Zmýlený Found it čtvrtek 27. únor, 2020 / 0 komentářů

Joe sedí na kameni a na koleni cosi píše na umolousaný lísteček. Je krásný den, slunce se opírá do severní stěny kamenolomu, dole na hladině jezera se lesknou zlatisté šupiny světla jako ryby v síti. Ani se nechce věřit, že je krátce po vánocích.

"Tak co, jak ti to vychází?" ptám se, neb je přeci jen chladno a nečinné postávání se rychle omrzí.

"No, trochu divně," povídá Joe, "už jsme tam byli."

"Takže musíme zpátky?"

"Jo. Asi dva kilometry."

"Dva kilometry??" vyděsím se. S tím jsme vůbec nepočítali. Mysleli jsme, že nás multina povede ke Štěnovicím a odtamtud bychom došli do Plzně. "A spočítals to vůbec dobře?" ptám se nedůvěřivě, ale Joe mě ihned klá pohledem.

"Myslíš, že neumím počítat?" opáčí jízlivě. No ovšem. Je přeci inženýr ekonomie, matematik, statistik. Je zvyklý na extrémní přesnost. Kdyby v práci jedinkrát nešikovně chyboval, způsobil by svému zaměstnavateli statisícové škody. Joe nedělá chyby. Alespoň pokud jde o ty matematické. "Náhodou to celkem dává smysl. Ouner to nejspíš zamýšlel jako okružní trasu, takže se přiblížíme výchozímu bodu," odůvodňuje si výpočet.

Nu dobrá. Když to říká Joe, tak to bude asi pravda. Konec remcání. Jde se.

Kopec, stará sosna, a za chvíli za zatáčkou bude infotabule s posezením. Tudy jsme už dneska šli a půjdeme tudy ještě potřetí. Je ten ouner ale pěkný trouba, že nás žene dva kiláky zpátky. Přitom se dalo pokračovat dál po té cestě a byla by to pěkná procházka. Aspoň že má tu krabici přímo u cesty, jinak by člověk pochyboval, že jde vůbec správně.

Za chvíli stojíme na místě. Je tu posezení se stříškou a vůkol pěkný světlý les.

"Ale jo, pěkné místo vybral. Vlastně dává smysl tu keš založit právě tady." odpouštím nebohému ounerovi.

"Hele, už vidím keš. Támhle ta ptačí budka," ukazuje Joe na deset metrů vzdálený strom. Přicházíme k němu, navigace pípá.

"Přesnost zaměření osm metrů," hlásím zběžně. Otevíráme budku. Uvnitř je jakýsi pouťový pohár a papír s vytištěným textem. Logbook ale nikde. Co to? Čtu kartičku:

"Vesnické povídačky... Vydejte se po cestě, hledejte světlušky... a tam někde najdete poklad. Eh... co??"

Joe začíná nervózně přešlapovat. "Ehm... to je jiná keš. Nočka. Teď jsem si vzpomněl, že tudy vlastně vede..."

"Vážně jsi to nespočítal blbě?" ptám se s ještě hlubším podezřením.

"Ne, spíš je tady brutální kolize," hájí se Joe. "Ouner té nočky nejspíš nepřiznal fyzickou stage a revírník to pustil."

"Hm, dobře. Tak hledáme dál."

Zkoumáme posezení, rozhrnujeme šutry, ohledáváme pařezy. Nikde nic. Dochází mi trpělivost a sedám si na bobek, na koleno pokládám sešítek s indiciemi multiny. Počítám a hle - severní souřadnice vychází úplně jinak!

"Dyť máš chybu ve výpočtu!" horlím se a zadávám souřadnice do navigace. "Víš, kde to je? Na tom kopci, jak byla ta poslední stage! Dva kilometry zpátky!"

"Ehm... no jo, mně se to hned nezdálo..." drbe se pan inženýr na hlavě. "Asi jsem opsal špatně ty výchozí souřadnice, ze kterých se to počítalo." Být to u něj v práci, už by to bylo sto tisíc. Ne korun. Liber.

Joe se zvedá k odchodu a nabírá zpáteční směr. "No počkej," povídám, "a kde je teda ta nočka? Když už jsme sem valili, tak ji snad najdeme, ne?"

"Já už ji mám, ale lovil jsem ji někdy před lety. Netuším, kde je, ale tohle byla myslím poslední stage."

Zkoumám přiložený plánek. ´Jděte po světluškách,´ píše se v něm, ale za bílého dne žádné odrazky na stromech vidět nejsou. "Asi to nebude daleko," říkám.

"Myslím, že je to tam někde v těch houštinách, jak jsme tudy šli prve."

Jdeme k houštinám. Chvíli pátráme, oblézáme skály a vskutku - keš je za chvíli na světě. S velkou radostí loguji do zápisníku.

"To se ti teda vážně povedlo," říkám Joemu pobaveně. "Ze všech možných chyb, které se daly udělat, ses na osm metrů přesně trefil do jiné keše."

"Hm... Tak ještě že to máš aspoň za bod, jinak bys byla pěkně protivná," rýpe Joe.

"Ale miláčku, já a protivná?" Andělsky se na Joeho usmínám. "Za čtyři kilometry zacházky? To si piš!"

A tu multinu jsme nakonec také našli.

Čtyřhranka a Joe těží diamanty úterý 11. únor, 2020 / 0 komentářů

I.

Sychravé ráno, za oknem mlha a mrholení. Nechtělo se nám z postele ještě za tmy, ale za okamžik už se míháme po bytě a balíme k odchodu. Jedeme na výlet, já a můj novopečený manžel Joe.

"Ty, poslyš," ptá se najednou Joe, "nemáme nějaké větší kladivo?"

"Kladivo?" dím nechápavě. "Jedno by mělo být v nářadí. Na co kladivo do lesa?"

Joe se prohrabuje kufříkem s nářadím. "Ále, jen jsem chtěl něco zkusit..." mlží. Za chvíli už třímá v ruce menší mlátek a schovává ho do batohu. Na co sakra bere na výlet do lesa nářadí? Kroutím hlavou, ale nechávám to bez poznámky. Je známá věc, že Joe je podivín, a tak není vůbec nic divného na tom, že se chce po lese procházet s kladivem.

Balím svačiny, šustí bundy a batohy. Dveře cvakly. Vycházíme do pošmourného rána.

II.

Tachovsko, neděle ráno. Joe nás vede kamsi do hloubi lesů, už dávno nevím, odkud jsme přišli. Je zamlklý a jaksi zadumaný. Mnoho nemluví a mračí se, jako by stále nad něčím přemýšlel. Vtom si všímám, že Joe nemá v batohu jen onen mlátek, nýbrž se vybavil ještě menším kladívkem s ostrou špicí. Krom toho má v kapse ještě křivák v koženém pouzdře. Nač to??

Jdeme hlubokým hvozdem, vůkol mlha a vítr, snáší se ledové mžení. Hlavou mi víří znepokojivé myšlenky. Co když mě chce Joe zatáhnout do lesa a tam se mě zbavit?? Pravda, čas od času mi říká, že je to se mnou k nevydržení, ale že by až tak..?

Jdeme tmavým smrkovým lesem, směr není zcela jasný. Ale ne, hned se zas chlácholím. Vždyť si mě nedávno vzal. Proč by si mě bral za manželku, kdybych byla tak k nesnesení? Joe mě miluje, to je jasná věc.

Tak na co táhne k čertu ta kladiva?

Dereme se hustníky, cesty jsou daleko. Dědictví! hrkne ve mně najednou. Joe si mě vzal, aby se mě zbavil, a pak po mně zdědil celé mé jmění! Tak takhle je to tedy! Jsem ztracena! Uslyší tady někdo mé zoufalé volání o pomoc? Jsme vzdáleni veškerému osídlení, nikde nikdo. Pomóóc! Joe mě chce zabííít!

Ale jaké jmění by po mně chtěl dědit, když mám tak akorát holý zadek?

"Tak jsme tady," dí Joe a vypadá celý nesvůj. Jsme v jakémsi lomu, kolem a kolem jen samý les.

"Kde tady?" ptám se.

"Tady je to naleziště," odpovídá vytahuje z batohu mlátek a želízko.

Naleziště čeho? Mrtvol? Hromadných hrobů? Otázky, samé otázky.

"Jsou tu minerály, augit a amfibol," vysvětluje Joe. "A prý se tu dá najít i olivín."

Koukám jak péro z gauče. "Takže ta kladiva sis vzal na to, abys tu rubal šutry?"

"Hm, jo."

Ó, nebesa! Jsem zachráněna! Joe není zabiják, Joe je jen ještě větší cvok, než jsem si myslela.

III.

Sedím na pařezu a kdesi za mnou se ozývá ťukání kladivem do skály. Koukám do mobilu, mám naladěný kanál "Míla TV" a sleduji instruktážní video. Amatérský geolog Míla divákům vysvětluje, že oblast, v níž jsme, je doslova prošpikovaná augity a amfiboly. "Úplný geologický orgasmus!" rochní se Míla sekaje kladivem do skály a na obrazovku ukazuje černé šestihranné uhlíky lesklých šutříků. Jiskří mi oči. Já chci taky! Augity, olivíny, safíry, diamanty! Všechno sem!

Zkušený horník Joe ťuká kladivem do stěny lomu a ta se leskne černými zrnky. "Myslíš, že je to ono?" ptá se.

Beru malý uhlík a drtím ho mezi prsty. "Hm, je to nějaké moc lámavé. To asi nebude ono."

Joe chvíli ťuká dál, přidávám se k němu. Bohatí, budeme bohatí! Skála se drolí jak křída, sem tam se zatřpytí černými očky. Míla říkal, že jsou to černé kameny a že jsou tu úplně všude. Ale jak vlastně člověk pozná, že jsou to skutečně ony?

Zkoumám černé šupiny. Jsou neskutečně křehké. Mnohdy je ani nestačím vyloupnout z okolního kamene a už se rozdrolí.

"Co o tom píší na internetu?" ptá se Joe a špičkou kudly škrábe do skaliska.

Minutku googlím a čtu: "Augit, tvrdost 5,5 - 6. To je skoro jako živec."

"Hm... to se mi nějak nezdá."

"Ale píšou tu, že je křehký."

Zkoumáme obrázky a porovnáváme s tím, co vidíme. Vypadá to navlas totožně.

"Vidíš? Ty šestihránky... úplně jako krystal." říkám mu.

"A ten skelný lesk. To prostě musí být ono."

Zkoumáme ušpiněné kamínky, ruce máme od hlíny.

"A nebo to prostě může být slída."

"Nebo cokoli dalšího."

Nic z toho nepoznáme.

"No nic, tak jich vezmeme pár domů."

Balíme uhlíky do ubrousku a pečlivě uschováváme do kapsy. Na diamanty to dneska nevypadá.

Očišťuji kladívka a ukládám je zpět do batohu. "Tak už jsem pro tebe našel pár granátů, prvohorní fosílii, a teď ještě augit a amfibol," připomíná mi Joe své nálezy. "Ještě ti zkusím najít vltavín a narýžovat pár šupinek zlata."

Otírám křivák do kapesníku a zasouvám do koženého pouzdra. "Jsi miláček!" říkám Joemu.

Milionáři z nás asi nebudou. A kdo ví? Možná to uhlí, co jsme nakutali, nejsou ani ty augity.

Společně odcházíme směrem k vlaku. Lomeček za námi zůstává nevytěžený, plný pokladů pro další hledače.

Ale to nejlepší na celém dni je, že mě Joe ještě nechce zabít.