Bilancování: Treky po ČR 2017

Středa 3. leden, 2018

K novému roku patří statistiky a bilancování. Loni jsem se ohlížela za tím, kolik toho průměrně nacestuji vlakem, letos dávám dohromady, kolik jsem toho nachodila pěšky v roce 2017.

Inu, je tohle počítání u mě těžká věc. Ne vždy chodím se zapnutou GPS, abych si mohla trasu uložit a dodatečně prohlédnout. Obecně GPS ani nezapínám, když jdu pěšky méně než 4-5 km. Také ne vždy si trasu uložím. Ukládám jen opravdové procházky: nutné přesuny, jako chůze do práce, na vlak, courání po městě, to ani neeviduji. Moje mapa zkrátka ukazuje jen to, o čem lze říci, že to byla turistika.

Shromáždila jsem tedy téměř všechny zápisy GPS, které jsem si za loňský rok uložila a zobrazila je na mapě. Všechny modré linky, které na mapce vidíte, jsou zápisem toho, kudy jsem šla v roce 2017 pěšky. Není zobrazena 450 km dlouhá túra ve Švédsku, 150 km na Slovensku a zhruba 60 km několika procházek po Německu. Chybí i několik tras po ČR.

Kolik to celé dává dohromady kilometrů? Přiznám se, že přesně nevím, protože na to zatím nemám program. Konečné číslo ale zcela jistě bude přesahovat hranici 2000 km.

Jednou, až se budu zase nudit, zkusím spočítat, kolik toho nachodím pěšky při cestách do práce. A to pak možná překonám i hranici třech tisíc. ;-)

O čísla ale nakonec vlastně vůbec nejde. Jde o to, že to byl čas strávený venku na čerstvém vzduchu, při pohybu, který člověka blaží, s tisíci pohledy na krásu světa. Více než 2000 kilometrů, které mi přinesly radost z prostého žití. A tu bych přála společně s dobrým zdravím do nového roku i vám.

Vánoční perníčky!

Středa 13. prosinec, 2017

Naše letošní vánoční perníčky s motivy vlajek všech států světa! :-)

Perníčky jsme vytvořili k příležitosti předvánočního cestovatelského setkání, které jsme organizovali, a jehož náplní bylo povídání o zajímavých cestách. Na konci programu jsme nechali návštěvníky vylosovat si svoji cestovatelskou budoucnost, aneb "kam pojedete na dovolenou v roce 2018".
Předpověď budoucnosti v našem podání měla velký úspěch. :-D
_____

Pozn.: Na fotce jsou perníčky seřazeny abecedně podle českých názvů, od Afghánistánu až po Zimbabwe.

Perníčky jsme vytvořili podle předlohy karetní hry se seznamem autonomních států v roce 2009.

Pro obarvení jsme použili čtyři základní potravinářské barvy: červenou, žlutou, modrou, zelenou, které jsme míchali s klasickou perníčkovou polevou bílé barvy. Černá je vytvořená přidáním kakaa, oranžová je kombinací červené a žluté. Fialová na dvou vlajkách (Katar a Lotyšsko) je červená s kakaem. Více barev tam není.

Rekonstrukce

Pondělí 11. prosinec, 2017

Opravit stropní příčku v koupelně vyžadovalo šmirglování, sádrování, vrtání otvorů na průduchy, lepení odvětrávacích mřížek, výměnu svítidel a opětovné vymalování. To je celkem šest důvodů, proč si zavolat opraváře.

A jen jeden, proč ho nevolat: protože umět si věci udělat sám je víc, než umět vytočit číslo.

Kdo je tady chuligán

Neděle 5. listopad, 2017

Plzeň je dnes plná těžkooděnců z řad policie. Hraje se fotbal. A tak jsem si nyní vzpomněla na dva obrazy, které jsem kdysi zachytila okem pozorovatele.

Obraz první:
To se takhle jednou v Plzni hrálo proti Spartě. Celé město policajtů, vrtulníky, zásahovky, těžkooděnci, jezdecká stráž, odkloňování dopravy... Jdu si tak na vlak a najednou vidím kuriózní výjev: dva potetovaní ocvočkovaní pankáči, co mají na sobě sparťanské šály, bundy s vulgárními nápisy a piercingů, že by si mohli otevřít železářství, sedí na zahrádce před hospodou a popíjejí kávičku. Za nimi stojí čtyři policejní těžkooděnci s kuklami a zbraněmi u pasu, sledují je zlým pohledem a čekají, až něco provedou. Chuligáni nedělají nic, jen sedí na verandě, usrkávají po doušcích kafíčko a spiklenecky se hihňají.

Obraz druhý:
Sedíme na lavičce v jednom našem národním parku, kam jsme vyrazili na víkend, a snídáme. Vedle sebe máme odložené plně naložené krosny se spacáky a karimatkami. Samozřejmě dobře víme, že se tam bivakovat nesmí, i to, že se za to dávají pěkné flastry, ale z toho si nic neděláme. Najednou kolem nás projede teréňák správy NP (samozřejmě na turistické stezce, kam auta nesmí), uvnitř sedí dva správci a velmi zle se na nás dívají. Přizastavují auto hned vedle nás a prohlíží si naše batohy, vidí spacáky a je jim nad slunce jasné, že jsme tu vcěra někde spali a dnes v noci budeme také. Vidí v nás destruktory pořádku v národním parku a ničitele přírody, samorosty, co mají tyhle jejich zákazy a příkazy na háku. Ale protože nás nechytili při činu (a ani dnes večer nás nechytí, jelikož se někam důkladně zašijeme), nemůžou nám udělat vůbec nic. A tak tam stojí s autem a bodají nás pohledem, zatímco my sedíme v klidu, s chutí snídáme a chichotáme se jim se stejnou škodolibostí, s jakou to dělali kávičkoví chuligáni na ozbrojené těžkooděnce.

Být gaunerem je vlastně relativní.

S Američany o Československu

Úterý 24. říjen, 2017

Touláme se po Slovensku, a tak jsem si vzpomněla na jeden již starší rozhovor o Československu, který jsme vedli se dvěma Američany na chatě v Pyrenejích. Jeden z nich byl hasič a druhý pilot u Air Force. Dala jsem se do řeči s pilotem.

„Odkud jste?“ zeptal se mě.
„Z České republiky,“ odpověděla jsem a dopředu jsem tušila, že v jeho tváři uvidím ten pátravý výraz cizinců, když opatrně hledají v mysli polohu tohoto státu na mapě a snaží se nás přitom neurazit náznakem naší bezvýznamnosti. „To je zhruba uprostřed Evropy, hned vedle Německa,“ napověděla jsem mu trochu.
„Aháá, Čekoslovakia!“
„Ano, Čekoslovakia,“ usmála jsem se. Nijak mě to nepohoršovalo, nakonec ani já nemám v malíku celou mapu zeměkoule a sotva bych vyjmenovala všechny politické změny ve světě za poslední čtvrt století. Přeci jen jsem to ale chtěla uvést na pravou míru: „Akorát dneska už to není Československo, ale Česká republika a Slovensko. No a já jsem z té České republiky.“
„Vy už nejste jeden stát? Jakto?“
„Rozdělili jsme se. Už je to přes dvacet let.“
„Rozdělili? A proč?“
„Slováci chtěli být nezávislí, mít vlastní stát.“
„A vy jste nechtěli?“
„My spíš ne.“
„Hmm.. To u vás asi byla občanská válka, co?“
„Válka? Ne, nic takového.“
„A jak to teda probíhalo? Jak jste se rozdělili?“
„Normálně se to odhlasovalo v parlamentu.“
V tu chvíli mi došlo, že se vlastně nemůžeme divit, že o rozpadu Československa cizinci stále ještě neví. Byli jsme zkrátka příliš potichu na to, aby svět naše politické změny zaregistroval.
„V parlamentu?? Žádná krev? Žádné demonstrace?“
„Ne.“
„No a to jste ty Slováky nechali jít jen tak? Vy jste se je nesnažili udržet?“
Byla jsem přesvědčená, že vím, kam tím míří. To by se v Americe stát nemohlo. Ještě než by to stačil vyslovit, snažila jsem se najít nějaké přívětivé rozuzlení:
„Podívej, kdyby se s tebou tvoje manželka chtěla rozvést, co bys dělal? Nejdřív bys byl naštvaný, pak se jí snažil domluvit, ale co kdyby to k ničemu nevedlo? Co bys pak dělal? Přivázal bys ji k topení, aby s tebou zůstala navždy? Zbil bys ji? A myslíš, že by s tebou pak chtěla zůstat? Stejně bys ji nakonec musel pustit. No a my jsme prostě přeskočili to svazování a bití a rovnou jsme přistoupili k tomu poslednímu bodu.“

Pilot byl upřímně ohromen. Nebylo divu, jakožto zaměstnanec ozbrojených sil Spojených států byl zvyklý na jiné řešení politických konfliktů. Bylo zřejmé, že vůbec poprvé v životě slyšel o případu, kdy se stát rozděloval hlasováním v parlamentu. Ještě chvíli se tomu podivoval a pak se zeptal: „No a jak spolu vycházíte dnes?“
„Normálně, vycházíme spolu dobře. Ono se vlastně nic moc nezměnilo. Oni si žijí, my si žijem. Máme je rádi.“
„Rádi? Jak je můžete mít rádi, když vám rozbili stát?“
„A to je máme nenávidět?“
„No, ve světě to tak chodí.“
„Ve světě ano. Ale my máme rádi, když je klid.“
Američan užasle zakroutil hlavou. „Páni, vy Češi teda musíte být ohromní demokrati!“
Tím jsem si nebyla tak jistá. Užuž jsem skepticky chtěla dodat něco o flegmatismu nebo zbabělosti, ale ta pointa se mi zalíbila a rozhodla jsem se, že ji nechci rozbít.
„To jsme.“
__________

FOTO: Horní Pohroní ze hřebene Nízkých Tater
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace