Švýcarská Via Alpina - shrnutí sobota 28. říjen, 2023

Celkem 21 dní chůze, více než 400 nachozených kilometrů a 23 600 nastoupaných metrů. K takové bilanci nás přivedl přechod Švýcarska po dálkové trase Via Alpina.

Nebyl to přitom ani zdaleka nejdelší trek našeho života, ale byl jednoznačně nejtěžší, neboť jsme ho podnikli s naším rok a půl letým synem. A kdo zná cestování s dětmi, tomu nemusím vysvětlovat, jak obtížné, ba přímo nemožné je udržet dítě v přiměřeném komfortu, čistotě, ve skvělé náladě, k tomu ho zabavovat, rozvíjet, unavovat, a do toho plnit cestovní misi. Přiznávám, že jsem měla mnoho slabých chvil, kdy jsem se chtěla vzdát. Jediné, co mě udrželo od kapitulace, byly zkušenosti z mnoha tisíc natrekovaných kilometrů ve vysokých horách a můj manžel.

Pocity? Tím nejsilnějším byl strach. Strach o dítě, o nás, strach ze selhání, z počasí i z obyčejného nekomfortu. Ale strach je nejběžnějším mým pocitem od doby, co jsem matkou. Když jsem kdysi chovala svého teprve měsíčního syna, nesmírně jsem se o něj bála, že ztratí dech, spadne z postýlky, ublíží si nebo mu nechtěně ublížím já, nebo nerozeznám včas jeho základní potřeby. A tehdy jsem si uvědomila, že se do konce života budu už jenom bát. Navždy budu žít s paralelní hladinou strachu, že se mému milovanému synovi něco stane. Od doby, co jsem matkou, se učím ovládat svůj strach, žít s ním jako s doživotní diagnózou, jíž se sice nemohu zbavit, ale mohu se naučit vést s ní normální život.

Není lehké podnikat s dítětem aktivity, které se vymykají společensky obecným standardům. Dálkový treking je disciplína, do které se pouští jen minimum rodičů, a tak si většina lidí myslí, že chodit s dítětem dlouhé cesty přes hory je nemožné a tudíž i nezodpovědné.

Předně je propastný rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem takové mise. Když se cesta podaří, zahrnou tě obdivem, slávou a prachama na cestovatelských přednáškách. Když se nepodaří, plivnou na tebe jak na kus dlažby, řeknou že jsi neměl soudnost, řeknou: to je tím, že do hor dneska chodí každej debil, to se teď všichni vyrojili na horách po tom kovidu. Vyblijí se na tebe ze msty za své podělané životy. Nic mezi.

Jezdi autem, vysedávej u televize, choď na jógu a s dítětem obrážej dětské koutky a zábavní dětský průmysl a všechno bude v pořádku. Když se zabiješ s dítětem na dálnici, řekne se - byla to nehoda. Když se zabiješ s dítětem na túře v horách, řekne se - byla to nezodpovědná kráva.

Nic nedokáže rozdělenou společnost tak spolehlivě scelit, jako názor na nezodpovědné matky.

V krajině ledovců

Naše cesta přes švýcarské Alpy nebyla o nic nebezpečnější než jízda s dítětem na kole po cyklostezkách v Plzni, kterou s ním podnikám každý den. Nebyla ani o nic nebezpečnější než jízda autobusem nebo procházka po krajnici silnice s kočárkem. Máme s Joem natrekováno každý okolo 10 000 kilometrů po evropských dálkových cestách. Máme zkušenosti s vysokohorským dálkovým trekingem sólo i s dítětem. Ostatně to nebyla naše první dlouhá cesta s naším synem. Začali jsme v jeho čtyřech měsících kočárkovým trekem podél Sázavy, pokračovali kočárkovým přejezdem Malých Karpat a kontinentálního Dánska, celkem 1000 kilometrů s kočárkem. Poté jsme syna začali nosit v nůši, následoval přechod Kypru, německé Šumavy, bezpočet výletů po českých horách a kdo ví čeho ještě, a konečně přechod Švýcarských Alp, celkem více než 1000 kilometrů, nevím, už to dávno nepočítáme.

Kdybych se svým synem sedla za volant auta, ohrozila bych ho na životě mnohem víc než pěší turistikou, neboť mé řidičské zkušenosti a schopnosti jsou mizerné, zatímco při trekování v horách čerpám z mnohaletých intenzivních zkušeností a při rozhodování v kritických chvílích jsem si mnohem jistější, než při rozhodování kdo má na křižovatce přednost. Nikdy bych se svým synem nepodnikala riskantní aktivitu, v níž bych se necítila jistě a dostatečně schopně na to, abych svého syna ochránila. Proto s ním nikdy nejezdím autem.

Tjádydá

Naše cesta byla krásná a náročná. Provázelo nás mimořádně slunečné a stabilní počasí, celých deset dní bez mráčku, pak se lehce ochladilo. Za celou dobu jsme zmokli pouze dvakrát a s oběma dešti jsme počítali podle předpovědi počasí a přizpůsobili jim cestu. Ostatním dešťům jsme se cíleně vyhnuli. Náš syn nikdy nezmokl, nikdy neměl hlad, měl dostatek spánku i pohybu, dostatek teplého oblečení. Z cestování byl nadšený, on výlety miluje jako nic jiného. Stanovali jsme odhadem polovinu nocí, spíš míň. Byli jsme na to trochu zbabělí a zpohodlnělí, hlavně já, a tak jsme mnohem častěji zamířili do předražených penzionů a hotelů, kde bylo snazší zajistit dítěti komfort.

Večer ve stanu

Nejnáročnější byla cesta hlavně pro mě. Náš syn už je na mé možnosti dost těžký, krosna s ním mohla vážit okolo 17 kilo, což je pro mě už prostě moc, hlavně když se “batoh” neustále hýbe, skáče po mně, tahá mě za vlasy, kope mě a vyosuje mě z chůze, a já kvůli tomu nemám žádné těžiště. Ale jsem na to trénovaná a vím, že to zvládnu ujít, i kdyby mě to mělo strhat. Joeho krosna mohla mít na počátku cesty odhadem kolem 30 kilo. Nesl věci pro tři lidi, neboť do nůše pro dítě se nedá dát skoro nic. Většinu váhy tvořil stan a tři spacáky, voda, jídlo pro dítě a sunar, pytel oblečků pro dítě a pak ta hromada blbostí okolo.

Šťastný konec u Ženevského jezera

Nevím, kdy se dostanu k tomu, abych vám naše zážitky dopodrobna sepsala. Každý den pracuji na své knížce a psát blog teď nestíhám. Přikládám alespoň pár fotek, abych dodala odvahu těm, kteří by chtěli s dítětem cestovat, ale netroufají si na to, a nebo abych alespoň podala zprávu o stavu světa, v němž existují rodiče, kteří chodí s dítětem po horách a přijde jim to úplně normální.

Přechod Švýcarských Alp po trase Via Alpina - zhruba 400 nachozených kilometrů a 23 600 nastoupaných metrů, 21 denních etap od Lichtenštejnska až po Francii

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky