Čtyřhranka a Joe těží diamanty úterý 11. únor, 2020 / 0 komentářů

I.

Sychravé ráno, za oknem mlha a mrholení. Nechtělo se nám z postele ještě za tmy, ale za okamžik už se míháme po bytě a balíme k odchodu. Jedeme na výlet, já a můj novopečený manžel Joe.

"Ty, poslyš," ptá se najednou Joe, "nemáme nějaké větší kladivo?"

"Kladivo?" dím nechápavě. "Jedno větší by mělo být v nářadí. Na co kladivo do lesa?"

Joe se prohrabuje kufříkem s nářadím. "Ále, jen jsem chtěl něco zkusit..." mlží. Za chvíli už třímá v ruce větší mlátek a schovává ho do batohu. Na co sakra bere na výlet do lesa nářadí? Kroutím hlavou, ale nechávám to bez poznámky. Je známá věc, že Joe je podivín, a tak není vůbec nic divného na tom, že se chce po lese procházet s kladivem.

Balím svačiny, šustí bundy a batohy. Dveře cvakly. Vycházíme do pošmourného rána.

II.

Tachovsko, údolí Kosího potoka. Joe nás vede kamsi do hloubi lesů, už dávno nevím, odkud jsme přišli. Je zamlklý a jaksi zadumaný. Mnoho nemluví a mračí se, jako by stále nad něčím přemýšlel. Vtom si všímám, že Joe nemá v batohu jen onen velký mlátek, nýbrž se vybavil ještě menším kladívkem s ostrou špicí. Krom toho má v kapse ještě křivák v koženém pouzdře. Nač to??

Jdeme hlubokým hvozdem, vůkol mlha a vítr, snáší se ledové mžení. Hlavou mi víří znepokojivé myšlenky. Co když mě chce Joe zatáhnout do lesa a tam se mě zbavit?? Pravda, čas od času mi říká, že je to se mnou k nevydržení, ale že by až tak..?

Jdeme tmavým smrkovým lesem, směr není zcela jasný. Ale ne, hned se zas chlácholím. Vždyť si mě nedávno vzal. Proč by si mě bral za manželku, kdybych byla tak k nesnesení? Joe mě miluje, to je jasná věc.

Tak na co táhne k čertu ta kladiva?

Dereme se hustníky, cesty jsou daleko. Dědictví! hrkne ve mně najednou. Joe si mě vzal, aby se mě zbavil, a pak po mně zdědil celé mé jmění! Tak takhle je to tedy! Jsem ztracena! Uslyší tady někdo mé zoufalé volání o pomoc? Jsme vzdáleni veškerému osídlení, nikde nikdo. Pomóóc! Joe mě chce zabííít!

Ale jaké jmění by po mně chtěl dědit, když mám tak akorát holý zadek?

"Tak jsme tady," dí Joe a vypadá celý nesvůj. Kolem a kolem jen samý les.

"Kde tady?" ptám se.

"Tady je to naleziště," odpovídá vytahuje z batohu mlátek a želízko.

Naleziště čeho? Mrtvol? Hromadných hrobů? Otázky, samé otázky.

"Jsou tu minerály, augit a amfibol," vysvětluje Joe. "A prý se tu dá najít i olivín."

Koukám jak péro z gauče. "Takže ta kladiva sis vzal na to, abys tu rubal šutry?"

"Hm, jo."

Ó, nebesa! Jsem zachráněna! Joe není zabiják, Joe je jen ještě větší cvok, než jsem si myslela.

III.

Sedím na pařezu a kdesi za mnou se ozývá rubání kladivem do skály. Koukám do mobilu, mám naladěný kanál "Míla TV" a sleduji instruktážní video. Amatérský geolog Míla divákům vysvětluje, že oblast Vlčí hory u Třebeli je doslova prošpikovaná augity a amfiboly. "Úplný geologický orgasmus!" rochní se Míla sekaje kladivem do skály a na obrazovku ukazuje černé šestihranné uhlíky lesklých šutříků. Jiskří mi oči. Já chci taky! Augity, olivíny, safíry, diamanty! Všechno sem!

Zkušený horník Joe mlátí kladivem do skály a ta se leskne černými zrnky. "Myslíš, že je to ono?" ptá se.

Beru malý uhlík a drtím ho mezi prsty. "Hm, je to nějaké moc lámavé. To asi nebude ono."

Joe chvíli rube dál, přidávám se k němu. Bohatí, budeme bohatí! Skála se drolí jak křída, sem tam se zatřpytí černými očky. Míla říkal, že jsou to černé kameny a že jsou tu úplně všude. Ale jak vlastně člověk pozná, že jsou to skutečně ony?

Zkoumám černé šupiny. Jsou neskutečně křehké. Mnohdy je ani nestačím vyloupnout z okolního kamene a už se rozdrolí.

"Co o tom píší na internetu?" ptá se Joe a špičkou kudly škrábe do skaliska.

Minutku googlím a čtu: "Augit, tvrdost 5,5 - 6. To je skoro jako živec."

"Hm... to se mi nějak nezdá."

"Ale píšou tu, že je křehký."

Zkoumáme obrázky a porovnáváme s tím, co vidíme. Vypadá to navlas totožně.

"Vidíš? Ty šestihránky... úplně jako krystal." říkám mu.

"A ten skelný lesk. To prostě musí být ono."

Zkoumáme ušpiněné kamínky, ruce máme od hlíny.

"A nebo to prostě může být slída."

"Nebo cokoli dalšího."

Nic z toho nepoznáme.

"No nic, tak jich vezmeme pár domů."

Balíme uhlíky do ubrousku a pečlivě uschováváme do kapsy. Na diamanty to dneska nevypadá.

Očišťuji kladiva a ukládám je zpět do batohu. "Tak už jsem pro tebe našel pár granátů, prvohorní fosílii, a teď ještě augit a amfibol," připomíná mi Joe své nálezy. "Ještě ti zkusím najít vltavín a narýžovat pár šupinek zlata."

Otírám křivák do kapesníku a zasouvám do koženého pouzdra. "Jsi miláček!" říkám Joemu.

Milionáři z nás asi nebudou. A kdo ví? Možná to uhlí, co jsme narubali, nejsou ani ty augity.

Společně odcházíme směrem k vlaku. Lomeček za námi zůstává nevytěžený, plný pokladů pro další hledače.

Ale to nejlepší na celém dni je, že mě Joe ještě nechce zabít.