Příběhy ze Zlaté stezky sobota 3. září, 2016

V červnu letošního roku byla publikována mnou založená multikeš Zlatá stezka Českého ráje, která vede po více než stokilometrové turistické trase klikatící se oblíbenou krajinou hradů, skal a lesů. Hledačům, kteří se za touto krabičkou vydají, potrvá cesta zhruba čtyři až pět dní. Moje mise v Českém ráji byla však mnohem delší. 


Geocaching: Zlatá stezka Českého ráje - GC5PQJ8

Je podzim a rodí se myšlenka. Nejdříve vypadá jako jedna z těch, které vznikají z dlouhé chvíle, přílišného bloumání či v nahodilých asociacích. Takové myšlenky přijdou, zjitří mozek a posléze je přehluší jiné ideje, stejně těkavé jako ty předešlé. Tahle je však mnohem vtíravější, nezapadá v myšlenkovém víru, nechce se nechat odbýt. Pravidelně se vrací, má jasnější obrysy a je konkrétnější. Nápad projít celý Český ráj po Zlaté stezce a vytvořit na této trase multikeš je čím dál zřetelnější.

Kde začít? Nejlépe od samotného konce. Alespoň při zakládání keše. Zatímco mí hledači budou strategicky postupovat od přečtení listingu přes hledání indicií v terénu, a skončí nálezem samotné keše, cesta tvůrce je zcela opačná: nejdříve je třeba umístit krabici, poté trasu několikrát projít, zaměřit jednotlivé zastávky a umístit na nich indicie, a vrcholem celé práce je tvorba listingu. Jednoduché úkoly, které mi však zaberou více než rok a půl času.

A tak se začaly psát příběhy mého putování po Zlaté stezce Českého ráje.

I.

Leden. Pomalými tahy kreslím po mapě Českého ráje neviditelné čáry svých kroků a v bříškách mi mravenčí lehkým vzrušením. Tohle plánování mě baví. Sleduji linky cest, učím se názvy skal, zřícenin, jeskyní, a představuji si, jak asi vypadají. Měsíční údolí. Jak půvabný název! Tam se také musím podívat. Jedna věc mě ale překvapuje. Příhrazské skály, Podtrosecko, Hruboskalsko, Maloskalsko, Klokočské skály, Kozákov. Všechny oblasti Českého ráje Zlatá stezka protíná nebo alespoň těsně míjí. Jedné se však zcela vyhýbá – Prachovským skalám. Lze je spojit odbočkou z Trosek a napojit se tak na červenou turistickou magistrálu, ale tím člověk mine celou severní část Českého ráje. Nechci přijít ani o malebné Maloskalsko, dominantní tvrz Vranov – Pantheon, široké vyhlídky z Kozákovského hřebene, ani o impozantní prachovské skalní jehly. Při bližším prozkoumání mapy tedy nacházím odbočku po modré a zelené trase z vrchu Tábor, kterou se do vynechané lokality dá dostat v závěru putování. Je to jasné. Keš musí končit v Prachovských skalách.

To se lehce řekne, ovšem pohled na mapu keší je lehce zdrcující. V nevelkém skalním městečku už je ukrytých krabiček až až, a to hlavně těch se skrytými souřadnicemi. Kamkoliv se pokusím bednu umístit, trefím se do kolize s jiným pokladem. Jediným způsobem, jak rozkrýt děravou síť posledních volných míst, je najít všechny keše v Prachovkách a vytvořit kolizní kruhy. Úkol nelehký, nikoli však nesplnitelný.

II.

Únor. Unavený čas studených dní a dlouhých nocí. Místo lenošení v teple domova a zahřívání u hrnku čaje máme však úplně jiný program: dvoudenní výlet se spaním pod širákem. Brouzdáme se skalními uličkami, šněrujeme les křížem krážem po cestách širokých, davy prošlapaných, i tenkých, zastrčených v ústraní hlavního dění. Náš cíl je jasný: ulovit všechny keše, které jsou v Prachovských skalách. Benjo má vyluštěné vše, co se dalo vyřešit doma, trasy multikeší a terénní úkoly multi-mysterek řešíme průběžně cestou. S každou další nalezenou krabičkou poznáváme věhlasnou oblast blížeji. Už známe Rumcajsův tajemný les Řáholec a jeho domek v jeskyni, hluboký hvozd východní Přivýšiny, daleké pohledy ze skalních věží, působivou Šlikovu vyhlídku na skalní městečko a několik skrytých roklí stranící se proudům turistů. Těm jsme se ostatně vyhli i my. V mrazivém čase se ani do Ráje nikdo nehrne, a tak ho máme celý pro své oči. Zima tu má kouzlo. Skalní jehly jsou pokryté bílými sněhovými čepicemi, na převisech se třpytí rampouchy jako ze skla. Čistá krása.

„Co bychom se báli na Prachovské skály.“ Ta písnička se nedá dostat zhlavy. Zvlášť když si ji Benjo spokojeně brouká celou cestu. Část zapomenutého textu oblíbeného Mládkova hitu si připomínáme při luštění skalní multikeše ‚Dudlaj dá‘. I já jsem spokojená. Sleduji přibývající body na mapě keší a tipuji si lokality pro umístění finální krabice. Začíná se to rýsovat. Po setmění se s čelovkami vydáváme za posledním pokladem dnešního dne – noční ‚Cestou JeDie‘. Když vylovit, tak všechno.

Čas na spaní. Jako ideální místo pro složení hlavy se jeví zřícenina hradu Pařez, vytesaná místnůstka ve skále, ale jak přesně vypadá, zda je čistá, suchá či rovná, nevíme. Víme pouze, že bývá častým útočištěm vandráků a trampů, což nám dává určitou naději na pohodlí. Naše nejistota je umocněna momentem, kdy nacházíme opuštěnou budovu Libuňského nádraží. V čekárně se svítí a dokonce i topí! To mě ovšem zrovna moc nepotěšilo. Jak jsem předpokládala, Benjo se zasekl, že spát v únorové noci u radiátoru ústředního topení je rozhodně lepší, než v jeskyni, a je pevně rozhodnut zůstat tady. Moje přání poprvé v životě spát na zřícenině je v ohrožení. Nakonec zafungoval argument, že máme přeci spacáky do mínus dvaceti stupňů, a pokud se nám nebude na Pařezu líbit, můžeme se sem vrátit. Přiznávám ale, že větší úsilí, než přesvědčit jeho, mi dalo přesvědčit sebe. Ani mně se totiž z vyhřáté čekárny do temna mrazivé noci nechtělo.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme na Pařezu uviděli tři bytelné skalní komory! Čekali jsme vlhkou jeskyni s prosakujícími stropy a kamením či bahnem na zemi, a našli suché čtyřstěnné místnosti s rovnou písčitou podloží chráněné před deštěm i větrem. Moje vandrácká duše zaplesala radostí. Tady se nemůže spát špatně. A zůstali jsme.

Z dvoudenní prachovské expedice jsem si odnesla dva důležité poznatky, které se staly klíčové pro vývoj keše věnované Zlaté stezce. Za prvé, že i v husté síti keší se dá ještě najít pár pěkných opomenutých míst, na která se dá dobře ukrýt i větší krabice. A za druhé, že Český ráj je vandrákův ráj.

Pískovcové skalní jehly v Prachovských skalách

III.

Nemohla jsem se dočkat. Jakmile jsem měla volný den, jela jsem do Mladé Boleslavi, abych osázela indiciemi první etapu Zlaté stezky vedoucí do Mnichova Hradiště. Pro celkový koncept keše jsem zvolila jednoduchý systém kovových gravírovaných štítků a sčítací vzorec pro výpočet finálky. Své hledače posílám na více než stokilometrovou trasu, a proto je třeba vytvořit transparentní řešení. I bez složitých výpočtů a nejasností při řešení budou mít na své cestě problémů dost.

Cesta se až do Bakova nad Jizerou vine malebným údolím řeky Jizery. Se zájmem si prohlížím Michalovickou Putnu, uhlopříčně roztrženou kamennou věž hradní zříceniny, a přemýšlím, jakou sílu musel mít jev, který ji dokázal přervat vejpůl. O kus dál si z dálky prohlížím další zříceninu Zvířetice, je však za řekou, a tak se musím spokojit pouze s vyhlídkou na ni. Cestou umisťuji dva štítky. Mám radost, neboť jsem právě učinila první hmatatelný krok k vytvoření celé multikeše.

IV.

„Zakládám keš na Zlaté stezce,“ nenápadně jsem nadhodila ve zkušebně naší mnichovohradišťské rockové kapely NvN složené ze samých hráčů geocachingu. Dlužno říci, že všichni členové bydlí ve městech kolem Českého ráje, kromě mě.
„Hmm... A kde ti to začíná?“ ptá se Wenny, aniž by hnul brvou.
„V Mladé Boleslavi,“ odpovídám.
Wenny se rozčílil, přičemž vystřídal několik barev v obličeji: „To je špatně, Zlatá stezka začíná až v Mnichově Hradišti!“
„Jakto? Všude se píše, že v Boleslavi, navíc jsem ten úsek prošla a na každém rozcestníku bylo napsáno, že jdu po Zlaté stezce,“ divím se.
„To je jen marketingový tah pro nalákání turistů do Mladé Boleslavi. Dívala ses vůbec do mapy Českého ráje?“
Tahle otázka mě zarazila. „Dívala,“ řekla jsem.
„Tak sis musela všimnout, že mezi Boleslaví a Hradištěm žádný Český ráj není.“
Celý tento dialog mě poněkud zaskočil. Průvodce Zlaté stezky i několik dalších zdrojů uváděly jako první etapu cestu podél Jizery přes Bakov a značení v terénu to potvrzovalo. Uprostřed náměstí v Mladé Boleslavi je její první turistický rozcestník. Neměla jsem žádné pochybnosti o pravdivosti této informace.
„Přečti si knížku,“ nabádá mě Wenny a odkazuje mě na knihu o Stezce od Jana Tůmy a Jaroslava Kňapa, „a dej začátek až do Hradiště.“
„No jo, ale já už jsem začala... Mám přibité štítky na dvou stagích.“
„Tak je zruš,“ uzavřel hovor nekompromisně.

Wenny měl pravdu. Mezi Mladou Boleslaví a Mnichovým Hradištěm žádný Český ráj není. A co se týče Stezky, tak její stará verze tento úsek nezahrnovala, doznačen byl až dodatečně. Nedá se nic dělat, začátek musí být až v Hradišti.

A já jsem s přípravou opět na nule.

V.

Březen. Nedávný bivak na Pařezu v Prachovských skalách s sebou přinesl nový nápad důležitý pro další směřování pouti po Zlaté stezce. Spát na zřícenině uprostřed lesů bylo skvělým zážitkem, navíc to je v rámci možností pohodlné místo pro nouzové složení hlavy, a tak se nabízí hledat po celé trase další podobné možnosti. Jeskyně, skalní byty, zříceniny hradů, ruiny historických staveb. Je jasné, že Český ráj jich musí být plný. A co takhle najít pro každý den alespoň jednu bivakovnu, která by byla pokud možno situovaná nedaleko konce etapy, a vytvořit tak možnost projít celou Stezku na jeden zátah bez stanu a penzionů, nalehko pouze se spacákem a karimatkou? To by byl sen každého vandráka.

Předzvěst jara, ač stále ještě syrového a nezeleného, nás vylákala ven, tentokrát na dvě etapy mezi Mnichovým Hradištěm, Libošovicemi a Turnovem. Jsme tři, já, moje maminka a moje kolegyně Anička, plus dva psi. Části cesty jsem již dříve prošla a osázela štítky, nyní mám v plánu projít úsek jako celek, přitlouct další indicie, a hlavně najít u konce etapy bivakovnu se ‚střechou‘ nad hlavou. V první části trasy se pro tento účel jeví vhodně skalní byty Barušky nedaleko hradu Kost. Moc informací o nich ale nemáme, jen pár fotek a hrubé určení polohy, že by měly být v blízkosti červené turistické cesty. Nu což, nějak si poradíme.

Putování v pětičlenné smečce není tak snadné, jak jsme si myslely. Chůze, pauza na odpočinek, svačina, přibíjení štítků, zaměřování, oběd, občas se zaběhnou psi, támhle něco očmuchat, támhle označkovat. A je tma. Na Barušky je to ještě dálka, bez čelovek to nepůjde. Jdeme nocí, svítí jen hvězdy v korunách stromů a tři slábnoucí světélka našich baterek.

Došly jsme k Černému rybníku. Tady někde musí být Barušky. Je tma, hluboká a oslepující, jen kužely bílého světla mihotavě ozařují malý kruh okolí. Bloudíme po skalní rokli a hledáme jeskyni. Smrky, skály, houští. Není vidět vůbec nic. Volám o pomoc Dachovi, ale ač je místní, neví přesně, kde mají skalní byty být. Spouští se déšť. Rychle, kdo by to mohl vědět? Wenny. Volám, ptám se na přesný popis polohy a dozvídám se toho mnoho. Barušky mají být hned u cesty a jsou z ní dobře vidět (za dne, samozřejmě), čelem ke Kosti po pravé straně, hned na kraji, velká díra ve skále. Dokonce mi na internetových mapách odpíchl přibližné souřadnice. Ale nic z toho není platno. Hledáme, svítíme. Prší čím dál víc. Poslední šanci dávám Washarovi, jako Turnovák by to mohl vědět. Ten se opět snaží mě navigovat, ale černo vůkol nás je neúprosné. „Mám čas, zajedu tam,“ rozhodl. A skutečně přijel.

Jdeme tmou po břehu rybníka, my tři a Washar. Cestou nám vypráví, že když byl malý, bydlely ještě na Baruškách dvě staré ženy. Dnes už je to jen jeskyně, atrakce pro turisty. Zanedlouho stojíme u skály, v níž se rýsuje černá díra o výšce sníženého dveřního rámu. „Tak tady je máš,“ říká Washar. Stojíme jen pár desítek metrů od cesty, přesně v místech, která jsme stokrát prohledávaly. Nevěřím, že jsme je mohly přehlédnout. Ale ani teď, když zhasneme baterky, není vstup vidět. Tma pohlcuje úplně všechno.

Tohle se mi tedy nepovedlo. Co je mi platno, že jsem pěšky provandrovala půl Evropy, když ve tmě nenajdu jeskyni o velikosti třípokojového bytu! Veškeré mé terénní zkušenosti ze světa přišly vniveč, v očích mých dvou společnic budu patrně navždy tím, kdo v noci netrefí ani v Českém ráji. A to je trapas, který si jen tak nesmažu.

Té noci jsem učinila zásadní poznatek ve svém životě. A sice ten, že největší tma na světě je na Kostecku.

Až jednou půjdete v noci po červené z Chrbů na hrad Kost, vzpomeňte si na mě. Pohlédněte na čirou tmu kolem vás, a vězte, že v její hloubi je ukrytý čarovný skalní domek, který se v noci schovává. Možná ho před potulnými přivandrovalci skrývají právě ony dvě ženy, které v něm kdysi bydlely.

Prokleté Barušky - Věřili byste, že něco tak velkého může tma noci dokonale skrýt?

VI.

Květen. Jaro v Českém ráji má světle zelenou barvu listí mladých bučin, které září prosvítajícím sluncem. Svěží vegetace pohlcuje skály, pískovcové rokle pokrývají mechy a bujné kapradiny. Obzvláště krásný pohled je touto dobou z vyhlídek do kraje. Louky se barví kvítím, na polích se zelená mladé osení, a ze středu toho všeho majestátně ční dvouhrbé Trosky, jejichž silueta je na panoramatech Českého ráje všudypřítomná.

Nejkrásnější výhled je však touto dobou z Kozákovského hřbetu na opačnou stranu směrem na východ. Nemohla jsem se nasytit pohledu přes zelené údolí Semil až na hranici obzoru, kde se bělaly sněhové vrcholky Krkonoš, ostře kontrastující s rozkvetlou nížinou. Třetí etapu Zlaté stezky, do které Kozákov patří, jsem si oblíbila nejvíce. Půvabné Maloskalsko se skalním ostrohem Vranovského hřebene a dominantním hradem Pantheon mi učarovalo tak, že jsem se sem vrátila ještě třikrát.

I na ostatní části Stezky jsem se průběžně vracela. Kličkovala jsem kolem červené turistické tepny a ztrácela se v roklinách ve snaze Český ráj co nejvíce probrouzdat a najít v něm zapomenutá zákoutí. Postupně jsem dokončila umisťování štítků na třech denních etapách a zbývalo projít poslední, čtvrtou. Tou dobou jsem měla tyto úseky Stezky prošlé všechny nejméně třikrát.

Pak přišlo léto a s ním velké cestování. A protože do Českého ráje můžu vyrazit kdykoli během roku, byl celý projekt zakládání multikeše dočasně odložen na neurčito. Než jsem se k němu opět vrátila, uplynul dlouhý půlrok.

Skalní brána u hradu Vranov - Pantheon - Jedno z mých nejoblíbenějších míst v Českém ráji.

VII.

Listopad. Je na čase s tím zase trochu pohnout. Jenže práce je neúprosná, je jí mnoho a nezbývá mi takřka žádné volno na výlet věnovaný dokončení Stezky. Dlouhé večery jsou ale obdobím plánů a snění, a tak jsem se rozhodla tuto činnost podpořit koupí knihy, kterou mi Wenny doporučoval. Ač dříve nebyla k sehnání, nyní se mi daří ji najít v ostravském knihkupectví, odkud si ji nechávám poslat poštou až do Plzně.

A tak jsem se prolistovala dlouhou zimou a v hlavě snovala plány, jak se opět projdu předjarními skalami s liduprázdnými uličkami roklí. Četla jsem si o hradech, zámcích, zašlé slávě zřícenin, skalních městech a strašidlech, ktará v nich žijí, a v pověstech se vracela zpět na místa, která jsem už dobře znala. Tak minul celý prosinec, leden a únor.

VIII.

Březen. Jakub je z Brna a Český ráj nezná. Místo plánovaného zaměřování čtvrté etapy se tedy nabízí ukázat mu první tři etapy, které jsou nejbohatší na krásy přírody, a při té příležitosti udělat kontrolu štítků. Se spaním si tentokrát hlavu nelámu, Barušky se zdají být vzhledem ke svému umístění u konce etapy ideálním místem pro nocleh a po minulé zkušenosti už do nich určitě trefím i v noci.

Je podvečer a my se před koncem dne vydáváme na krátkou procházku kolem hradu Kost. Celý den bylo pošmourno s šedivými táhlými oblaky, když jsme však vylezli na vyhlídku, rozestoupilo se zamračené nebe a celá krajina se zalila zlatou září zapadajícího slunce. Sedli jsme si na chvilku na skály a nechali se hřát večerními paprsky. V tu chvíli bylo na vyhlídce tak milo, že se nám nechtělo sejít dolů a vlézt do tmavé chladné jeskyně na Baruškách. Rozhodli jsme se, že do rána přespíme pod širákem tady na skalách. Nechali jsme se však ošálit klamným hřejivým teplem předjarního sluníčka, protože jen co zapadl poslední paprsek, prudce se ochladilo.

V teplém spacím pytli mi zima soumraku několik hodin nevadila. Uprostřed noci mě však probudil chlad. Bylo mi to divné, přeci jen mám spacák do opravdu extrémní teploty, tak jsem vystrčila ruku ze zipu a sáhla si na povrch. Byl úplně mokrý. Podcenili jsme vlhkost vzduchu a padající rosu. Nu co už, do rána to vydržím. Přioblékla jsem se a zase se zachumlala do pytle.

Asi po hodině mě znovu probudil chlad, tentokrát o něco větší. Opět jsem vykoukla do temna noci a první, co mě zarazilo, byl zmrzlý dech, který se bíle zatřpytil v měsíčním světle. Ve snaze vystrčit ruku ven jsem se zavrtěla a uslyšela slabounké zakřupání. Sáhla jsem na šusťák a prsty mi sjely po tenounkém ledovém filtru namrzlé rosy, která mi obalila celý spacák. A tak jsem až do rána přespala pod souvislou vrstvou náledí, které mě doslova obalilo.

Když jsem se pak ráno probouzela, připadala jsem si jako motýl, který se klube z ledové kukly. Za zvuku praskajícího ledu jsem se vylíhla na denní světlo a rozhlédla se kolem sebe. Bylo mrazivé březnové ráno, z hladiny rybníka se zvedaly mlhy, stříbrný opar prosvěcovaly první ranní paprsky. Nad Kostí svítá. Měla jsem ledem obalený spacák a moc jsem se nevyspala. A přesto jsem byla nadšená. Věděla jsem totiž, že takový pohled bych z tmavých Barušek nikdy neviděla.

Prokopské údolí u Libošovic - Velikonoční ráno u hradu Kost bylo mrazivé.

IX.

Duben. S příchodem nového jara se mi připomíná to loňské, křížem krážem protoulané po Zlaté stezce. Ani letos tomu není jinak, nyní má však mé putování předzvěst blížícího se konce celého projektu. Čtvrtá etapa je poslední částí, kterou ještě zbývá projít a zaměřit pro umístění indicií.

Moje cesta má jasný cíl: osázet štítky na trase mezi Kozákovem a Prachovskými skalami a najít po cestě vhodná místa pro bivak. V případě druhého úkolu je třeba začít už na vrcholu Kozákova, neboť mi pro celkový koncept projití Stezky na jeden zátah se spaním v přírodě chybí nocoviště mezi třetím a čtvrtým dnem.

Nelehké zadání se až překvapivě snadno daří vyřešit nálezem skalní místnosti Drábovna a vzdálenější přírodní jeskyní Babí pec. Právě objevení těchto dvou bivakoven mi udělalo největší radost, neboť to znamená, že celou Stezku je možné projít bez útraty jediné koruny v penzionu a zároveň nalehko pouze se spacákem. A to je zpráva, která potěší každého vandráka.

Hledání útulny na Kozákově se však nečekaně protáhlo, a tím se mění plán dnešního výletu. Je jasné, že dostat se za světla až na Prachovské skály není možné, a je proto nutné hledat útočiště pro složení hlavy po cestě. A to je problém, protože s opuštěním Kozákovského hřebene končí také krajina pískovcových skal tolik bohatých na přírodní přístřešky.

Připozdívá se. Natahuji krok, abych se dostala na vrch Tábor, od kterého si slibuji alespoň dřevěné posezení se stříškou. I tak se ale zdá, že na poslední vrchol na Stezce nestihnu dojít za světla.

Moje nouze nemohla mít elegantnější rozuzlení. Kousek za vískou Rváčov se z lesnatého obzoru vynořuje vrchol rozhledny skloubené se skokanským můstkem. Jsem zachráněna! Originální stavební počin je pro nouzové přespání ještě vhodnější, než se mohlo na první pohled zdát. Rozhledna má dvě patra, přičemž spodní je kryté vrchním, což přijde vhod, pokud v noci začne pršet. Co víc jsem si ve své dnešní tísni mohla přát?

Usínám zachumlaná do spacáku a dívám se, jak zlátne namodralý obzor hor. Až se ráno probudím, uvidím, jak nad zasněženými kopci Krkonoš svítá. Slunce mi bude mířit přímo do tváře, probudí mě a pohled na něj bude prvním obrazem, který v novém dni spatřím. A na to se těším.

X.

Červen. Zatímco pro mě mise v Českém ráji končí, pro Josefa teprve začíná. Těší se, a má věru nač. Bude jedním z prvních lovců mé nově publikované keše.

Posílat poutníka na cestu v mých šlépějích je velká zodpovědnost, a proto ode mě dostává podrobný popis cesty, souřadnice bivakovacích jeskyň, praktické rady, a také moji oblíbenou knížku o Stezce. Do obálky mu vkládám lístek s cennými informacemi, které by mohl potřebovat v případě nouze. Trochu mu závidím, že bude vše teprve poznávat, ty chvíle nadšeného údivu z každé objevené skalky či zapomenuté uličky bych si chtěla zopakovat. Leč každý je smí prožít pouze jednou a já už své příležitosti využila.

Josef bere do rukou obálku s knihou a přebírá tím moji poutnickou štafetu. Už brzy v nich bude číst obklopen hlubokými lesy a ostrohy vysokých skal. A tehdy se začne psát nový příběh ze Zlaté stezky Českého ráje.

Východ slunce z rozhledny u Lomnice nad Popelkou - Rozhledna skloubená se skokanským můstkem je vhodným místem pro přespání na čtvrté etapě Zlaté stezky.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky