Desperáti jedou do Karpat - díl IV.

Čtvrtek 30. ČERVENEC, 2020

Takže jsme v Bělehradě a začínáme tu nový život. Oplachuji se u umyvadla na letištních záchodech. Vyčistila bych si zuby, ale nemám kartáček. Učesala bych se, ale nemám hřeben. V našem minulém životě jsme tyto věci měli, ale teď... už je nepotřebujeme. Joe sedí na sedačce letištního občerstvení, na té samé sedačce, na níž se probudil. Na stůl před ním pokládám tlustý balík napakovaných ubrousků na utření rukou.

“To jsem nabrala na záchodě. To je teď náš nový toaleťák.” říkám mu a on se ušklíbne. První získaná věc v našem novém životě. Kdysi bych se za tak přízemní akt styděla, ale teď se bagrování toaleťáku na veřejných záchodech jeví jako nanejvýš logické východisko.

Naše první kroky vedou na kukaň ztrát zavazadel. Chlápka ze včerejška vystřídala ženská.

“Víte už prosím, kde jsou naše batohy?” ptáme se již o dost slušněji než včera. Jednak nám vychladly hlavy, a jednak už jsme si uvědomili, že srbské letiště za náš srab nemůže.

“Až budeme vědět, kde jsou vaše batohy, zavoláme vám.” dostává se nám úředně předepsané odpovědi.

“Prosím, nemohli byste zavolat na letiště do Kišiněva a zeptat se, jestli tam nenašli naše batohy? My jsme si jisti, že je v Praze naložili do letadla do Kišiněva...”

“Ne. Až budeme vědět, kde jsou vaše batohy, zavoláme vám.” Víc ochoty jsme vlastně ani nečekali.

Voláme na ztráty zavazadel do Prahy. Je deset ráno a pořád nám to nikdo nezvedá. Chápeme. Proč by našim letištním pracovníkům mělo stát za obtíž vstávat tak brzy ráno kvůli řešení ztracených zavazadel?

Sledujeme online stránky ztrát zavazadel. Strohé úřední sdělení: “O vašem zavazadle nemáme dosud žádné zprávy.”

Čekat dál a doufat, že se naše batohy najdou, nás stojí čas, který je rozhodující pro dokončení naší cesty. Už teď máme zpoždění, které budeme muset dohánět.

“Jestli naše batohy skončily v Kišiněvě,” uvažuje nahlas Joe, “co myslíš, že s nimi na letišti udělají?”

Joeho napadlo zjevně to samé, co mě. Jen jsem se dosud bála naznačovat. “Jenom ta moje krosna stála šest tisíc,” počítám nahlas. “K tomu stan za šest, úplně nové trekové hole za litra...” Společně vyčíslujeme škody. Co krosna, to dvacet tisíc.

“Naše batohy už neuvidíme,” odepisuji naši kauzu. Joe kývne a tím je rozhodnuto. Oba jsme pochopili, že litovat se nebo čekat na zázrak nemá smysl. Že je, a v celém životě vždycky byla jen jedna věc, která měla smysl. Jít dál.

***

Jedeme do města. Obchodní dům v centru tak trochu připomíná pražské Palladium. Malá prodejna se sportovním vybavením právě otevírá. V nabídce je typicky velkoměstský sortiment. Módní kecky na běhání, oblečení do fitka, vše značkové a podle nejnovějších trendů.

“Máte prosím stan?” ptáme se prodavače. Ten zavrtí hlavou překvapen, že zde někdo takové zboží očekává. Po chvilce debaty mu vysvětlujeme celý náš problém. “Víte, na letišti ztratili všechny naše věci a my teď potřebujeme vše koupit znovu...” Prodavači se nás zželuje a snaží se nám pomoci jak jen je schopen.

“Musíte jet na okraj města a tam je velký outdoorový obchod,” ukazuje nám mladý prodavač na mapě místo, kde obchod najdeme.

“Cože, tak daleko?” děsíme se. Dostáváme instrukce jakým jet autobusem, jak koupit lístky, jak obchod najít.

“Je to vážně jediné místo v Bělehradě, kde mají velký výběr trekového vybavení,” říká nám prodávající. “Nikde jinde dobrý stan neseženete.”

Kupuji alespoň nemožný módní baťůžek, stahovací pytel s provázky místo šitých popruhů, jelikož igelitka s celým mým majetkem je již roztržená. Městský baťůžek je tak druhou věcí v našich nových životech.

Jedeme na okraj města do velkoobchodní čtvrti. Připadáme si jak v nějaké počítačové adventuře. Na počátku hry nemáme nic a postupně získáváme věci do inventáře, přičemž občas mluvíme s lidmi, kteří nám říkají, co máme dělat, a plníme úkoly, které nás posouvají dál v ději. Jen jsme jaksi k balení nedostali návod, jak tuhle hru hrát.

Jsme v outdoorovém velkoobchodě. Ono se řekne, koupit vše znovu. Ale to není snadné. Naše věci nebyly jen tak nějaké fórovky. Naše krosny byly perfektně šité a z vysoce kvalitních materiálů. Náš stan, pro který jsem speciálně jela na veletrh, byl jedním z nejlepších stanů na českém trhu v poměru cena / váha / odolnost. Naše oblečení bylo roznošené a vyzkoušené. Dokonce i ponožky jsme doma cíleně vybírali takové, aby nás v botách nedřely. Všechny naše věci byly prověřené, spolehlivé, pečlivě vybrané. Každá jednotlivá věc byla výsledkem šesti let trekových zkušeností, z množství pokusů a omylů při nakupování vybavení nám vykrystalizovala přesná představa, co je pro nás nejlepší. A jet do hor s nekvalitním vybavením člověka přímo předurčuje k problémům.

Jenže nechat tady čtyřicet tisíc prostě nemůžeme. A tak je jasné, že musíme vybrat nějaké přiměřeně snesitelné, více či méně aušusové vybavení. Krosny. Bereme dvě úplně stejné, jelikož na všech ostatních je něco špatně. Karimatky. Klasická pěnovka do fitka nám stačí, ale tady je, kdo ví proč, docela drahá. Stan. V celém velkoobchodě jsou jen tři stany, z toho jeden má tři a půl kila, druhý je rodinný a třetí je úplně nemožný, 2,6 kilo těžký, uvnitř černý a zvenku bílý. No vážně, černobílý stan! Nikdy by mě nenapadlo, že se takové dělají. Uvnitř je úplná tma. “To aby vás ráno nebudilo sluníčko a vy jste mohli dlouho spát,” vysvětluje nám prodavač, že to není chyba, ale funkce. Co naplat, jiný stan v Bělehradě neseženeme. Bereme ho. Po šesti letech trekových zkušeností tak kupujeme ten nejnemožnější stan, jaký jsme kdy měli. Největší omyl stanových inženýrů v dějinách planety.

S oblečením si hlavu nelámeme. Triko o číslo větší. Nevadí, bereme. Svetr z jakési plyšové chlupatiny. To přežijeme. Spacáky - divte se, ale ty byly součástí našich přeživších igelitek cestujících na palubě letadla (sic!). Ještě nákup drogerie, spodního prádla, jídla, a můžeme vyrazit.

Bohužel, není to zdaleka vše, co jsme z domova měli. Na zbytek už prostě nemáme peníze. Trekové hole, čelovky, nůž, léky a hromady dalších věcí tak budeme muset oželet. Celkový účet zhruba třináct tisíc korun nás i tak bude bolet ještě hodně dlouho.

Ale pořád jsou věci, které jsou nám dražší. Společně strávený čas, zážitky, vzpomínky, radost ze života a ze světa. A pro ty nám i tahle částka stojí.

***

Je večer. Jedeme autobusem na periferii Srbska do nejodlehlejší oblasti Karpat. O našich ztracených batozích nepřišla dosud žádná zpráva. Tím lépe, že jsme na nic nečekali a vyrazili.

“Je to stejně k zlosti,” přemýšlí Joe, “ve svém batohu jsem měl nůž. Víš, jak nám bude chybět, až ho budeme potřebovat?”

“Já tam měla lžičku. Vůbec nevím, čím budeme jíst z konzervy.”

“A čokolády. Měli jsme tam tolik čokolád!”

“Nůžtičky na nehty. Co budu dělat za týden? Mám si ty nehty okousat?”

“A ty trekové hole mě mrzí. Byl jsem na ně zvyklý. Ale na nové už prostě nebyly peníze."

“A moje jégrovky na spaní. V noci ve stanu zmrznu!” ...

Ještě jsme vyjmenovali mnoho věcí, které nám budou na cestě chybět. Ale směs pocitů marnosti, hněvu a lítosti nám nedělala dobře. Domluvili jsme se tedy, že na naše staré batohy už nebudeme vzpomínat. Naučíme se vystačit si s tím, co máme, a zbytek nahradíme čímkoli, co bude po ruce. Naše krosny jsou již věcí minulého života. A budeme-li se přeci jen potřebovat zmínit o nějaké postrádané věci, řekneme to takto: “V minulém životě jsme tuto věc měli, ale teď už ji nepotřebujeme.”

Projíždíme kolem Železných vrat, ohromné soutěsky na Dunaji. Za ušmudlaným okénkem sešlého srbského autobusu se barví bílá vápencová skaliska nachem zapadajícího slunce. Zvenčí k nám doléhá dech větru a vody. Tak jsme zase v Karpatech.

Držíme se za ruce a díváme se na běh krajiny, na zlatisté čeřiny na Dunaji a rozeklané štíty zrcadlící se na hladině. Každý jsme ve svých myšlenkách. Nemáme tušení, jak tohle celé dopadne. Nevíme, zda jsme se rozhodli správně, zda jsme udělali skutečně to nejlepší, co jsme mohli. Jednu věc však cítíme oba jednotně. Totiž vděk, že i v těchto perných chvílích se na sebe vzájemně můžeme spolehnout. Protože dokud máme jeden druhého, nikdy nejsme ztraceni.

***

Foto: zátoka na Dunaji a Srbské Karpaty

Desperáti jedou do Karpat - díl III.

Středa 29. ČERVENEC, 2020

Oddělení ztrát zavazadel, letiště Bělehrad, půl dvanácté v noci. V kukani sedí chlápek, těžko říct, zda je či není sympatický. V roušce není sympatický nikdo. Dělí nás od sebe tlusté sklo, možná je i neprůstřelné. Chlápek s námi vyplňuje ztrátový formulář.

“Odkud jste přiletěli?” ptá se.

“Z Prahy.”

“A kde tady v Bělehradě máte zamluvený hotel?”

“My tu nemáme hotel. Hodlali jsme jít v noci za město a tam si na pár hodin postavit stan. Autobus nám jede brzy ráno.”

Chlap se na nás nedůvěřivě podívá, pak vše zapíše do protokolu. “Hmm... A kam máte namířeno?”

“Do Tekije a odtamtud pěšky na jih.”

“Opravdu? To je moc hezký kraj! To jste si vážně moc dobře vybrali. Je tam národní park Djerdap, Karpaty, působivé výhledy na Dunaj a skály. Opravdu krásná krajina. Víte, u nás v Srbsku...”

“Děláte si z nás prdel?!” štěknu chlapovi do řeči. “Ztratili jste nám naše batohy a vy mi tu vykládáte, jak je v horách krásně?? Kde jsou naše batohy? Kam teď máme jít? Kde budeme spát? Vždyť my nemáme ani ten pitomej stan, my nemáme nic!! Vidíte tuhle igelitku? To jsou všechny naše věci! Vy jste z nás udělali úplný žebráky!! Já vám seru na vaši krásnou krajinu! Jediný, co teď můžeme dělat, je letět prvním letadlem domů, protože naše dovolená je v hajzlu!!”

Chlápek pochopil, že snažit se pomoct vlídným slovem člověku se ztraceným zavazadlem je jako hasit požár benzínem. A já zase pochopila, proč je to sklo neprůstřelné.

“A-ano, rozumím, madam. Vaše zavazadla se zajisté najdou...”

Hádka pokračuje. Vztekám se tak, že se neznám. Ale když vyčerpám slovní zásobu sprostých slov, když uhranu letiště i s celým Bělehradem, když pochopím, že vztekem se ten batoh stejně nenajde, dochází mi konečně, že řvu na nesprávnou osobu. Když Joe na Ruzyni spatřil, jak naše batohy vezou na vozíku k jinému letadlu, nebylo to proto, že by zavazadla rozváželi postupně. Naše batohy neztratili Srbové, ale pracovníci pražského letiště. Diletanti z Ruzyně, kteří nezvládli odbavit patnáct cestujících. Naše batohy jsou v Kišiněvě a ztratili je Češi. Tak je to.

Sedáme si na sedačky v letištní hale. Jsme úplně na dně. Naši dovolenou nezkazil koronavirus, karanténa, povodně ani celoevropský chaos v mezinárodní dopravě. Naši dovolenou nám zkazili šlompáci z pražského letiště, kterým je úplně putna, že někomu pošlou kufr o půl světa jinam. Vůbec nemáme tušení, co teď dělat. Jet domů? Čekat v Bělehradě několik týdnů, jestli naše krosny náhodou nenajdou? Jít koupit nové vybavení a vyrazit? Jít na hotel? Jít na ulici? Spát na letišti? Co?

Jestli pojedeme domů, dovolená je totálně odepsaná. Po roce plánování a shromažďování informací, poté, co jsme překonali všechny překážky a dostali se až sem, se teď otočíme na patě a celý přechod srbských Karpat šmahem zahodíme do koše. Jestli budeme čekat několik dní v Bělehradě, nestihneme itinerář cesty. Propadnou nám povolenky ke vstupu do hraničního pásma, na stanici pohraniční stráže přijdeme v sobotu a budeme dva dny čekat na úřední hodiny. Nic se nestihne, nikam pořádně nedojdeme. Jestli koupíme vše nové, vyrazíme hromadu peněz za věci, které jsme vůbec nepotřebovali, a třeba pak naše batohy najdou. Všechny možnosti jsou zoufalé. Jde jen o to vybrat tu nejlepší možnost ze všech špatných.

Když už posté marně rozhazuji rukama lamentujíc nad naší bědnou situací, najednou vidím - Joemu tečou slzy. Nevídané. Joe nikdy nebrečí. Je chlap. On si vždy ví rady, za všech okolností zachovává chladnou hlavu, nepanikaří, nezmatkaří a - nebrečí. Jeho slzy jsem viděla snad jen dvakrát či třikrát za celou dobu, co ho znám, a to už k nim měl opravdu důvod. A teď tu sedí, hlavu v dlaních a slzy mu kanou. Nemůžu se dívat na slzy mého manžela. Cítím, že na nich mám svůj díl viny. Vím, co nechal času a snahy na tom, aby vše bylo detailně naplánováno, aby vše klaplo a my měli pěknou společnou dovolenou. Jestli se naše cesta zmaří, bude mu to hrozně líto. Ne kvůli sobě, ale kvůli mně. Bude zklamaný, nešťastný. Můj manžel nesmí být nešťastný. Já můžu, ale on ne. Jeho štěstí je moje zodpovědnost.

“Víš co?” říká mi, “Zítra poletíme prvním letadlem domů. Tam vezmeme nějaké staré krosny a vyrazíme vlakem na Slovensko...”

“Ne, to ne,” přerušuji ho. “Zítra pojedeme do města, do Bělehradu, a všechno koupíme znovu. A vyrazíme autobusem, sice o pár hodin později, ale plán cesty časem doženeme.” Dlaní mu otírám mokré stružky na lících. “Teď si sedneme a sepíšeme spolu seznam na nákup, ano?”

Joe rezignovaně pokrčí rameny. Sám neví, co dělat. Ale já už to vím jistě. Jeho slzy mě přesvědčily o tom, že má smysl udělat vše pro to, aby náš společný sen vyšel. I kdyby to mělo stát poslední peníze.

Hala se vylidňuje, poslední lety už byly dávno odbaveny. Sedíme ve vestibulu a píšeme seznam, co zítra koupíme. Dvě krosny, stan, karimatky, svetry, trička, spodní prádlo, kartáčky na zuby... Je to vskutku bizarní seznam na nákup. Zaplňujeme položkami celý list. Snad jsme na nic nezapomněli.

Steleme si na sedačkách letištního občerstvení. Zůstali jsme v Bělehradě o dvou igelitkách. Jsme zbaveni všeho, co nám zajišťovalo alespoň trochu důstojné přežití. Ale ještě pořád nám zbývá ta úplně poslední věc: naděje, že se z tohohle srabu dostaneme jinak, než ukřivdění, zlomení, poražení. Naděje, že svůj sen zachráníme.

***

Foto: Dvě igelitky, které jsou vším, co zbylo po našich krosnách.

Desperáti jedou do Karpat - díl II.

Úterý 28. ČERVENEC, 2020

Pražské letiště je prázdné jako snad ještě nikdy nebylo. Na celém terminálu je sotva pár desítek cestujících. Obchody jsou zavřené, restaurace jsou přepásány červenobílými páskami. Je tu nezvyklé ticho. Na odbavovacím oddělení jsou jen dvě fronty s nanejvýš deseti lidmi, jedna je na let do Bělehradu, druhá do Kišiněva. Zdá se, že kdo se letos odvážil vycestovat, má celý svět pro sebe.

Odbavujeme krosny a nastupujeme do letadla. Mívám strach z létání, který ještě více umocňuje běžný letištní stres. Klid, který na Ruzyni dnes převládá, mi velmi vyhovuje. Ničeho se nebojím, všechno jde klidně a hladce. Na okamžik zahlédneme naše krosny, jak je na nákladovém vozíku odvážejí k letadlu.

“To je divný,” uvažuje nahlas Joe, “naše letadlo je na opačné straně, než kam ten řidič vozíku jede. Tohle letadlo je do Kišiněva.”

“Zvláštní... Ale to beztak nic neznamená,” bagatelizuji situaci, “zřejmě to řidič rozváží postupně a k našemu letadlu teprve dojede.”

Na palubě letadla do Bělehradu je včetně nás asi patnáct cestujících. Vzlétáme. Jen na okamžik zahlédnu západ slunce nad kopečky středních Čech, než mi ospalost rozklíží zrak. Dvě hodiny letu spím tak klidně, jako ještě nikdy.

Bělehrad. Tak jsme konečně tady! Naše vysněná dovolená právě začíná. Na letišti je o poznání větší mumraj než v Praze, žádné závratné davy se však ani zde nekonají. Teď už si jen vyzvedneme batohy a zamíříme na předměstí Bělehradu, kde na tajňačku rozbalíme stan. Autobus do Tekije nám jede brzy ráno. Pásové dopravníky s kufry nás však napínají. Naše krosny se ne a ne objevit.

“Vidíš ten růžový loďák?” ukazuji prstem na pás, “Tak ten už tudy projíždí potřetí.”

“A ta maskáčová taška přes rameno tu taky furt jezdí dokola,” všímá si Joe. “A tenhle ruksak a žlutá kabela...”

Chvíli nervózně sledujeme pás. Růžový loďák, maskáčová taška, ruksak a žlutá kabela. A zase. Růžový loďák, maskáčová taška...

Ještě dvakrát si prohlížíme osiřelé kufry, které se nespárovaly s majiteli. A když se znovu objevuje růžový loďák, jeden z nás vyslovuje otázku, jež byla dosud tabu:

“Kde jsou naše batohy??” ...

***

Foto: Bělehrad, náměstí Nikoly Pašiće a Národní muzeum. Za pozornost stojí, že... nemám batoh.

Desperáti jedou do Karpat - díl I.

PONDĚLÍ 27. ČERVENEC, 2020

Jet na dovolenou ještě nikdy nebylo komplikovanější než letos. Dlouho nebylo jasné, jestli bude možné vůbec vycestovat. Když už by člověk vycestoval, nebylo jasné, zda se vůbec vrátí. A kdyby se náhodou vrátil, nebylo jasné, jestli ho doma nezavřou do karantény. Cestovat je letos zkrátka po všech stránkách riskantní.

Máme s Joem dva roky rozdělaný projekt přechodu Karpat. Dosud jsme přešli celé pásmo Karpat rumunských a ukrajinských, dohromady okolo 1800 kilometrů. Letos jsme plánovali přejít málo známé Karpaty srbské, poté plynule navázat na Starou planinu v Bulharsku a dojít zhruba do třetiny pohoří Velkého Balkánu s tím, že to třeba někdy dojdeme až k Černému moři. Věnovali jsme přípravě enormní množství času (zejména Joe). Shromažďovali jsme informace, plánovali trasu, hledali cesty, ubytování, otevírací doby obchodů a tisíc dalších věcí. Četli jsme srbské blogy, psali lokálním turistickým spolkům, komunikovali jsme s ambasádami a pohraničními strážemi, vyjednávali povolení pro vstup do hraničního pásma... To se ani nedá vypsat, co všechno jsme pro tu cestu udělali. A samozřejmě jsme se těšili. Na Karpaty, na naši další společnou pouť napříč horami, které milujeme.

Pak přišla pandemie, zavření hranic, a my mohli na Srbsko leda tak zapomenout. Co platno, letos se nikam nepodíváme. V červnu se hranice nečekaně otevřely a my se rozhodli na nic nečekat a vyrazit. V plánu bylo jet vlakem do Bělehradu a odsud autobusem na východ země. Avšak pět dní před dovolenou - Prásk! Mezinárodní vlaky do Budapešti přestaly jezdit kvůli povodním. Nevadí, pojedeme autobusem. Prásk! Všechny autobusy jsou obsazené. Nevadí, tedy poletíme. Aspoň to bude rychlejší. To už vyšlo. Koupili jsme tedy letenky, sbalili se na třítýdenní trek a vyrazili. Naposledy jsme zkontrolovali mapu evropských zemí se situací pandemie. Srbsko bylo zelené, tedy s nízkým rizikem nákazy a bez nutnosti karantény po návratu. Skvělé. Tedy vzhůru na dovolenou!

***

Mapka zobrazuje tracklog z naší GPS, záznam trasy, kterou jsme prošli v předešlých dvou letech. V roce 2018 jsme přešli celé rumunské Karpaty, 2019 ukrajinské. Celková délka prošlé trasy činí asi 1800 km.

NvN Rock párty!

Pondělí 1. Červen, 2020

Milí přátelé,

přijďte s námi oslavit osmý rok existence geokačerské rockové skupiny NvN. Letos vás navíc můžeme potěšit speciální ikonkou Community Celebration Event.

Kdy: v sobotu 29.8.2020 mezi 16 - 21 hod
Kde: v občerstvení u rybníků Písečáků nedaleko Turnova
Souřadnice: N 50° 33.954 E 015° 05.126

Těšit se můžete na naše staré geosongy jako Vlečka (Sračka) na Orlík, R´n´R: Geo, Ad mortem festinamus či The Passage. Ale hlavně! na grilování, točené Svijany a skvělé přírodní koupání nedaleko Českého ráje.

Proč má kapela tak divný název? A proč se event jmenuje Prapodivní Slimáci? Čtěte listing v odkazu níže!

Neváhejte a přijďte. Bude to ukrutná párty! :D

https://coord.info/GC8T97Q
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace