Domů » Blog » Velká pradakšina

Velká pradakšina pátek 13. březen, 2020

Říp

Geocaching:
Vnitřní pradakšina
Vnější pradakšina
Velká pradakšina

Červenec 2013 - Dvoračky, Krkonoše

Velký ŠišákHorké léto v horách, šest a půl roku zpátky. V tom čase Čtyřhranku ve světě geocachingu ještě nikdo nezná a ani já sama nemám ještě nejmenší tušení, jak se po tomhle výletu zblázním do toulavých bot. Jdu napříč Krkonošemi, mám vítr ve vlasech a cítím opojnou lehkost mládí, bláznivou volnost a sílu. Celou duší vnímám šíři země, její nekonečnost a krásu, a zdá se mi, jako bych prozřela, jako bych se blížila nějaké vyšší pravdě světa. Jak sladké je mládí a život!

V tom čase ještě nevím, že lovím nejbláznivější multinu v republice, Velkou Pradakšinu. Myslím si pouze, že lovím druhou nejbláznivější multinu v republice, Krkonoše Crossing. Toulám se náhorní plošinou a těším se dalekými vyhlídkami po vlasti. Támhle jako na dlani je vidět Ještěd a tady blízko jsou mělké vlny svahů Jizerských hor. A támhle v dálce na hranici obzoru se oblí malý kopeček, co snad trochu připomíná Říp. Kdo ví? Třeba je to on.

Březen 2015 - Tábor, Český ráj

Březen. Vzduch prování svěží předzvěstí jara a já mám o dva roky delší vlasy. Před půl rokem jsem slavila sladké vítězství přechodu Alp z Mnichova do Benátek s ulovením nejdelší pěší keše v Evropě a nyní zakládám vlastní dálkovou keš, stokilometrovou Zlatou stezku Českého ráje. Jak je šťastné putovat přes horizonty, a ty modré dálky jak člověka blaží!

Na vrcholu Tábor v Českém ráji umisťuji dva štítky své multiny nemajíc přitom tušení, že jedna bláznivá multina tudy už vede. Až tudy půjdou mí hledači, budou to mít do cíle už jen pár kilometrů. Je krásný den a vyhlídky sahají do daleka, rozhledna je však zavřená a já se tak spokojuji jen s pohledem na nízké vlnovky blízkých kopců v měkkých předjarních barvách.

Trosky jsou všudypřítomnéTrosky jsou všudypřítomné - Vyhlídka z kozákovsko-táborského svahu

Duben 2017 - Klínovec, Krušné hory

Padá soumrak a je lezavá zima, syrový vichr s padajícími hrudkami ledu nás bičuje do tváří. Někde dole v údolí vládne předvelikonoční čas, kvetou stromy a děcka pletou pomlázky, tady je sněhová bouře a metrové závěje. V zákrytu slaboučkých smrčků stavíme stan, já a můj budoucí manžel Joe, plachta se nám třepetá v rukou jako drak, který se chce urvat ze špagátu. To byl taky nápad, stanovat na nejvyšší hoře Krušných hor!

Házíme batohy do stanu, zuby nám jektají. Už bude dobře, klidním se, když v zimniční křeči zmrzlýma rukama vybaluji spacák. Zavrtávám se do vaku podobna kuklící se housence, Joe mě tiskne k sobě a dýchá mi na ruce. Konstrukcí stanu klátí vichr, tiskne opláštěnou kopuli až k zemi. Tahle noc bude dlouhá...

A přece jsme se dočkali rána. Na mrazivě ledovém nebi se rozestřela oslnivá záře jitřního slunce a obarvila zlatě bělostné sněhové peřeje. Po obloze plují roztrhané sněhové mraky, všechno se třpytí a je ticho. Setřásáme naváté jíní ze stanové plachty a hle - do výše trčí osten prasklé laminátové tyče. Stan nevydržel. Dnes již tedy naše chatrné provizorní přístřeší nepostavíme.

Tak začalo třetí ráno naší zakladatelské expedice Krušnohorský kvérunk. A když jsme sklidili zlomený stan, když jsme natlačili nohy do mrazem zkamenělých bot, abychom pokračovali v cestě napříč hřebenem, vzpomněla jsem si: pradakšina. Někde tady je indicie pro tu velkou multinu, kterou sice nikdy neulovím, ale přeci jen - co kdyby náhodou. A tehdy jsem, ač jsem to zatím popírala, přijala bláznivou výzvu pohlédnout na Říp z osmi světových stran a sebrala první indicii.

Ranní procházka po zmrzlé sjezdovce KlínovceRanní procházka po zmrzlé sjezdovce Klínovce

* * *

Pradakšina je akt, který její podřipský propagátor a autor kešky "Velká pradakšina" Jamaraja vysvětluje jako způsob vyjádření úcty k posvátné hoře. Je to poutnický rituál, při kterém chodec obejde horu a vytvoří tak kolem ní symbolický kruh, který nikde nezačíná ani nekončí. Tím je dosaženo pomyslné harmonie s horou.

Tradice pochází z jižní Indie, kde takto deset milionů poutníků ročně rituálně obchází horu Arunáčalu. Hora je považována za tělo samotného boha bohů Šivy. Šiva se zde objevil jako sloup ohně, který se později proměnil v horu. Jinými slovy - bouchla zde sopka. A protože i Říp je pro Čechy svým způsobem posvátným vrcholem, a protože i on je dávno vyhaslou sopkou, připodobnil milovník indské kultury tuto zajímavou tradici právě k naší národní hoře. Svou myšlenku Jamaraja zhmotnil hned ve třech keškách, jejichž cílem je právě obkroužit Říp: Vnitřní pradakšina, Vnější pradakšina a Velká pradakšina. Smyslem Velké pradakšiny je navštívit osm míst, z nichž je možno Říp zahlédnout, a podívat se tak na něj z osmi světových stran.

* * *

Březen 2017 - Děčínský Sněžník

Říká se jí "Větrná hora" a není se čemu divit. Fučí tu tak, že téměř nelze dýchat. Silné poryvy ledového větru zhurta plní plíce a nafukují je jako balón. Člověk by se skoro udusil přemírou čerstvého vzduchu. Já a Lukáš stoupáme na rozhlednu na Děčínském Sněžníku, která nápadně připomíná šachovou figurku věže. Výhled je daleký, ale zastřený těžkými vodnatými mraky. Tamtím směrem jsou Labské pískovce a ty nahodile rozmístěné špičaté kopce, to jsou sopky Českého středohoří. Ale my dnes přišli kvůli Řípu. Tož je vidět nebo není? Lapáme po dechu. Těžko říct. Jdeme dolů.

Když jdeme po hřebeni obklopeni hradbou stromů, vítr se klidní. Hučí vysoko v korunách opelichaných modřínů a láme se v nejvyšších větvích. Kešku s indicií nacházíme snadno. Pak pokračujeme na skalnatý ostroh, odkud je daleká vyhlídka na stolové hory směrem k Drážďanům.

"Vidíš ty nekonečné lesy? To jsem nikdy neviděla!" křičím na Lukáše přes burácející vítr.

"Co??" neslyší.

Zalykám se tak, že tu větu ani nedokážu zopakovat. "Ty lesy!"

"Jo!" křičí Lukáš a uznale přikyvuje.

"Vyfotíš mě?"

"Co??"

"FOTKU!" křičím, plíce mi nestačí.

"Jo!" Lukáš vytahuje foťák. Jdu k okraji skály. "Nechoď na kraj!" křičí na mě.

"Neboj, neuletím!" směju se, ale hned příští poryv mě málem odlepuje od země. Tenhle vítr by mě klidně odfoukl jako nic. Fotka je pořízena, můžeme jít dolů.

Scházíme prudkou stezkou ze stolové plošiny. Už se zase můžeme nadechnout. "Škoda, že jsem neměl provázek," povídá Lukáš. "Mohl jsem si tě pouštět jako draka."

Na Děčínském Sněžníku s větrem ve vlasechNa Děčínském Sněžníku s větrem ve vlasech - Foto: Lukáš Foni

Duben 2017 - Jedlová, Lužické hory

Minulo pár týdnů a je krásné svěží jaro. Po čtyřech navštívených místech z pradakšiny jsem již multinou beznadějně nakažena a nedá mi klid. Je jisté, že teď už musím posvátné obkroužení Řípu dokončit, zvlášť když mi autor dodatečně poslal hodnoty pro první dvě navštívená místa, na nichž jsem neprozřetelně nesebrala indicii. S Lukášem tentokrát jdeme na Jedlovou v Lužických horách.

Máme štěstí, rozhledna je otevřená. Za symbolické vstupné dostáváme letáček s popisem panoramatu. Ve výčtu vrcholů je uveden i Říp. Stoupáme po schodech vzhůru, zíráme do daleka a cloníme si oči dlaní před ostrým sluncem.

"Myslíš, že je to tamten?" ukazuji prstem na světle modrou vlnovku téměř splývající s oblohou.

Lukáš kouká do letáčku. "Hm... Těžko říct."

"Ne, počkej, támhle je!" měním směr ukazování. "Támhleta osamocená kupka. Jsem si tím úplně jistá."

Lukáš to kontroluje, místo podle plánku sedí. "To by mohl být on."

A tak jsme z Jedlové zahlédli Říp na vzdálenost 56 kilometrů vzdušnou čarou. Poprvé a naposledy s jistotou za celou Velkou pradakšinu.

CITO event na Jezevčím vrchuCITO event na Jezevčím vrchu - Fotku z Jedlové bohužel nemám, tak alespoň z jiné oblasti Lužických hor

Nový rok 2018 - Tobiášův vrch, Jesenice u Rakovníka

Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se, a tak neleníme a jedeme na kešky. A co může být příznačnější předpovědí úspěšného roku, než plnění starých restů a pokračování velkého projektu? Vzhůru na další pradakšinu!

Pět let od ulovení mé první dálkoplazovky jsem již dlouhými multinami dokonale posedlá. Důkazem budiž fakt, že jsem své dnešní společníky Joeho a Rendyho ukecala nejen k návštěvě zavřené rozhledny na Tobiášově vrchu jen kvůli ulovení stage na multinu, která je nezajímá, ale i k navštívení tří zón ještě šílenějšího wheriga "Mount Everest v Českém středohoří".

Stoupáme lesem na nevysoký pahrbek. Je suchá zima, sníh nikde, jen mrzne a nebe je zatemněné ocelovými mraky. Vtom koukáme jak zjara - před námi je prostřílený vrak auta. Vprostřed lesa, kam se těžko lze dostat odtahovou technikou, stojí staré vínovo-fialové auto s rozmlácenými skly, pravděpodobně od baseballové pálky. Kapota je zvlášť z jedné strany proděravělá jak ementál, kola jsou prázdná, duše prostřílené. Zvědavě nahlížíme dovnitř, zda uvidíme na sedačkách krev, a opravdu, jakési tmavé skvrny jsou na černých potazích vidět, ačkoli se uklidňujeme, že přeci nemusí jít hned o krev. Co s tím? Nahlásit policii? Auto tu zjevně stojí už nejeden pátek, stopy pachatelů, pokud tu někdy nějaké byly, jsou už stejně tytam. A nepochybně o autu musí vědět obsluha rozhledny s vysílačem. Volat benga pro kdejaký podezřelý vrak auta je nesmysl. Tož což. A tak vaříme kafe a zase jedeme dál.

Rozhledna je zavřená, a tak je právě ono rozstřílené auto jedinou zajímavostí, kterou jsme zde dnes mohli vidět.

Tobiášův vrch u JeseniceTobiášův vrch u Jesenice - Rozhledna nebyla tím nejzajímavějším, co jsme zde viděli

Červen 2018 - Vysoká u Kutné Hory

HyjéNení nic bláznivějšího, než utéct ze služební cesty! No dobře, nebyla jsem takový hrdina, abych utekla ještě před vykonáním své práce. Ale zatímco mí kolegové svorně nasedli po šichtě do autobusu a nechali se odvézt zaměstnavatelem zpátky do Plzně, já si nasadila čelovku a vyrazila s krosnou do víru Kutné Hory hledat bivak na noc. Jsem pankáč, jsem rebel, jsem démon!

Loni jsem z této služebky utekla také a ustlala jsem si přímo v centru města na schodech krámku s dárkovým zbožím pro bydlenky. Cítila jsem se naprosto osvobozeně a lehkomyslně, jak největší vágus. Lidé se mě často ptají, jestli se nebojím, že mě někdo okrade, když spím přímo na ulici. Na to jim odpovídám, že když mě lidi vidí válet se ve spacáku na zaplivaném schodišti, bojí se, že okradu já je. Letos jsem ale chtěla zakempit na klidnějším místě, a tak jsem si vyhlédla kapli Na Studních stojící sice přímo na hlavní kutnohorské třídě, zato však daleko od centra. Až na ty hromady projíždějících kamionů se tu spalo fajn.

Ráno vyrážím pro indicii na Vysokou a dále po volné trase do Nymburka. První den dovolené. Nádhera! Nad hlavou mi krouží obrovité hejno špačků, houfují se na ochozu rozhledny a serou mi na hlavu. A mně je to srdečně fuk, neboť za celý pracovní rok mi nasralo na hlavu tolik lidí, že běda počítat. A je léto, slunce pálí, a mně je tak sladce, jak mi bývá vždy, když je v červnu hezky.

Vysoká u Kutné HoryVysoká u Kutné Hory - Rozhledna v obležení špačků

Březen 2019 - Veselý kopec, Mokrsko

Poslední indicie a mé pomyslné obklíčení Řípu bude dokončeno. Tak hurá pro ni! Předpověď sice hlásí učiněnou katastrofu, ale mě nic nezastaví!

Při cestě autobusem do Mokrska je krásné předjaří, ale jakmile vystupuji, naženou se mraky a spouští se hustá smršť sněžení s kroupami. Tak hustá a prudká, že nezvládám udělat ani krok, přetahuji si kapuci přes hlavu a čekám zády k větru, až to poleví. Stojím a mrznu, ruce ledové, deset minut, patnáct minut. Pak vichr mírní a já můžu pokračovat na Veselý kopec, abych tím dokončila svou letitou misi.

"Česko je ráj rozhleden," četla jsem kdysi v jakémsi článku internetových novin. Jen bych ráda dodala, že Česko je ráj zavřených rozhleden. Rozhledna na Veselém kopci má přes schodiště natažený řetěz s informací o zákazu vstupu. Důvod, proč se staví rozhledny, které se pak nesmí navštěvovat, je mi záhadou. Vrásky na čele mi to ale nedělá, Říp bych dnes stejně neviděla. Krom toho jsem právě dokončila svou letitou misi a to je důvod k oslavě. Vrchol je dobyt, kruh se uzavírá. Vítězství je na dosah. Jen si ho vyzvednout.

Česko je rájem zavřených rozhledenČesko je rájem zavřených rozhleden - Veselý vrch u Mokrska

Leden 2020 - Říp

ŘípTak jsem tu, Velká pradakšino. Splnila jsem tvou výzvu a jdu si pro zasloužený poklad. Osm míst, osm krásných zážitků, osm různých pohledů na krásu mé vlasti. Jsem nadšena, dojata, jsem u konce jedné cesty.

Oblohou pluje popelavá neprůhledná sloha, vane zimní vítr. Na Říp dnes mířím jen já a nikdo jiný. Stojím na vyhlídce a hledím kamsi na obzor. Takto nějak se díval praotec Čech, když pravil, že tato země oplývá mlékem a strdím. Jen výhled měl asi jiný, než na autostrády a komíny elektráren.

Vyzvedávám z úkrytu plastovou svačinovou krabičku. Uvnitř je notýsek, dvě dřevěné mince, pár rozbitých hraček z kindrvajec a oharek tužky. To je ten poklad, k němuž jsem spěla šest a půl let. A mně to úplně stačí. Za tu dobu jsem stihla přejít velká pohoří Evropy, několikrát změnit zaměstnání, mnohokrát se přestěhovat, potkat svého manžela a vdát se. A tahle svačinová krabička uzavřela jednu dlouhou kapitolu.

Kam dál? Dlouho mi prázdno nebude. Mohla bych třeba objet na kole matičku Stověžatou. Nebo obejít po etapách celé Česko. Pradakšina České republiky. To zní neotřele. Nějakými šílenostmi se člověk bavit musí.

Zavírám plastové chlopně svačinovky. Ještě chvíli sedím na pařezu a koukám kamsi mezi stromy. Pak se zvednu a jdu.

Velká pradakšinaVelká pradakšina - Rituální obkroužení posvátné hory Říp a jeden z nejbláznivějších projektů českého geocachingu


Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
917181220
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Petr
Paráda. Já to věděl, že i dneska ještě existují mladí, co chodí krajinou hezky pěšky a vnímají to kouzlo.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace