Klášter na Ostrově čtvrtek 10. leden, 2019

Jižně od Davle, těsně před soutokem Vltavy a Sázavy, leží ostrov sv. Kiliána (zkráceně zvaný Ostrov), na němž se před zraky lidí skrývají pozůstatky kláštera Stětí sv. Jana Křtitele z konce desátého století. Založen byl přemyslovským knížetem Boleslavem II. jako druhý mužský klášter v zemi. Zanikl v době husitských válek po několikerém vydrancování a dnes se na místě nacházejí pouze rozvaliny kamenných základů. 

Navzdory tomu, že se jedná o významnou historickou památku, se na Ostrov nelze dostat po souši. Nevede sem most ani tudy neprojíždí výletní parníky. Dopravit se sem lze pouze vlastní lodí či plavecky. To zážitek z návštěvy nevšedního místa ještě více umocňuje. 

My jsme Ostrov navštívili na Tři krále v roce 2014. 

Více o místě: Wikipedie
GPS: N 49°52.817´, E 14°23.445´ 
Mapy.cz

Geocaching: Klášter na Ostrově (GCYH7K)

Sychravé odpoledne, den Tříkrálový.

Nad řekou se vznáší průsvitný dým zmrzlé páry. Hladina je klidná a tmavá, ještě nic nezvrásnilo její dokonalou uhlazenost. Už za chvíli se však kalné zrcadlo prolne a dosud celistvou plochu rozřízne na dvě půle příď vratké loďky.

"Takže ty to myslíš vážně?" ptá se Štěpán žmoulaje zmrzlé ruce v kapsách.

"Smrtelně," pravím žertem, ale ihned mě z mé odpovědi mrazí. Kdyby se to totiž zvrtlo, mohla by nás skutečně čekat i smrt.

"Tebe mi čert napískal."

"Ále, prosímtě," takticky bagatelizuji, abych svého společníka neodradila. Nesmí poznat, že i já mám strach. "To dáme, uvidíš, bude to sranda."

Štěpán se mračí. "Tak já přijdu s tím, že bychom mohli vyrazit na pohodový výlet, a ty vymyslíš takovou šílenost!"

"Však jsme vyrazili na pohodový výlet," namítám. "Jen jsem ti říkala, že bych si cestou ulovila jednu kešku."

"Jo. V lednu na ostrově uprostřed Vltavy!"

"Vždyť ty jsi takový mazák mezi vodáky. Přece by tě nezaskočilo pádlování na pár metrech voleje!"

Štěpán rozbaluje na trávníku velkou pogumovanou plachtu. Poprvé v životě vidím nafukovací kánoi a moc důvěry ve mně nevzbuzuje. "No nazdar," říkám si v duchu, "jestli tam s tímhle doplujeme, tak snad přepíšeme učebnice fyziky."

Mezitím Štěpán vytahuje šlapací žabku a jme se nafukovat loď. PSSS - FÚÚÚ - PSSS - FÚÚÚ, ozývá se pravidelně jako když maratónský běžec nadechuje a vydechuje. Z nudy si prohlížím pádla. Ani ta mi na důvěře zrovna nepřidávají. Jedno je normální vodácké, ale druhé vypadá spíš jak lopata ruchadla. Raději ale nic neříkám, abych do celého podniku nevnesla ještě více obav.

"Tak máme nafouknuto," hlásí Štěpán, "ale nemůžu najít tři špunty na vzduchové ventily. Nevidíš je někde?"

"Viděla jsem jen ty, co už sis bral," pamatuji se matně.

"To je docela průšvih, takhle se nám loď vyfoukne uprostřed řeky."

Vkleče prohledávám trávu, ale nikde nic. "Hm… Do vody nic nežbluňklo, to bych si všimla." Nechce se mi celou akci vzdát kvůli ztraceným špuntům. Přeci jen se sem hned tak nedostanu, a když, tak bez lodi a v plavkách. Brr! Tolik práce mi dalo Štěpána ukecat, abychom sem jeli, tak to přece hned nezabalíme. Ale v neutěsněné lodi jet nemůžeme, to je fakt.

"A nedalo by se to ucpat klacíkem? I tak by nejspíš ucházel vzduch, ale ne tak rychle." Zvedám ze země lehce ztrouchnivělou větev. "Třeba tímhle."

Štěpán láme prut a ucpává vzduchové ventily. Zdá se, že kolíky do něj perfektně zapadají. "Tak jo," říká spokojeně. "Snad to chvíli vydrží."

Nasedáme do kánoe a vyplouváme. Loďka se kymácí, sotva ji lze udržet v rovnováze. Sebenepatrnější pohyb nás rozkolébá do všech stran. Jakmile však usedáme do lodi, situace se obrací: Štěpán je klidný, zatímco já trnu hrůzou. Vratkost, na niž jsme nyní odkázáni, mě najednou děsí. Co když se převrátíme? Zvládneme doplavat na břeh v péřovkách nasáklých ledovou vodou? Dovoláme se případné pomoci? Je tu vůbec někdo??

"Ahooooooooj!" křičí Štěpán po vodácku a vystřelenou pravicí třepetá na pozdrav liduprázdnému okolí. Bárka sebou zmítá a houpe se jako kyvadlo.

"Neblbni nebo se převrátíme!" kníkám vystrašeně.

"Co je? Snad se nebojíš?"

"Bojím se děsně!"

"Á, slečna drsná se bojí! A cože nemám dělat? Tohle?" Štěpána chytá rapl a provokativně cloumá celou lodí, přičemž se dábelsky chechtá.

"Uáááá! Nech toho!" řvu podělaná strachy a zarytými nehty křečovitě drápu vetchý textil kánoe.

"Co blbneš? Vždyť jsme se ještě ani pořádně nerozhoupali… To vždycky takhle vyvádíš, když sjíždíš řeku?"

"Já řeku sjížděla jen jednou a to bylo v létě…"

"Co? Ty na vodu skoro nejezdíš a to chceš jet v lednu na Vltavu??" Štěpán se picnul do čela. "Ty seš fakt cvok."

"Já právě proto chtěla jet s tebou, že jsi takový zkušený vodák…"

Posádka lodi vyplouvá na Ostrov - Co lepšího lze dělat na Tři krále než sjíždět Vltavu na nafukovací kánoi? :-)

Po deseti minutách adrenalinové plavby škobrtá dno bárky o kamínky a my přistáváme u břehu. Polovina výletu je zdárně za námi a já cítím ohromnou úlevu. Ani teď to ale nebude snadné. Ostrov je jednou velkou neprostupnou houštinou a my se musíme prodrat na jeho opačný konec. Bereme si do rukou dlouhé klacky a po vzoru apačských domorodců jimi jako mačetami prosekáváme buřeň. Ostružiny, svízele, šípky, hlohy, lísky, staré kopřivy, všechna křoviska rozhrnujeme do stran a provrtáváme jimi úzkou chodbičku jako krtci.

"A cože tam vlastně má být kromě kešky?" ptá se Štěpán v přestávce mezi vyžínáním plev.

"Pozůstatky zaniklého kláštera z desátého století."

"Tady byl klášter?"

"Byl, dokonce jeden z úplně prvních na našem území. Založil ho nějaký Přemyslovec. Zanikl ale někdy po husitských válkách, takže o něm není moc zpráv," vysvětluji krátce.

"Páni," žasne můj dosud lhostejný společník.

"Říkala jsem ti, že jdeme na úžasné místo."

Zanedlouho houštiny řídnou a před námi se rozprostírá nevelký holý plácek. Z mrazem spálené trávy trčí kamenná torza obvodových zdí srovnaných téměř se zemí, a přesto důkladně archeologicky zakonzervovaných. Dýchla na mě tajemná atmosféra zapomenuta. V tisíc let starých rozvalinách jako by stále zněly utichlé modlitby mnichů.

Procházíme zatravněným prostorem mezi dvěma konci zdí. Zde snad kdysi bývaly dveře. Vstupujeme do chrámu, v němž se ruce vzpínají ke skutečnému nebi. Mohutné románské zdi leží rozsypané v prachu země a obrys někdejších kleneb obtahuje už jen stromový baldachýn. Tam, kde mohl stát kdysi kamenný oltář, je dnes trampské ohniště. Co by se tu asi dělo tento den, někdy před osmi sty lety? Na věži by se houpal zvon a svolával ke klekání, kaplí by zněly litanie a gregoriánský chorál oslavující příchod Tří králů. Dnes tu zní jen vítr a šplouchání vln olizujících břehy.

"To je vážně zajímavé místo," připouští Štěpán a já mám radost, že i on cítí genia loci ostrova.

"Jako by tu stále přežívala nějaká zvláštní síla," uvažuji nahlas. "A taky se mi líbí ta izolovanost. To, že aby ses sem mohl podívat, musíš vzít loď nebo připlavat. Je tu významná historická památka, a přitom k ní nevede žádný most ani zde nestaví výletní lodě plné znuděných turistů. Sem se prostě dostanou jen ti, kterým není líto se pro to namáhat."

Ještě chvíli se procházíme v klášterních prostorách zaměstnáni představami, jak to tu asi mohlo vypadat před tisíci lety. Pak se přesouváme do lesa směrem ke kešce.

"Naposledy jsem tudy projížděla když byly povodně, a to byl celý ostrov zaplavený," vyprávím svému společníkovi. "Možná tu krabici ani nenajdeme, ale vzala jsem s sebou náhradní věci na obnovu."

Přicházíme však k místu úkrytu a k nemalému překvapení nacházíme neponičenou plastovou krabičku.

"Neuvěřitelné, ta krabice přežila povodně!" raduji se z nálezu. "Voda se valila přes koruny stromů, řeka odnášela auta i celé chalupy, a malá svačinová piksla se ani nepohnula!"

Štěpána kešky moc neberou, ale přeci jen je na něm poznat, že ho bizarní nález také překvapuje. Otevírám schránku, vylévám z ní vodu a čistím obsah od bahna a rozmokvaných papírových canců. Dovnitř vkládám náhradní notýsek a tužku.

"Říkala jsem ti, že to tu má zvláštní sílu."

Pozůstatky kláštera na ostrově sv. Kiliána

Řeku dosud hladkou jako sklo prolamuje nyní ostrá vlnitá šipka. Do dokonalého odrazu kopců na hladině se jako nůž zakrojuje dřevěné pádlo a v roztříštěném zrcadle vody se ředí nach červánků v pozdním odpoledni. Naše loďka unášená vlnami se kolébá ze strany na stranu a my se líně ploužíme ke břehu.

"Tak nakonec to byla dobrá akce, ne?" nenápadně se dožaduji reflexe, abych věděla, jestli mi to u Štěpána prošlo nebo už se mnou definitivně přestal kamarádit. "No považ, co lepšího jsi mohl dělat na Tři krále, než sjíždět Vltavu na nafukovací kánoi?"

"Jo, dobrý to bylo. Na to, že máme loď zašpuntovanou klacky…" vece s lehkým sarkasmem Štěpán. "Mohla bys vymyslet, kam pojedeme příště. Ale tentokrát to myslím vážně! Ať je to nějaký pohodový výlet, jasný? Pohodový!"

"Jasný," přitakávám nadšeně. "Jeden už vymyšlený mám."

"A kam?"

"Do Štěchovic, k přečerpávací nádrži."

"To zní fajn. Co je tam zajímavého?"

"Dá se tam vyšplhat na starou vodárenskou věž. Ale neboj, je tam žebřík. A ještě bychom mohli cestou navštívit jedno místo. Stačí, když budeme mít třicetimetrové lano a sedák…"

Ostrov sv. Kiliána u Davle - Pozůstatky kláštera Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově, zvaného též Ostrovský klášter, lze najít jihozápadně od Davle, kousek před soutokem Vltavy a Sázavy. Na Ostrov se však po souši dostat nedá, zapotřebí je buď lodi nebo zdatné plavecké fyzičky.
Po rozkliknutí lze polohu Ostrova zobrazit na Mapy.cz

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky