Transkarpatiána - report z vandru II

úterý 17. červenec, 2018

Poprvé v životě jsem uviděla Karpaty když mi bylo asi 10 let. Jeli jsme s rodiči na dovolenou do Bulharska a projížděli přes Rumunsko. Zastavili jsme na odpočívadle uprostřed hor. Byly to velmi tmavé kopce pokryté hustým kobercem lesů. Ve středu jednoho z bezpočtu strmých vrcholů zářila oranžová žhnoucí skvrna.
"Mami, támhle hoří!" křičela jsem zděšeně na rodiče a ukazovala na planoucí svah o velikosti stovek hektarů.
"No jo, hoří, no," odpověděli mi vyrovnaně naši, i když na nich byl znát mírný úlek. Možná sami nikdy tak rozsáhlý požár neviděli. Vysvětlili mi, že do té hory uhodil blesk, zapálil strom, a protože je sucho, oheň se rychle rozšířil.
"A proč to nikdo nehasí?" ptala jsem se. Z televize jsem věděla, že když někde hoří, jezdí hasičská auta, létají kropicí vrtulníky, a všichni pobíhají zmateně okolo a křičí. A tady nikdo nehasil a nepanikařil.
"Tam se nikdo nedostane," dostalo se mi vysvětlení. "A vrtulníky by na to nestačily. Jednou přijde déšť a ten to uhasí."
Podívala jsem se na nebe. Bylo bez mráčku. "Ale to bude celý les už dávno zničený. A co zvířata? Ta přece zemřou!"
"No, ano... Ale za pár let tam vyroste nový les a zvířata se do něj vrátí. A pak už nikdo nepozná, že tu někdy hořelo."

Tehdy jsem si vytvořila o Karpatech obraz divokých hor, které si dělají co chtějí. Hor, které člověk sice obývá, ale stále jim ještě neporoučí. Nesnaží se je zachraňovat tím, že je zbavuje jejich přirozenosti. Ponechává jim jejich vlastní řád a do destrukčních ani tvůrčích přírodních procesů nezasahuje. A právě tahle absolutní nadvláda vyšších sil mě fascinuje a děsí zároveň. Chtěla jsem vidět syrovost živlů, ale zároveň se ničeho nebojím více. Chtěla jsem být pozorovatelem toho, jak příroda sama sebe ničí, aby se mohla posléze rekonstruovat do své původní bohatosti. Při jedné z našich denních túr se nám to už podařilo. Viděli jsme hektary lesa před lety sežehlého plamenem. A z jeho popela vstávaly nové šlahouny smrků a klečí, na nichž si ptáci stavěli svá hnízda.

Transkarpatiána - report z vandru I

neděle 15. červenec, 2018

Když se jako turista podíváte na pokrytí topografických map v Evropě, uvidíte, že zatímco západní půle je kartograficky popsaná téměř dokonale, směrem na východ pokrytí map řídne, až se téměř ztrácí. Až dosud jsem jezdila pouze na treky, u nichž existoval dostatek spolehlivých informací. Měla jsem vždy mapy, průvodce, popisy cest, husté značení v terénu, podklady v navigaci, prostě všechno, co jsem si jen mohla přát.

A tak jsem si řekla, že je na čase to změnit. Svět není jen tam, kde jsou mapy. Skutečné dobrodružství je hledat své vlastní cesty, nepopsané, neznámé.

Vyrazili jsme na přechod rumunských Karpat. Máme před sebou zhruba 1000 kilometrů hor, z čehož zhruba na několik set kilometrů nemáme žádné mapy, a mizivé nebo žádné informace. Jsou místa, kam jezdí všichni, a místa, kam nejezdí nikdo. Naším cílem je tato místa propojit, nahlédnout za bílé okraje map, kam turisté nejezdí.

Začali jsme na severu Rumunska přechodem známého pohoří Rodny. Tady je map ještě dostatek. Následovat bude pohoří Suhardu, které už bude na navigaci zapeklitější.

Držte nám pěsti, tahle cesta bude dlouhá...

Report z Podtrosecka

pátek 29. červen, 2018

Divoký kosatec žlutý na loukách Podtroseckých údolí.
Jsou ho plné zahrádky, ale vidět ho růst jen tak planě je vzácné.

Kameny z lásky

úterý 19. červen, 2018

Můj drahý protějšek mi rád ze svých výletů přináší dárky v podobě kamínků. :-)

Když přešel Pyreneje, chodil asi čtyři hodiny po pláži u Středozemního moře a prosíval kamení, aby pro mě našel kámen vytvarovaný do srdce.

Na svém výletu v Českém krasu se vydal na několik nalezišť Joachima Barrandeho, aby zde hledal pozůstatky mořského života v podobě zkamenělin. Přinesl mi prvohorní fosílii, vápenec s několika otisky mořských mušlí, jehož stáří může být odhadem okolo 400 milionů let.

Včera se ale opravdu vytáhl. Na výletě v jižních Čechách se brodil tři hodiny potokem a prosíval holýma rukama písek. Vyrýžoval pro mě šest kamínků českého granátu!

Mám ráda tyhle jeho dárky. Je v nich mnohem víc lásky, než v nějakých syntetických diamantech z nákupáku.

Vandr v Příhrazských skalách

úterý 15. květen, 2018

Ráda se vracím na místa, která už znám. Na taková místa, kde jsem dávno prošla hlavní turistické trasy, viděla všechny katalogové atrakce, udělala bezpočet fotek u profláklých památek. Protože teprve tehdy mě konečně nerozptylují známé vyhlídky, nezdržují hrady a jeskyně, a já se mohu soustředit na mnohem zajímavější, detailnější pozorování.

Sleduji květiny, zvířata, a úplně ze všeho nejraději skály. Fascinuje mě geologie, síla milionů let, pro něž je celá éra lidí jen krátkou epizodou. Nedávno jsem například v Českém ráji pozorovala, jak se chovají oxidy železa v pískovci. Dívala jsem se na obrazce růží, květin a ornamentů tepané ve skalách, a četla si přitom o procesech krystalizace, Liesegangových jevech, selektivní erozi a druhohorním moři. Ohromující!

Přes dvacet let s nadšením pozoruji svět. Přešla jsem Alpy, Pyreneje, desítky pohoří. Chtěla jsem všechno vidět. Ale někdy mám pocit, že až nyní mě začíná svět opravdu zajímat… :-)

***

Foto: U jediné skalní brány v Příhrazských skalách jsme napočítali desítky fascinujících ornamentů vytvořených krystalizací železa.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace