Hurá na služebku pondělí 7. duben, 2025

na kole z Plzně do Brna ve službách zaměstnavateli

Po své poslední služební jízdě z Plzně do Jindřichova Hradce jsem se nyní vydala na služebku do Brna.

Stejně jako minule mi Cesta zabrala příliš mnoho času, neboť jsem jela nepřiměřeně pomalu. 364 kilometrů jsem urazila za sedm dní. Putování jsem zaznamenávala formou aktuálních reportů ve statusech na svém facebookovém profilu. Tento článek shrnuje mé reporty jak jsem je psala, tedy přímo v průběhu celého příběhu. Trasu si můžete stáhnout v přílohách na konci článku a zobrazit si ji na Mapách se všemi podrobnostmi. 

1.

čtvrtek 24/10, 6:30

Poslední dny, týdny a snad už i celé roky se můj život odehrává jenom v práci, cvičím jenom na housle a jinak nic nedělám, krním, chřadnu, stávám se divadelní rekvizitou a určitě už mám i svou položku na inventárním listu u nás v ladírně. Když už mám náhodou den volna, což je už tak dávno, že ani nevím, jsem tak vyřízená, že s vypětím sil přežiju nejvýš vyvenčení dítěte k pískovišti a zpět. Nikam nejezdím, jenom na kole do práce, nehýbu se, nebavím se, koníčky nepěstuji, ba už si ani nepamatuji, zda jsem kdy nějaké měla.

A to by takhle dál nešlo. Jestli se sebou něco neprovedu, tak se uvrzikám k smrti. Posledně jsem se viděla ráno v práci v zrcadle, a kdyby moje tělo ohledával lékař, stanovil by smrt na minulý týden. Je mi třeba nějakého skandálu, potřebuji vystřelit z praku, aby se zas chvíli něco dělo. A jelikož jsem usoudila, že jediné dobrodružství, na které se ještě zmůžu, jsou služební cesty, rozhodla jsem se jet na kole na služebku z Plzně do Brna.

Je 24. října půl sedmé ráno, hluboká noc. Vyjíždím z domova opačným směrem, než jezdím do práce. Ještě jsem ani nevyjela z Plzně a už jsem zabloudila. Chvíli se motám v provozu všem motoristům k neuvěření, a pak neomylně a suverénně naberu směr Rokycany.

Mám opravené kolo, ale pravá brzda mi nebrzdí a levá skoro taky ne, jsou strašně zatuhlé a reagují pomalu. Je to měsíc, co mi až před dům přijel můj kamarád Mirek, aby mi odvezl kolo a v Brně ho opravil, a posléze mi ho přivezl zpět. Mám neuvěřitelné přátele. Vyměnil kompletně celou mechaniku, mám nový řetěz, nové pastorky, cvrčka i šlapky. Kolo je perfektně seřízeno, šlape tiše a spolehlivě, což se o něm dosud nikdy nedalo říct. Jen brzdy mi nechal jak byly, neboť jsem mu řekla, že ty byly seřízeny v cykloservisu ve Šťáhlavech, kde jsem zkejsla na své minulé služebce. A teď jsou to právě ty jediné brzdy, které mi paralyzují jízdu. Za Rokycany mě čeká přejezd Brd přes masiv Toku, je to nejvyšší bod celé trasy až do Brna a já si vůbec netroufám jet dál, jestli bude kolo brzdit tak tuze jako teď.

Doma se mě Joe před odjezdem ptal: “Máš zjištěné všechny cykloservisy po cestě?”

A já mu s ohromnou jistotou odpověděla: “Nebudu žádné potřebovat. Mám spravené kolo.”

A on: “No, jen abys neskončila v Rokycanech.”

A tak je deset ráno, a já jsem po dvaceti kilometrech v cykloservisu v Rokycanech. Už se z toho stává takový milý zvyk, že každá moje služebka na kole je taková tour po českých cykloservisech. Začínám to brát jako přirozenou součást projektu, jako když formule uprostřed závodu naprosto plánovaně vjede do depa, kde jí vymění kola, doplní kapaliny, udělají servis, aby zase pár minut jela dál, než zase vjede do depa. Návštěva cykloservisů na služebkách, to je součást mého stylu.

Okraj Plzně

2.

Cykloservis Rokycany, deset ráno. Skoro se děsím otevřít dveře. Už úplně vidím, jak se servisák bude tvářit, myslím si, a vzpomenu si na servisáka z Veselí nad Lužnicí, který mě po telefonu na můj dotaz opravy kola na počkání strašně poslal do háje. Tenhle servisák je shovívavější. Ukáže na dlouhou řadu kol, o nichž jsem si myslela, že jsou vystavena na prodej, a mně dojde, že to je pořadník oprav. Přesto se mi na brzdy podívá.

“Víte, já se vás nechci dotknout, ale mně ty brzdy přijdou…”

(úplně v prdeli, domyslím si)

“... na výměnu.”

Hm. To teda na počkání asi nebude. Chvíli se v tom vrtá.

“Ale heleďte. Tady je taková guma, která se bržděním stlačuje, a ta už je tuhá. Kdybych ji vystříhal, snad by se ty brzdy rozchodily.”

Paprsek naděje. Přesně tak si totiž vždy představuji opravu svého kola na počkání, že řeknu: Mně to nejede, a servisák se v tom symbolicky pošťourá, vymění šroubek a já za pět minut jedu dál. “A nebude mi tam ta guma chybět?” ptám se pro jistotu.

“Nebude. Ta je tam jen jako ochrana kvůli prachu, ale když se tak na to vaše kolo dívám… tak to už asi nebude vadit.”

Jo, to teda nebude, prach je tak nějak obecně nejmenší problém mého kola.

Servisák ostříhá na obou brzdách sešlé gumy. Na zkoušku se projedu, a když zabrzdím, brzdy zaskřípí a málem přepadnu přes řidítka. Přesně podle mých představ! Tenhle stav mi úplně stačí. Taková banalita a takový obrat. Skoro je mi líto odejít aniž bych tu servisákovi udělala tržbu, protože je mi jasné, že za tohle si nic nevezme.

“Víte co? Prodejte mi jednu náhradní duši,” požádám, když si náhodou vzpomenu, že mám jen lepení, a jsem teď ráda, že jsem až dosud duši zapomínala koupit.

Skoro by se řeklo, že to byla vlastně taková návštěva cykloservisu pro styl, jen abych si udržela formát impulzivního konceptu služební cesty, který vyžaduje alespoň jednu zoufalou návštěvu servisu. Všechno je tedy přesně jak má být.

“Tak nashle,” povídá chlap. “A ty brzdy si vyměňte.”

“Určitě!” já na to a domyslím si: hned na příští služebce v prvním servisu cestou.

A to je celé. Kolo jede, díky mému kamarádovi Mirkovi je kompletně opravené, díly vyměněné, a díky důvtipu servisáka teď i brzdí. Jedu do Brd.
Díky, Mirku!

Přejezd Brd

3.

pátek 25/10, druhý den cesty

Z mlhy husté tak, že by se dala házet lopatou, se v Kamýku nad Vltavou (nebo co to je) v osm hodin ráno vynořuje auto zpoza mých zad, a já si říkám, že jestli tady nějaký šílenec pojede moc rychle, smete mě do škarpy i s kolem a ani si toho nevšimne. Nalevo ode mě zeje velká bílá díra, je to buď Vltava nebo konec světa, možná obojí.

Chtěla jsem vyjet o hodinu dřív, ale když jsem si představila, že mi bude po celý zbytek dne už jenom zima, vůbec se mi nechtělo z vyhřáté peřiny. Celý kopec, co jsem šlapala z Luhů za Příbramí, jsem si pak vyčítala ranní válení v posteli, až do chvíle, než jsem vyjela na vrchol stoupání a uviděla vycházet slunce, jasné a zářivé, jak stoupá nad růžová oblaka a ozlacuje rosu na drnech plavých trav. Tehdy mi došlo, že toto je jediný moment dne, kdy vidím slunce, a že vyjet o hodinu dřív, sjela bych za soumraku do údolí a neviděla celý den nic než mlhu. Odpouštím si svou lenost. Mělo to tak být.

Někde v Hojšíně (nebo kde) opřu kolo o branku plotu a udělám si selfie, abych zjistila, jestli vypadám tak hrozně jak si myslím, a shledávám že ne, že vypadám ještě hůř. Jsem celá rozlámaná po včerejších 86 kilometrech, mám opuchlá víčka únavou a jsem jaksi flekatá v obličeji ze zimy. Ale jakou mám kolem sebe démantovou světlozář! Jsem celá operlená vodou, na každé řase mám třpytivou kapičku rosy, atomy mlhy mi ulpívají ve vlasech i na obočí. Vypadám jak vodníkova nevěsta.

Kdesi za Sedlčany mi dojde trpělivost. Mlha stoupla a auta se přestala cítit ohroženě, a tak neohroženě ohrožují cyklisty. V obavách sleduji v mapě žlutou autostrádu přes Votice, kterou nějaký cyklovrah označil cyklotrasou. Měla bych po ní jet přes dvacet kilometrů. To nemůžu přežít. Celou polovinu dnešní etapy tak přetrasuji na jih na klidnější regionky a lesní cesty. Dlouhou dobu, co jedu po objížďce, se mi to zdá jako skvělé rozhodnutí, až do chvíle, než v dobrém úmyslu vyhnout se dodávce zastavím kolo za krajnicí, noha mi ujede po šotolině a já se příšerně praštím do rozkroku o blbou štangli, jelikož mám nemožné pánské kolo. Mám naraženou… no… řekněme stydkou kost, a to tak strašně, že čtvrt hodiny kolo vleču, jelikož nejsem schopná nasednout.

Kdysi jsem se ptala v práci kolegy, co jezdí na kole: “Jaký má vlastně pánská štangle důvod? Má to pro vás chlapy nějaké výhody?” A on odpověděl: “Tak vypadá to sportovněji.”

Tak doufám, že z mého nového stylu chůze s nohama obkročmo všichni poznají, jak moc jsem sportovní.

A to byl nejsilnější zážitek celého mého dne. Najeto 70 kilometrů. Zítra jdu na Blaník na východ slunce, a vypadá to, že uvidím prd. I tak se těším. A pak mě čeká 70 kiláků na kole s naraženou… no… stydkou kostí, a já se tak trochu obávám, že si ji za cestu narazím ještě víckrát. Vypadá to na samé intenzivní zážitky.

Dobrou noc.

Ráno za Luhy - Kdybych disciplinovaně vstávala na budík, slunce bych dnes neviděla.

4.

sobota 26/10, třetí den cesty

V sedm hodin ráno je pod Blaníkem dokonalá všescelující tma. Hned s prvními kroky po domnělé červené turistické mě překvapí, když zabloudím, ačkoli mám navigaci a malou bludičku na svícení. Zamotám se do větví jako do pařátů nočních oblud a když se vymotám, jsem u mostku přes potok, a to už je snad správný směr.

Stoupám vzhůru mlhou tmavě modrou jako tuš, stezička tenká, šlapaná tisícerými kroky na sobě nenechává znát davy, které po ní každým rokem kráčí. Chtěla jsem vidět východ slunce na Blaníku, ale uvidím zcela jistě prd. Je mlha. To ale nevadí, na tak skvělou horu si ráda vyběhnu i bez příslibu senzace. Předevčírem jsem projížděla obcemi Luhy a Háje, a tak jsem pro sebe úsek cesty pojmenovala Z českých luhů a hájů, včera jsem jela podél Vltavy a dnes stoupám na Blaník. Je to taková cesta Mou vlastí, což se pro služební cestu muzikantky náramně hodí.

Blaník mě nezklamal. Rozhledna zavřená, bufet zavřený, východ slunce žádný, vyhlídka zarostlá, a přesto je to úžasná hora. Mám ráda Blaník. Až příště pojedu okolo, znovu si na něj vyběhnu, i když z něj zajisté zase uvidím prd.

Až do noci jsem včera laborovala nad mapou. Vyškolena zběsilostí provozu na některých zdejších cyklotrasách jsem dnešní etapu zpod Blaníku do Havlíčkova Brodu chtěla přetrasovat na co nejvíce lesních cest, ale zjistila jsem, že zdejší kraj žádné lesní cesty neobsahuje. Jaké budou zítřejší cesty? Budou mě chtít zase motoristé zabít? Budou mě předjíždět nervózní dvacetičlenné kolony vedené ultrapomalým kombajnem? Bude mlha? Z množství otázek jsem měla strach.

A úplně zbytečně. Celá dnešní etapa byla zatím nejpohodovější. Když jsem ráno opustila Podblanicko směrem na východ, dostala jsem se do nekonečného řídce osídleného prostoru, jímž vedla jediná osamělá cesta. Bylo sobotní ráno, počasí pošmourné, a já se pohybovala v zóně naprostého tranzitního nezájmu. Nekonečno přede mnou, nekonečno za mnou. Samota a vítr v uších.

Když jsem doma cestu plánovala, měla jsem z ní poněkud strach. Obávala jsem se jízdy v provozu kombinované s minimem mých cyklistických zkušeností a mými omezenými jízdními možnostmi. Až teprve když jsem vyjela, strach opadl. Pokaždé, když se dívám do budoucna, dostanu strach, a když se obrátím zpět do přítomnosti, vrátím se do klidné rutiny běžných problémů. Strach způsobují věci, které je problém definovat, do nichž člověk nevidí. Jakmile je člověk uvnitř problému, nemá čas se bát, je zaměstnán soustředěním, prací na konkrétním řešení. Z toho vyplývá, že nemá smysl dělat si starosti co bude zítra, podstatné je jen to, co je teď.

Při těch myšlenkách jsem dojela do Senožat, a když jsem si v obecní hospodě sedala na židli, připomněl se mi můj včerejší… no… řekněme pracovní úraz, kdy jsem se téměř úspěšně pokusila rozpůlit se o pánskou štangli. A tak mě náhle napadlo skvělé řešení, jak následky podobných incidentů zmírnit. Sundala jsem si svetr a omotala ho kolem štangle. Je teď pěkně vypolstrovaná, úplná radost se o ni zase praštit. Už se nemůžu dočkat, až si účinek vyzkouším v praxi při nějakém karambolu! Do budoucna plánuji sehnat si takovou tu pěnovou izolaci na potrubí, no víte přece co myslím. A budu jezdit s nárazově izolovanou štanglí. Jestli jsem na svém kole doteď vypadala jak cvok, tak teď budu vypadat jak úplný trotl.

Dojela jsem do Havlíčkova Brodu. Jsem čím dál pomalejší a čím dál míň mi to vadí.

Blaník na obzoru! - Blaník byl jedním z nejzajímavějších bodů na mé trase. Z východu slunce nebylo nic, ale Blaník je úžasná hora, a tak mi poněkud nudný ranní výstup bez výhledů a bez východů nikterak nevadil.

5.

27/10 neděle, první část 4. dne cesty

Má dnešní cesta začíná v Havlíčkově Brodě a vede dlouho podél řeky Sázavy.

Když byly našemu synovi čtyři měsíce, podnikli jsme s ním první velké pěší putování: kočárkový trek podél Sázavy od pramene ve Žďárských vrších až k soutoku v Davli. Šli jsme devět dní na jaře, na Žďársku sněžilo. Dodnes s manželem tvrdíme, že to byla nejtěžší cesta, jakou jsme kdy podnikli. Prubířský kámen, jestli máme na to cestovat s dítětem.

Když jsem se včera v Babicích napojila na Sázavu, vedla mě navigace logicky po cyklotrase. Ale já ihned poznala stezku přes louku, kde jsme tlačili kočárek, a přetrasovala jsem na ni, neboť jsem chtěla jet cestou vzpomínek.

A cesta vzpomínek pokračuje i dnes až do Žďáru nad Sázavou, jelikož mě čeká shodná cesta jako tenkrát s naším tuláckým kočárkem.

Na tento úsek cesty jsem se těšila ze všeho nejvíc. Z Přibyslavi až do Žďáru vede úplně oddělená cyklostezka po staré Tišnovce, zaniklé železniční trati z Havlíčkova Brodu do Žďáru. Pro mě to bude nejklidnější úsek cesty. Skoro 16 kilometrů stranou silničního provozu po snadné a dobré cestě, úplný cyklistův ráj.

Přijela jsem na Vysočinu a tohle je moje země, tady jsem vyrostla, a tak se tu u každého stromu, u každého kamenu nesnesitelně dojímám, a čím víc se blížím domovu, tím je to horší. Kombinace vzpomínek na moje dětství a na cestu s naším synem, když byl ještě miminko, mě asi zabije. Všude něco vidím. Tady na té louce jsem ho kojila, tady jsme se zastavili a odpočívali. Bylo jaro, velikonoce, chvíli sněžilo, chvíli zářilo neduživé dubnové slunce, a my šli jako rodina, dlouho a daleko.

Stará Tišnovka musela být krásná trať. Vinula se v meandrech Sázavy, prorážela skály a hloub lesů, měla prastaré tajemství starých rakouských drah. Štráduji si to na kole s nulovým převýšením a z asfaltového náspu mám vyvýšený pohled na půvabné sázavské údolí, které nesmírně ráda pozoruji z okénka vlaku, když jezdím po nedaleké nové trati. Miluji tyhle nivní krajiny, i když jsou všechny stejné. Mám ty nejlepší podmínky k tomu, abych jela co nejrychleji, a já přesto jedu nejpomaleji od začátku celé cesty z Plzně. Tohle je stezka kochačka. Co chvíli zastavím, něco si vyfotím, něco napíšu, a tak jedu tak pomalu, že mě stále předchází ti samí chodci, jaké předjíždím už od Přibyslavi.

Křížím vysoký most nové trati. Zastavím se dole na cyklostezce a dívám se vzhůru na krásný obloukový viadukt, kudy se právě prohání vlak. Právě v těchto místech je nejtišší místo na celé trati z Prahy do Brna. Hluk vlaku tu na okamžik pohltí prostor a já podle toho vždy poznám, že už se blížíme do Žďáru. Vím jak to tu vypadá shora a okamžitě se mi protínají všechny obzory tohoto místa, které znám. Vidím sebe, jak uháním rychlíkem na Prahu a z okénka vlaku koukám na sebe dole, a zavidím si, že mohu dnes jet na kole tou cestou podél Sázavy. A já, dole stojící, mávám sobě nahoře a myslím si: určitě jedeš někam daleko vlakem, možná i do Plzně, za svým synem. Tak ho obejmi a pozdravuj, vzkaž mu, že ho líbá máma.

Jak říkám. Tyhle cesty vzpomínek mě jednou zabijou.

Stará Tišnovka předělaná na cyklostezku - úsek Přibyslav - Žďár nad Sázavou

6.

27/10 neděle, druhá část 4. dne cesty

Narodila jsem se a vyrostla v Novém Městě na Moravě a dosud zde mám detašované bydliště. Jet z Plzně do Brna přes domov se tak přímo nabízelo.

Jet na služební cestu přes svůj domov je velmi zrádné. Na jednu stranu, člověk je nesmírně šťasten, že se může stavit domů, a mohl by tam klidně zůstat, nikam už by nemusel. Jenže známé a blízké prostředí ho vytrhne z neosobní roviny služby, odstup k projektu je vytlačen emocemi, a všechny ty dojemné obrazy domova vyruší dosavadní profesionální nasazení. Jakmile jsem kolem sebe začala poznávat nejdříve obrysy krajiny, pak cesty, a pak už i jednotlivé stromy, kameny a branky plotů, režim služební cesty byl v háji. JSEM DOMAAAA! Řvala jsem na celé kolo, když mi k dveřím od bytu scházelo ještě dvanáct kilometrů. Mám pocit, jako bych nikdy nedojela domů z větší dáli. Jsem tak dojatá, že mi vůbec nedochází, že náš byt je pro mě nyní jen zastávka v průběhu cesty a nocležitě, z něhož budu vyjíždět na příští etapy.

Svou domovinu jsem zastihla v nízkém slunečním svitu a bláznivých podzimních barvách, které ještě více umocnily mou citovou nevyrovnanost. Jsem babsky sentimentální a trapně se rozplývám nad každou dávno známou věcí. Stojím na vyhlídce a popisuji kopce, jako bych to někomu vyprávěla, i když tu nikdo není. Kéž by tu teď byl někdo, komu bych tím mohla otravovat společnou cestu! Nad pestrobarevný obzor náhle vystoupí tmavá kontura vysokého kopce. Támhle je Žákova hora! dělám jak kdybych ji viděla poprvé. A támhle za těma barákama je Šindelný a Kamenný vrch, a mezi nimi pramení Sázava. Ach! Taky vás to tak strašně dojímá jako mě? No, asi ne, co.

Než jsem sjela poslední sešup domů, musela jsem ještě vyjet na Harusův kopec. Jako malá holka jsem od mámy dostala své první šlapací kolo a ona se mě zeptala, kam bych na něm chtěla jet. A já řekla, že na Harusák, protože to byl nejvyšší kopec v okolí. A skutečně jsem ho tehdy vyjela. A tak jsem chtěla vědět, jestli ho vyjedu ještě dnes. To jsem celá já. Místo abych věnovala více času krajinám, které dosud neznám, jezdím pořád na ta samá místa, kde jsem byla už stokrát, a kde už nemám co objevit.

A pak se nade mnou rozestře večer tak krásný, že zastaví čas v minutě ticha, kdy paprsky zářivého slunce dlouží stíny podzimu v srdceryvných barvách. Zastavím u krajnice a v tichém ohromení shlížím do údolí, kde pod perleťovým nebem sněží zlaté listy jasanů a padají do spících trav, tak tiše, tak tiše. A duše se mi zmítá, vím, že teď musím udělat něco velkého, něco silného, nebo tento okamžik navždy promarním. A udělám tu největší věc na světě, někomu odpustím.

Přátelé, jsem úplně v troskách. Budu mít co dělat, abych se dokázala vrátit do režimu služební cesty.

Ale dojela jsem domů. Kdyby nic, tak aspoň tohle jsem dala.

Vlachovický kopec nad Novým Městem na Moravě - Moje domovina mě přivítala bláznivými podzimními barvami a nízkým slunečním svitem.

7.

28/10 pondělí, 5. den cesty

Na trati z Nového Města na Moravě do Tišnova je zastávka Prudká. Stojí v sevření strmých skalnatých kopců, které proráží tunel, jenž jí předchází. Nikdy jsem na té zastávce neviděla nikoho nastoupit ani vystoupit. Není tu nic než chatková osada a starý dřevěný most přes řeku Svratku. Je to jedna z nejosamělejších zastávek na Vysočině.

Jezdím tudy už třicet let a pokaždé si říkám, že jednou tady musím vystoupit a podívat se tu, neboť mi žádná jiná zastávka nepřijde tak tajemná, snad jen zastávka Kaproun, ale ta nestojí v tak dramatickém krajinorázu. Jistě musí existovat způsob, jak se dostat nad železniční tunel a vyfotit odsud vlak, říkala jsem si vždycky, a druhou myšlenkou plánovala, jak se jednou vypravím hledat pozorovací bod trati shůry. A tak jsem si dnes naplánovala etapu právě přes zastávku Prudká.

Dnes je pátý den mojí služební cesty z Plzně do Brna, a někteří z vás se možná ptají, kdy už tam konečně budu. A tak vám nyní zkusím vnést trochu světla do svojí logistiky cesty.

Vyjela jsem dne 24/10 a službu na představení v divadle v Brně mám 30/10 večer. Na cestu tak mám šest a půl dne, což je snad až zbytečně mnoho času na ujetí zhruba 370 kilometrů. Při svých možnostech bych v pohodě zvládla ujet trasu za pět dní, kdybych to vzala hodně sportovně, tak za čtyři. Ale to je právě to. Já ze své cesty v žádném případě nechci dělat sport. Zásadně nesportuji. Dělám turistiku, výletničení, volnočasový pohyb, a chcete-li, tak dálkový treking. Sport určují pohnutky. V mém vnímání je sport příliš spojen s časy, výkony a kondičními ambicemi, a to jsou motivace, kterým velmi dobře rozumím, ale nesdílím je. Veškeré pohybové aktivity, které dělám, jsou vedeny čistě mimosportovními motivacemi, jako je radost z pohybu a prostoru, touha po světě a po užití života v celé jeho plnosti. Jakmile při svých aktivitách začnu provozovat sport, začnu počítat, stopovat, průměrovat, poměřovat se a vyhodnocovat, otrávím se a činnost mě přestává bavit.

Můj plán denních etap vypadá takto.

1. den: Plzeň - Luhy, 86 km
2. den: Luhy - Kondrac, 70 km
3. den: Kondrac - Havlíčkův Brod, 76 km
4. den: Havlíčkův Brod - Nové Město na Moravě, 50 km
5. den: Nové Město na Moravě - Prudká, 45 km
6. den: Prudká - Kuřim, 22 km
7. den: Kuřim - Brno, asi 20 km

Jak jistě vidíte, mé etapy jsou čím dál kratší, a dokonce jsou v závěru již tak krátké, že je téměř směšné jet je na kole. A nejvíc k neuvěření je, že mi trvají stále stejný čas, tedy od svítání do soumraku, ať mají 80 nebo 30 kilometrů. Courám se jak osobák, když projíždí Prudkou. Kdybych jela ještě pár dní navíc, úplně bych se zastavila, a pak možná začala couvat.

A přesto právě teď, když se můj čas tak roztáhl a prostor tak zhustil, mi cesta dává nejvíc. Vychutnávám si dostatek času na všechno co chci, nic si nemusím odepřít. Toulám se ve svých myšlenkách, které se zpomalují přímo úměrně mému tempu, čtu cestu jako báseň a ne jako noviny. A čím jsem pomalejší, tím jsem spokojenější.

V Nedvědici pod hradem Pernštejn jsem strávila velkou část svého dětství. Můj otec se zde narodil a léta jsme sem s rodinou jezdili na chalupu. Dnes mám cestu kolem. Budou dušičky, a tak sjedu známou cestou do obce a zastavím u hřbitova. V hrobě na místním hřbitově leží můj dědeček, babička a jejich pět malých dětí, které zemřely na dětské nemoci, které se dnes již dají léčit. Můj dědeček byl traťmistr a hrál na housle. Nikdo jiný v naší rodině na nic nehrál, a tak mám hudební nadání nejspíše po něm. Tím víc mě mrzí, že jsem ho nikdy nepoznala. Zemřel, když mému otci bylo dvanáct let. A nepamatuji si ani babičku, která zemřela, když mi byly dva roky.

Zapálím svíčky a chvíli postojím. Trochu se mi chce brečet, aniž bych věděla proč. Chtěla bych jim něco říct, ale nevím co, vždyť jsem je vlastně vůbec neznala. Dědo, jsem houslistka. Byl bys na mě pyšný. Babičko, tvůj pravnuk je úžasný, určitě bys ho milovala. A dech se mi zadrhává, už to nemůžu vydržet, raději pojedu, dokud to ještě unesu. Vyjdu z brány hřbitova, sednu na kolo a uháním, rychle co nejdál přes tuhle ves, neboť vzpomínky se mi hrnou do očí. A ještě se mi ukoulí dvě tři slzy, když projedu kolem otcova domku, když projedu kolem splavu na Svratce, kde jsme si se ségrou hrávaly, a když nad řekou uvidím skálu, z níž jsem se dívala tam, kde teď jedu. Za Černvírem mé vzpomínky ztrácí intenzitu, a když vjedu do lesa a začnu zkolma nabírat vrstevnice, emoční tenze povolí. Konečně zase klid.

Zastávka Prudká je ještě romantičtější a tajemnější, než jak jsem si ji vymyslela. Jednokolejku z jedné strany tísní Svratka a z druhé prudký vzestup skalnatých svahů, které se jeví nedostupně. Jsem vlakomil a šotouš amatér a mám tady velké plány. Pročešu terén nad tunelem, najdu místo s vyhlídkou na vlak a pořídím fotku tak skvělou, že vyhraju cenu šotouš roku. Při pohledu na okolí zastávky mi ale dochází jedna zásadní věc, která mě poněkud zklame. Abych vyfotila fotku hodnou titulu šotouš roku, musela bych stát na těch nádherných skalách naproti, kam se nikdy nepodívám, protože se nikdy neodvážím jít tak blízko smrti. Zamířím tedy alespoň nad tunel po zřetelné pěšince. Tam si sednu na bezpečné místo, vytáhnu tatranku a čekám. Vlak jede za patnáct minut.

Osobně nepovažuji za důležité zpravovat vás o logistických podrobnostech své cesty, ale vím, že mnohé z vás to zajímá, ptali jste se mě na to, a tak vám nyní řeknu, jak řeším na své cestě noclehy. Nemám s sebou žádný stan ani spacák. Jsem na služební cestě a k té pro mě patří bílé peřiny. První dvě noci jsem se ubytovala v penzionu a v levné ubytovně. Zbývající noci využívám své bydliště v Novém Městě na Moravě, kam dojíždím vždy z konce etapy vlakem a ráno se vlakem zase vracím na pokračování. Kdybych tuto možnost neměla, spala bych každou noc někde v penzionu. Z toho tedy vyplývá, že jestliže čekám nyní nad tunelem v Prudké na vlak, abych si ho mohla vyfotit, logicky mi ujede. Další vlak jede za dvě hodiny a jsou čtyři a slunce zapadá.

Vlak přijíždí. Dle očekávání v Prudké ani nezastaví, neboť na této zastávce nikdy nikdo nenastupuje ani nevystupuje, tato zastávka existuje jen pro vášeň nás, šotoušů, abychom si v ní mohli vyfotit vlak. Jsem napjatá jak kšanda, tatranka snězená, mobil nažhavený. A z oblouku se vyřítí regionova, tempo jak já na kole, a já jsem totálně nadšená, skáču radostí jak pětileté dítě, a mávám, že skoro zapomenu fotit, a strojvedoucí mi mává a troubí. Troubí!! On mi zatroubil! A zamával! Cítím se naprosto výjimečně. Jsem infantilní pošahaný vláčkomaniak.

Ale tunel má dva konce a já musím najít ještě ten druhý, abych prošvihla ještě protijedoucí vlak, co jede za dvacet minut. Lezu do obludného krpálu, šplhám po skalách, pátrám, hledám, mapuju, je to strašně vzrušující. Čuju, že v tom průsvitu stromů bude hrana skal, zamířím k ní a naprosto neomylně trefím soukromou šotoušskou vyhlídku na vysoké skále přímo nad tunelem. Je dokonalá. Protilehlé hornosvratecké kopce zahořely podzimem a plamenem posledního slunce, v údolí se klikatí tenká linka železnice. Jede vlak a já snad zešílím, fotím, cvakám, jančím radostí. Lidi, já jsem tak nadšená, vy vůbec nevíte! Konečně jsem viděla vlak nad tunelem v Prudké. Pochopte. Já tohle chtěla udělat třicet let.

Svratecké údolí pohasíná plížící se nocí. Jedu na kole podél trati jen o jednu stanici dál na zastávku Borač, a tam budu dvě hodiny čekat na vlak. Když tam dojedu, je už úplná tma. Lehnu si na lavičku v čekárně a jsem totálně šťastná.

A vy teď už jistě chápete, proč za celý den ujedu na kole jen čtyřicet kilometrů, a proč na cestu z Plzně do Brna potřebuji týden času.

Údolí před tunelem v Prudké

8.

29/10 úterý a 30/10 středa, 6. a 7. den cesty

Město Tišnov ukončuje a z východní strany ohraničuje moji zemi. Až sem jsem byla liškou ve svém revíru, dál už jsem opět jen cizincem, který projíždí.

Původní plán trasy mě vedl po regionkách, ale když jsem si v mapě přečetla, že souběžně se mnou se táhne krajem “stará Tišnovka”, zrušená trať, po jejímž fragmentu jsem dojela do Žďáru, ihned jsem chtěla jet po ní, čistě ze srdcařských pohnutek. Jsem šotouš a trainspottér a takovou příležitost si nemohu nechat ujít, i když je to obyčejná asfaltka k nerozeznání od jiných.

Ostatně jsem dobře udělala, neboť jsem neminula Malhostovickou pecku, osamocenou skalní hroudu stojící tvrdošíjně uprostřed ničeho. Když na ni vystoupám, naskytne se mi pohled na dokonale geomorfologicky rozčleněný kraj, který poznávám. Na východním pohledu, za rovinatým zoraništěm, se rozpínají líné roztahané kopce, to je Drahanská vrchovina. Na nejvzdálenějším obzoru světlají kopce Moravského krasu. A ty divoké kopce na severozápadě, krtince v ohnivých barvách, to je Hornosvratecká vrchovina, to je moje země. A já si povzdechnu, neboť jsem právě teď pocítila - už nejsem doma. Už jsem zase na služební cestě.

*

Hned za Kuřimí stoupám do pořádného krpálu. To je ta líná Drahanská vrchovina, zpytuji své výroky, teď mi to dává sežrat.

Byla jsem nalomená poslední etapu z Kuřimi do Brna projet už včera. Čas jsem na to měla a síly také. Ale odolala jsem. Chtěla jsem do Brna dojet symbolicky ten den, kdy v něm budu hrát. Jinak bych do Brna přijela dnes ráno vlakem po přespání v Novém Městě, a to by mi kazilo pointu. Jet do Brna na kole. Já přeci jezdím do práce na kole, nezáleží na tom, kde zrovna pracuji.

A tedy Brno!

“Ty bys to dala i pěšky,” říkal mi před odjezdem v práci kolega, aby mě podpořil, že to určitě dám. Já ale věděla, že bych to ušla i pěšky. Chtěla jsem vědět, jestli to ujedu na kole. S minimem cyklistických zkušeností, v provozu, na který nejsem zvyklá, na mizerném kole, bez tréninku, jen tak. Dala jsem to.

A přesto až teď mám pocit, že nejvíc mi záleželo na tom, abych dojela domů, do Nového Města. To byl vrchol mé cesty, Brno byl jen cíl. Nikdy jsem nejela na kole takovou dálku. Když jsem dojela domů, do svého pevného bodu, věděla jsem, že teď už to dojedu.

Měla jsem krásné počasí a krásnou cestu.
To je dobře, protože jsem jela celou dobu bez svetru. Omotala jsem ho kolem štangle a až do konce mi tak suploval protiúrazovou pomůcku. Za teplé vlahé dny, v nichž se dalo jet jen v lehké větrovce, jsem byla opravdu vděčná, neboť bych raději mrzla celou cestu, než abych si o štangli znovu narazila… no… řekněme stydkou kost.

Jsem na sebe nesmírně pyšná, že jsem se konečně naučila na cestě nespěchat. Kdybyste nás viděli, jak jsme uháněli, když jsme před lety přecházeli Pyreneje nebo Karpaty! Lámali jsme snad všechny světové rekordy. Mám z přechodu Pyrenejí pečlivě vedený záznam o našich výkonech. Je to čtverečkový dvoulist v mém deníku hustě popsaný daty jednotlivých etap. Počet kilometrů, metry stoupání, klesání, rychlost, čas, průměr pohybu, a tak dále. Jsou ta čísla dočista k ničemu. Vypadají jako berní fase nebo účetní kniha drobného živnostníka. Chtěli jsme vědět, jak jsme dobří, ale dobří jsme byli už tím, že jsme přecházeli Pyreneje, a nezáleželo na tom, jestli jsme je nakonec přešli za 36 dní nebo za 50, neboť to nejcennější, co jsme si z naší cesty mohli odnést, byly a navždy budou vzpomínky.

A tedy dnes jsem na kole za celý den urazila takovou vzdálenost, se kterou bych se tenkrát jako pěšák rozhodně nechlubila. Měla jsem na všechno čas, byla jsem velkorysá ve svém prožitku a o nic jsem se neošidila. Viděla jsem půl republiky, a je jedno, jak dlouho jsem to jela, neboť tím nejcennějším, čím cesta člověka obohacuje, je poznání. Tohle jsem měla umět už dávno. Nespěchat. Ale nikdy není pozdě naučit se žít pomalu.

Představení v divadle proběhlo klidně a soustředěně. Domů jsem jela podnikovým autobusem s ostatními kolegy. Moje kolo mě spolehlivě dovezlo od cykloservisu v Rokycanech až do Brna. A já už studuji divadelní ferman a plánuji, kam pojedu na služební cestu příště.

Všem ahoj a -

KONEC HLÁŠENÍ.

Brno! - Mahenovo divadlo, můj cíl výpravy

Služební cesta z Plzně do Brna - 1. etapa: Plzeň - Luhy; 84,8 km
2. etapa: Luhy - Kondrac; 69,5 km
3. etapa: Kondrac - Havlíčkův Brod; 74,9 km
4. etapa: Havlíčkův Brod - Nové Město na Moravě; 49,3 km
5. etapa: Nové Město na Moravě - Borač; 43,3 km
6. etapa: Borač - Kuřim; 21,8 km
7. etapa: Kuřim - Brno; 20,6 km

Níže si můžete stáhnout soubory se záznamem trasy a zobrazit si je na Mapách.

Úsek 6. etapy mezi Boračí a Tišnovem není v záznamu trasy, neboť jsem bohužel omylem smazala trasu v navigaci. Tento úsek měří 8,5 kilometru a vedla jsem ho přímou cestou po červené podél trati.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky