Desperáti v Srbských Karpatech - díl VIII.

Pondělí 3. SRPEN, 2020

"Ukaž mi tu nohu," říkám Joemu, kterého před malou chvílí pokousal pes.

"Nic to není. Kašli na to." bagatelizuje drsňák Joe a jde dál, ale já se nenechávám odbýt.

"Ne, že není. Ukaž!"

Joe neochotně vykasává nohavici ke kolenu.

"UÁÁÁ! Ježíšmarjá, to je strašný!!!" děsím se. Na Joeho lýtku se červenají čtyři krvavé hryzance od špičáků prašivého čokla.

Joe se překvapeně dívá na svou nohu. "Hm... Je to trochu větší, než jsem si myslel..." Obrací nohavici a zkoumá ji ze všech stran. "Neprokousnul mi kalhoty. Fakt, není na nich žádná díra."

"Musíš s tím do nemocnice, a hned!"

"Nejdu do nemocnice. Ani mě to nebolí."

"Co když budeš mít vzteklinu??"

"Když mi neprokousl nohavici, tak je šance, že se mi dovnitř nedostaly žádné sliny. Kašli na to. Můžu s tím chodit, tak to neřeš a pojď dál."

To je celý Joe. Může být zbitý jak válečný veterán a bude všem tvrdit, že mu nic není. Ale běda, kdyby dostal rýmu. To by umřel.

"Nemáš přeci jen nějaké náplasti? Obinadlo? Nebo dezinfekci?" ptá se mě. "Teče mi krev po noze..."

"Nemám..." podívám se na něj s obrovskou lítostí. "V Bělehradě už jsme žádné nekupovali."

V minulém životě jsme měli polní lékárničku, ale teď... Do háje, teď bychom ji potřebovali!

Joe schovává své krvavé souhvězdí Velkého vozu zpět pod nohavici. "Hele, nic to není. Prostě půjdem dál a uvidíme, jo? Zabalit to můžeme vždycky."

Jak se rozpozná moment ´zabalit to můžeme vždycky´ od momentu ´zabalit jsme to měli už dávno´?

Ale pravda, jsou tu jisté polehčující okolnosti. Byl to domácí pes. Navíc takový pologaučový raťafák. Neprokousnul kalhoty. Joeho rána nesvědí, nebrní, nebolí. Snad tedy opravdu není třeba panikařit. O čem jsme se to předtím bavili? Už vím. O Decebalovi a dáckých válkách. O Djerdapu, o Dunaji a o Karpatech.

Později mi to šrotuje v hlavě. Vzteklina. Co je to vůbec za nemoc? Připojuji se na rumunskou datovou síť, googlím jak jatá, zavařuje se mi mozek i telefon. Nevyléčitelná nemoc. V případě propuknutí smrtnost téměř sto procent. Umírání ve strašných bolestech. Inkubační doba pět dní až celé roky. Cože?!? UÁÁÁÁ!!! Kam se na tohle hrabe koronavirus! A protože mi Joe už dal pusu... umřeme oba! Panika, stres! Volejte kněze!!

Ruce se mi třesou, srdce pět vteřin před explozí. Hysterie stopatnáctého stupně. Googlím dál:

"V Srbsku byl poslední případ vztekliny u člověka zaznamenán v roce 1980. V roce 2018 byl zaznamenán jediný případ vztekliny na lišce, od té doby byl tento případ poslední. V Srbsku je vzteklina v současné době považována za vymýcenou."

Přátelé, jestli jste někdy ve druhém týdnu v červenci zaznamenali v Česku středně silné zemětřesení, pak to bylo tím, jak mi spadl kámen ze srdce. Letěl z Djerdapských vrcholů a žuchnul do Dunaje, kde vytvořil novou rekordně velkou přehradu, na níž Srbové brzy postaví největší vodní elektrárnu v Evropě.

"Poslyš, Joe, teď čtu, že v Srbsku už pár let žádná vzteklina není. Mně se tak ulevilo, že neumřeme!" oznamuji radostné zprávy.

"Já to přece vím. Četl jsem si o všech rizicích, než jsme jeli." odpovídá Joe samozřejmě. "A proti tetanu jsme oba očkovaní."

Můj manžel je vždy na cesty vzorně připravený, informovaný, poučený a organizovaný. Nikdy na nic nezapomene, na jeho vědomosti je vždy spolehnutí. Vím to a počítám s tím. A stejně mě jeho intelekt vždycky ještě něčím překvapí. <3

***

Foto: karpatská dědina, typická krajina východního Srbska

Desperáti v Srbských Karpatech - díl VII.

Neděle 2. SRPEN, 2020

Národní park Djerdap ve východním Srbsku je rozlehlou vápencovou oblastí, která se pyšní rozsáhlými krasovými jevy a také jedněmi z nejkrásnějších pohledů na Dunaj. Z vyhlídky vrcholu Veliki Štrbac lze spatřit soutěsku Železná vrata, v níž Dunaj prochází svým největším zúžením vůbec. Ze zhruba kilometrové šířky se obrovská masa středního toku Dunaje vtěsnává do kleští úzkých až 150 metrů, přičemž hloubka toku zde dosahuje 53 metrů.

Máme namířeno právě na vrcholy Mali a Veliki Štrbac a těšíme se na vyhlídky, které zde uvidíme. Procházíme roztroušenými srbskými osadami jako osamělí chodci, tu a tam na nás zaštěká pes, což je největší pozdvižení zdejšího života. Přestože je Djerdap jedním z nejkrásnějších národních parků Srbska, není tu krom nás vůbec žádných turistů.

"Ty, poslyš," povídám Joemu, "myslíš že jsme udělali chybu? Že jsme v tom Bělehradě nepočkali na naše batohy a šli koupit nové? Já vím, že jsme nevěděli, jestli nám je vůbec najdou. Ale přece jen - nebyla to chyba?"

Joe zavrtí hlavou. "Ne." odmítne bez váhání. "Jediná chyba, kterou jsme udělali, byla, že jsme automaticky podezírali Moldavce z toho, že nám ty krosny ukradli."

Ano, to bylo skutečnou chybou. Totiž, že jsme čekali od lidí hned to nejhorší.

Naše staré krosny jsme nechali letecky poslat domů. A společně jsme se domluvili, že už o nich nebudeme mluvit. A hlavně - že ničeho nebudeme litovat.

V posledních letech je hlavní turistickou atrakcí na Železných vratech ještě socha Decebala, posledního krále Dácie, který vládl v letech 87 až 106. Tvář bojovníka vystupující ze skály na rumunské straně Dunaje je největší skalní sochou Evropy a působí vskutku ohromným dojmem. Dílo vznikalo deset let rukama asi tuctu sochařů a kameníků a dokončeno bylo teprve v roce 2004. Původním záměrem jejího zhotovitele, rumunského obchodníka I. C. Dragana, bylo vytesat do skal na protějším břehu ještě druhou sochu římského císaře. Historičtí rivalové by si tak přes Dunaj navždy hleděli do tváří. Srbská strana však s vytesáním sochy v národním parku nesouhlasila. Socha tak byla zhotovena jen na rumunském břehu a Srbové k ní pořádají turistické plavby výletními parníky...

Jdeme prašnou cestou kdesi mezi poli a míjíme široce roztroušené statky. Povídáme si. Dějin znalý Joe mi připomíná ze školy dávno zapomenuté dácké války, vítězství císaře Traiana nad Decebalem i celou historii Římské říše, když tu se najednou z otevřeného statku vyřítí čtveřice psů. Štěkají, zuří. Jdou po nás. Jsme obklíčeni. Zmatek.

"Rychle, šutry! Házej po nich!" křičím. Beru kámen ze země a metám jím po psovi. Čokl uhýbá, šutr mine. Mrštím další, a další. Psi utíkají zpátky na statek.

Ale je pozdě. Joeho kousnul pes...

***

Foto: Železná vrata na Dunaji pohledem z národního parku Djerdap

Desperáti v Srbských Karpatech - díl VI.

Sobota 1. srpen, 2020

Budíme se ještě za tmy, rozlámaní, nevyspalí. Svítat začne teprve za hodinu. Vylézáme ze stanu a zjišťujeme, že jsme si ustlali na smetišti. Náš stan stojí v obležení odpadků. Ale co už. Přáli bychom si, aby tohle byl náš největší problém.

"Já bych to vzal zpátky do Tekije a napojil se na hřbet ze severu," navrhuje Joe taktiku postupu. "Zcela určitě je tam cesta, akorát je problém, že to bude o sedmnáct kilometrů delší."

"Sedmnáct kilometrů. To je půl dne navíc!" vyděsím se. "Ne, to nejde. Půjdeme znovu do toho lesa a zkusíme najít jinou cestu nahoru. Bude světlo, nějak se tím křovím proderem."

Je to risk, ale Joe nakonec souhlasí. Domlouváme se, že kdyby to přeci jen nevyšlo, vezmeme si stopa a necháme se dovézt na rozcestí k severní cestě. Tedy jdeme.

Karpatský les v noci a ve dne vypadá úplně jinak. V noci je děsivý, plný oblud a stínů, nebohého zbloudilce do očí drápou hnáty strašidel přestrojené za uschlé větve a po nohách se mu plazí trnitá chapadla ďasů stahující ho do pekla. Kdo bloudí karpatským lesem v noci nemaje světla, je ztracen, vydán v nemilost lesních přízraků. Avšak ve dne je hvozd svěží a vlídný. Jitřní světlo se tříští v korunách mladých buků a ze země stoupá k nebi třpytivý opar. I poutník ve dne snadno najde cesty, jež se v noci schovávají. Pěšiny jasné a zřejmé, avšak v noci důkladně ukryté lesními příšerami. Našli jsme cestu, po níž místní chodí pást krávy do hor. V noci jsme od ní bloudili pouhých pár desítek metrů. Bez obtíží nás dovedla až na hřeben, kde jsme se napojili na hřbetnici značenou v mapě. Jak to šlo najednou hladce! Uctivě jsme poděkovali lesu, že nás milostivě pustil. Karpatské přízraky je totiž třeba si předcházet.

A tak jsme zase vyšli na Cestu. Navzdory všem trablím, které jsme museli překonat, stojíme na začátku naší další karpatské pouti. Zvykáme si na chůzi, na pomalý a soustavný běh krajiny, která co chvíli člověka ohromuje, hned zas nudí. Také si zvykáme na věci našeho nového života, na nové batohy, sžíváme se s nimi a přijímáme je za své. Už jsme se oprostili od hněvu a výčitek, netrápíme se pro to, co jsme ztratili, neboť jsme stejně svůj osud nemohli ovlivnit. Je jen jedna cesta, a ta vede vpřed.

Na otevřené pláni kvetou hadince a čekanky, z vysoké trávy zní cvrkot cikád. Sedáme si na okraj cesty a dáváme pauzu. Přijímám datový signál z Rumunska a stahuji poštu. Čtu zprávu od neznámého adresáta.

"Vážená paní, vážený pane. Máme pro vás dobrou zprávu. Vaše zavazadla se našla!"

Opravdu? To je skvělé. Tak si je strčte do prdele.

***

Foto: soutěska Železná vrata na Dunaji z vrcholu Veliki Štrbac

Desperáti v Srbských Karpatech - díl V.

Pátek 31. ČERVENEC, 2020

Tekija, východní Srbsko. Na hladině Dunaje se ředí černá kontura horských hřbetů s plamennými barvami podvečera. Jak rádi bychom poseděli na břehu a dívali se, jak večer vychládá, ale jsme neklidní. Jsme tu o dvanáct hodin později, než jsme měli být. Máme zpoždění 30 kilometrů, což bude při naplánovaných denních etapách o délce 35 - 40 kilometrů velmi obtížné dohnat. Stáhnout to ale musíme, jinak se nám zbortí celý plán cesty, řetězec na sebe navazujících událostí se přetrhne a už nebude možné ho spojit. Na břehu stojí osamělý rybář. Dává se s námi do řeči.

"Krásné, že?" kyne hlavou směrem na řeku.

"Krásné!" kýveme souhlasně hlavami. Opravdová nádhera. Jen kdybychom neměli tak naspěch.

Díváme se mlčky přes Dunaj na břeh Rumunska, kde se v klínu zátoky ztrácí městečko Oršava. Tam někde se před dvěma lety končil náš velkolepý příběh, když jsme přešli celé rumunské Karpaty. Oslavovali jsme vítězství. Dívali jsme se zasněně na protější břeh do Srbska jako na hezký obrázek a vůbec neměli tušení, že tím směrem bude jednou náš příběh pokračovat.

"Mám volný pokoj, deset Euro na osobu. Chcete?" nabízí rybář.

"Moc rádi bychom," odpovídáme, "ale my ještě dnes musíme vyjít do hor a tam někde si rozděláme stan." Kéž bychom u něj mohli přespat a ráno v klidu vyrazit! Ale chceme ujít aspoň sedm, osm kilometrů, abychom své časové manko trochu stáhli. Loučíme se a vyrážíme na cestu.

Mílovými kroky pospícháme k horám. Hrajeme hru o světlo. Slunce již zapadlo, za hodinu bude úplná tma a my nemáme baterky. V našem minulém životě jsme měli čelovky, ale teď... už je nepotřebujeme. Podle mapy na hřeben z Tekije nevede žádná cesta. My jsme si však téměř jisti, že nějaká výstupová pěšina přeci jen existuje, neboť zákon Karpat říká, že z každé dědiny musí vést cesta na hřbet hor, kam obyvatelé chodí pást krávy. Jedno místo máme vytipované. Jdeme tam.

Bledé světlo dne zvolna hasne. Příjezdová cesta se za chatrným domkem ztrácí v lese. Chvíli postupujeme zšeřelými bučinami, kamenitou cestu zahrazují ztrouchnivělé kmeny padlých stromů a za nimi stezku pohlcuje tráva a křoví. Tihle lidé už krávy dávno nepasou. Ztrácíme směr. Poslední jiskra bledého denního světla pohasla. Nervózně těkáme ztmavlým lesem a nemáme tušení, kudy jít dál. Prastará cesta již dávno zanikla, všechno je tu strašně zarostlé. Je tma, nemáme čím svítit a k tomu začíná pršet. Jsme v ostrém svahu, nohama nahmatáváme prudký sráz, který hrozí pádem. Ve tmě blikají světlušky. Jak jim závidíme, že si na cestu mohou svítit! Blik - zasvítí létající jiskřička a hned se zas plamínek utápí ve tmě. Blikají na nás svoji morseovku, my však jejich šifře nerozumíme. Jsme dočista slepí, ztracení, vyděšení.

Nedá se svítit. Doslova. Musíme se vrátit několik kilometrů k silnici a postavit stan na břehu Dunaje. Zničení, otrávení a mokří od deště se vracíme na autostrádu, odkud jsme zabočili do hor. Nedostali jsme se vůbec nikam. Kde je naše pověstná schopnost hledat si v Karpatech vlastní cesty? Prorazili jsme desítky kilometrů křoví a hustníků a teď nejsme schopni prorazit čtyři kilometry na hřeben? To je k pláči! Snad jsme přeci jen měli jet z Bělehradu prvním letadlem domů. Ušetřili bychom majlant a nemuseli bychom se takhle trápit. Všechno je špatně...

Stavíme stan na jakémsi rumišti u silnice. S jakým vděkem bychom teď vzali rybářovu nabídku noclehu! Deset Euro za osobu. Baže! Třeba i dvacet. Ale rybář nikde. Břeh Dunaje je prázdný a tichý.

Jsme zlomení a vyčerpaní. Dnešek byl příšerný den. Vyspíme se a ráno brzy vyrazíme. Snad nový den vnese do našeho slepého tápání trochu světla.

***

Foto: západ slunce na Dunaji, na protějším břehu je Rumunsko

Desperáti jedou do Karpat - díl IV.

Čtvrtek 30. ČERVENEC, 2020

Takže jsme v Bělehradě a začínáme tu nový život. Oplachuji se u umyvadla na letištních záchodech. Vyčistila bych si zuby, ale nemám kartáček. Učesala bych se, ale nemám hřeben. V našem minulém životě jsme tyto věci měli, ale teď... už je nepotřebujeme. Joe sedí na sedačce letištního občerstvení, na té samé sedačce, na níž se probudil. Na stůl před ním pokládám tlustý balík napakovaných ubrousků na utření rukou.

“To jsem nabrala na záchodě. To je teď náš nový toaleťák.” říkám mu a on se ušklíbne. První získaná věc v našem novém životě. Kdysi bych se za tak přízemní akt styděla, ale teď se bagrování toaleťáku na veřejných záchodech jeví jako nanejvýš logické východisko.

Naše první kroky vedou na kukaň ztrát zavazadel. Chlápka ze včerejška vystřídala ženská.

“Víte už prosím, kde jsou naše batohy?” ptáme se již o dost slušněji než včera. Jednak nám vychladly hlavy, a jednak už jsme si uvědomili, že srbské letiště za náš srab nemůže.

“Až budeme vědět, kde jsou vaše batohy, zavoláme vám.” dostává se nám úředně předepsané odpovědi.

“Prosím, nemohli byste zavolat na letiště do Kišiněva a zeptat se, jestli tam nenašli naše batohy? My jsme si jisti, že je v Praze naložili do letadla do Kišiněva...”

“Ne. Až budeme vědět, kde jsou vaše batohy, zavoláme vám.” Víc ochoty jsme vlastně ani nečekali.

Voláme na ztráty zavazadel do Prahy. Je deset ráno a pořád nám to nikdo nezvedá. Chápeme. Proč by našim letištním pracovníkům mělo stát za obtíž vstávat tak brzy ráno kvůli řešení ztracených zavazadel?

Sledujeme online stránky ztrát zavazadel. Strohé úřední sdělení: “O vašem zavazadle nemáme dosud žádné zprávy.”

Čekat dál a doufat, že se naše batohy najdou, nás stojí čas, který je rozhodující pro dokončení naší cesty. Už teď máme zpoždění, které budeme muset dohánět.

“Jestli naše batohy skončily v Kišiněvě,” uvažuje nahlas Joe, “co myslíš, že s nimi na letišti udělají?”

Joeho napadlo zjevně to samé, co mě. Jen jsem se dosud bála naznačovat. “Jenom ta moje krosna stála šest tisíc,” počítám nahlas. “K tomu stan za šest, úplně nové trekové hole za litra...” Společně vyčíslujeme škody. Co krosna, to dvacet tisíc.

“Naše batohy už neuvidíme,” odepisuji naši kauzu. Joe kývne a tím je rozhodnuto. Oba jsme pochopili, že litovat se nebo čekat na zázrak nemá smysl. Že je, a v celém životě vždycky byla jen jedna věc, která měla smysl. Jít dál.

***

Jedeme do města. Obchodní dům v centru tak trochu připomíná pražské Palladium. Malá prodejna se sportovním vybavením právě otevírá. V nabídce je typicky velkoměstský sortiment. Módní kecky na běhání, oblečení do fitka, vše značkové a podle nejnovějších trendů.

“Máte prosím stan?” ptáme se prodavače. Ten zavrtí hlavou překvapen, že zde někdo takové zboží očekává. Po chvilce debaty mu vysvětlujeme celý náš problém. “Víte, na letišti ztratili všechny naše věci a my teď potřebujeme vše koupit znovu...” Prodavači se nás zželuje a snaží se nám pomoci jak jen je schopen.

“Musíte jet na okraj města a tam je velký outdoorový obchod,” ukazuje nám mladý prodavač na mapě místo, kde obchod najdeme.

“Cože, tak daleko?” děsíme se. Dostáváme instrukce jakým jet autobusem, jak koupit lístky, jak obchod najít.

“Je to vážně jediné místo v Bělehradě, kde mají velký výběr trekového vybavení,” říká nám prodávající. “Nikde jinde dobrý stan neseženete.”

Kupuji alespoň nemožný módní baťůžek, stahovací pytel s provázky místo šitých popruhů, jelikož igelitka s celým mým majetkem je již roztržená. Městský baťůžek je tak druhou věcí v našich nových životech.

Jedeme na okraj města do velkoobchodní čtvrti. Připadáme si jak v nějaké počítačové adventuře. Na počátku hry nemáme nic a postupně získáváme věci do inventáře, přičemž občas mluvíme s lidmi, kteří nám říkají, co máme dělat, a plníme úkoly, které nás posouvají dál v ději. Jen jsme jaksi k balení nedostali návod, jak tuhle hru hrát.

Jsme v outdoorovém velkoobchodě. Ono se řekne, koupit vše znovu. Ale to není snadné. Naše věci nebyly jen tak nějaké fórovky. Naše krosny byly perfektně šité a z vysoce kvalitních materiálů. Náš stan, pro který jsem speciálně jela na veletrh, byl jedním z nejlepších stanů na českém trhu v poměru cena / váha / odolnost. Naše oblečení bylo roznošené a vyzkoušené. Dokonce i ponožky jsme doma cíleně vybírali takové, aby nás v botách nedřely. Všechny naše věci byly prověřené, spolehlivé, pečlivě vybrané. Každá jednotlivá věc byla výsledkem šesti let trekových zkušeností, z množství pokusů a omylů při nakupování vybavení nám vykrystalizovala přesná představa, co je pro nás nejlepší. A jet do hor s nekvalitním vybavením člověka přímo předurčuje k problémům.

Jenže nechat tady čtyřicet tisíc prostě nemůžeme. A tak je jasné, že musíme vybrat nějaké přiměřeně snesitelné, více či méně aušusové vybavení. Krosny. Bereme dvě úplně stejné, jelikož na všech ostatních je něco špatně. Karimatky. Klasická pěnovka do fitka nám stačí, ale tady je, kdo ví proč, docela drahá. Stan. V celém velkoobchodě jsou jen tři stany, z toho jeden má tři a půl kila, druhý je rodinný a třetí je úplně nemožný, 2,6 kilo těžký, uvnitř černý a zvenku bílý. No vážně, černobílý stan! Nikdy by mě nenapadlo, že se takové dělají. Uvnitř je úplná tma. “To aby vás ráno nebudilo sluníčko a vy jste mohli dlouho spát,” vysvětluje nám prodavač, že to není chyba, ale funkce. Co naplat, jiný stan v Bělehradě neseženeme. Bereme ho. Po šesti letech trekových zkušeností tak kupujeme ten nejnemožnější stan, jaký jsme kdy měli. Největší omyl stanových inženýrů v dějinách planety.

S oblečením si hlavu nelámeme. Triko o číslo větší. Nevadí, bereme. Svetr z jakési plyšové chlupatiny. To přežijeme. Spacáky - divte se, ale ty byly součástí našich přeživších igelitek cestujících na palubě letadla (sic!). Ještě nákup drogerie, spodního prádla, jídla, a můžeme vyrazit.

Bohužel, není to zdaleka vše, co jsme z domova měli. Na zbytek už prostě nemáme peníze. Trekové hole, čelovky, nůž, léky a hromady dalších věcí tak budeme muset oželet. Celkový účet zhruba třináct tisíc korun nás i tak bude bolet ještě hodně dlouho.

Ale pořád jsou věci, které jsou nám dražší. Společně strávený čas, zážitky, vzpomínky, radost ze života a ze světa. A pro ty nám i tahle částka stojí.

***

Je večer. Jedeme autobusem na periferii Srbska do nejodlehlejší oblasti Karpat. O našich ztracených batozích nepřišla dosud žádná zpráva. Tím lépe, že jsme na nic nečekali a vyrazili.

“Je to stejně k zlosti,” přemýšlí Joe, “ve svém batohu jsem měl nůž. Víš, jak nám bude chybět, až ho budeme potřebovat?”

“Já tam měla lžičku. Vůbec nevím, čím budeme jíst z konzervy.”

“A čokolády. Měli jsme tam tolik čokolád!”

“Nůžtičky na nehty. Co budu dělat za týden? Mám si ty nehty okousat?”

“A ty trekové hole mě mrzí. Byl jsem na ně zvyklý. Ale na nové už prostě nebyly peníze."

“A moje jégrovky na spaní. V noci ve stanu zmrznu!” ...

Ještě jsme vyjmenovali mnoho věcí, které nám budou na cestě chybět. Ale směs pocitů marnosti, hněvu a lítosti nám nedělala dobře. Domluvili jsme se tedy, že na naše staré batohy už nebudeme vzpomínat. Naučíme se vystačit si s tím, co máme, a zbytek nahradíme čímkoli, co bude po ruce. Naše krosny jsou již věcí minulého života. A budeme-li se přeci jen potřebovat zmínit o nějaké postrádané věci, řekneme to takto: “V minulém životě jsme tuto věc měli, ale teď už ji nepotřebujeme.”

Projíždíme kolem Železných vrat, ohromné soutěsky na Dunaji. Za ušmudlaným okénkem sešlého srbského autobusu se barví bílá vápencová skaliska nachem zapadajícího slunce. Zvenčí k nám doléhá dech větru a vody. Tak jsme zase v Karpatech.

Držíme se za ruce a díváme se na běh krajiny, na zlatisté čeřiny na Dunaji a rozeklané štíty zrcadlící se na hladině. Každý jsme ve svých myšlenkách. Nemáme tušení, jak tohle celé dopadne. Nevíme, zda jsme se rozhodli správně, zda jsme udělali skutečně to nejlepší, co jsme mohli. Jednu věc však cítíme oba jednotně. Totiž vděk, že i v těchto perných chvílích se na sebe vzájemně můžeme spolehnout. Protože dokud máme jeden druhého, nikdy nejsme ztraceni.

***

Foto: zátoka na Dunaji a Srbské Karpaty
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace