Reparát pondělí 18. listopad, 2019

Výlet do Blanska s exkurzí do říše zla

Trasa: Část Pivní stezky Petra Bezruče
Délka: 10 km (celé 28 km)
Geocaching: Pivní stezka Petra Bezruče (GCYGWJ)
Mapa: Mapy.cz

Na kopci za Blanskem stojí menší grunt se štítem z jednoduchého deštění a za ním začíná bukovecké polesí. Funím do kopce a míjím ten statek. Zdá se mi, že to tu začínám poznávat. Teď zahnu doleva a půjdu kousek po hranici lesa, a jakmile zmizí pastvina z dohledu, půjdu už jen asi sto metrů a tam někde napravo od cesty to bude. Cítím neklid v prstech a podvědomě zrychluji krok, ale nervozitu si nepřipouštím. Z čeho bych měla být nervózní? Vždyť přece o nic nejde.

Cesta zatáčí, louka mizí za hradbou lesa. Smrčkové hustníky v povlovném svahu rostou pár metrů nad svážnicí. Před nimi se kroutí spletenec ostružin, oschlé paličky medyňku z nich schlíple trčí v ustrnulé nehybnosti. Ano, skutečně si to tu pamatuji. Hledala jsem v téhle stráni ve vysokém sněhu. Dnes jsem to stihla ještě před nasněžením. To je dobré.

Blížím se k cílovému místu. Navigace pípá, střelka těká. Sedm metrů, čtrnáct, hned zas tři. To se od minula nezměnilo, tehdy tu byl také mizerný signál. Ve stráni jsou znatelné ušlapané cestičky. Je jich tu hned několik. Na jednu stranu to potvrzuje správnost mého výpočtu, ale na druhou stranu množství cest hledače plete.

Jedním půlkrokem vyskakuji na val. Prodírám se změtí buřeně a hledám pařez. Vzpomínám si, že jich tu bylo hned několik. Jeden záhy nacházím. Tak tady, říkám si, tady někde to muselo být, ale kvůli sněhu jsem to tehdá nenašla. Zuřivě jsem hrabala bílou břečku holýma rukama, nohy po kolena ve sněhu, mokré boty a nohavice až po zadek. A výsledkem bylo, že jsem nenašla nic. Moc sněhu, řekla jsem si, a po více než hodině to promočená a zmrzlá vzdala. Teď je terén přehlednější, ale ať koukám jak koukám, pařezů je tu hromada a keš nikde nevidím. Jakže ten hint vůbec byl?

Vytahuji navigaci a roluji listing multiny až k nápovědě. Stojí v ní: "Zbytek pařezu 2 m od cesty, roste tam červená jeřabina." A vida, tak jeřabina! Rozhlížím se kolem dokola, ale jeřabinu nevidím. Stromy jsou holé. Kruci, na to jsem zapomněla. I minule jsem přeci hřešila na to, že jsem nedokázala identifikovat druhy listnáčů kvůli opadanému listí. Ale já na to vyzraju. Přece list nepadá daleko od stromu, ne? Hahá! Klekám si k nahé ratolístce a rozhrabuji trní. Pod stromem tleje černé lupení. Hmm… vejčitý tvar listu. To by mohl být bez. A tenhle pevnější, jakoby navoskovaný list je nejspíš bukový. Jeřabina by měla mít listí drobnější, kopinaté. Nebo je to jinak? Rukou zmazanou od hlíny pouštím shnilé listy zpět na zem ponechajíc je rozkladu. Škoda, že se trochu lépe nevyznám v kůrách stromů, to by mi teď bylo platnější. A vůbec - kdo říká, že ouneři poznají druhy stromů? Posledně jsem lovila keš s hintem "na smrku" a byla to douglaska. A nejmenuje se ten strom náhodou jeřáb a ne jeřabina? Ech, pryč s těmihle arboristickými poznávačkami. Člověka to jen mate.

Bukovecké polesí na Blanensku - Kousek stranou od Pivní stezky Petra Bezruče

Hrabu nohou jak kopytem kolem pařezů. Hergot, taky jsem si mohla ověřit souřadnice u ounera! Jsem si tak bohorovně jistá, že je to právě tady, a přitom sem jdu už podruhé. Co když jsem se přepočítala? Vycházela jsem tehdy ještě za tmy z Černé Hory, mrzlo a bylo syrovo. Musel být nízký tlak, protože slad z pivovaru čpěl vysoko do kopců. Když je nízký tlak, je člověku ospalo a mozek je apatický a líný. Nu, mohla jsem se přepočítat. Ale ty indicie přeci byly jasné a počítání snadné. A celá cesta byla přehledná a vše rychle odsejpalo, ne?

Vlastně ne, na jeden zásek si vzpomínám. Bylo to počítání poslední stage. Jakýsi údaj z rozcestníku, ale výsledek mi vyšel trochu mimo. Poslední zastávku jsem našla spíš náhodou. Že bych tam přeci jen měla chybu?

Sedám si na pařez a roluji v mobilu internetovým logbookem. Čtu: "Uloveno cestou kolem, dík." "Nalezeno při výletu na kole." "Uloveno s Jájou, Pájou, Kájou, Májou, Lájou a Bájou. TFTC."

Tak šmejdi finálkařský to tu mají jako rychlý bod cestou okolo a já, co jsem si těch deset kiláků prošla a vše spočítala, už mám podruhé odejít s DNF?! Pakáž! Ale stejně nikoho z nich neznám, natož abych na ně měla číslo. Zatraceně, co s tím??

Jedna možnost by se nabízela, ale… Ne to fakt ne. Jdu hledat dál.

Zvedám se, zadek mám mokrý. Vztekle hrabu hlínu, všude jsou haldy listí a nic není vidět. Smrčky píchají, ostružiny bodají. Hrabu jak jatá, všechny pařezy už mají poddloubané kořeny. Najdu tě, ty malá mrcho! Já ti dám, ty… ty… Pivní stezko Petra Bezruče!! Bah! Taková srágora a já na ní zabíjím už druhý den! Na pitomé Pivní stezce Petra Bezruče. Aaarrrghh!

Dobře, tak jo. Pro jednou. Znovu si sedám na pařez a vytáčím číslo.

"Eeeh… Bruno? Ahoj, tady Čtyřhranka…" z rozpaků rýpu bukovým klacíkem do hlíny. "Já jsem si všimla, že… no… že občas lovíš podle finálek. Tak jsem si říkala…" Klacík mi zadrhnul. "Nee, neboj, já nechci moralizovat! Hehe… Já bych potřebovala poradit… Já jsem teď někde u Moravského krasu a hledám keš… Takovou dlouhou multinu… Jo, přesně tak, nemůžu ji najít. Nejsem si jistá, jestli mám dobře souřadnice. A tak jsem si říkala… Vážně? To bys byl moc hodnej!… Tak je to GCYGWJ, Pivní stezka Petra Bezruče… Jo, dvojité W… Jasně, počkám…"

Sluchátko se na chvíli odmlčelo. Mezitím jsem klacíkem vyškrábala do hlíny Neptunův trojzubec. Po necelých dvou minutách ve sluchátku zachrastilo.

"Jo, jsem tady… Počkej, píšu si…" odkládám klacík a lovím v kapse Ikea tužku a jízdenku z Brna do Blanska. "Tak můžu… N 49…" kolek tuhy dělá dírky do jízdenky položené na koleni. Koukám na souřadnice, koukám do navigace a vraštím obočí. "Hm, to je divný. Já to mám správně… Ale já tu hledám už hodinu a nemůžu nic najít! A to jsem tu dala dé-en-efko už před dvěma lety! Nemáš tam k tomu nějakou poznámku?…"

V telefonu je chvilku ticho. Škrábu Neptunovu trojzubci špičky na hroty.

"Jakže? Nahoře, v pařezu hned u cesty, uloženo shora pod kořeny?" Rozhlížím se po okolí. Jeden takový pařez tu je. "Jo, tak díky. Teď už to snad najdu… Co jestli nechci?… Heslo k databázi? Ne, to fakt ne! Teda, chci říct, díky moc, ale já finálky nepotřebuju. I když teda… Možná bych byla ráda, kdybych ti mohla občas zavolat… Můžu?… Tak fajn. Moc díky, Bruno!"

Patou jsem zahrnula vyškrábaný trojzubec a zvedla se. Takže to není pod cestou, ale nad ní, a pařez není dva metry od cesty, nýbrž přímo vedle ní. To musí být tento. Hledala jsem u něj dnes i tenkrát, ale možná jsem se nepodívala pořádně. Lezu zpět na val a zkoumám možnost ukrytí shora pařezu. A hle - nenápadná díra hluboko pod pořeny. Tahám z úkrytu pytel na odpadky, dírou prosvítá zelené plastové víko. Hurá, keš!

Prastará krabice, možná původní z roku 2006. Zapisuji se do notýsku a ukládám zpět. Pivní stezka. Ta mi tedy dala! Zvedám se k odchodu. Ale počkat ještě, jak je to s tím jeřábem? Rozhlížím se a vidím výmladky domnělého bezu, toho, který jsem zkoumala už na začátku. Stromek je ale příliš mladý na to, aby tu byl už od založení keše. Možná tu někdy nějaký jeřáb byl a už je fuč. Možná tu nikdy žádný nebyl. Kdo ví.

Zasněžené kopce nad Černou Horou - Pivní stezka Petra Bezruče

Vyplétám se z ostružiníků, ještě na štěrkové cestě za mnou povlává jeden zbloudilý šlahoun. To tedy byla pakárna. Jet si pro reparát z Plzně až do Blanska a málem dát druhé DNF. A co hůř, že nebýt těch finálkařských zaprodanců, ani bych si neškrtla. Mají v té své databázi zjevně lepší hinty, než sami ouneři.

Ale jací zaprodanci? Vždyť já už jsem teď taky takový zaprodanec! A vůbec, ty finálky by nemusely být tak špatná věc, kdyby je kačeři uživali jen jako jistou formu ověřovače. Pak by to byla věc ryze užitečná a všeobecně prospěšná... Možná bych se přeci jen mohla do finálek také přihlásit. Nahlížela bych do nich jen tehdy, když bych keš nemohla najít, jako dnes. Pak by na tom přece nebylo nic špatného, ne?

Ale kdo to tak skutečně dělá? Vzpomeň si na toho revírníka, který dostal funkci za záslužnou činnost a čestnou povahu. A dnes se na fórech hurónsky chvástá, že když se mu chce, klidně si uloví finálku, protože do nich vidí.

A kdybych do té databáze viděla, nezvrhla bych se taky? Není právě tohle paralela Tolkienova Prstenu moci, který svého nositele posouvá ke zlu, přestože on sám usiluje o opak? Frodo nahlíží do finálek, aby unikl ze spárů nepřátel a dál mohl pokračovat ve své blahodárné misi zničit Saurona. Ale najednou Frodo cítí, jak na něj z finálek sálá temná síla, hrouží se do říše zla, je opilý mocí, chce víc, chce všechno. Už nekontroluje jen správnost svého úsudku, ale hamižně kombajnuje jednu mysterku za druhou. A celý geocaching se pro svou zkaženost řítí do záhuby...

Nene, heslo k databázi raději nechci. Kdoví, možná by se ze mě pak, stejně jako ze Sméagola, stal Glum. Slizký, lísavý Glum s krhavýma očima.

Ačkoli, možná tomu Brunovi čas od času zavolám. A on mi poradí, kde hledat finálešku...

Les zřídl, objevila se znovu pastvina a za ní dobře známý statek. Ještěže jsem tu krabici našla, počtvrté bych se na ten barák už ani nemohla podívat. Tenhle reparát jsem dala za čtyři. A to jsem ještě opisovala.

Část Pivní stezky Petra Bezruče - Celá stezka začíná na vlakovém nádraží Brno - Řečkovice a končí u pivovaru v Černé Hoře. Celková délka je 28 km. V rámci procházky po stejnojmenné keši jsem prošla pouze 10 km dlouhý úsek Černá Hora - Hořice a cestu zakončila v Blansku.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky