Služebně na kole do Německa čtvrtek 2. říjen, 2025

Napsala jsem pro vás vyprávění o tom, jak jsem jela na kole na služební cestu do Německa. Články jsem tentokrát psala zpětně až po návratu domů, kromě prvního dílu, který jsem napsala v hospodě u langoše a kofoly, což říkám pro pochopení jeho odpovídající literární úrovně.

Trasu si můžete stáhnout na konci článku a zobrazit si ji na Mapách se všemi podrobnostmi.

Tak... hezké čtení.

1.

Půl roku od mé cesty na kole do Brna se dnes vydávám na další služebku z Plzně do německého Bayreuthu.

Na zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu by se mi hodilo mít nejméně dva a půl dne, ale tolik času nemám. Dnes ráno musím do práce na orchestrální zkoušku a mohu tak vyjet nejdříve v jednu odpoledne. Mám tedy jen půl den, druhý den celý a třetí opět jen půl. Nevadí, to zvládnu, říkám si, a první etapu naplánuji ambiciózně až do Tachova, což mám 70 kilometrů.

Dvě cesty, tři cykloservisy. Takový by byl zápis v knize jízd mého kola za poslední rok. Jeden by řekl, že když je to kolo víc v servisu jak na silnici, tak bude šlapat jak švýcarský hodinky. Ostatně na mém kole je vyměněno už skoro vše kromě rámu, stal se z toho takový bastl všech možných vykuchaných kol, můj trekáč je něco jako Frankenstein mezi koly. Jaké je tedy mé překvapení, když v den odjezdu sednu na své trekové kolo a... ono je jaksi úplně v háji. Zadní brzda nebrzdí vůbec, přední drhne, povolená brzdová lanka, řetěz skřípe, a k tomu je jaksi vyosené řízení, nedá se s tím pořádně zatáčet.

Co jsi s tím proved? ptám se Joeho.

Joe, ještě donedávna ortodoxní necyklista, byl naším synem, nadšeným malým bajkerem, donucen osedlat kolo. A protože svoje kolo nemá, osedlal můj jinak nepoužívaný trekáč. A tak začal jezdit na kole, s klukem i sám, najednou mizí na cyklovandry docela často, a zdá se, že si cyklistiku nakonec docela oblíbil.

Já na tom kole najezdil asi tisíc kilometrů, přiznává nakonec při výslechu třetího stupně útrpného práva.

Aha. A já si k tomu dodám: a párkrát jsem s tím prasknul.

A tak valím, frčím, nebrzdím a nezatáčím, avšak místo abych jela do práce na zkoušku, jedu do cykloservisu v Plzni, jelikož s tímhle nemožným vrakem nedojedu ani do Stříbra.

Už se z toho stává takový milý zvyk, ba skoro folklór, že každá moje služební cesta na kole musí začít v cykloservisu. Tam si vyslechnu pojeb, že moje kolo je příšerná plečka, že taková šunka se na počkání spravit nedá, a že to teda nakonec půjde, ale za trojnásobek hodnoty kola, a že příště ten bordel nemám nosit do servisu, ale rovnou na vrakáč.

Ani náhodou, řekne servisák, když ho požádám, aby mi brzdy spravil ještě dnes. A to jsem ani neměla odvahu žádat po něm víc než jen přitáhnout lanka u brzd.

Ale já potřebuju ještě dnes odjet, prosím ho tím nejsladším, nejvypočítavějším hláskem, jakého jsem schopna.

Tak ve čtyři, řekne on, ale pro mě je ve čtyři už strašně pozdě, a tak znovu zaškemrám:

Nešlo by to dřív?

Servisák vrhne vražedný pohled, všechno v něm přečtu: nenávidí tyhle pitomé zákazníky jako jsem já, nenávidí lidi, co chtějí všechno hned, a nakonec řekne:

Dřív jak ve dvě mi sem nechoďte. A nečekejte, že bych za takovou chvíli dělal nějakej servis. Jenom přitáhnu ty lanka a nic víc!

Ano, ano, já na to, a v uctivém předklonu a s pukrlaty vycházím ze dveří.

V každém případě musím přepracovat etapy, přemítám si v hlavě, když hraju na zkoušce. Dojet do Tachova dnes definitivně nestihnu. Budu se muset spokojit s bližším Svojšínem. I tak budu mít co dělat, pořád je to skoro 50 kilometrů.

Napjatá jak kšandy vstupuji po hodinovém stepování na ulici do cykloservisu. Je 14:00.

Máte to spravený, řekne servisák. Přitažený lanka, vyměněný špalíky, spravenej řetěz, seřízený řidítka. A ještě vyjmenuje další asi tři věci, které jsem ani nevěděla, že mám rozbité, a které rozhodně odmítal opravovat.

A taky se stává milým folklórem, že servisák nakonec moje kolo spraví do posledního problému, řekne, že už to kolo v životě nechce vidět, a já spokojeně odjedu na služební cestu.

A tak šlapu jako divá, jsem o šest stovek lehčí, brzdím, přehazuji, zatáčím a neskřípu. Kolo jede, a já také, přátelé.

Co by to bylo za služební cestu bez zoufalé návštěvy cykloservisu.

Vzhůru do Bayreuthu!

Stromořadí topolů ve Vochově

2.

Jako zplihlý cár špinavého vatelínu se táhne přes celé nebe nízká šedá sloha, splývá s kouřem škodováckých komínů a pohled na ni studí. Jedu bláznivou rychlostí, jedu napůl šílená, hysterické barvy jara se kolem mě míhají jako záblesky přesaturovaných skvrn, lahvová zeleň kaštanů, bělostné hloží, řepkový lán, vše slité v jednu rychlostí rozmazanou šmouhu.

Zoufale honím čas. Ten čas, který jsem strávila v cykloservisu se svým vrakózním kolem, místo abych vyjela na služebku hned po orchestrální zkoušce. Snad když poletím tryskem, když pojedu úprkem, snad bych přeci jen mohla dnes dojet až do Tachova. Protože když ne, budu muset zítra ujet stovku. A na to nemám, já nejsem cyklista, já jsem jen uživatel kola.

A tak jedu jako by mě hnala smrt, je sedm stupňů, zima, ledový vítr, jedu v krátkém rukávu, abych se ani na vteřinu nechtěla zastavit, pryč z Plzně, pryč proti proudu času, doby a Mže.

Za Křimicemi se cesta zvedne vzhůru a mě už zima rozežírá zevnitř. Oblékám svetr, bundu si šetřím až na posledních pět minut před umrznutím. Z vyhlídky spatřím rozhledny Sylván a Krkavec, místa, kam jezdí rád na projížďky na kole můj syn. Vzpomínka na něj mě dožene. Můj malý synek, nadšený cyklista. Minulý měsíc jel s Joem na cyklovandr pod stan, za tři dny ujel 95 kilometrů, z toho prostřední den 47 kilometrů, a k tomu jel lesem po šutrech a kořenech, vyjel všechny kopce a brodil řeku. Vždyť já se s ním nemohu rovnat! Můj syn je dávno silnější, rychlejší, odolnější. Jezdí jako drak, šlape kopce, a to na svém dětském minikole nemá ani přehazovačku. Tři roky mu jsou, klukovi. A na kole už mu nestačím.

Konečně si přiznám, že na to, abych za půl dne ujela 70 kilometrů do Tachova, nemám. Můj plán byl od začátku přemrštěný. Ani kdybych nemusela opravovat kolo, ani kdybych vyjela hned po zkoušce, ani tehdy bych za odpoledne do Tachova nedojela. Jsem uřícená, zdechlá, mám špatný čas.

A tak si za svůj nový cíl pro dnešek stanovuji reálnější 45 kilometrů vzdálený Svojšín, kde se mi daří sjednat ubytování. Kdepak, byla to bláhová meta. Svého syna už nikdy nepředjedu. Bude mým kondičním etalonem, kterému se budu navždy už jenom vzdalovat.

*

Když opustím své zuřivé ambice, opadne zběsilost a dohoří výbuch síly, přijde lehké zvolnění. Stromořadí topolů vrhá na zem čáry slabých stínů bez kontur a mně se zjeví obraz z mé první cykloslužebky do Jindřichova Hradce. Můj první útěk od rodiny. Asociace, návrat. Dostávám se do hloubky své mise. V tu chvíli mi dojde, že právě teď stojím na rozhraní dvou rovin povědomí. Až doteď jsem byla na útěku z Plzně. Odteď je to služební cesta do Německa.

Už dlouho se to ve mně nechalo očekávat. Poslední dobou jsem jaksi úplně mimo, jde na mě asi jaro nebo co, nebo už fakt potřebuji vypadnout na chvíli z domu, a tím víc se ve mně nabírá předzvěst cesty do Bayreuthu. V práci se plaším jak neřízená střela, jsem nedisciplinovaná a přemotivovaná, lítám po chodbách, místo abych se po nich chcíple šourala, jak se na řádného zaměstnance sluší a patří. Služebka! Jediný legitimní útěk před mými mateřskými povinnostmi, které mě naplňují i udírají. Na tři dny zapomenout, že jsem matka, mít zase na chvíli snadno definovatelný cíl a spět k němu prostými, avšak přiměřeně strastiplnými prostředky, jimiž lze dosáhnout alespoň malé vnitřní katarze. A nade vším tím služba jako posvátné poslání, vášnivě loajální role zaměstnance, která mě jako pavéza chrání před vagabundstvím a potulkou.

A zase se ženu jak vítr, míjejí jména obcí nikdy neslyšená a hned zas zapomenutá, a v hlavě mi zní jen jediné slovo - musím. Já musím. Úderem naráží do stěny lbi jako zvon, musím, aniž vím co, bije to ve mně jako tep, jako šílenství. Volám po jaru, jaro, přijď, ať se něco stane, udeř mě a zblázni, rozejmi ve mně žízeň po životě, něco musím udělat nebo zažít, někam musím jet, nebo se zblázním! Duní zvon, v mé hlavě i na kostele, úhozy se tříští o čelo a o bronzovou zvonovinu, zní musím jako přikázání i modlitba, až se údery rozšíří, zeslábnou a srdce zpomalí. Dozvonilo. Je po klekání.

Má energie mě spálí na Hracholuskách, kde na prahu uřícení zapluji do čtyřkového plážového báru. Česnekový langoš s křiklavou limonádou na kulise stolu s lepkavými kolečky po vycintaných krýglech a popelníkem se zatípanými vajgly. Pět minut před umrznutím je právě teď, a tak oblékám bundu. Nad hlavou se mi sbírá šedošedý beztvarý oblak nesoucí déšť a tíseň. Dnes v noci bude na Šumavě sněžit. A já zítra musím přejet přes Český les...

Do Svojšína mě dotáhne síla, nikoli však fyzická ani vůle, ale síla představ bílé peřiny v závětří ubytování na místním zámku. Jsem servaná, sešlehaná ledovým větrem, promrzlá a zničená. Nedojela jsem kam jsem chtěla. Nedojela jsem za světla. Neujela jsem svému mateřství. Ujela jsem asi 45 kilometrů. To je o dva méně, než ujel na výletě můj tříletý syn. To jediné mě pozdvihuje. Můj chlapeček je tak silný!

Svojšín

3.

Syrový květnový chlad se od rána vkrádá pod košili, utahané stojaté mraky nepouští na zem jediný paprsek jara. Mřu zimou ve svetru a bundě a stýskám si po tlustých pletených rukavicích, které jsem nechala doma, neboť mi přišlo přehnané nosit je v květnu. Hergot, povídám nahlas, tak krutá ledová rána nebyla ani v říjnu, když jsem jela do Brna! vzpomínám na svou poslední cykloslužebku, neboť dnes nejedu sama. Na druhou etapu se ke mně připojil kolega cyklista.

Je to úplná novinka v konceptu mých dosud osamělých služebních cyklocest. Mám společníka a zvykám si na něj. Největší nezvyk je, že si za jízdy nemůžu povídat nahlas sama se sebou, abych před ním nevypadala schizofrenně. Povídám si tedy s ním.

Pan kolega je hezký mladý muž, k tomu velmi sportovní, což se rozhodně nedá tvrdit o mně. Navíc je na rozdíl ode mě opravdu cyklista, a tak předpokládám, že mě dneska totálně zničí, nebo že mi v lepším případě ujede. To je ostatně důvod, proč jezdím na kole sama. Neznám nikoho, kdo by byl tempově taková lemra jak já, a zároveň by ujel za den sto kiláků.

Pan kolega Hezoun je na cyklistiku patřičně vybaven a ustrojen. Má na sobě cyklistický trikot, upnuté cyklorajtky s podšitým rozkrokem a na nohách tretry s nášlapy.

Já mám na každou činnost speciální oblečení, vysvětloval mi ještě před odjezdem, patrně abych se nelekla, až uvidím opravdového cyklistu. Už jsem ho viděla v úboru lyžařském, trekovém, a nyní ho vidím i v cyklistickém. Vždycky vypadá děsně profi. Sportovní noblesa.

To já ne, povídám, já mám na všechno jedny hadry.

Mám na sobě vytahané tepláky, děravé tričko, svetr od čongů, bundu po mojí ségře, ošuntělý báglík, a jako vrchol cyklistického úboru kroksy s froté ponožkami.

Jedeme mým šnekózním tempem, šlapeme do kopce směr Tachov. Pan kolega je příliš galantní na to, aby mi dal najevo, že jedu jak chcíplý lenochod, a přizpůsobuje mi rychlost. Zima je sžíravá a nepřetržitý vítr ubíjející. V návaznosti na mou stížnost k mizernému počasí mi kolega nabízí návleky na boty, aby mi neprofoukly nohy.

V žádném případě, děkuji! odmítám kategoricky, ale kolega je neodbytný a vyžaduje, abych se navlíkla do cyklistických návleků.

Aby ti nebyla zima, přesvědčuje.

Ne.

Tak abys měla nohy v teple.

Ne.

Aby se ti líp jelo.

Ne.

Tak aspoň abych se pobavil!

Grrrr!

Čert ví, proč jako jediný argument zafungoval ten, že bych měla být Hezounovi k smíchu.

Oblékám si návleky. Připadám si v nich jako malej raťafák, když mu navlečou psí botičky. Komicky v tom ťapu, pleskám ploskami o zem jak plácačkami. Hezoun se tlemí. Poprvé v životě mám na sobě něco cyklistického.

Ale nevydržím to dlouho. Když chci z kola seskočit, zasekne se mi návlek do hrotu od pedálu a já sebou málem fláknu o zem. UÁÁÁ! Sundej to ze mě! hysterčím, návleky sundám a místo nich si přioblékám do kroksů druhé froté fusakle. Nejnižší úrovni toho, co by se dalo zvát cyklistikou, jsem tak ještě o jeden level vzdálenější.

*

TACHOV

Do Tachova přijíždíme na kost promrzlí, profučení a demotivovaní. Nemáme žádný skvělý čas, jsme neadekvátně zmožení a největší převýšení, Český les, máme teprve před sebou. Nejhorší však je, že jsou zavřené všechny hospody. První otevírá za půl hodiny, a tak stepujeme přede dveřmi a klepeme kosu, než nás pustí dovnitř.

Kolega smekne helmu, na spáncích mezi černými vlasy se mu zatřpytí nesmělá snítka šedin. Jdou mu kolem hlavy jako stříbrný věnec zrání. Úsměv. Paprsky na skráních.

Do háje.

Vypráví mi o svých cyklotrecích z dob, kdy podle svých slov ještě jezdil. Přejezdy Alp s vražednými převýšeními, chlapský hecovačky a ataky na výkon. Brutální sebedestruktivní výjezd na Kleť. Každoroční tradice výjezdu na Pancíř. A spousta dalšího.

Taky přidávám do placu výčet všech mých cyklotreků za posledních pět let: Ehm... Já jezdím na kole vlastně jenom do práce. A taky jsem jela do práce do Jindřichova Hradce a do Brna.

Pan kolega přiznává, že ho bolí v krku. Měl by být na antibiotikách, ale snaží se to nějak přechodit. Tedy spíš přecyklit.

Já dobrala antibiotika akorát předevčírem. Vyprávím, jak jsem minulý týden přilezla po čtyřech na gynekologickou pohotovost v nemocnici v Novém Městě na Moravě, hodnota CRP 120, za ruku dítě, a povídám doktorce, že potřebuju nutně provést operaci, ale ne v narkóze a s třídenní hospitalizací, jak se to normálně dělá, ale na počkání a bez uspání, protože nemám hlídání pro syna. Doktorka vytřeštila oči, povídá: Ale to je strašně bolestivý zákrok, to nemůžete vydržet. Podívám se na syna, drndá autíčko v dětském koutku a já vím, že bude hodný nanejvýš dvacet minut, pak začne zlobit, a povídám: Vydržím. Já to fakt vydržím. Slibuju, že nebudu řvát. Za půl hodiny bylo po operaci, žádná anesteze, čistý středověk. Ani jsem necekla. Doktorka se se mnou loučila poučením o rekonvalescenci. Mám být doma, klidový režim, a tak dále. A doslova řekla: A žádné desetikilometrové procházky!

A tak mě teď, týden po operaci pohlavních žláz, nenapadlo nic lepšího, než sednout na kolo a jet 180 kiláků na služebku do Německa, kam jinak všichni jedou autobusem.

Kolega je soucitný, projevuje mi účast a naprosto nepatřičný obdiv. Tak pro jednou jsem za drsňačku já. Akorát mu nejspíš připadám trochu nechutně. To je mi fakt podobný. Snažím se udělat dojem na hezkýho chlapa a vybalím na něj doslova... takový píčoviny.

Vyhlídka při sjezdu z Českého lesa - na německé straně

4.

Z víceméně povrchního domácího studia trasy jsem si do svého povědomí uložila Tachov jako hranici lidského osídlení, jako předěl, za nímž se vzedme země do lesů a nemilosrdných vrstevnic. Projedu Tachov a za ním nebude nic, říkala jsem si, abych svou trasu nacítila z mapy, abych ji v terénu poznávala po obrysech, po odstínech. Za Tachovem budou jen kopce a les, Český les. Pak přijde hranice a ta všechno zlomí, bude Německo, cizina, a to já už z mapy nacítit nedokážu, nemám pro něj krajinnou představivost.

Stoupáme s kolegou do obludného krpálu, a místo abychom se disciplinovaně soustředili na své utrpení při šlapání (teda aspoň já), tak nezodpovědně plýtváme dech a sílu na žvanění.

Kolega rozvádí téma, jak v cyklistice přešel na tretry s nášlapy. Boty, které fixují chodidlo k pedálu. Vypráví o extremních přejezdech Alp, při kterých si na půl roku oddělal kolena. Přešel tedy na nášlapy, neboť ty umožňují zabírat i při pohybu nohy nahoru, a tedy lépe rozložit sílu vynaloženou na šlapání. Nemůže si to vynachválit. Sice sebou třikrát pořádně fláknul, než si na to zvyknul, ale - nemůže si to vynachválit.

Já si svoje plastové kroksy taky nemůžu vynachválit. Když jsem jela na kole do Jindřichova Hradce, brodila jsem v nich dvakrát řeku a jednou v nich plavala. Multifunkční botky. Mají otevřenou patu, takže se mi do nich vejdou dvoje froté ponožky. Holt každý má při cyklistice jiné priority.

Jak tak žvaníme, nevšimneme si, že už pár kilometrů frčíme jinudy. Špatně jsme odbočili na vodní nádrž Lučina, a k tomu si vyjedeme jeden hnusný kopec, který nemusel bejt. Jůů! Bude to delší a horší cesta! raduje se kolega, ale já se neraduji vůbec. Po šutrovaté štěrkovce se mi blbě jede, ujíždí mi řízení, smeká se mi to.

Měla by sis koupit pořádný kolo, povídá mi kolega v žalostném pohledu na moji plečku, ale já s poděkováním odmítám, že tenhle nemožný, stokrát spravovaný šlapohyb je vyrovnaný mým cyklistickým možnostem, schopnostem, jakož i mým názorům na cyklistiku vůbec.

Kolega mi však v hovoru sestaví imaginární vytuněný bicykl. Měl by větší kola, povídá, protože větší kolo snáz přejede přes nerovnosti a tedy i přes šutry. Taky by mělo širší řidítka, abys lépe udržela řízení při smycích. Ty se na tomhle kole hrozně dřeš.

A jak to tak poslouchám, uznávám, že na tom přece jen něco je. Ostatně si musím přiznat, že jsem nikdy sport neprovozovala příliš chytře, ale spíš silově, a že veškeré mé sportovní vybavení, co mi kdy přišlo pod ruku, odpovídá úrovni člověka, který sport neviděl ani z tramvaje.

Ale náhodou, když už jsme u toho tuningu kola, tak teď jsem si pořídila epesní vychytávku. Mirelon na štangli, pěnovou izolační trubici na vodovodní potrubí.

Při jízdě do Brna se mi stal drobný incident. Při pádu na nemožnou pánskou štangli jsem si brutálně narazila... no, řekněme stydkou kost. Od té doby své štangli přezdívám familiérně pičtyč. Tak jsem na ni navlíkla pěnový nárazník z potrubního mirelonu, a to rovnou dvakrát přes sebe, a přelepila izolepou. Výsledek je bombézní. Už se nemůžu dočkat, až se zas někde vysekám a vyzkouším tenhle patentní zlepšovák v plném rozsahu. Kolega se na to tváří blahosklonně, z jeho tajemného úsměvu nevyčtu jedinou poznámku. Jó, někdo tuní kolo ve specializovaných obchodech a někdo v instalatérských potřebách...

Zastavíme u jakési závory v lese, chvíli pauzírujeme, něco malého svačíme. Já si rádoby nenápadně popostrčím kalhotky, což ale neunikne panu kolegovi. Hned se mě pečovatelsky zeptá na moji... ehm... pooperační jizvu. Jakože jak se mi jede a jestli mě nic nebolí a tak. Jak je starostlivý, když jde o moji... zdravotní kondici! Já mu samozřejmě řeknu, že mě nic nebolí, že všechno je oukej, protože přece mu nebudu vykládat, jak se mi zařezávaj kalhotky do té... pooperační jizvy.

Kolega mi doporučuje koupit si molitanové rajtky, já mu říkám, že nepotřebuji, že se bez nich obejdu. A uvážu si svoji bundu na sedadlo kola. Úplné křesílko najednou. Zatímco pan kolega se s každým vytuněním svého cyklistického mobiliáře přibližuje levelu ligy mistrů, já se s každou novou vychytávkou na svém kole blížím levelu dementa na vycházce.

A to už jsme na hranici států, stoupání, horstev, vod, jazyků, mentalit, ekonomiky, počasí, podnebí, jsme na vrcholu sil, vůle i celé cesty.

Ještě se ohlédneme. Dvě půle obzoru, jedna temná a známá, nekonečně zelená. Toť Český les a domovina. Druhá osídlená, zastavěná, země neznámá a nenacítěná. Toť Německo a cizina.

Odteď pofrčíme dolů, shrnuji nahlas veškeré své vědomosti o následující cestě. Dálka před námi, dálka za námi. Kolega si zacvakne helmu a zavelí: Tak jedem.

Pičtyč polstrovaná potrubní izolací a tuning sedátka bundou

5.

Frčíme závratnou rychlostí, svištíme, až mi od sedátka vlaje prapor rozmotané bundy, valíme z kopce, jedeme do Německa. Teď už to dám, říkám si s utěšenou radostí, protože dosud jsem si tím vůbec nebyla jistá, dojedu to až do Bayreuthu.

A ze samé radosti, že už máme největší brutál za sebou, se co chvíli zastavuji hledat kešku, jednu, druhou, pátou, a tak nemístně zdržuji rozjetého kolegu, který by jinak svištěl jako drak ani by se nezastavil.

Pan kolega kešky nehraje. To je dle mého zaujatého názoru velká škoda, a tak ho zasvěcuji do smyslu hry. Kešky tě přivádí na hezká místa, říkám mu, ukazují ti místní zajímavosti, o kterých bys jinak nevěděl. Geocaching je dobrodružství s intelektuálním rozměrem, je to hledání pokladů, je to prostě nejlepší hra na světě.

A jako důkaz sbírám tubu od šumáku se zmuchlaným papírem na křižovatce ve svodidlu. Hmmm... kýve uznale kolega. Fakt vzrůšo.

Náhodou, abys věděla, povídá kolega, já tě fakt obdivuju. Jak si vystačíš s minimem všeho, jak nepotřebuješ žádný profi vybavení, a přesto děláš velký věci. Ty se sebereš a jedeš, neděláš z toho vědu. V jedněch hadrech lyžuješ i jezdíš na kole, všechno v hrozným extrému, s výbavou za pár korun.

Ale prdlajs, oponuji mu, měla bych si vzít příklad z tebe. Ty děláš věci tak, jak se dělat mají. Chytře, prakticky. Ty se zbytečně nedřeš, neplýtváš energii na boj s nedostatky svých věcí. Ty jsi ve všem organizovaný a metodický.

Ale kdybys viděla, kolega na to, kolik mám doma krámů. Na každou činnost mám speciální vybavení, nemám už to kam dávat. Hadry na cyklistiku, hadry na běhání, hadry na turistiku, hadry na lyže. Mám dvě skříně hadrů a na sportovní potřeby se ani neptej.

A já mám úplně blbý kolo, co je furt v servisu, povídám. Otrhaný kalhoty značky univerzál, zadek mám naklepanej jak řízky už po dvaceti kilácích. U všeho vypadám jak buran, stejnej buran na lyžích jak na kole. Ty jsi sportovní, elegantní, ty máš úroveň ve všem, co děláš.

V tu chvíli mě napadne, že pan kolega na mně obdivuje to, pro co já se už roky nemůžu ani vystát. Mé nejnesnesitelnější vlastnosti, mé vady chatakteru. Když mi říká, jaká jsem odvážná a energická, neví, že to ve skutečnosti znamená nerozumná a nervní.

Ty si mě strašně idealizuješ, povídám mu. Měla bych se učit od tebe. Ty jsi tak zodpovědný a systematický!

A nejspíš si i kolega právě pomyslel - Hm, ty myslíš nudný a upjatý.

Ty jsi přesně takový, jaká já jsem vždycky chtěla být, říkám mu, ale neměla jsem tvoji disciplínu.

A nejspíš právě i on chtěl být vždycky jako já, ale chyběl mu můj temperament. Naivníma očima vidíme jeden druhého. Jsme vzájemnými protipóly lidských vlastností, které kdybychom si dokázali v nejmenší míře předat, měli bychom oba obrovský tah na bránu. V duchu si pomyslím: Co bychom spolu mohli dokázat, pane kolego, kdybychom... ale neřeknu to ani nedomyslím, neřeknu už vůbec nic.

*

A najednou se všude vyrojí kešky, lemují naši trasu v pravidelných rozestupech už několik kilometrů. Žjůůů, powertrail! Pro ty, co neví, to je šňůra kešek v krátkých rozestupech. Oči mi narkoticky svítí, zastavujem každých sto šedesát metrů, pak vždycky hledám a nemůžu najít, zdržuju a pana kolegu tím strašně otravuju. Kolega začíná být lehounce nervózní. Zkouším mu tedy během zastavování vykládat něco geocachingově motivačního, rozvádím svou dřívější osvětovou přednášku, abych ho nějak zabavila.

Já díky keškám poznala úžasný místa, vyprávím a seberu prefabrikát petky na dopravní značce.

Jednou jsem se potápěla do lomu, kde je zatopenej vrtulník. (Seberu filmovku v plaňce plotu.)

A nebo jsem se slaňovala do středověké hradní studny, co vedla do tajnejch podzemních hradeb. (Krabka od tictacu na svodidle.)

Lezla jsem po laně na skálu. (Zkumavka na moč v kanalizační strouze.)

Plavila se na ostrov. (Svačinová piksla ve škarpě.)

Pokračuje defilé pokladů v podobě petek, šumákovek, vyžraných potravinových obalů, plesnivých sešítků, zmuchlaných účtenek, mokrých canců a rozbitého kindrbordelu. Jebky v pangejtech, na stromech, na dopravních značkách, ve svodidlech, v křoví, na plotech, a na dalších pamětihodnostech, kam nás přivedl místní geocaching.

Víš, pokračuju ve výkladu, jsou lidi, co ty kešky hrozně hrotí, honí jednu za druhou, jedou na statistiky, hlavně body, body. Ale já body nehoním. Pro mě je hledání kešek hlavně o zážitcích. Tak třeba dneska už máme na kontě celkem šedesát sedm zážitků.

Kolega už to lehce nedává, ale jeho diplomatický šarm kombinovaný s trpělivostí a hlubokým soucitem pro lidské deviace mu pomáhá neprojevit přede mnou jedinou známku znechucení. Své poznatky o keškách tak shrne do jediné vysoce taktní poznámky:

Myslím, že to není hra pro mě.

Chudák kolega. Nikdy tuto skvělou hru nepozná, protože měl smůlu, že strávil jediné odpoledne na keškách s úplným trotlem.

Ale pak už se na kešky vykašlu, protože je tu on. A já jsem ráda, že tu je se mnou, že poprvé nejedu sama. V nekonečném družném hovoru plyne cesta, míjí kilometry, města i celá pohoří. Díky němu je moje služebka jiná. Cesta mě obrací k člověku, otevírá mě, otevírá i jeho, jinak poněkud uzavřeného, plachého muže obestřeného tajemstvím. Hezoune! chce se mi říct, Pojeďme spolu až k moři! Vždyť nemusíme nic, stačí jen pořád jet, dál a dál, za pět dní bychom stanuli tam, kde se snoubí hranice dvou živlů. Jak jsme silní a rychlí, když jedeme spolu. Ty mě táhneš a já tě motivuju. Jen kdybych tě mohla přemluvit, abys jel dál, abys zůstal...

A při těch myšlenkách navždy nevyslovených nám dopadla na tváře šikmá zlatistá záře prvního slunečního paprsku, který ten den pronikl na zem skrz oblaky. Zapadá slunce. A my máme dva důvody k radosti. Ujeli jsme sto kilometrů. Spolu.

Steinachtal mit Oschenberg

6.

Oči dávno odvykly tolika slunečnímu světlu, jaké je dnes ráno poprvé po několika dnech. Mhouřím oči jako kočka, aby přemíra slunce zamaskovala, že se dnes mračím. Nádherné ráno. Už hodinu jsme měli být na cestě, ale nejsme. Sedíme u snídaně a nikdo se nechce zvednout. Až to uděláme, příběh se rozdvojí.

Kolega stále ještě není rozhodnut, zda chce pokračovat společně dál do Bayreuthu, nebo zda to otočí zpátky do Čech.

Když mně přijde škoda, že když je konečně hezky, tak abych jel domů vlakem, vysvětluje svoje pohnutky.

Jasný, to naprosto chápu, kývnu jakože parťácky. Ani náznakem mu nechci projevit, že mě to mrzí, protože kdyby to na mně poznal, ze soucitu by neodjel.

Takhle bych mohl být celej den na kole, poslední dobou jsem to dost flákal, tak že bych trochu zasportoval.

Však to je logický, povídám neupřímně souhlasně, ale celou svou hloubí duše jsem proti. Odjet! Rozdělit se! Vždyť je to taková škoda! Jak se nám spolu dobře jede, jak plujeme obzorem plavně jako ptáci. Nejezdi, proč musíš? Zůstaň se mnou, pojedeme spolu, dlouho a daleko, za nové obzory. Jak jsme silní, když jedeme spolu. Samotný kůň těžko táhne ekvipáž, ale když jsou dva! Žůstaň, snad alespoň kvůli mně. Budu ti milou společnicí, budu tě inspirovat a ty mě podržíš. Zůstaň, zachovej náš příběh společný...

Ale nahlas mluvím jinak.

Však já tomu rozumím, naoko ho podporuji, abych mu dodala odvahu mě opustit. Pro tebe to nemá smysl, jet až do Bayreuthu, ty tam nejedeš na služebku, však jsi nevyjel ani z Plzně. Ty máš úplně jiné motivace, jiný projekt. Však jeď, uděláš dobře.

Já si říkal, povídá on, že bych zkusil jet na sílu a na výkon. Chtěl bych vědět, jak na tom teď jsem.

A já si pomyslím: Jasně, já vím, jsem ti pomalá. Nestačím ti, zdržuju tě. Ty jsi chlap a jezdíš jinak, silově, adrenalinově. Na co se utápět v myšlenkových hloubkách dlouhého putování. Vy chlapi to takhle nastavené nemáte. Chcete akci a boj. Chcete se zničit. Zašmodrchané metafyzické pointy cesty, jak ji prožívám já, to není nic pro tebe.

Nezlobíš se?

Vůbec ne! nahraju úsměv.

Ach, nezlobím, ale líto - ! Líto mi to je. Hezoune, neodjížděj, proč musíš? Sotva jsem si na tebe zvykla, už abych si zas odvykala. Ty jsi silný, co si naložíš, to utáhneš, ale co já? Sama jsem plná pochybností, sama nemohu dokázat tolik, kolik s tebou. Zůstaň, pojedeme až k moři! Tam, kde vítr hebce líže tváře a voda celuje nohy. Nikdy nebudeš litovat, žes neodjel.

Promiň, řekne mi, já prostě musím...

Kývnu. Já to chápu.

A třeba, kdo ví, i on si myslí jiné, než říká. Musím, slyší v své hlavě, odpusť, já musím. Někam mě to žene, sám nevím kam a proč, ale to jediné vím, že musím něco udělat nebo zažít, někam musím jet, nebo se zblázním! Zní musím jako zvon, duní, zvoní, je to přikázání i modlitba. Musím jet sám, přímou čarou od tebe. Ty pojedeš dál, možná až na břeh moře, já se vrátím domů. Tak je nám souzeno, že nás to každého táhne na opačný obzor.

Piš mi kde seš, povídám mu se špatně hraným úsměvem na tváři. Jen abych věděla...

A ty mně, odpoví.

Taky je špatný herec úsměvů.

Pak sedneme na kolo každý v opačném směru, rozjedu se a ohlédnu, poslední pohled na něj. Hezoun na kole, sportovně elegantní, stojí a mává. Tak jeď, jeď už! Nemávej mi a nedívej se za mnou. Jeď bláznivou rychlostí, hnán větrem a lhostejností ke mně, sto kilometrů ujedeš rychleji než já třicet.

A šlápnu prudce do pedálů, zběsilá jedu jako o závod, splín je mi v patách. Valím jako smyslů zbavená, abych rychle ujela co nejdál. Vidíš? Dokážu jet i bez tebe! Tys mě obdivoval pro moji nezávislost, a tak mě tu takovou máš. Jsem nezávislá i na tobě. Nejsem součástí tvého projektu a ty nejsi v projektu mém.

A přesto to brzy nevydržím, když mu jako první napíšu esemesku:

Kemnath. :)

A posléze: Berndorf :-P

A on odepíše: Premenreuth.

Já: Haidenaab

On: Falkenberg.

A tak to jde dál, s každou zprávou jsme si vzdálenější.

Vzpomenu si při tom na matematické úlohy, v nichž se řešily časy a rychlosti různě jedoucích vozidel, a snažím se vybavit si obecné řešení těchto úloh. Náš případ by rovnice definovala nejspíš nějak takto: Tělesa A a B vyjela ve stejný čas a ve stejném bodě opačnými směry, přičemž těleso A ujelo za jednotku času 19 kilometrů, zatímco těleso B 35 kilometrů. Jakou rychlostí musí jet těleso A, aby dosáhlo stejné lhostejnosti vůči tělesu B, jakou chová těleso B vůči tělesu A? Odpověď - musí zpomalit na limitně nejnižší rychlost, jakou lze ještě jet na kole.

To mi sebere poslední zbytky vůle s Hezounem závodit a odteď už se jenom příšerně šourám. Mám tak bídnou náladu, že bych snad nejradši skončila úplně, ale drží mě fakt, že pořád ještě jedu na služební cestu, kde mám svůj úkol zaměstnance. Nemám na vybranou. Musím to dojet, abych mohla aspoň skončit.

V tom rozpoložení, tak málo podobném tomu, s nímž jsem před dvěma dny vyjížděla, mi najednou zazvoní telefon. Vedoucí zájezdu. Řev. Jak je možný, že nejedeš autobusem!!! Vy máte jezdit autobusem, kterej vám vypravuje zaměstnavatel!!! Jakto že si zase jedeš po vlastní ose!!! Zájezd není holubník!!! Děláš si co chceš!!! a blá blá blá.

Prasknu kolo do trávy zrovna když jedu kolem kaple. Pak se jak hrouda sesunu na lavičku a dobrou půlhodinu sleduji, jak se mi nad hlavou kolébají lahvově prosvícené větve kaštanu.

Houpy hou, houpy hou.

Stíny listů mi stékají po tváři, zní kvap včel, který mi zvolna vytěsňuje z hlavy řev vedoucího. Zářivé paprsky se prodírají svěžím listovím kaštanů.

Ležím a civím. Nechce se mi vůbec nic.

Kousek od Bayreuthu

7.

Vzpomínky na to, co ještě zbývalo, nestojí zvláště za řeč. Ostatně jsem si ani nic moc zapamatovat nechtěla. Ne že by mě cesta přestala bavit, ale uvržena do siroby jsem v sobě snížila intenzitu prožitku a omezila se na prosté, myšlenkově pusté spění k cíli. Už to chci dojet, říkala jsem si jako bych chtěla být dosažením cíle vysvobozena, teď, v nejkrásnější krajině a za celou dobu nejlepším počasí, nejblaženějším čase.

Možnost, že bych příštích pět dní jela až k moři, jsem pochopitelně odpískala. Na to jsem se cítila příliš opuštěná a zhrzená. Je docela možné, že kdyby teď kolem mě profrčel autobus s mými kolegy, ihned bych si je stopla a zbytek dojela busem. Tak málo motivace mi zbylo, že jediné, co mě ještě drželo při mém projektu, byla kombinace nutnosti dostavit se do zaměstnání, a skutečnosti, že jsem kdesi v polích mezi těmi nejpustšími satelitními dírami celého Německa, kudy nikdy žádný autobus neprojel.

Ochudila jsem se tak o hlubší prolnutí do krajiny, která si mou pozornost zasloužila z celé cesty nejvíce. Plynula jsem neznámým pohořím, trochu podobném rázu Středočech, avšak dramatičtějším a širším ve smyslu toho, jak zasahovalo duši pozorovatele. Už od Tirschenreuthu, okresního města kousek za českými hranicemi, jsem jela téměř neustále po oddělených cyklotrasách stranou provozu aut, a mohla se tak v největší možné míře soustředit na oduševnělé zírání kolem sebe. Ale málo jsem toho využila. Nechtěla jsem propadat sentimentálnímu dojímání, a tak krajina kolem mě zůstávala plochá.

Namísto toho jsem si všímala praktických věcí. Například jsem musela uznat, že cyklistika v Německu je mnohem bezpečnější a s kvalitnější infrastrukturou než v Česku. Vzpomněla jsem si na mnohé obavy mých známých, když se ptali: A to se nebojíš jezdit na kole někde v Německu? Odpovídala jsem jim: Ne, já se bojím jezdit u nás. To jsem si bez výhrad potvrdila.

Čas od času jsem si vzpomněla na kolegu a podívala se jen tak mimochodem na telefon, jakože kontrola mailů, co je nového, a tak, a při té příležitosti si úkradkem všimla, že mi nenapsal. Ten už je dávno kdo ví kde, říkala jsem si a záviděla mu, že mi může tak nestoudně a namachrovaně ujet. Já jemu ne. Já se pořád ohlížela.

Nepovažuji za důležité vyprávět vám, jak jsem dojela do Bayreuthu. Nuda. Krom toho mi na okraji města vletělo do oka okvětí kaštanu, jelikož nenosím za jízdy brýle, a já nebyla dvě hodiny schopná ho vyslzet. Poslední dva kilometry jsem tak kolo vláčela poloslepá pěšky a v tom stavu došla až k opernímu domu, kde byl můj slavnostní cíl. Tam jsem se zhroutila na lavičku vedle pouličního kytaristy, bezmyšlenkovitá a civící, a jedním okem lhostejným a druhým napuchlým jsem vyhlížela své kolegy. Dlouho jsem čekala. Tak dlouho, až kolemjdoucí málem začali házet eura mně místo kytaristovi.

Má soukromá část služební cesty však skončila dříve, a proto tam skončí i mé vyprávění. Asi sedm kilometrů před Bayreuthem jsem vyjela štěrkovou cestou na jakýsi pahrbek, odkud byl impozantní rozhled do kraje. Polňačka lemovaná šípkovými růžemi dýchala záplavou něžných květů a studenou svěžestí syrového května. Vytáhla jsem telefon k focení a všimla si zprávy od kolegy cyklisty, poslední, kterou mi napsal:

Nejvyšší bod zájezdu. Mám na Tebe výhled, princezničko.

A já se ohlédla vzad, vyhledala na obzoru nejvyšší kopec, aniž by to mohl být ten správný, a pomyslela si tím směrem:

Tak už jeď, Hezoune!

Jeď, ať už jsi za horama.

Operní dům v Bayreuthu

Z Plzně do Bayreuthu na kole - 1. den: Plzeň - Svojšín (48,8 km)
2. den: Svojšín - Waldeck (92,4 km)
3. den: Waldeck - Bayreuth (38,3 km)

Celkem cca 180 km.

Níže si můžete stáhnout soubory se záznamem trasy a zobrazit si je na Mapách.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky