Domů » Blog » Geopohádky z Králičáku

Geopohádky z Králičáku pátek 27. prosinec, 2019

Slon

Když jsme v létě 2016 s Kamilem (KaMo_cz) přecházeli Pyreneje, často jsme si vyprávěli historky z našich životů. A protože jsme se znali právě z geocachingu, bylo téma kešek jedním z nejprobíranějších v našich hovorech. Často jsem tak slýchala historky z prostředí známé party ´Východočeského geokombajnu´, příběhy ze záhrabů dnes již legendárního bivakovacího eventu u Slona i z kombajnů po Maďarsku, kam se jezdilo za virtuálkami a powertraily.

Krátký článek vám možná připomene mnoho z vašich geopříběhů napříč léty. Jak nové a neokoukané bylo poznávání světa skrze plastové krabice, jak soudržné byly tehdejší geoparty.

Pozn.: Text vznikl původně pouze jako log ke Kamilově keši Králický Sněžník - pěšky (GC3K3TP), a proto v něm jednotlivá vyprávění nejsou příliš rozvinuta. Možná se časem dostanu i ke zpracování konkrétních příběhů. (Pokud mi tedy Východočeský geokombajn zapůjčí autorskou licenci.)

Kamilův cestovatelský blog: KaMo nejen na cestách

Maaacův cestovatelský blog: Na cestě

Byli jsme tehdy v Pyrenejích a měli drzé ambice jít přes celý hřeben od moře k moři. Těch zážitků a obrazů, které jsme denně prožívali a viděli! Kýčovité scenerie jak z věstníku "To nejlepší z planety Země", obří štíty pokryté sněhem a ledem, kličkování mezi smrtelnými nebezpečími, bouře, krupobití, zničující putování v kamenných mořích, sesuvy kamení, tyrkysová jezera v ledovcích, divoká zvěř a plantáže těch nejvzácnějších květin světa. To je jen píď toho všeho, co jsme míjeli.

Ale občas jsem mívala pocit, že v Pyrenejích vůbec nejsem. Kamil mě ve vyprávěních stále přenášel do svého rodného kraje a já byla v myšlenkách v Letohradu, Orlických horách a na Králičáku. Psala jsem s ním letohradskou kroniku, plánovala dálkovou multinu po Orličkách, jezdila na traily s Východočeským geokombajnem a zažívala nezapomenutelné story při zimních bivacích u Slona.

Pochopila jsem, že tady se psala historie. Vznikala tu pevná přátelství, legendární zážitky, nesmrtelné hlášky. Tady se stal Východočeský geokombajn celorepublikovým pojmem a jeho aktéři byli pod drobnohledem celé kačerské obce. Všichni o nich věděli co dělají a kde kešují, aniž by je znali, vyprávěli si jejich historky tak, jako se prastaré pověsti předávají z generace na generaci, a sem tam nějaký vypravěč něco přidal, aby příběh ještě více okořenil. Byli jako postavy ze sitcomu. Měli pevně dané charakterové vlastnosti, každý hrál svoji roli a kačeři si pamatovali jejich zažité vzorce chování, které vždy prozrazovaly, jak se bude rozpředený příběh vyvíjet. Objevila-li se například ve vyprávění postava Ištvána řečeného Maďara, bylo zřejmé, že se v příběhu stane něco naprosto absurdního, co vyvolá salvu smíchu. Postava Mácy zase signalizovala zápletku s nějakou fešnou slečnou, Kamil coby cestovatelský guru to měl vždycky na háku a Háčko byl král kalby, strůjce všeho zvrhlého.

Chlastali zelenou. Nesměla chybět na žádném eventu a vytvořili si pro ni speciální atribut, který často vkládali do listingů. Také hráli oblíbenou chlastací hru "cesta do lesa a z lesa". Každý si nalil půllitr piva a pokaždé, když se někdo napil, dolila se mu sklenice zelenou. Když se pivo krásně zazelenalo, byl účastník kalby "v lese". A aby se dotyčný z lesa také vrátil, tak pokaždé, když se napil zelené, dolilo se mu do krýglu pivo. Až bylo ve sklenici čisté pivo, byl z lesa venku. Problém je v tom, že z lesa se ještě nikdo nevrátil. Tak zhruba vypadaly jejich eventové afterparty.

Také spolu jezdili na powertraily. Honili body ještě dříve, než to dělali všichni, a udávali směr odvrácené straně geocachingu. Tehdy byly traily ještě v plenkách a na obludné zelené hady se jezdilo do Maďarska nebo do Polska. Dávná historie. Byli jedněmi z těch, kteří stáli u počátku velkého a slavného úpadku geocachingu, kačery, kteří sbírali drajvky z okénka auta. Tehdy někdy přišli se slovem ´geokombajn´, zkráceně ´kombajn´. Z časově efektivních důvodů totiž zvažovali, že už ty keše začnou sbírat kombajnem jak brambory na poli. To slovo od té doby zlidovělo tak, že je součástí slovní zásoby každého začínajícího kačera. Honit body na trailech rovná se kombajnovat. Všichni to slovo používají, ale nikdo už neví, kdo ho vymyslel. Jako když Karel Čapek stvořil slovo robot.

Často jsem slýchala, že tohle byl ten pravý a skutečný geocaching. Koření života. Geocaching, který spojoval. A mně bylo líto, že jsem u toho nebyla. Nestála jsem u zrodu dějin, na které všichni vzpomínají, vstoupila jsem do hry až o mnoho let později, kdy již vinou masovosti začínalo velké hráčské odcizení. Ale hlavně - nežila jsem na tom správném místě. Nepatřila jsem, a ani nemohla patřit, do Východočeského geokombajnu. Poslouchala jsem Kamilovy historky, smála se a želela, že v nich nijak nefiguruji. Já nikdy moc nestála o to být součástí nějaké party, jsem na to poněkud solitérní typ. Ale v těch Pyrenejích, kdesi v údolí pod Vignemalem, jsem skutečně zalitovala, že nepatřím ke ´Geoeastu´. Chtěla jsem být českou geolegendou, pointou nějaké nesmrtelné historky. Ale nikdy jsem nebyla. Já si o tom mohla nechat jen vyprávět.

"To jsme takhle jednou v únoru bivakovali v záhrabech na Králičáku..." začal Kamil vyprávět u jezera Étang de Couart. Náš stan se krčil na samém okraji křišťálové slzy hor na jediných dvou metrech čtverečních zarostlých trávou. Na hladinu jezera dopadaly tmavé stíny dvoutisícovek a nad vodou tančila stříbřitá veřerní mlha po okraji prosvícená karmínově rudým zapadajícím sluncem. Kolem nás se k nebi vzpínaly roztrhané štíty velehor, byli jsme zcela pohlceni kamenným mořem všude kolem nás. Nevídaná krása.

Zavrtala jsem se do spacáku a zaposlouchala se do Kamilova vyprávění. A zase jsem byla v těch oblých východočeských kopečcích, ve smrkových houštinách vůkol Sněžníku, šlapala na sněžnicích hřebenovku a koukala se skrz Slona na mrazivý východ slunce nad Polskem. Nikdy jsem tam nebyla, a přesto mi málokterá krajina byla tak důvěrně známá. Poslouchala jsem a ani nedutala. A Kamil vyprávěl o eventech u Slona, o záhrabech ve sněhových závějích, o Mácovi, Ištvánovi, Háčku, Pendolinu, Patejlovi a o zelené. Má nejoblíbenější kapitola ze sborníku ´Geopohádky z Králičáku´. Marný boj. Tomu jejich kraji se žádné Pyreneje nevyrovnají.

Vzhůru na Klepáč Pohled do Polska Vyhlídka z Klepáče

Z rozhledny na KlepáčiV okolí Malého Sněžníku Králická hřebenovka

Panorama ze hřebene KráličákuPlamínky v borůvkách Údolí Moravy


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
12212134
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
maaaca
Ta letohradská kronika teda musí vypadat :-D
Divoký kůň
...můžeme si zamilovat i místa, která jsme neviděli...
...můžeme prožívat dobrodružství s někým, koho jsme nepotkali...
Fantazie dotvoří co vlastní oči neviděli a kůže nepocítila.
Každý má svou "Srdcovku", místo, které ani neví proč - Miluje!
Nemůže být každý u "Zrodu".
Můžeme si ale zvolit pokračovat a rozvíjet co se "Zrodilo".
Co asi vznikne po geocachingu...?
Mnoho štěstí a radosti v Čtyřhrančím životě přeje Divoký kůň.
ištván
První :-D
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace