Domů » Blog » Pohory, pot a vůle

Pohory, pot a vůle pátek 26. červenec, 2019

Rybník Pardoubek

Na dospělosti je nejlepší to, že můžete sníst jídlo ze země a nikdo vám za to nevynadá.

* * * 

Krátký článek o Podkrkonošsném maratonu zdolávaném pěšky ve dvou dnech. 

Délka: 90 km
Geocaching: Kolo, pot a vůle (GC1XED1)
Web: www.podkrkonosskymaraton.cz
Mapa: Oficiální mapa s přesnou trasou;
Nepřesná mapa vyklikaná způsobem plus mínus autobus na Mapách.cz

V sedm ráno v téhle dědině na periferii republiky chcípl pes. Obchody zavřené, hospody jakbysmet. Jdu po náměstí a tahám za kliky, ale nikdo tu na cizáky v tento nekřesťanský čas nečeká. Ó, já ubohá! Jestli si nekoupím aspoň okoralou patku chleba, tak na tom vandru zdechnu hlady!

Jednota na návsi zavřená. Koloniál na rohu zrušen. Nádražka před chvílí zavřela. Vietnamci otevírají až za dvě hodiny. Dva dny cesty a žádné jídlo!

Nic naplat, vzdávám se. Vyjdu na pochod smrti a půjdu prostě tak dlouho, dokud nepadnu hlady. Sbohem, světe…

Chleba! A vtom - na dlážděném chodníku přímo přede mnou leží půl pecnu chleba. No toto…? Neokousaný, nakrájený a zabalený v celofánu opatřeném plombou. Spadl z nebe? Beru chleba, je měkký, po plísni ani památka. Jak by někomu včera vypadl z nákupu.

"Nesbírej to jídlo ze země!" kárá hlas matky z nejzazšího koutu lebečního.

"Seber ho, mám hlad!" naléhá prázdný žaludek krmený naposledy včerejší bídnou večeří. To už ale sbírám bochník ze země a láduji ho do krosny. ´Tak pojď, chlebe, užijem si spolu pěkné chvilky,´ něžně k němu promlouvám. Na okamžik mlsně zvedám hlavu vzhůru, zda mi nespadne z nebe třeba ještě pečená kachna. Ale nic dalšího už mi není přáno, a tak se pokorně spokojuji s bochníkem.

Smrt vyhladověním je oddálena o půl Božího daru. Promiň, mami.

Takže jsem zas na cestě. ´Kolo, pot a vůle´, hlásá jméno kešky kopírující trasu 90 kilometrů dlouhého Podkrkonošského maratonu. V mém případě by měl název znít spíš ´Pohory, pot a vůle´, ačkoli ta vůle s přibývajícím věkem těsně soupeří s nevolí. Jdu pěšky, sama, v plné polní. Neznám nic lepšího.

Jaro v plném proudu, bují všechno, co je živé. I ty bakterie ve mně nějak bují. Mám zápal plic a děsnou alergii. S ohromením jsem kdysi poslouchala otcovo vyprávění o vojenské execírce a šílených pochodech na hranicích lidských možností. Tma, hlad, vyčerpání, nepřítel číhající všude okolo. Smrt může nastat kdykoli a jakýmkoli způsobem. Jsem celá natěšená. Tohle bude jistě velmi podobné.

Vybíhám z Lázní Bělohrad jako vystřelený šíp a nabírám směr k hradu Pecka. Ta krajina! Měkké sinusoidy nízkých kopců, hluboké lesy a tajemné mokřady… Hned se v těch šumných bahnech musím pořádně vymáchat. Zapadám nohou do prameniště a úlekem se řítím do bahna celá. Drápu se ven, jsem jak prase, nohavice mám obalené krustou bláta. No znáte přeci Ramba dvojku, tu scénu s bahnem, ne? Jak na celistvé bahenní stěně najednou mrkne oko a Velký Mstitel Sylvestr vystřelí šíp do hrudi Rusáka, co se prochází přímo před ním. Tak přesně tak dokonale maskovaná teď jsem.

Jak je to u nás krásně rustikální, říkám si, všude samé krávy a ovce! No kam se to dnes do toho civilizovaného světa vejde, že? Ale tohle je zdravý kraj, lidé zde žijí venkovsky, gazdují a souznějí s přírodou. Na důkaz hned dostávám pecku, když se snažím přelézt elektrický ohradník. Ploty jsou úplně všude, musím je obejít kilometrovou oklikou. Nevadí, ráda se přeci projdu. Prolézám hustníky a zamotávám se do odhozeného ostnatého drátu. Protestně se ještě dvakrát pokouším přelézt elektrický plot a dvakrát dostávám šlupku. Nadávám jak dlaždič. Debilní krávy. Debilní zemědělci. Debilní kraj.

A zase ty kopce, lesy a to všechno. Vše je znovu odpuštěno a svět je zase půvabný. Ó, jakou mám krásnou zemi, širou tu zemi, zemi jedinou! A jaro jak v ní krásně voní! Dech jabloní se splétá se sladkou vůní lip, trávy se vlní na loukách. Jen si přičichnout, tu k jívě, hned zas ke květině, a…

HEPČÍÍÍÍK!!!!

Rána jak z děla. Oči zalité slzami, víčka drhnou, nelze je otevřít. Mám alergický záchvat. Rudnu, všechno mě svědí a teče mi sopel. Nesnáším jaro, nesnáším smrady z pylů! Achich. Umřu.

Podkrkonošsná polňačkaPodkrkonošsná polňačka

Ale čert vem alergii. Stejně, není nad to se takhle toulat. Jak je to krásný stav, býti poutníkem! Jít a jen nekonečně jít, předlouho a předaleko. Stav volnosti a svobody. Sledovat běh krajiny a stále jen jít, nic než jít.

Ačkoli pravda, už by to chtělo najít flek na přespání. Tak kdepak se dnes uvelebím? Čtyřicet kilometrů od rána, hlásí GPS, to už je čas složit hlavu. Nu, něco najdeme.

Dva kilometry ubíhají a nikde nic. Ženou se mraky.

Čtyři kilometry a hle - posed! Šplhám nahoru a libuji si - to se to bude dneska spát - když najednou se nade mnou otevřou dvířka a v nich hlava fořta.

"Kampak?" ptá se.

Krucinál s tebou! "Ále, tak jsem si říkala, že přespím, no… a vy tady."

"Chm. No tady ne. Jděte si do obce, tam jsou autobusové zastávky."

Zatracený fořt. Prý zastávky. Jako bych nevěděla, jaké je v nich spaní. Ale mraky se ženou a začíná krápat. Tak tedy zastávky.

Šest kilometrů a přede mnou obec. Kukaň na návsi je ze všech stran odkrytá. Vlezu do ní a štěká na mě pes za plotem. Všichni sousedi hned čumí jak Němec na orloj. "Ale slečno, dneska už žádný autobus nejede," důležitě mi oznamuje místní bréca. Díky fořte, to byl skvělý tip! Takže jdu dál.

Bože, jak mě už bolí nohy! Musím najít odemčený posed, než mi nohy upadnou. Začíná pršet, padá soumrak a já pořád nemám místo na spaní. Copak můžu jít celou noc??

Osm kilometrů a přede mnou posed. Hurá, ten je můj! Prodírám se větvemi javoru, který do své koruny dokonale pohltil žebřík. Hm… moc často sem asi myslivci nechodí. Pročpak to tu nikdo neprořezává? Stoupám po příčkách a slyším zlověstné bzučení. Začínám matně tušit, proč sem asi nikdo nechodí. Pootevírám dveře a -

UÁÁÁÁÁÁÁ! Sršniii! Rychle pryč!!!

Obří hnízdo od stropu až k zemi. Zatraceně! Mažu po žebříku rychle dolů, větve javoru mě švihají do obličeje, sršni mi krouží kolem hlavy. Utíkám do lesa, nohy najednou zázračně přestávají bolet. Bez úhony setřásám posledního sršáně a je mi zase do breku. Dneska to vypadá na celonoční pochod.

Deset kilometrů, takovou dobu už hledám místo na přespání. Prší, stan nemám. Ó, jak já nesnáším tohle bezprizorní poflakování! Není nic horšího, než být tulákem. Pořád jen jít jak otrok a nemít se ani kde vyspat, najíst. Co horšího je na světě než jít sám touhle nepřátelskou zemí?

GPS hlásí od rána našlapaných padesát kilometrů a nohy jsou na padrť. Hrůza. Mohla bych založit nový dálkový pochod, napadá mě, něco jako Čtyřhrančí padesátku. Účastníci pochodu by předem nevěděli, že jdou padesátku, netušili by, kam dojdou a šli by vlastně jen proto, že kdyby se zastavili, stal by se nějaký průšvih, například by je dostihla tma nebo by skončili v bouřce. Byl by to vlastně takový pochod smrti. Tak tohle je, zdá se, první ročník.

Les řídne a přede mnou vyvstávají chatkové kempy. V dálce stojí auto a míhá se postava. A helemese! Že by správce? Jen tady na podlaze altánu, kdyby mě nechal přespat, nic bych si pak už nepřála. Mířím přes chatky k postavě. Je to žena. Ta mě jistě nevyžene.

Z cyklu Moudra na vratech od chlívaZ cyklu Moudra na vratech od chlíva - ČSSR? ČRFR? ČS? ČR? ...

"A tady máte záchody a koupelnu," vysvětluje mi po mém uvedení do situace. "Vy vážně nechcete do chatky?"

"Nene, díky, mně stačí, když na mě nebude pršet," vysvětluji.

"Nu, jak chcete. Tak to máte za šedesát korun. To víte, je v tom poplatek obci…" říká jako by se mi omlouvala za drahotu. Já ale s úsměvem kroutím nevěřícně hlavou, že se za takové peníze dá ještě někde ubytovat.

Vytahuji z peněženky dvě mince, cinkají o sebe, když padají ženě do dlaně.

"Chcete účtenku?" mrká na mě spiklenecky.

"Ne, děkuji, mám toaletní papír."

Potrhaná karimatka se kroutí na dřevěné podlaze verandy, déšť šumí a kapky bubnují do plechové střechy nade mnou. V dáli štěká pes a padá soumrak. Sedím opřená o lavici a zamotaná ve spacáku se dívám, jak prší. Déšť je vlastně krásná podívaná, když se člověka netýká. Večeřím sýr s čokoládou a přikusuji chleba, který mi ráno spadl z nebe.

Ba ne. Tenhle vandrácký život je stejně ta nejlepší věc na světě. Být tulákem, tomu se nic nevyrovná.

Podkrkonošský maratonPodkrkonošský maraton - Pro přesnou trasu závodu vyhledejte oficiální mapu maratonu, viz odkaz v záhlaví článku.


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Galerie k článku Pohory, pot a vůle

Zámek v Lázních Bělohrad
Zámek v Lázních Bělohrad
Chleba!
Chleba!
Rybník Pardoubek
Rybník Pardoubek
Lavička pro otrlé
Lavička pro otrlé
Kaple sv. Jana Nepomuckého v Brtvi
Kaple sv. Jana Nepomuckého v Brtvi
Z cyklu Moudra na vratech od chlíva
Z cyklu Moudra na vratech od chlíva
Ovce se spoustou elektrických ohradníků
Ovce se spoustou elektrických ohradníků
Hrad Pecka
Hrad Pecka
V zemi červených bahen
V zemi červených bahen
Vyhlídka za Červeným vrchem
Vyhlídka za Červeným vrchem
Cestou
Cestou
Krávy kam se podíváš
Krávy kam se podíváš
Vyhlídka za Horní Brusnicí
Vyhlídka za Horní Brusnicí
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zvičině
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zvičině
Podkrkonošsná polňačka
Podkrkonošsná polňačka
Šutr
Šutr
Tady je Dobešovo
Tady je Dobešovo
Stará třešeň
Stará třešeň
Přístřešek na Libíně
Přístřešek na Libíně
Vyhlídka na Libíně
Vyhlídka na Libíně
Po dešti v zemi červených bahen
Po dešti v zemi červených bahen
Podkrkonošské kopce
Podkrkonošské kopce
Kostel sv. Petra a Pavla, Konecchlumí
Kostel sv. Petra a Pavla, Konecchlumí
Kdesi v polích
Kdesi v polích
Kostel sv. Máří Magdalény v Lužanech u...
Kostel sv. Máří Magdalény v Lužanech u...
Štoly a jeskyně na Hřídelecké hůře
Štoly a jeskyně na Hřídelecké hůře
Tenhle kraj má Dobeše rád
Tenhle kraj má Dobeše rád

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
181610169
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
rionka
krásný příběh. už se nemůžu dočkat, až přejdou mrazy a vyrazím ven.
Orxion
krásné čtení jako vždy .. jen tak dál, ale kdyby hrozilo úmrtí hladem tak si sem někam dej číslo účtu, jsem si jistý že na chleba by se vybralo, možná i na dva :)
Markéta Dobešová
Čau Orxi, hehe, díky za podporu. :-D
Jestli si tím svým šmokováním tady na blogu někdy vydělám aspoň na chleba, tak snad o sobě začnu tvrdit, že jsem spisovatelka. :-D
Čau někdy někde.
VitDLa
Opět paráda. Jen tak dál. :-)
Markéta Dobešová
Dík. ;-) Ale jestli to takhle povedu dál, tak na ty svoje ultimátní vejlety jednou pojdu. :-D
PeSis
Paní RAMBOVÁ.
Díky za další pěkný článek.
Zase takové poutavé čtení.
A ještě k tomu z kraje mého dětství.
Dýchla na mě nostalgie. :-D
Markéta Dobešová
Čau Petře, díky za podpůrný koment. ;-)
Tak to sis vybral pěkný kraj dětství, máte tam fakt zemský ráj na pohled.
S tou paní Rambovou si to budu muset někdy připomenout, až zas budu kňourat do kopce, že už nemůžu. To bude myslím úplně každý kopec, do kterého polezu.
Čau!
Paha Ahma
Nazdárek :-) Tradičně na úrovni jsem se při čtení pobavil. Odhlédnu od toho,že tak zkušená vandračka jako Ty nepodchytila před akcí potraviny (poutnická latina musí bejt ;-)).
Jinak ale, možná proto, že život poutníka je při své barevnosti vlastně úzkoprofilový, mě zaujala podobnost mých dřívějších zážitků a synchronicit s těmi Tvými:
kdysi jsem šel vaellus v Laponsku a asi desátý den zjistil, že mi došel cukr a hajzlpapír. Nic příjemného, ale přežít by se to dalo. Co však čert nechtěl, na tupě, kam jsem ten večer dospěl, byly v polici na "putovní zásoby" jen a pouze dvě komodity: cukr a WC papír...
Pak se mi připomněl zážitek ze zimní akce v Laponsku, kdy jsem noc předtím spal poprvé v životě v záhrabu. Což o to, přežilo se to fajn, ale další noc hrozila průserem - spacák byl durch mokrý. Tenkrát byly v Enontekiö sobařské slavnosti, kam jsem se vetřel a coby externí dopisovatel Severských listů a příležitostný reportér dohodl s organizátory 50% slevu na přenocování v tamním hotelu. Bohužel - i po slevě, jak mi sdělila zpruzená recepční, činila taxa 80 euro. Jediný hotel v širé oblasti, zima jak v Laponsku :), stmívá se. Co naplat, obuju lyže, zapřáhnu se do saní a začnu šíráním šmajdat po silnici, neboť po 35 km má být křižovatka Palojoensuu, kde by mohla být...zastávka...
Po 5 km objevím sněhem i celkově zapadlý chatičkový kemp na letní sezónu. Hurá, tady bude suchá terasa, šance na přežití se zvyšuje.
V tu chvíli slyším zvuky motoru, je to sněžný skútr a na něm chlap - správce, který prý jede po 2 týdnech na kontrolu kempu.
No a byla z toho chatka s kamny a sauničkou, prej mu mám nechat ráno na stolečku pětieurovku.
Takovou vděčnost za život jsem už dlouho pak nezažil. Byl to tenkrát super sólo mejdan; vrátil jsem se do Enontekiö do krámu (a stihl jej asi 3 minuty před zavíračkou), koupil si 3 piva a konzervu se sobím lančmítem a věř, že lepší hostinu ten den neměl ani šejk z Dubaje...

Tak díky za možnost si jalově zavzpomínat.
Paha
Markéta Dobešová
Čau Riku!

Jako hele, s tím jídlem je to takhle: čím víc vandráckých zkušeností mám, tím víc věci podceňuji. Hřeším na to, že jsem to vždycky nějak dala, tak co bych to nedala teď. Takže běžně zapomínám koupit jídlo, letenky kupuji den před odjezdem, balím půl hodiny před odjezdem, cestou polovinu věcí poztrácím, všechno zapomínám a podobně. Tohle se začátečníkovi prostě nestane. Ve svých začátcích jsem byla připravena na vše, zejména na situace, které nikdy nemohly nastat. Teď je to prostě loď.

Eee... Ty jsi externí dopisovatel Severských listů? Tohle mi budeš muset vysvětlit osobně, to mě děsně zajímá. Mimochodem ta Tvoje laponská historka je fakt boží.

Nedávno jsem si přečetla Tvoji log-story o tom, jak jsi pět dní brutil tradičku někde u vás na chatě či kde. To jsem se taky dobře bavila. :-) Vlastně ty Tvoje poslední logy jsou tak duchovní, že Bible je vedle toho jak Bravíčko. :-D

Co nějaký puťák? Mám v plánu letterbox (malá série) Šumavskými hvozdy s přespáním na Třístoličníku na chatě (ale klidně i někde pod širákem). Nechceš se přidat? Neboj, nebudu Tě nutit kešovat, a pokud budu chtít zrovna hledat keš, můžu pro Tebe předstírat, že si potřebuji odskočit. :-D

Tak užívej, ať už jsi kdekoli.
Čau!
Pavouckej
Jako, musel to být očistec. Ale není to můj styl. Já kilometry nepolykám. Raději se kochám. Ujdu kratší vzdálenost, ale kolikrát toho vidím víc, než kdybych šlapal dvakrát tolik. Ale byly doby, kdy jsme toho za den dokázali ujít taky hodně. Starší kamarád, co byl jednou s námi, pak říkal, že už nepojede, že kolem sebe viděl za naší rychlé chůze jen barevné šmouhy :-). Kolikrát si to ale člověk ani nenaplánuje a najednou je z pohodové patnáctikilometrové túrky čtyřicetikilometrová túra... Přeju pohodlnější zážitky, ale minimálně stejně hluboké :-D
Markéta Dobešová
Čau, dík! :-) No, mně ani nepřijde, že bych se nějak hnala. Tady jsem to prostě neodhadla, nevzala si s sebou stan a večer lilo. To pak člověk holt musí jít a jít, aby našel něco, kde nezmokne. To je to kouzlo i trap napůl nepřipravených výletů. :-)
Také přeji pěkné léto a spoustu hezkých výletů za jakéhokoli tepma. Ono je nakonec jedno, kolik kilometrů člověk ujde, podstatné je, co z toho má. ;-)
Čau! M.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace