Padouši na Padoušce čtvrtek 30. květen, 2024

Je jisté, že veškeré příčiny, které mě v pozdějším čase obrátily na potulku, vzešly právě tady, v kraji, který se pro mapy značí jako Hornosvratecká vrchovina. Ve svých vnitřních schématech ho mám rozdělený na tři oblasti, které odpovídají způsobu, jak se v nich pohybuji a jak hluboce je znám.

Hornosvratecká vrchovina novoměstská, ohraničená Žďárskými vrchy, je mým domovem a krajem mého dětství. Jsem s touto zemí spjata jako pták mající zde svoje hnízdo, a i když odlétám, týdny i měsíce se tu neukážu, vždycky se sem vrátím, i poslepu najdu cestu domů.

Do střední části, řekněme bystřicko-vírské, už mé kořeny nesahají. Už to není kraj, který hmatám poslepu, ale tuším jej jako sousedství, neboť jsem ho často poznávala podobna zvědavému zvířeti vydávající se na průzkum do vedlejšího rajónu.

S tím, jak Hornosvratecká vrchovina postupuje směrem na východ a na jih, stává se členitější a méně přehlednější, až se kolem Pernštejna úplně roztříští na desítky kopců nahodile rozesetých po kraji. To je třetí část mého hornosvrateckého povědomí, prostor, v němž jsem strávila významnou část dětství. Přesto nemohu říci, že bych tuhle oblast dobře znala. Je to země opředená tajemstvím, do něhož jsem nikdy tak úplně nepronikla. Přes bezpočet výprav, které jsem podnikala do lesů pernštejnského panství, jsem se tu vždy nepochopitelně ztrácela a znovu nalézala. Nikdy jsem pro své zdejší toulky nenalezla v krajině řád, systém, který by mé paměti pomáhal se tu lépe vyznat. Je to v mých očích krajina poněkud spletitá, ale neobyčejně podmanivá, rozostřující smysly orientační a jitřící smysly tulácké.

Mé povědomí o kraji sahá až po Tišnov a kousek za něj. Tam se stávám cizincem a až po Brno jsem jen náhodným kolemjdoucím, pozorovatelem vnímajícím krajinu kolem sebe jen povrchně, bez vědomější přináležitosti k ní.

Přehrada Vír - vzdálený pohled na Chudobínskou borovici

Beru kluka a nasedám s ním na autobus směr konec světa. Ještě pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to nápad skvělý nebo úplně pitomý. Zdá se že spíš to druhé, a tak zatímco krajina za okénkem zvolna pustne, vytáčím telefonem číslo na Michala a povídám mu - jedu se synem bivakovat do jeskyně tam a tam, však víš, jak jsme tam tehdy spolu byli, kdybych ti ráno do devíti nezavolala, tak přijeď. A on na to - jasně, v devět ráno beru černej pytel a přijdu posbírat mrtvoly. Hned jsem klidnější.

Poslední nákup. Radovan coby ředitelem nákupu hází do košíku jahodový jogurt a banán. A budeš to jíst? ptám se ho, protože jahodové jogurty nesnáším a banány po něm vždycky dojídám. Jo! odpoví rozhodně. Pro sebe beru korbáčky a dva rohlíky.

Mám otřesně nacpanou krosnu. Pro dva zimní spacáky a výbavu pro dítě se mi dovnitř nevešlo už nic pro mě. Nemám víc než litr vody a nemám žádné teplé oblečení na spaní. Nákup ve dvou mikrotenových sáčcích beru do ruky a k jeskyni jdu jak bych šla v papučích ze samošky.

Autobus, jehož jsme jedinými pasažéry, nás vysazuje na absolutní periferii zájmu návštěvnosti, turismu i civilizace. Slíbila jsem Radovanovi expedici do pravěku a z mého pohledu jsme podstatu výpravy naplnili už tím, že jsme sem přijeli posledním spojem v jednu hodinu odpoledne. Budeme spát v opravdové jeskyni, povídám mu, jako praví neandrtálci. A Ráďa se těší.

Jeskyně Padouška a náš noční hlídač pes Hafík

Beru kluka do náruče a brodím s ním potok, druhý, třetí. Mám tuhle jeskyni dvacet kilometrů od domu, ale nikdy jsem v ní nespala. Vždycky jsem si představovala, že tu jednou strávím romantickou noc s nějakým hezkým mladým mužem. A tedy dnes tu strávím noc s tebou, Radovane.

A to už se naše prvobytně pospolná družina zastaví na skalním ostrohu, odkud shlíží do hloubi údolí na lesklou hladinu přehrady, a pramatka velitelka výpravy prohlásí - a do háje. Nějak jsem úplně zapomněla, jak ten sestup k jeskyni vypadal. Skála, sráz a kořeny. Jakto? Vždyť jsme tu přece byli s Michalem, on byl v kroksech a já v pantoflích, a seběhli jsme dolů jak nic. Co si tu teď mám počít s dítětem??

A než stačím sebrat rozum, Radovan se vydává srázem dolů, statečný a snad až s příliš smělým odhodláním, držím ho za ruku křečovitě a umírám strachy, on zvědavostí. Vysoký stup a - panika. Tohle nezvládneme, tohle ne! A vprostřed svahu začnu sundávat krosnu, teď bych začala křičet o pomoc, jen kdyby tu někdo byl…

Michal, napadne mě. Je tu Michal, připravený přijet ráno s černým pytlem posbírat mrtvoly. Jak povzbudivé. Ráno tu tedy najde dvě mrtvoly. Nebo spíš jen jednu mrtvolu a jedno vysmáté dítě. Co kdybych mu zavolala, teď hned, že tu visím a bojuju o život? Beztak to byl blbý nápad spát v březnu s dvouletým dítětem v jeskyni. Michal má hezký statek a určitě v něm topí. Na dvoře koně a pěkné sezení pod ořechem. Místa na spaní spoustu a zásoby dobrého jídla. A jen si povzdychnu - bude to naprosté selhání. Budu mu pro smích a sobě k pláči. A než se stačím politovat, stojíme s Radovanem dole u jeskyně, žádné mrtvoly po cestě, jen klid večera a západ slunce ligotající na hladině přehrady. Radovan je nadšený. A já oddaluji výjezd Michalovy záchranné jednotky na ráno, až odsud polezeme zpátky.

Jeskyně Padouška s vyhlídkou - přístup k ní je snadný, ale ne tak docela pro dvouleté dítě

Vytahuji k večeři dnešní nákup. Kluk ochutná jahodový jogurt a při druhé lžičce se mu navalí. Pak dvakrát díbne do banánu. “Už neci”, hlásí a já na to jen - hm, bezva. Den zvolna vyhasíná, z přehrady stoupá noc a stesk. Na protějším svahu za přehradou se na kopci rozsvítilo červené světlo. Září do tmy jako hlavička rudého špendlíku. To snad musí být rozhledna Karasín, napadne mě, a hned druhou myšlenkou přijímám svou domněnku za pravdu, neboť se mi vybaví dávno zapomenutá vzpomínka.

Muselo mi být nanejvýš sedm nebo osm let, když jsem dostala svou první mapu. Byla to karta KČT pro Žďárské vrchy, jejíž pravý okraj končil Vírem. Od té doby jsem ji s sebou nosila všude, jako dnes nosím mobil. Ne že by mi jí bylo zapotřebí v zemi, kterou jsem znala líp než ta mapa. Ale když jsem ji měla u sebe, byla jsem důležitá a nesmírně dospělá. Vlastnictví mapy ukončilo můj ranně dětský věk, který se vymezoval okruhem kolem baráku jako dvorkem. Začala jsem se toulat. Už jsem viděla za obzor, čichala jsem nové vůně a nad hlavou se mi neslo jiné nebe, a já začínala tušit velikost Světa.

Ach, má mapa! Mám ji ještě doma? Čtvrt století stará, potrhaná turistická mapa. Zavřela jsem oči, neboť jsem si chtěla představit její zkázu. S tím, jak jsem svou mapu ustavičně skládala a rozkládala, v dešti i větru, se prodírala v rozích a ohybech, a já sledovala, jak postupně mizí nejdřív cesty, budovy, trati, pak celé vesnice i lesy. Nemizely však v dírách nenávratna, ale přecházely do mého povědomí skrze průzkumné výpravy, které jsem podnikala. Má mapa se bělila v odřeninách, avšak stávala se vědomostí a zážitkem, přecházela ve skutečný obraz světa, který v mé hlavě vytěsňoval iluzorní představy.

“Maminko, číst!”

Sedím na karimatce a jím hnusný jahodový jogurt s banánem, zatímco Radovan si debužíruje korbáčky a rohlíky.

“Maminko, číst komiks!” připomene se.

Je ten kluk ale všímavý! pomyslím si. Přibalila jsem do krosny vyvázanou knížku komiksů Mickey Mouse, ale snažila jsem se, aby to nezpozoroval pro případ, že bych večer neměla náladu na čtení. Ale on si všiml. Instinktivně zpozorní vždycky když se kolem děje něco utajovaného.

Vytáhnu ohmatanou knížku. Je stará zrovna jako moje první turistická mapa. Moje nejoblíbenější knížka komiksů, kterou jsem přečetla snad stokrát. Přečtu Radovanovi dvě vyvázaná periodika, zrovna má dvě nejoblíbenější. Pes Pluto se snaží vyhrabat kostičku a neví, že pod zemí se skrývá skelet celého dinosaura. Jak to mé dětské duši přišlo vtipné! Zrovna jako Radovanovi právě teď. Směje se a chce přečíst pohádku ještě jednou.

Ráno v jeskyni - naše doupě pravěkého typu

A tak jsem jednoho dne naplánovala velkou výpravu až na kraj mé mapy. Provázkovou metodou jsem si spočítala, že cesta na Vír má deset nebo dvacet kilometrů, podle toho, jak přesně se provázek přiloží na mapu. Je to hodně nebo málo? Ujdu to? Neměla jsem tušení, jaký je můj dosavadní denní rekord, neměla jsem žádné srovnání. Věděla jsem jen, že musím dojít až na Vírskou přehradu. Táhla mě k sobě silou touhy, neboť jsem ji považovala za moře, a tedy za kraj světa. Tehdy jsem poprvé zatoužila dojít až k moři.

Sbalila jsem si svačinu, jablko, rohlík a pikao, a trochu vody do flašky, a vyrazila jsem. Ale nedošla jsem až k přehradě. Posouvala jsem se po mapě mnohem pomaleji, než jsem předpokládala, a brzy jsem pocítila časovou tíseň. Až teprve v průběhu cesty jsem si totiž uvědomila, že těch deset nebo dvacet provázkových kilometrů budu muset ujít i zpátky! Na tuto drobnost jsem vůbec nepomyslela. Neplánovala jsem návrat. Má cesta měla jediný směr: tam. A tak jsem došla jen na rozhlednu Karasín, z jejíhož ochozu jsem chtěla Vír alespoň zahlédnout. K mému rozmrzení jsem však Vír nespatřila. Z rozhledny, která trůní na kopci přímo nad přehradou, totiž přehrada vidět není.

“Maminko, pavouk!” hlásí mi nadšený Radovan.

Jůů, pavouček! sdílím naoko nadšení a v duchu si říkám - fuj, bestie. Jakto že ta havěť ve třech stupních Celsia ještě leze? Doma si Radovan s tátou chová pokoutníka, ohavnou černou potvoru, a ještě tomu říkají Edík. Pokaždé, když mi Ráďa hlásí polohu pavouka, v duchu přísahám, že tu chlupatou čůzu vypráskám z domu jen co se kluk otočí. Ale obluda Edík není žádný trouba, a tak než maminka dojde pro vysavač, zdrhne.

Ráďa zkoumá pravého jeskynního pavouka velkýma nadšenýma očima. Na našich procházkách s vážným dětským zaujetím studuje každého šneka i mouchu. S tím, jak bude starší, budou objekty jeho obdivu růst, bude si všímat větších a větších věcí, krajin, států, kontinentů, až najednou uvidí celek tak obrovský, že jej nikdy nebude moci svým vědomím obsáhnout. Zajímavé, jak svět roste přímo úměrně s člověkem.

Severní Vírsko

Ze své tehdejší potulky si pamatuji dva veliké momenty, které navždy změnily mou představu světa. Tím prvním bylo, když jsem přešla hranici první zóny mého budoucího hornosvrateckého povědomí, tedy mé přímé domoviny. Zničehonic jsem najednou poznala, že tady už mi nic nepatří. Stromy, cesty, kamení, nic z toho už nebylo moje. Ocitla jsem se v sousedství a stala se liškou.

Druhým velkým okamžikem pak bylo, když jsem pohlédla z rozhledny Karasín. Nespatřila jsem sice své kýžené moře, ale něco mnohem ohromnějšího. Viděla jsem za hranici své mapy. Kam až jsem dohlédla, rozkládala se země, která dosud v mých představách neexistovala, neboť jsem pro ni neměla platformu, na níž bych stavěla iluze. Jediným letmým dotekem mě zasáhla širost světa a já už se nikdy nezbavila touhy po ní.

Hornosvratecká vrchovina v části severního Vírska - nejméně turisticky navštěvovaná oblast žďárského okresu

Je noc a nad údolím mého dětského moře se rozklenula slavobrána hvězd. Radovan spí. Bdí u něj plyšový pes Hafík a jeho máma.

Pro samou mateřskou paranoiu nemohu usnout a pořád ho kontroluji, aby nezapadl moc hluboko do spacáku, aby se neudusil. Ale Radovan je opačného názoru a pokaždé se vyhousenkuje ze spacáku ven. Dívám se na něj a povídám si s ním. Ty nejdůležitější věci mu říkám když spí, aby nezvážněl příliš brzy.

A možná že tě mám proto, abys mi všechno připomněl, abych se musela vrátit a celé to prožít ještě jednou. Když jsi se mnou, vzpomínky zašlé věky se začínají hýbat, dějí se, hmatám je v prostoru.

Jeskyně z mých představ o romantických nocích. Jak je tichá a útulná. Nikdy jsem v ní nespala. Až s tebou to má smysl.

Budeme spolu chodit po světě, já a ty, jako dva tuláci. Ukážu ti Hornosvrateckou vrchovinu, budu tě tu vodit jako liška své mládě a učit tě každý kořen. Naučím tě to jediné, co jsem kdy opravdu uměla - toulat se. Budu se dívat, jak poznáváš svět, a vzdáleným pohledem uvidím sebe. Z nadhledu svého vzrůstu se budu dívat na tvoje zářící oči, a všechno se mi vrátí, abych to mohla prožít ještě jednou.

Zavírám oči v pohledu zavěšeném na červené světlo rozhledny Karasín a myslím na dvě věci. První, že už si vůbec nepamatuji, jak jsem se tehdy dostala z Karasína domů. Musela jsem ujít tam a zpět nejmíň čtyřicet kilometrů, a přesto nemám na návrat jedinou vzpomínku. A druhá věc, že vůbec netuším, jak se odsud dostaneme zítra.

Ale pak si vzpomenu na Michala. Přijde zítra v devět ráno s černým pytlem posbírat mrtvoly. Ovšem, Michal přijde, na Michala je spoleh. Jistě ho překvapí, že zde najde dva přeživší.

A s tou uklidňující myšlenkou usnu.

Vírská přehrada z vyhlídky nad Padouškou - nadšený neandrtálec po přespání v jeskyni

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky