky v kostele a modlili se. Každý sám a přesto tak nějak společně. Nikdo se nedivil, nikdo se nerozpakoval. Zažít něco podobného doma je pro mě naprosto vzdálené. Moje rodina i přátelé by nejspíš podiveně kroutili hlavou, kdybych se před nimi začala modlit. Ba ne, až přijedu domů, zase to do sebe schovám jako cenný drahokam do šperkovnice. Protože vím, že by jeho lesk stejně nikdo neviděl.
Dostali jsme razítka do našich credencialů a šli společně dál k Trondheimu. A mně tahle příhoda utkvěla z celé cesty skoro nejvíce, i když se v ní vlastně nestalo vůbec nic.
***
FOTO: Ječmenné pole za Oppdalem
Deset let mi ale trvalo, než jsem sama sobě přiznala, že věřím. Pod vlivem výchovy a většinové nálady společnosti jsem si tuto myšlenku mnoho let vůbec nechtěla připustit. Není snadné přiznat se k víře v zemi, jejíž obyvatelé se rádi pyšní tím, že jsou jedním z nejateističtějších národů na světě. V lepším případě se člověku dostane jako reakce nepochopení, v horším případě posměch.
Dlouhou, několikaletou cestou jsem z úplného ateismu dospěla až k úvahám nechat se pokřtít. Přispěly k tomu i mé dálkové cesty do hor, neboť v samotě a tichu si člověk vidí do duše mnohem snáz, než v ruchu běžného života. Od křtu jsem ale z mnoha důvodů nakonec upustila. Rozhodla jsem se žít s Bohem na psí knížku.
Jedním z důvodů, proč jsem se letos vydala na poutní cestu, byla právě možnost onoho duchovního sdílení. Být bezprizorním věřícím je totiž nelehké v tom, že je člověk ve své víře sám. Poutní cesta, která je plná mladých, duchovně založených lidí, se tak nabízí jako ideální příležitost k hovorům, které doma nemáte s kým vést. U nás je totiž mnohem snazší mluvit o sexu, než o Bohu. Neznám intimnější téma k hovoru, než je víra.
***
Přišli jsme do kostela, já a mí dva přátelé z Polska a Německa. Bylo teplé slunečné ráno a uvnitř byl blahodárný klid. Mlčky jsme se rozdělili a každý zaujal své místo v lavici trochu stranou od ostatních. K modlitbě člověk potřebuje soukromí. Bylo to tak normální, až mi to přišlo zvláštní. Nejsem si jistá, jestli mě někdy někdo viděl se sepjatýma rukama, vždycky jsem si dávala pozor, aby se nikdo nedíval. Když jsem hrávala v kostele při mši, schovávala jsem uzel propletených prstů pod housle, aby mě neviděli kolegové. Skoro jako když se člověk převléká a bojí se, aby ho někdo neviděl nahého. Ačkoli, to není ten správný příklad. V dělených sprchách je člověk nahý a vůbec mu pohledy ostatních nevadí.
Byla to pro mě nesmírně vzácná chvíle. Seděli jsme s přáteli poutníky v kostele a modlili se. Každý sám a přesto tak nějak společně. Nikdo se nedivil, nikdo se nerozpakoval. Zažít něco podobného doma je pro mě naprosto vzdálené. Moje rodina i přátelé by nejspíš podiveně kroutili hlavou, kdybych se před nimi začala modlit. Ba ne, až přijedu domů, zase to do sebe schovám jako cenný drahokam do šperkovnice. Protože vím, že by jeho lesk stejně nikdo neviděl.
Dostali jsme razítka do našich credencialů a šli společně dál k Trondheimu. A mně tahle příhoda utkvěla z celé cesty skoro nejvíce, i když se v ní vlastně nestalo vůbec nic.
***
FOTO: Ječmenné pole za Oppdalem