Trek, pot a slzy: Ukázky z knihy středa 1. říjen, 2025

autobiografický cestopisný román

Moje kniha Trek, pot a slzy je v prodeji od 2. října 2025. Vydává ji nakladatelství Práh.

Odkazy
Anotace
eshop nakladatelství Práh

Ukázky z knihy ve formátu PDF si stáhněte v sekci přílohy pod článkem.

I.

Kniha se odehrává v několika dějových liniích a hlavní z nich je Cesta.

Když jsme se rozhodli přejít Pyreneje, já a můj společník Kamil, ani jeden jsme netušili, jak těžká zkouška osobnosti nás čeká.

Do hor jsem se vydávala proto, abych našla odpovědi na množství otázek, které jsem si kladla. Hledala jsem řešení komplikovaných životních problémů a toužila po jakési transcendentální zkušenosti, jejímž prostředkem se mi jevila Cesta.

A zatímco já byla vedena naivními pohnutkami a touhami po zašmodrchaných metafyzických pointách, avšak vybavena minimem zkušeností i fyzických předpokladů, Kamilovy motivace byly jiné. Chtěl výzvu a úder na své fyzické limity. Toužil posunout hranice vlastních možností a dokázat si svou vlastní sílu.

Takto hnáni každý jiným větrem jsme rozkládali jeden druhého, dokud jsme nepochopili, že máme-li dostát svému závazku dojít Cestu společně, musíme oba proniknout do duše toho druhého a něco se od sebe naučit.

Tváří v tvář syrovosti hor, uprostřed tvrdé dřiny monotónní chůze, mi nakonec vyvstalo jediné řešení problémů našeho společenství s Kamilem, jakož i všech mých palčivých životních otázek:

Jít dál.

II.

Druhá z dějových linií mé knihy vypráví můj profesní příběh. Nejistota muzikantského povolání provázená hledáním stabilního uplatnění a snahou o prosazení mě dlouhá léta držela na hraně finanční soběstačnosti. Série neúspěchů mě psychicky rozkládala tím víc, čím víc jsem ve svých kariérních bojích selhávala.

*

Když se mnou šéfredaktor nakladatelství Práh podepisoval smlouvu o vydání mé knihy, nedalo mi to a ze zvědavosti jsem se ho zeptala: Kolik vám do nakladatelství ročně přijde rukopisů?

Odpověděl: Moc. Opravdu moc. Každý týden několik.

Chtěla jsem znát, jaké šance jsem jako autorka měla, a tak jsem se zeptala: A kolik z nich vydáte?

Málo, odpověděl. Jen velmi málo. Odhadem méně než jedno procento.

Byla jsem nesmírně zaskočena, že zrovna moje kniha prošla do tak úzkého výběru.

Když jsem se jako mladá vystudovaná houslistka snažila dostat do nějakého orchestru, přihlásila jsem se několikrát ke konkurzu. S tím, jak se konkurz blížil, se ke mně pak dostálvaly informace, kdo všechno se ke konkurzu hlásí, a když jsem slyšela, s jak skvělými houslisty budu bojovat o místo, nejednou mě to zlomilo, řekla jsem si - to nemá smysl tam ani chodit, tyhle lidi nikdy neporazím - a ke konkurzu jsem nepřišla.

Moje pozice na poli literárním však byla jiná. Dosud jsem žádnou knihu nevydala, což pro mě bylo snad více štěstím. Nezatížena zkušenostmi ani profesními předsudky jsem nedokázala odhadnout své možnosti, neměla jsem ani mlhavou představu o tom, zda mohu u nakladatele uspět či nikoli.

Zvědavost mi nedala, chtěla jsem svůj úspěch statisticky vyčíslit, a tak jsem se šéfredaktora zeptala: A kolik autorů, které ročně vydáte, je českých?

Odpověď: Vydáváme hlavně zahraniční autory.

A kolik vydáváte prvopisců, tedy autorů, kteří dosud nic nevydali?

Jen velmi, velmi málo.

Nikdy v životě jsem neprošla větším sítem. Kdybych tušila, že mám u nakladatele šanci menší než půl procenta, nikdy bych knihu nikam neposlala a nejspíš by zůstala navždy v šuplíku. Zachránila mě absence jakékoli sebereflexe, která by vyplývala z reálného úsudku založeného na porovnání se s ostatními. Naprosto nekriticky jsem to zkusila - a ono to vyšlo.

*

O mnoho let později mi moje kolegyně houslistka přiznala, že jednou nešla ke konkurzu, protože slyšela, že u něj budu já.

III.

"Jeho úsměv jako kus věčnosti, jako okamžik štěstí, které přetrvá navždy."

Třetí dějovou linií mé knihy je láska.

*

Kdy můj příběh vlastně začal?

Kniha začíná bouří uprostřed Pyrenejí, běsněním živlů, které mě málem zabilo. Ale je zřejmé, že tady můj příběh nezačal. Došla jsem sem od břehu Atlantiku, odkud vedly mé kroky po boku téměř cizího muže Kamila. Ale ani na úpatí Pyrenejí můj příběh nezačal.

Psal se rok 2015, když jsem přijela vlakem do Plzně. S peřinou pod paží a dvěma ubohými igelitkami všeho, co mi zbylo, jsem stála na nádraží v úplně cizím městě, bez peněz, bez iluzí, a s úplně jinou vizí budoucnosti, než jakou jsem si představovala.

Ale ani tady můj příběh nezačal.

Můj příběh začal tam, kde byl můj život v pořádku, kde jsem měla práci, milujícího partnera, zázemí. Tam, kde vlastně vůbec nic nového začínat nemělo. Začal zlomením dokonale hladkého obzoru, zemětřesením, jehož příčinou byla láska.

Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky