Jedenácté stěhování

Středa 11. říjen, 2017

Dnes jsem se pojedenácté v životě stěhovala. Budu žít už v pátém okrese, a kdybych měla přičíst i místa, kde jsem sice nebydlela, ale nějakou dobu pracovala, takže jsem v nich strávila část svého života, bylo by těch okresů sedm. Vůbec poprvé jsem se stěhovala autem. Jak komfortní! Až doposud jsem peřiny tahala vlakem nebo tramvají, rukama servanýma od tašek s oblečením, nádobím a knihami.

Co s člověkem takový život udělá? Existují dva scénáře.
Buď bych se z toho mohla dočista zbláznit. Zahořknout znechucením, že jsem téměř všechny své osobní věci radši vyhodila nebo rozdala, než abych je musela stěhovat. Že když stojím v obchodě a chci si koupit nějakou věc, raději si to rozmyslím, protože si představím, jak ji cpu do narvané tašky a táhnu ji vlakem přes celou republiku. Že i když si třeba koupím pračku, lednici nebo sporák, nakonec je stejně musím nechat ve starém bytě, protože v novém na ně není místo. Ano, mohla bych se zbláznit. Kdo by se mi divil? Mám na to svaté právo.

Ale vybrala jsem si druhou možnost.
Stěhovat se znamená dostat šanci poznat nový kraj, nové lidi. Nechodit za barák pořád do toho samého lesa, neprošlapávat pořád stejné cesty, učit se nové věci, být součástí jiného kousku světa. A já byla součástí světa od jižní Moravy až po západní Čechy. Jak vzácná příležitost! Naučila jsem se například, že v každém kraji je něco krásného, něco, pro co stojí za to v něm žít. A taky že dobří lidé jsou všude, ale chce-li je člověk potkat, musí být nejdříve dobrý sám.

Mohla bych zahořknout, že mi život všechno komplikuje, že mě přenáší z místa na místo, staví mě do situací, kdy nemohu dělat nic jiného než prostě odejít a najít si bydlení jinde. Ale já ho právě pro tohle miluju. Dostala jsem jedenáct příležitostí začít nový život, ochutnat alespoň zrnko šíře celé zeměkoule. Všude jsem byla doma. A všude jsem to měla ráda. A to mi za ty stěhovací útrapy stálo.

O české krajině

Úterý 26. září, 2017

Jednou se mě můj kamarád z Francie zeptal, jestli je Česká republika hezká.
„Ovšem,“ odpověděla jsem bez váhání. Copak bych mohla odpovědět jinak?
A on se zeptal: „A co je u vás hezkého?“

Zdánlivě snadná otázka. Vždyť přece všichni víme, proč se nám u nás doma líbí. Ale jak vysvětlit Francouzovi, který je zvyklý na oceán i moře, exotické ostrovy, sněhobílé Alpy, květy obsypané Pyreneje, sluncem zalité riviéry, vysoké ledovce i rozpálené pláže, v čem spočívá krása české země?

Mohla bych mu vyprávět o prosluněných vinicích Pálavy, ale copak nemají ve Francii mnohem větší? Nebo o dechberoucích vyhlídkách z výše krkonošských kopců, ale může jejich půvab pochopit obyvatel země nejvyšších Alp? Nebo o rašelinných mokřadech na pláních Krušných hor s vřesovými bochánky a lány suchopýrů, ale čím jsou proti všem těm, které mají ve Francii? Praha? Jistě že je krásná, ale Paříž není krásná o nic méně.

„Víš, u nás nemáme moře ani vysoké hory jako u vás,“ řekla jsem mu. „Všechno u nás je menší, skromnější. Hory říkáme tisícovým kopcům a koupat se chodíme k rybníku. Ale všude najdeš něco hezkého. Může to být hrad, jeskyně, skála, zřícenina, nebo třeba jen potok v lese, rozkvetlá louka, starý strom. Když se u nás rozhlédneš, vidíš po celém obzoru nenápadné vlny nízkých kopečků. Všude máme kopce. A mezi nimi jsou lesy, pole s obilím, vesničky s kostelíkem uprostřed a rybníkem na návsi. A to všechno dohromady vytváří malebný a klidný obraz, na který se rád díváš. To, co dělá naši zemi hezkou, je důmyslné spojení těch nejobyčejnějších věcí.“

Nevím, jestli to pochopil. Co jsem ale v tu chvíli pochopila já, je, že jsem ráda, že jsem se narodila právě v zemi, která neoplývá žádnými ohromujícími extrémy. Díky tomu jsem se totiž naučila dívat se na drobné maličkosti a vidět v nich stejně velké skvosty, jaké mnozí vidí v korálových útesech a třítisícových štítech velehor.

FOTO: Vilemínina vyhlídka, NP České Švýcarsko.

Dobrovolnictví IX.: Úklid CHKO Brdy

Neděle, 24. září, 2017

Bývalý vojenský výcvikový prostor Brdy byl nedávno zpřístupněn veřejnosti a vyhlášen jako CHKO. Skvělá zpráva.

Avšak otevření prostoru lidem s sebou přineslo také příliv odpadků a bordelu.

Naším dnešním úkolem bylo vyčistit prostor od zamožení odpadem a přispět tak ochraně životního prostředí mnoha chráněných druhů.

Dobrovolnictví VIII.: Hloubíme třecí tůně pro ohrožené ryby

Středa 20. září, 2017

Často se v médiích dočítám, že přibývá ohrožených druhů, že voda je špinavější, ovzduší znečištěnější, všude jsou hromady odpadků, ubývá ptáků i ryb, a tak dále. Není mi to jedno. Ale pokaždé si říkám: no jo, ale co s tím mám dělat? Copak to můžu já ze své pozice nějak změnit?

Když nás oslovila Správa CHKO Žďárské vrchy, zda bychom jim mohli svolat dobrovolnickou akci na podporu rozmnožování ohrožené rybky střevle potoční, která ve žďárských vodách kriticky ubývá, řekla jsem si, že teď s tím konečně můžu něco udělat.

A tak se nás na Stavišti u Žďáru nad Sázavou sešlo na patnáct lidí a za pomoci rýčů a lopat jsme opětovně vyhloubili tůň zanesenou bahnem po povodni. Rozmnožovací tůň bude brzy obydlena střevlemi, okouny, vrankami, mihulemi a další vodní havětí, která ve vodách na Stavišti žije.

Report z vandru v Českém středohoří

Pondělí 11. září, 2017

To jsme se tak ráno vzbudili ztraceni kdesi v lesích a začali chystat snídani. Noc pod širákem jsme doslova probděli. Sotva kvůli flámu, na to nás středohorské sopky příliš zmohly. Ale celou noc lilo jak z konve, a tak se do našeho chatrného turistického přístřešku přišla ohřát i myš. Těžko říct, zda byla jen jedna, dost možná jich bylo víc. Celou noc po nás pobíhala, capkala nám po hlavách zafačovaných do kapucí spacáků a šmejdila, kde by co rozkousala. Chytit ji? Bláhové! Jakýkoli pokus o to, ji jen usvědčit kuželem světla čelovky, nás katastrofálně zesměšnil. Občas jsme ji ze sebe dokázali shodit na zem, ale zase se přikradla zpátky.
K ránu najednou dala pokoj. A my pochopili proč: prokousala se do batohu a vyžrala nám díru do chleba. Čůza jedna! :-D

No co už. Boží dar se nevyhazuje. Vykrojili jsme z pecnu "myší domeček" a posnídali alespoň to, co nám myš milostivě nechala. Když jsme pak vyšli na Milešovku, našli jsme na chatě zpěvník trampské skupiny Oukrop s písničkou "Myší mejdan". A tak jsme si proti těm myším aspoň zazpívali hezký protestní song. :-D

"Myši z naší chajdy pořádaly ples,
tancovaly, zpívaly si everybody yes.
Myšák Mickey, myška Minnie, starej myšák Jim,
chajda byla sice naše, teď patřila jim.

Mejdan to byl vohromnej a táh se do rána,
z pytlíku nám vyžraly polívku Vitana.
Cukr, sejra tavenej, sušenky rezervní,
rozkousaly škatuli, koukaly, co je v ní. (…)"

Zdravíme z krásné české krajiny!
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace